Akademie múzických umění strana 3 z 17

Kniha autorského týmu, vedeného prof. Janem Vedralem, dramatikem, šéfdramaturgem Divadla na Vinohradech a vysokoškolským pedagogem, nabízí – i razancí prominentních autorů formátu Vladimíra Justa, Radmily Hrdinové, Lenky Jungmannové, Vladimíra Procházky ad. – velmi detailní a otevřený pohled na proměnu přední pražské scény po srpnu 1968, na divadelní etapu v mimořádně ztížených podmínkách až do listopadových událostí v roce 1989. Vedle šéfů, režisérů a dramatiků pro množství fotodokumentace před námi zároveň defiluje i tehdejší nebývale silná herecká garnitura: Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová, Jiřina Jirásková, Daniela Kolářová, Hana Maciuchová, Jana Štěpánková, Dagmar Veškrnová, Gabriela Vránová, Josef Bláha, Vlastimil Brodský, Otakar Brousek, Radoslav Brzobohatý, Petr Haničinec, Jaromír Hanzlík, Oldřich Kaiser, Miloš Kopecký, Jan Potměšil, Ilja Prachař, Viktor Preiss, Ilja Racek, Karel Roden, Zdeněk Řehoř, Jaroslav Satoranský, Svatopluk Skopal, Martin Stropnický, Tomáš Töpfer a mnozí další.

Je vyučování vlastně performance? Kniha představuje v Česku málo známý obor performativní pedagogiky a přibližuje problematiku využití prizmatu divadla a performance ve výuce. (Kritická) performativní pedagogika je směr uvažování, metodologie zkoumání a soubor podnětů pro edukační praxi. To vše je ukotveno především v prostoru průniků pedagogiky a tzv. performančních sociálních studií a okořeněno vlivnou dimenzí kritických sociálních teorií. Kritická performativní pedagogika se konstituovala v 80. letech 20. století, jistý vrchol zažila kolem přelomu století a v současnosti stále existuje jako možné paradigma, byť nikoli většinové. Mezi její principy patří akcent na úlohu těla při učení; role emocí v učení; situované a kontextové učení; humor; samostatné dobírání se vědění při vyučování; kreativita; spolupráce a participace žáků na pojetí vyučování; „zživotnění“ vzdělávání; prolamování klišé, risk, napětí, improvizace a nutnost rozhodování při učení; hluboké osobní zaujetí a pravdivost učitele. Kritický rozměr pak spočívá ve snaze žáky aktivizovat a nasměrovat k proměně společnosti.

Souborná monografie představuje průřez dvaceti lety tvorby umělecké skupiny Rafani. Přináší jak bohatou obrazovou i textovou dokumentaci akcí a instalací skupin, tak i texty kurátorů a teoretiků umění – Kateřiny Štroblové, Noemi Purkrábkové, Karla Veselého, Tomáše Dvořáka a Krzysztofa Siatky. Skupina vznikla v roce 2000 na jasně stanovených demokratických základech. Tvorba Rafanů se vyznačuje kolektivním přístupem a angažovaností ve smyslu zájmu o věci obecné. Rafani se dlouhodobě zabývají uměním ve veřejném prostoru a strukturální podobou výstav a zajímají se též o možnosti metafory, kterou chápou jako druh instrumentu, který může mít aktivizační účinky pro místní prostředí a konkrétní diskurz.

The book deals with the research process and the role of the dramaturg in original non-interpretive theatre and consists of two parts. The Interviews chapter focuses on the creative process with an emphasis on the method of "devising" (collective authoring). In it, Synne Behrndt combines interviews with artists and theoretical perspectives to gather arguments for the claim that devising and performance are themselves research, and discusses the role of the dramaturg in this process. Sodja Zupanc Lotker’s text describes theatre projects ranging from contemporary dance to drama to site-specific, audio projects, performative perfumes and performance auctions. These often begin with a theme, a question or an experience. He sees dramaturgy in this process as a dynamic process in which the project emerges to the audience. The performance is a kind of projection screen, offered to the audience for collaborative reflection, endless, constantly bringing new stimuli, new experiences. Dramaturgy is then the network of stimuli from which this thinking emerges. Kniha se zabývá výzkumným procesem a rolí dramaturga v autorském neinterpretačním divadle a sestává ze dvou částí. Kapitola Rozhovory se zaměřuje na tvůrčí proces s důrazem na metodu „devising“ (kolektivní autorské tvorby). Synne Behrndt v ní propojuje rozhovory s umělci a teoretické pohledy, aby shromáždila argumenty k tvrzení, že devising a performance samy o sobě jsou výzkumem, a zabývá se rolí dramaturga v tomto procesu. Text Sodji Zupanc Lotker popisuje divadelní projekty v šíři od současného tance přes činohru až po site specific, audio projekty, performativní parfémy či aukce představení. Ty často započínají tématem, otázkou nebo zkušeností. Dramaturgii v tomto procesu chápe jako dynamický proces, v němž se projekt vyjevuje publiku. Performance je jakési projekční plátno, nabídnuté divákům ke společnému uvažování, nekonečné, neustále přinášející nové podněty, nové zkušenosti. Dramaturgie je pak síť podnětů, z nichž toto přemýšlení vzniká.

