Akademie múzických umění

Dny žen přinášejí mnohovrstevnatý pohled na současné polské audiovizuální umění v celé šíři od autorského filmu přes animaci a dokument až po televizní tvorbu, produkční souvislosti a proměny kulturních institucí. Soubor esejů českých a polských autorů a autorek ukazuje, že „současnost“ nelze chápat jen jako prostý časový údaj, ale jako živé pole estetických, politických i společenských konfliktů. Kniha sleduje klíčové momenty vývoje polské kinematografie po roce 1989, význam institucionálních proměn po vzniku Polského institutu filmového umění i dopady změn posledních let na filmovou a televizní kulturu. Zvláštní pozornost věnují autoři tvorbě žen, současné animaci, dokumentu, koprodukcím i vztahu filmu a výtvarného umění. Dny žen nabízejí cestu dynamickým prostředím, v němž se polská audiovize ukazuje jako mimořádně živá, odvážná a schopná odporu.

Václav Mergl (1935) je jednou z nejvýznamnějších osobností české animace, stejně jako výrazným představitelem tuzemského moderního výtvarného umění. Jeho filmy, koláže či kresby tvoří nezaměnitelný úkaz i díky tomu, jak nakládají s vědecko-fantastickým žánrem nebo s principy hmoty. Monografie poprvé nabízí širší pohled na Merglovu tvorbu jako na jedinečný celek, v němž se animace prolíná s neméně osobitou výtvarnou činností. Rozbor a komparaci děl doplňují unikátní vizuální materiály a četné reprodukce. Součástí knihy je pak také rozhovor s tvůrcem, v jehož životě nechyběly střety s tehdejším režimem, zákazy činnosti a paradoxy doby. A který přes svou originalitu a mezinárodní úspěchy zůstává stále mimo širší povědomí.

