Akademie múzických umění strana 4 z 17

Autorskému rozhlasovému dokumentu se v současné době až překvapivě dobře daří, navzdory stále sílící konkurenci audiovize a internetových platforem. Jaké trendy v něm panují a jak na něj nazírají sami tvůrci? Andrea Hanáčková spolu se svým týmem zkoumá podoby současného autorského rozhlasového dokumentu a podrobně analyzuje tvorbu 13 dokumentaristů, např. Miloše Doležala, Ondřeje Vaculíka, Davida Vaughana nebo Aleny Zemančíkové. O jejich práci s nimi vedli obsáhlé původní rozhovory, které tvoří podstatnou část publikace. Kniha tak zachycuje nejenom současný stav odvětví, ale odkrývá také různé tvůrčí přístupy a chápání dokumentaristiky.

Můžeme ještě v dnešní době hovořit o oddělení technologií a člověka? Nebo přístroje s lidmi už zcela splývají? Editoři Tomáš Dvořák a Martin Charvát se věnují v této knize problematice tvz. operátorů nových médií, tedy lidí intenzivně zapojených do současných technologií. Zkoumají intenzitu a hloubku těchto propojení. Na úrovni operátorství podle autorů dochází k proměně chápání těla, jeho funkce jsou vyztuženy přístroji, které ovlivňují i psychiku.

Od odborného terminologického slovníku se očekává jednoznačnost. Iva Oplištilová ve své publikaci však dokazuje, že je nedosažitelná. Vedle česko-anglického slovníku hudební teorie předkládá také text, ve kterém vysvětluje proces hledání vhodných českých ekvivalentů. Zdůrazňuje nutnost znalosti co nejširšího kontextu při vzniku každého termínu. V publikaci představuje také tři výrazné hudební teorie – schenkerovskou analýzu, teorii tónových skupin a neoriemannovskou teorii.

Je skutečně s podivem, že české prostředí prozatím dílo a působení Antoina Viteze do značné míry ignorovalo. Estetika jeho inscenací a jeho myšlení o divadle přitom přesahují ryze francouzský kontext a rozvíjejí otázky spjaté s evropskou činohrou a její tradicí obecně: podvojnost divadla dramatu a divadla hereckého mimování a tzv. velké a malé činohry; divadlo jako umění konvence a stylizace, které je s to klást otázky vzhledem ke scénování historické či žité skutečnosti; vztah mezi mýtem a současností; vztah divadelní instituce k vlastní historii i k sociálněpolitickému prostředí, v němž působí; forma a poslání divadelní výchovy; nebo role a funkce dramaturgie a její místo v tvůrčím procesu, v rozvíjení divadelního myšlení i ve formování kultury v širším slova smyslu. Monografii doplňuje překlad vybraných statí Antoina Viteze.

Kritik a teoretik umění Jindřich Chalupecký (1910–1990) významným způsobem ovlivnil kulturní život bývalého Československa. Jeho tvorbou prostupuje téma vztahu umění a společnosti a otázka, jak učinit moderní umění smysluplným. Klíčem, jak k dílu kritika přistoupit, se pro autory kolektivní monografie staly Chalupeckého texty. Jejich výběr poskytl chronologické a tematické uzly, které umožnily nahlédnout do historických okolností vzniku textů, přiblížit vztahy k vybraným osobnostem nebo ideové a praktické okolnosti jejich publikování. Součástí publikace je aktualizovaná bibliografie Chalupeckého díla. Anežka Bartlová, Tomáš Glanc, Johana Lomová, Tomáš Pospiszyl (ed.), Jan Wollner

Rudo Prekop několik let fotografuje studiové portréty osobností, které se v naší společnosti významnou měrou zasloužily o kvalitativní posun kulturní, společenský, mentální, mravní a obecně lidský. Spolu s knihou se připravuje také putovní výstava velkoformátových fotografií. Generační konfrontace v linii jak „nahoru“ – rodiče portrétovaných, tak i v linii směrem „dolů“- jejich dcery, synové, event. partneři. Ústřední postavou je vždy osobnost ze světa neoficiální kulturní a společenské sféry, resp. undergroundu. Rodová mozaika genofondu. Typologie lidsky výjimečných jedinců. Klíčem k výběru aktérů je můj subjektivní pocit úcty vůči portrétovaným. Jejich „zvěčnění“ je mým osobním holdem těmto lidem. Tímto způsobem chci vytvořit pestré portfolio osobností našich dnů a naší doby, kteří utvářeli a utváří podobu na společenských podmínkách nezávislé scény.

Tato monografie vychází z potřeby definovat a ohledat území, ve kterém se nachází loutka a loutkové divadlo ve vztahu k současnému postmediálnímu diskursu. V následujících kapitolách se setkávají přístupy teoretické i praktické v záměru představit co nejširší úhel pohledu na současný vztah technologie, loutky, magie k našemu světu. Příspěvky od jednotlivých autorů jsou prokládány vybranými pasážemi z přepisů diskusí na tematických seminářích, které probíhaly online v pandemických letech 2020–2021.

Lucie Králová přináší unikátní kritickou reflexi vnitřního života České televize v oblasti dramaturgie dokumentárního filmu. Ukazuje, jak aktéři v televizi chápou dramaturgii a žánr, jaké představy mají o divácích i autorech a jak „rozumějí televizi“. ČT zároveň odhaluje jako instituci definovanou konkrétními lidmi a jejich představami o tvorbě obsahu a pomocí často anonymních zpovědí ukazuje mocenské hierarchie. Přes svůj kritický pohled však autorka obhajuje pozici České televize jako nezastupitelné instituce veřejné služby.