Dlouho postrádaná monografie o největším a současně jakoby nejkontroverznějším českém divadelním režisérovi Karlu Hugo Hilarovi (1885–1935) vychází z nejžhavější problematiky jeho šéfování ve Vinohradském divadle a v činohře Národního divadla: Byl diktátor? Nebo své herce opravdu inspiroval a vybudoval nejlepší činoherní soubor, který tvořil základ činohry Národního divadla ještě v 60. letech minulého století? Příběh jeho života a díla, tvořících výjimečnou jednotu, dovoluje nahlédnout tam, kde se tvoří předpoklady pro to, co pak obecenstvo vidí na jevišti: do složitých vztahů divadelního zákulisí, divadla a kritiky a samozřejmě divadla a doby, která nebyla jednoduchá. Tak předkládaná kniha nabízí i důležitý pohled na kulturní poměry první Československé republiky, která za Hilarova života vznikla a skončila tři roky po jeho smrti.

Dějiny animace plynule navazují na autorovu průlomovou publikaci Cartoons: One Hundred Years of Cinema Animation z roku 1994. V současnosti se jedná o nejrozsáhlejší a nejhlubší text svého druhu, založený na myšlence, že si animace jako svébytné kinematografické odvětví zasluhuje vlastní odborný výklad a vlastní dějiny. Bendazzi nezůstává u Disneyho, jde mnohem dál: hovoří o animaci v kinematografii ruské, africké, latinoamerické a o spoustě jiných, po této stránce dlouho opomíjených kultur. Zaměřuje se také na léta neobjevené projekty a tvůrce z více než devadesáti zemí na světě. Informace předává v přehledném svazku v geografickém a chronologickém řazení.

Jak s dětmi komunikovat v divadle a o divadle? Proč chodit se třídou do divadla? Podle čeho vybírat představení? Jak děti na návštěvu divadla připravit? Setkání s živým uměním, tedy s živými herci „tady a teď“ je pro třídu i děti navštěvující divadlo s rodiči výjimečným společným zážitkem. Návštěva divadla se stává podnětem k vyjádření vlastních názorů a pocitů, které mohou děti vzájemně sdílet. Skrze něj (vedle vztahu ke kulturním hodnotám) rozvíjí také schopnost naslouchání, porozumění, empatie a komunikace. Kniha se zabývá světem divadla pro děti ze tří základních úhlů pohledu: z pohledu dítěte, učitele/vychovatele a divadelníka (tvůrce divadelního představení). Nabízí vhled do základních divadelních pojmů, specifik a významu divadla pro děti. Aktivní formou, prostřednictvím drobných úkolů a podnětů, provází čtenáře metodami přípravy dětí na návštěvu divadelního představení a různými způsoby jeho reflexe. Pomáhá učitelům a rodičům uvědomit si, na co se hodí myslet dřív, než s dětmi do divadla vyrazí, a pojmenovat vlastní očekávání od divadla pro děti, aby je podpořila v jejich vlastním aktivním výběru a zájmu o divadlo. Přináší podněty, jak přemýšlet o divadelním zážitku pro děti, aby si z něj odnesly i po jeho skončení co nejvíc. Autorka v knize propojuje svou praxi divadelní lektorky a herečky mj. divadla Minor se získanými poznatky z výuky na katedře preprimární a primární pedagogiky na Pedagogické fakultě UK v Praze a na katedře výchovné dramatiky DAMU.