Tato kniha je věnovaná výzkumu moderního českého komediálního divadla; šťastným příkladem jsou tu osudy tzv. avantgardy související se zkoumáním zdrojů mimického živlu v českém divadle. V případě vzniku a vývoje Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce (1905–1980) a Jana Wericha (1905–1980) jde o oblast, kde se protíná jejich mimické umění s „dramatickou“ tvorbou – tedy psaním vlastních divadelních her. Pozadí pak tvoří celkový vývoj generace Devětsilu a související -ismy (poetismus, konstruktivismus, dadaismus, surrealismus); dochází tak i ke srovnání s tvorbou dalších členů původního Osvobozeného divadla a v jistém ohledu i „protipólů“ V+W: E. F. Buriana (1904–1959), Jiřího Frejky (1904–1952) a Jindřicha Honzla (1890–1953). Postavení Osvobozeného divadla bylo zvláštní – divadlo bylo spojené s avantgardními snahami v dalších uměních; v literatuře zejména s rozvojem české poezie, která byla nejen za první republiky uznaně nejprůbojnějším uměleckým útvarem. Vedle tradice mimu – primárně tělesné herecké proměny – jde tak o problematiku vazeb herectví a lyriky, což těsně souvisí s rozvojem režisérského divadla, zejména v díle E. F. Buriana a Jiřího Frejky z 20. a 30. let., ale i s vlastní tvorbou V+W, a má co dělat s tradicí poetického divadla, které – v těsném spojení s tradicí mimu – zakládá specifickou podobu českého divadla. Třetí tendencí, jak to nazývá Jaroslav Vostrý ve své knize, je oživení divadelního prostoru jednak z hlediska nové vizualizace divadla, jednak sémantizace jeho jednotlivých prvků. Další vývoj tohoto typu divadla byl ovšem ovlivněn nejprve totalitním režimem i později dalšími vlivy spojenými s tzv. estetickým kapitalismem; tak byla tato tradice bohužel zatlačena do pozadí. Proto si tím víc zasluhuje uvedení do současného diskurzu. V případě výzkumu „avantgardního“ herectví, zkoumaného v souvislosti s rozvojem režisérského divadla, jde současně o řešení zásadní otázky: Co je možné vidět v tzv. avantgardním umění dnes a jak dnes určit jeho obsah a dosah. Dnes, to znamená v době, kdy avantgardní utopie ztratily v dobovém myšlení své někdejší postavení. Lze tak označit Osvobozené divadlo? Vztahuje se tato charakteristika na celou jeho historii? Tedy na Osvobozené divadlo působící jako divadelní sekce Devětsilu i Osvobozené divadlo V+W a další tvorbu těch, kteří stáli počátečnímu období Osvobozeného divadla v čele? Sémantika výrazu avantgarda je stále spojovaná s ideou uměleckého pokroku neodmyslitelného od pohybů v kultuře. Lze jistě mluvit o pokroku v případě techniky a technologií. Je to ale možné i v případě umění? Nebo je avantgarda střechové pojmenování různých příbuzných uměleckých skupin, jejichž ctižádost směřovala k zásahu do života či přímo ke ztotožnění se životem? To znamená k překročení dosavadních hranic umění, k vysvobození umění z institucionálního systému, diktátu trhu či vůbec existence nějakých daných (tradičních) forem, bránících projevu, ve kterém jako by se ozýval (svobodný) život sám? Má tedy pravdu Peter Bürger, který roku 1974 vyhlásil avantgardu za výraz sebekritiky umění v měšťanské společnosti, když místo pouhé kritiky dosavadních uměleckých škol a směrů útočí na samotnou instituci umění? Odpověď může i v případě české divadelní avantgardy naznačit jen kritická rekapitulace podoby tohoto umění (zvlášť v případě divadla jen pravděpodobné podoby) a jeho dobového kulturního fungování. A právě o tuto kritickou rekapitulaci se ve své poslední knize Jaroslav Vostrý pokusil. Obsah knihy: Úvod 1.V éře Devětsilu 1.1 Roztočené jeviště 1.2 Od Divadla mladých k Osvobozenému divadlu 1.3 Ve Frejkově a Honzlově režii 1.4 Ten další 1.5 Frejkovy pokusy o vlastní divadlo 2. Na přelomu 2.1 Osvobozené divadlo a V+W neboli Drama a revue 2.2 Dva směry v jednom divadle 2.3 Voskovec a Werich v Adrii 2.4 Něco se musí stát 2.5 V Praze a v Brně 3. Fantazie a skutečnost 3.1 Začátek 30. let

Třídílné Dějiny animace jsou v současnosti nejrozsáhlejším a nejhlubším textem svého druhu. Druhý díl se zabývá desetiletími následujícími po zlatém věku animace, nejistým obdobím, kdy televizní série zastínily celovečerní filmovou tvorbu, umění bylo silně ovlivněno studenou válkou a začaly se objevovat nové technologie konkurující tradičním metodám animace. Ponořte se do turbulentního období 50. až 90. let, kdy americká animace pomalu ztrácí na síle a současně masový nástup televize vyvolá celosvětový zájem o tuto uměleckou formu.

Dokumentární divadlo zažívá ve 21. století období velké popularity a rozvoje. Větví se a prolíná do jiných, tradičních i novátorských divadelních forem. Jeho popularita značně vzrostla asi hlavně proto, že člověk je v obří míře a ze všech stran ( v umění, v médiích, v politice ... ) atakovaný fabulacemi, falešnými zprávami a lhaním vydávaným za pravdu. Prahne tudíž po něčem, čemu lze věřit, co není podvod, ba ani fikce, co je pravda pravdoucí. 15 – „odrůd“ dokumentárního divadla, 38 příloh – reflexí konkrétních inscenaci a rozhovorů od zakladatele a emeritního šéfredaktora časopisu Svět a divadlo, zakladatele festivalů Divadlo i Ohromné maličkosti, občasného režiséra, řezbáře a skladatele říkanek. Na 222 stranách a téměř 50 fotografiích.