Předložená kniha se snaží tuzemskému čtenáři v základních konturách a na hlavních uzlových bodech představit myšlení čelního finského teoretika médií Jussiho Parikky. Parikka je proponentem tzv. „archeologie médií“, která problematizuje tradiční chápání dějin médií, technologického vývoje a jeho vztahu ke společnosti či binární opozici mezi člověkem a strojem. Archeologie médií (a geologie médií rovněž) začíná být ve světovém kontextu konstituována jako samostatný univerzitní obor a vědecko-výzkumný přístup. I proto se zdá být nutné věnovat jednomu z jejích hlavních zástupců samostatnou, byť jakkoliv stručnou, česky psanou monografii, která je doplněna překladem jedné z Parikkových studií a rozhovorem s ním.

Finský teoretik médií Jussi Parrika v této publikaci představuje vznikající oblast archeologie médií. Je to způsob uvažování o kulturách nových médií prostřednictvím poznatků o médiích, jež byla nová v minulosti, a to často s důrazem na zapomenuté či bizarní aparáty, postupy a vynálezy. Archeologie médií však není jednou metodologií nebo teorií. Autor ji proto uvádí do kontextu dalších klíčových odvětví mediálních studií, jako jsou filmová či softwarová studia, genealogie imaginárních médií, německá teorie médií či teorie materiality médií.

Klíčová kniha teorie dokumentárního filmu. Je sestavena na základě odpovědí na osm otázek, například – jak se dokumentární filmy liší od ostatních druhů filmu a jaké žánry dokumentu známe. Definuje základní pojmy a zároveň zavádí jednoznačné kategorie, které pomáhají v orientaci různorodé dokumentární kinematografie. Odpovědi na otázky formuluje jednoduše, s podporou mnoha příkladů; kniha je ideální učební pomůckou. Nichols zároveň uvádí vlastní koncepci šesti modů dokumentárního filmu (dopracovaná oproti původním čtyřem, které uvedl v knize Representing Reality). Kniha se na akademické půdě stala jednou ze základních teoretických koncepcí dokumentárního filmu vůbec.

Publikace doslovných překladů německých vokálních textů z oper, klasických písní, kantát, oratorií a operet umožňuje prohloubit porozumění vybraným textům a zdůrazňuje zároveň význam slova a intelektuální obsah v hudbě. Pro učebnici bylo vybráno na 150 německých textů, které doplňují kapitoly o německé výslovnosti, fonetice a gramatice s ohledem na specifiku operního zpěvu. Kniha je určena především posluchačům vysokých uměleckých škol, konzervatoří, profesionálním i amatérským pěvcům, ale i milovníkům klasické hudby a zpěvu.

Od antické tragédie k postdramatickému divadlu: v sedmi přehledně strukturovaných kapitolách představuje Andreas Kotte dějiny evropského divadla od starověku po současnost. Všímá si impulsů, novinek i rušivých zlomů ve vývoji divadelního umění stejně jako proměn podmínek, v němž probíhal: kde leží kořeny divadla? Rozprostírá se v jeho dějinách mezi 6. a 10. stoletím vakuum, a bylo tedy koncem středověku a v renesanci objeveno znovu? Základní historická příručka nabízí nejen chronologický průřez epochami evropského divadla, ale také cílí na jeho ústřední otázky a problémy.

Performance a performativita jako koncept, metoda, téma a otázka v českých humanitních a společenských vědách a umělecké tvorbě. Čím je stále aktuální zkoumání jednání v jeho konkrétní tělesnosti? Jakými trajektoriemi procházejí terénem performance divadelníci, tanečnice, političtí vědci, architektky, filosofové, historičky, performeři, socioložky, novináři, dramaturgyně, teatrologové, teoretičky rituálu? Společná publikace tvůrkyň a tvůrců z akademické i umělecké oblasti, včetně prostoru na pomezí obou, otevírá prostor pro jejich setkání i specifika. A to skrze netradiční materiální i textové formy jako např. akademický fanzin, facebooková diskuze, gamebook, či liturgií vonící záložka.

Co dělá producent? Jak hledat příběh pro film? Jak vybrat režiséra a jak sehnat peníze na svůj projekt? Na základní otázky o producenství odpovídají skripta televizního dramaturga a producenta Jana Šterna. Publikace popisuje náplň profese producenta v hrané tvorbě a představuje všechny oblasti jeho práce od výběru námětu přes natáčení až po shánění finančních prostředků. Skripta jsou plná praktických tipů a zkušeností autora a přináší přehled a možná řešení problémů, na které producent ve své praxi naráží. Publikace je skvělým prvním krokem pro všechny zájemce o producentství ve filmu či televizi.

Marlon Brando, Al Pacino, Paul Newman, Dustin Hoffman, Dennis Hopper, Robert DeNiro, Marilyn Monroe ti všichni a mnozí další prošli školením v Metodě herecké práce u legendárního Leeho Strasberga. Tato převratná teorie herectví, kterou vytvořil K. S. Stanislavskij a rozpracoval Strasberg, zásadně ovlivnila herecké umění naší doby. V posledním desetiletí svého života se Strasberg plně věnoval sepsání knihy, v níž by jednou provždy shrnul a vysvětlil, co to Metoda je a jak funguje, a zároveň v ní vyprávěl příběh o ní a o lidech, kteří s ní byli spojeni. Výsledkem je mistrovské dílo moudrosti a inspirace pro každého, kdo se tak či onak zabývá divadlem.