Publikace je tuzemským příspěvkem k tematice reprezentace holokaustu v narativní kinematografii, disciplíně rozvíjené v rámci tzv. „holocaust studies“. Na příkladu československých a českých filmů o holokaustu natočených mezi lety 1948–2019 se zaobírá funkcí tzv. „historického estetismu“, který jako filmová reprezentace uplynulého času představuje reduktivní historickou syntézu, jejímž určujícím rysem jsou opakující se obsahové a stylové stereotypy označené jako „stereotypy iterace“ a „stereotypy prominence“. Práce je rozvržena do čtyř tematických kapitol. První kapitola nastiňuje obecný pohled na problémy s estetickou reprezentací holokaustu ve vztahu k paměti a minulosti. Ve druhé kapitole je tato problematika teoreticky nahlédnuta v konstrukční rovině narativních příbuzností psané historiografie a fikční kinematografie. Třetí kapitola vymezuje „stereotypy iterace“ vzhledem k ideologickému pozadí doby, ve které byly jednotlivé filmy natočeny, a plní funkci stručné přehledové kapitoly z dějin domácí narativní kinematografie s tematikou holokaustu. Poslední, analytická část práce pojednává v rámci případové studie „stereotypy prominence“ jako povýtce nenarativní metaforické a symbolické postupy při stylizaci filmového obrazu, která svou odlišností od tradiční stavby narace činí historický smysl reprezentovaného koncentrovanějším a působivějším.

Čtvrtý svazek edice Rozhraní se věnuje vztahům fotografie a elektřiny v 19.století. Od Aldiniho demonstrací reanimace živočišných těl přes zachycení přízraků fotografií až k Röntgenovým paprskům se rozvíjí elektro-fotografické imaginárno, jehož hlavní předpoklad zní, že lidský život je jen simulakrem obrazu, ať už zastaveného, nebo v pohybu, promítaného buď na fotografickou desku, nebo do světa. To, co leží uvnitř obrazu, co je vizualizováno, není nic menšího než primát Smrti nad Životem. Organismy existují pouze v okamžiku, kdy jsou snímány přístroji a aparáty, jejichž desky obsahují záznam repetitivnosti lidského života, který je pouhým fraškovitým přestavením uprostřed nicoty. Těmi, kdo doopravdy žijí, jsou obrazy, jelikož jsou navždy uchovány v hardwaru, ve virtuálním nečasovém voidu, odkud se vyvolává stisk tlačítka, aby znovu a znovu přehrály několik scén. Nikdy nezestárnou, jsou věčné.

Katedra střihové skladby na pražské FAMU se spolu se svými pedagogy a absolventy stala kolébkou teorie a pedagogiky střihové skladby v Československé republice. Vychovala velké množství tvůrčích osobností (Drahomíra Vihanová, Josef Valušiak, Alois Fišárek, Jiří Brožek, Jan Daňhel atd.), které měly svůj neodmyslitelný a trvalý vliv na podobu české kinematografie. Tento málo zohledněný fakt si velmi dobře uvědomují studenti a pedagogové Katedry střihové skladby, kteří vám spolu s dalšími autory předkládají přítomnou kolektivní monografii Česká škola střihové skladby. Kniha tematicky propojuje teorii, pedagogiku i uměleckou praxi a po odborné stránce navazuje na stejnojmennou olomouckou konferenci z roku 2019. Svým zacílením, které rozšiřuje spektrum přednesených konferenčních příspěvků, míří k obohacení českého akademického prostředí o tematiku střihové skladby, která zde v uplynulých desetiletích citelně absentovala.

Can physical movement be considered a metaphor for our thought? Can we understand it as a method which allows us to relate to thought processes by other than verbal means? The project was constructed around these questions, and connects the exhibition with a series of lectures, screenings and discussions which will be realized in GAMU throughout the upcoming year. Their shared interest lies in the zone where contemporary dance and choreography meets visual and fine art, exploring the relationship of our bodily movement and its structure with various aspects of our reality. This publication is a catalog summarizing the entire project, but at the same time it also contains a set of theoretical texts by the curator and several participating artists. These are either directly related to the given issue, or take into account the ideological background of the creation of the given personalities and works. Similar to the year-long process of collective dialogue and disciplinary transgressions, this book is also the result of a joint dance in which the individual participants changed their roles and points of view several times.