The text by renowned dance teacher Eva Blažíčková explains dance as a unique artistic discipline which, through teaching using the Duncan Method, can develop not only into an independent creative activity, but also positively influence the formation of a person and their relationship to the world. The author gradually introduces readers to the theoretical foundations of the Duncan Method and defines its current form, focusing on the key areas that shape it (Technique, Improvisation, Creation, The Art of Teaching). At the same time, she provides a detailed analysis of the differentiated qualities of movement. A significant part of the book is then devoted to didactic procedures and specific exercises that can be used in practice when teaching dance across age groups and types of schools. The publication is written in sensitive, poetic-philosophical language and, with its broader scope, opens up more general questions of artistic education, the quality of existence, and the values that shape human society. The whole is complemented by original drawings by the academic painter Vladimír Kokolia, which naturally accompany the reader through the landscape of Duncan's dance thinking.

Text významné taneční pedagožky Evy Blažíčkové ozřejmuje tanec jako svébytnou uměleckou disciplínu, která se prostřednictvím výuky Metodou Duncan může rozvinout nejen v samostatnou tvůrčí činnost, ale také pozitivním způsobem ovlivnit formování člověka a jeho vztah ke světu. Autorka čtenáře postupně seznamuje s teoretickými východisky Metody Duncan a vymezuje její současnou podobu se zaměřením na klíčové oblasti, jež ji utvářejí (Technika, Improvizace, Tvorba, Umění učit). Zároveň se podrobně věnuje analýze diferencovaných kvalit pohybu. Významná část knihy je pak určena didaktickým postupům a konkrétním cvičením využitelným v praxi, a to při výuce tance napříč věkovými skupinami i typy škol. Publikace je psána citlivým, poeticko-filosofickým jazykem a svým přesahem otevírá obecnější otázky uměleckého vzdělávání, kvality existence i hodnot, které formují lidské společenství. Celek doplňují originální kresby akademického malíře Vladimíra Kokolii, jež čtenáře přirozeně provázejí krajinou duncanovského tanečního myšlení.

Kniha je komponována do čtyř na sebe navazujících a prolínajících se kapitol: KDO, S KÝM, CO, JAK. Autorka nejprve pojmenovává nezbytné pedagogické a umělecké kompetence toho, kdo skupinu dětí/studentů vede. Akcentuje nezbytnost navození vzájemných vztahů a schopnost vedoucího být vnímavým, citlivým partnerem – a zároveň i vůdčí autoritou. V souvislosti s psychofyzickou zralostí a mírou zkušeností účastníků procesu pak uvádí typy dětského dramatického projevu a popisuje stupně vedoucí k postupnému osvojování vstupu do role. V dalších kapitolách čtenáře provádí cestou k divadelnímu tvaru – a to od volby tématu přes inscenační plán až po premiéru a reprízy.

Publikace je souborem textů interních i externích pedagogů katedry produkce pražské DAMU, které představují průřez tématy klíčovými pro budoucí řídící a organizující pracovníky v divadlech a kulturních institucích. Prostřednictvím knihy získají čtenáři základní přehled o divadelním systému ČR, legislativních a právních souvislostech, tvorbě rozpočtu a financování, realizaci představení i marketingu v umění. Vedle knihy Jana Šterna Producentství v hrané tvorbě přichází z Nakladatelství Akademie múzických umění další publikace věnující se teoreticky praktickému oboru produkce.

V dynamicky se vyvíjejícím světě naší každodennosti hrají stále významnější roli audiovizuální a digitální technologie, a to i pro děti, které do jeho nestálé a proměnlivé reality přicházejí. Jak se mají adaptovat na všudypřítomnou naléhavost digitálních obrazů? Jakým způsobem můžeme v oborovém kontextu vnímat vzdělávací potenciál experimentálních a raných filmů, digitálních her a dalších neprobádaných oblastí ponorné řeky audiovize? V publikaci je filmová a audiovizuální výchova vymezena jako nově emancipovaný obor na pomezí umělecké a pedagogické praxe, který nabízí široké možnosti uplatnění – od formálního vzdělávání a volnočasových aktivit po různá odvětví filmové kultury. Cílem textu je představit transformační procesy, od nichž by filmová a audiovizuální výchova mohla odvíjet svou didaktiku; ta sice čerpá inspiraci z dramatické a výtvarné výchovy, ale vychází při tom ze svébytných výrazových prostředků filmového umění. Publikace systematizuje oborové poznání a pojmenovává cesty, které povedou k postupnému rozvoji didaktiky a infrastruktury.

Rozhovory nám mohou ukázat nové pohledy na staré zvyklosti. Někdo moudrý dokonce řekl, že nás upozorňují na všechno, čeho jsme si doposud nepovšimli. A v tomto duchu je vedena i kniha rozhovorů Jiřího Hlaváče a jeho přátel ze světa hudby, divadla, vědy i sportu. Rozhovorů, které mají všímavost, sdělnost, otevřenost i ochotu se o poznání podělit. Jsou plny reality dané naší současností, ale i vizí nadčasovosti. Jejich otevřenost a přímost je zárukou profesně poznaného i odpovědně prožitého. Mezi zpovídanými jsou Boris Hybner, Luděk Bukač, Zdeněk Mahler, Rudolf Zahradník, Jiří Bělohlávek, Václav Riedlbauch, Gabriela Beňačková, Zuzana Růžičková, Alfred Strejček, Václav Postránecký, Karel Růžička, Libuše Márová, Jaroslav Tůma, Markéta Schartová a Václav Hudeček.

Tanec byl a je součástí všech kultur, doprovází rozmanité události lidského života a naplňuje širokou škálu účelů jako zvláštní prostředek symbolické komunikace. Z různých důvodů souvisejících s jeho tělesností a neverbálností se však jeho teoretická reflexe utvářela nesoustavně a na okraji diskursů uměnovědných a humanitních disciplín. Kolektivní monografie Taneční věda. Východiska, přístupy a perspektivy představuje současný stav a směřování české choreologie jako etablovaného, a přitom dynamicky se vyvíjejícího oboru. Autoři napříč generacemi – od historiků tance po odborníky na taneční analýzu, antropologii, sociologii, psychologii, management či etnochoreologii – mapují vývoj a aktuální podobu oboru ve vazbě na širší interdisciplinární kontexty. Druhá část publikace přináší šest zásadních teoretických textů taneční vědy uplynulého století v českém překladu a s odborným komentářem. Kniha propojuje domácí pohled s mezinárodním diskurzem a nabízí čtenáři orientaci v základních konceptech a metodách výzkumu tance.

Taneční umělkyně Mish Rais, Mirka Eliášová a Lizzy Le Quesne se v publikaci Tajně naživu setkávají jako editorky, aby sdílely objevy a podněty vzešlé ze společného výzkumného projektu „Improvizace jako choreografický, autorský a tvůrčí princip“. V rámci výzkumu pozvaly také šest renomovaných umělkyň a umělců, aby se potkali ve studiu v praktickém výzkumu a při rozhovorech, které reflektují jejich vtělenou zkušenost s taneční improvizací. Rosalind Crisp, Julyen Hamilton, Wendy Houstoun, Eva Karczag, Daniel Lepkoff a Nita Little sdílejí rozbíhající a sbíhající se cesty k improvizaci, názory na pedagogiku, okamžitou kompozici a své strategie i zkušenosti s tvorbou a vystupováním na jevišti. Šest rozhovorů doprovázejí studie každé ze tří badatelek, jež v nich uvažují o tvůrčí hodnotě a potenciálu taneční improvizace z různých úhlů pohledu: jako o choreografickém procesu, jako o disciplíně všímání si a konečně jako o prostoru pro experimentování s vytvářením souvislostí. Kniha odhaluje historii improvizace v západním postmoderním tanci a zároveň prostřednictvím reflexí umělkyň a umělců přibližuje současnou improvizační praxi. Jako taková je užitečná pro umělce a umělkyně, studentstvo, učitelstvo i diváctvo taneční improvizace. In Secretly Alive, dance artists Mish Rais, Mirka Eliášová and Lizzy Le Quesne meet as editors to share the questions and discoveries of the three-year artistic research project ‘Improvisation as Choreographic, Authorial and Creative Principle’. The editors invited six renowned artists into the studio and conducted in-depth interviews exploring their embodied practices. Rosalind Crisp, Julyen Hamilton, Wendy Houstoun, Eva Karczag, Daniel Lepkoff and Nita Little share their diverging and converging journeys to improvisation, their views on pedagogy and instant composition, and their strategies and experiences of making and performing for the stage. The six interviews are accompanied by essays by each of the three researcher-editors considering dance improvisation‘s creative value and potential from different angles: as a choreographic process, a discipline of awareness and a site of relational experimentation. Revealing both histories of improvisation in Western postmodern dance and details of current improvisational practices through the reflections of six major artists, this book will be of use to artist practitioners, students, teachers and audiences of dance improvisation