Reprint slavné knihy Kinetismus z roku 1941 s předmluvou teoretika umění Petera Weibela a s doslovem historika umění Tomáše Pospiszyla. Zdeněk Pešánek (1896–1965) byl průkopníkem kinetického umění. Sochař, malíř, architekt a člen avantgardní umělecké skupiny Devětsil, byl v meziválečném období autorem unikátních multimediálních objektů a nástrojů, ale také originálním teoretikem umění. Text Kinetismu vznikal původně ve 20. letech 20. století. Kromě Pešánkovy originální koncepce kinetického umění, která předznamenává umění nových médií a počítačů, nabízí kniha schémata ohňostrojů a světelných fontán a podrobný popis řešení Pešánkovy kineticko-světelné plastiky pro Edisonovu transformační stanici a plastik oslavujících 100 let elektřiny.

Tato kniha směřuje k formulování několika možných přístupů, jak se popasovat s prázdnotou, neurčitostí a otevřeností, které stojí na začátku každého nového tvůrčího procesu divadla nesoucího přízviska autorské a neinterpretační. Kniha přibližuje kontext tohoto typu tvorby, všímá si okolností, které ovlivňují formulování tématu, hledá způsoby, jak shromažďovat materiál a jak jej strukturovat, a reflektuje vnášení řádu do chaosu i naopak chaosu do řádu (pokud je potřeba dostat proces ze zaseknutého stavu znovu do pohybu). Zkoumá moment, kdy se z počátečního nic stává něco. Za možné nástroje řešení těchto otázek volí svobodu a intuici – a tytéž fenomény zároveň tvarovaly i její vznik.

Scenáristova cesta je „klasický“ praktický manuál k vyprávění příběhu pro scenáristy, spisovatele a prostě každého, kdo potřebuje vybudovat nebo napsat soudržný a gradovaný příběh. Vychází z autorovy teorie, podle níž je většinu všech příběhů možné zjednodušit na základní schémata narativních prvků a činitelů, vystopovatelných až do kolektivní imaginace příběhů z dávných mytologií. Základem příběhu je koncept tzv. „cesty hrdiny“, při němž se Vogler inspiroval mytopoetickou teorií Josepha Campbella, ale pohled, který kniha nabízí, sahá daleko za něj.

Italsky? kulturni? historik a teoretik Carlo Ginzburg proslul zejme?na svy?mi „mikrohistoricky?mi“ studiemi – texty zame?r?eny?mi na kaz?dodenni?, loka?lni? a individua?lni? uda?losti, osoby c?i komunity, v jejichz? pr?i?be?zi?ch za?roven? prosvi?taji? obecne?js?i? proble?my dane? doby. V této studii pr?edstavuje na?stup epistemologicke?ho modelu na konci devatena?cte?ho stoleti?, zaloz?ene?ho na c?teni? zda?nlive? nepodstatny?ch, nepatrny?ch detailu? coby symptomu? ne?jake? komplexne?js?i?, pr?i?mo nepr?i?stupne? skutec?nosti. Přístup osvětluje na třech vzájemně souvisejících případech: technice atribucí uměleckých děl Giovanniho Morelliho, psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda a detektivních postupech Sherlocka Holmese. Všichni tři byli původním vzděláním lékaři. Právě z medicíny přenesli do svých jednotlivých oborů základní princip svých metod, model lékařské sémiotiky, který nemoci nerozeznatelné přímým pozorováním diagnostikuje na základě povrchních symptomů v kontextu každého jednotlivého případu. Totéž se dle Ginzburga týká i věd o člověku, jež z modelu lékařské sémiotiky vycházejí (včetně historiografie, jak ji sám chápe a praktikuje).

Autorskému rozhlasovému dokumentu se v současné době až překvapivě dobře daří, navzdory stále sílící konkurenci audiovize a internetových platforem. Jaké trendy v něm panují a jak na něj nazírají sami tvůrci? Andrea Hanáčková spolu se svým týmem zkoumá podoby současného autorského rozhlasového dokumentu a podrobně analyzuje tvorbu 13 dokumentaristů, např. Miloše Doležala, Ondřeje Vaculíka, Davida Vaughana nebo Aleny Zemančíkové. O jejich práci s nimi vedli obsáhlé původní rozhovory, které tvoří podstatnou část publikace. Kniha tak zachycuje nejenom současný stav odvětví, ale odkrývá také různé tvůrčí přístupy a chápání dokumentaristiky.