Troufalá libozvučnost rekonstruuje různá pojetí vzdálenosti trojzvuků, s nimiž se můžeme setkat v harmonickém myšlení 19. století, ale která se již dnes do dědictví hudební teorie nezařazují. Poznáme-li tato alternativní pojetí, nakolik se promění naše představa o tom, jak posluchači v 19. století chápali harmonické vztahy, jaké strategie tehdy využívali skladatelé a jak se rozhodovali, když se snažili své posluchače přilákat a formovat? Jaký podíl mají tato alternativní pojetí, strategie a rozhodování z nich vyplývající, na vytříbeném charismatu, jež na nás dosud u mnoha kompozic tohoto období tak silně působí? Teoretici 19. století, pro něž byla harmonie hlavním předmětem bádání, tyto otázky částečně zodpověděli. Předkládaná kniha jejich skicu rozvádí v plně propracovanou hypotézu, jež využívá termíny, technické postupy i způsoby zobrazování, které byly v 19. století nedostupné.

Výběr z let 2003–2024 Výbor textů výtvarníka, grafického designéra, publicisty, editora, kurátora, spisovatele, docenta UMPRUM, nehrajícího člena skupin Jasná páka a Hudba Praha a spoluzakladatele tajného hudebního sdružení Pornografičanka Karla Halouna. Kniha shrnuje jeho tvorbu kulturně esejistickou a výtvarně-kritickou, kterou v prvních dvou desetiletích 21. století publikoval v předních českých kulturních časopisech, jako např. Svět a divadlo, Revolver Revue, Babylon, Přítomnost aj. Z široké palety uměleckých druhů, žánrů a témat vyplývá nejen autorova schopnost vyhmátnout charakteristické znaky doby a ukázat na nich obecné společenské, politické a kulturní problémy, ale také jeho ochota jasně až nekompromisně definovat svou hodnotovou hierarchii a kriticky se vyjádřit k dobovým bojům a konfliktům. Texty jsou seřazené chronologicky podle doby vzniku a publikování a pojednávají o kulturních a uměleckých fenoménech, velkých výstavních projektech, autorských osobnostech, ale též o efemérních projevech krize uměleckých řemesel, či komercionalizace v kultuře. Autor prokazuje nebývalou schopnost spojovat osobní znalost uměleckého řemesla a umělecké praxe s hlubokým vzděláním v umělecké historii a teorii.

Výbor analýz, glos a polemik Bohumila Nekolného k tématu provozování a podpory kultury a umění v Česku navazuje na publikaci Divadlo a společnost kolem roku 1989. Zatímco první díl sledoval přelomové období konce osmdesátých a začátku devadesátých let, ve druhém svazku autor shromáždil své úvahy a články z let 1998–2020. A nevyhýbá se značně kritickým glosám k našemu politickému životu ani jeho reflexi. Mnoho problémů popsaných v prvním díle bohužel přetrvává: nedostatečný zájem a podpora živého umění ze strany politické reprezentace, nedokončená transformace divadelní sítě, chybějící legislativa či neutěšená situace kulturních periodik. Přibyla i některá nová témata jako prudce klesající export českého divadla či problematika informačních systémů a digitalizace. Kniha je historickou pamětí divadelní obce, ale také výukovým materiálem pro studenty kulturního managementu a příbuzných oborů.