Akademie múzických umění strana 4 z 16

Příručka, jejímž autorem je zkušený dirigent a pedagog, nabízí srozumitelný návod k osvojení si technických principů dirigování. Zabývá se fyziologií dirigentských gest, podrobněji pojednává o dirigentském postoji, dýchání, funkcích a pohybech rukou a paží, a věnuje se také méně používanému horizontálnímu dirigování. Samostatné podkapitoly věnuje opernímu dirigování, specifikům dalších jevištních útvarů, zkoušení s orchestrem, při natáčení, či dirigování nové hudby. Text s instrukcemi doplňují praktická cvičení.

Předmětnou náplní tohoto spisku jsou skladebné postupy filmových avantgard, přičemž naše pozornost je zaměřena výhradně do oblasti filmu, jelikož tvůrčí obcování se světlachtivou filmovou matérií je zcela odlišné od práce s elektronickým obrazem či digitálními technologiemi. Nejedná se však o žádné souhrnné dějiny tohoto oboru, nýbrž o text sepsaný v žánru tradičně označovaném jako odborná poezie. Hlavním vkladem tohoto textu je zarámované rozčlenění jednotlivých proudů filmové avantgardy do šesti oborů, na základě jejich vztahu k použitým výrazovým prostředkům. Pořadí jednotlivých kapitol je voleno tak, že začínáme strukturálním filmem, který je nejvíce, jak možno, vzdálen jakékoli narativnosti i asociativnosti, což jsou dvě hliněné nohy, o které se opírá sšelmilá kinematografie, a to lhostejno, zda jde o produkty z celin někdejší zapomenuté kalifornské vesničky či z „auteurských“ kavárenských pisoárů pařížských, berlínských či pražských. Od strukturálního filmu pak pokračujeme absolutním (der absolute Film) a čistým filmem (cinéma pur), které byly historicky prvními zjevy filmové avantgardy. Přes sklížený film (assemblage film), jehož společným jmenovatelem je dávat nový význam nalezeným fragmentům, dospíváme k spontánnímu filmu, ve kterém je výsledná montáž bezprostředně spjata s aktem natáčení, a dále až k avantgardnímu filmu v užším slova smyslu, v němž diváci snadno nalézají jisté odlesky stereotypů, známých jim z dominantní kinematografie, totiž vyprávění příběhu a literární symbolismus. Závěrečná kapitola Sedmero osvětlujících řezů pak představuje úvod do teorie filmových avantgard způsobem kinogeometrickým.

Pitch je termín pro prezentaci projektu či myšlenky, jejímž cílem je představit svůj nápad či námět publiku tak, aby okamžitě zaujal a zároveň získal prostředky pro realizaci. Aktualizované druhé vydání úspěšné příručky německé lektorky pitchingu Sibylle Kurz je obohaceno o mnoho příkladů z praxe. Kniha rovněž obsahuje názorná cvičení, a je tak vhodná pro všechny, kteří chtějí někoho nadchnout pro svůj nápad. Inspirovat se zkušenostmi autorky mohou nejenom filmoví profesionálové, ale také marketingoví specialisté, umělci nebo nakladatelé. Sibylle Kurz je od roku 1994 trenérkou společenské komunikace, která kromě akademického zakotvení v komunikačních studiích čerpá také z mnohaletého působení v oblasti filmové a televizní produkce. Vede intenzivní kurzy na filmových školách a v různých institucích. Důraz během tréninku klade na jasnou komunikaci idejí a také na hlubší poznání vlastních silných a slabých stránek.

Pavel Scheufler (*1950) sestavil unikátní lexikon a vizuální atlas z prvních osmi desetiletí vývoje fotografie u nás. Uznávaný český historik fotografie v této knize předkládá ucelený přehled profesionálních a amatérských fotografů, kteří působili v českých zemích do vzniku republiky; výběrově zahrnuje i vědce, kteří pracovali s fotografií. Portrét každé osobnosti je ilustrován reprezentativními ukázkami z díla. Text předkládá nové poznatky a do kontextu české fotografie uvádí i několik zcela nových jmen.

Jak se vvyvíjela poválečná podoba českého zábavněhudebního divadla? Všechno začíná v okamžiku, kdy výnosy ministra Zdeňka Nejedlého zbavily toto divadlo jednoho z jeho základních atributů – soukromopodnikatelského systému provozování. A končí naopak ve chvíli, kdy v roce 1992 premiérou Les Misérables v soukromé produkci došlo ke znovuobnovení tohoto systému a do tehdejšího Československa se vedle stávajících statutárních scén opět vrátili i divadelní podnikatelé. Mezi těmito okamžiky se klene půlstoletí, ve kterém můžeme zaznamenat „vrcholy“ a „pády“ toho druhu divadla, které diváci milují a kritikové často zavrhují, neboť se při jeho hodnocení vždy objeví otázka: Je opereta či muzikál umění, nebo ‘pouhá’ zábava? – Bezpochyby obojí, tvrdí autor této knihy, vždy však záleží především na úrovni a kvalitě konkrétního díla a jeho provedení, které jej (ne)povyšuje na umění. A proto věnuje pozornost klíčovým operetním a muzikálovým inscenacím a jejich tvůrcům, mezi nimiž vedle E. F. Buriana, Jiřího Frejky či Alfréda Radoka najdeme samozřejmě Oldřicha Nového, ale třeba také Jana Wericha, který s Jiřím Voskovcem po válce vlastně u nás zahájili éru moderního žánru zvaného muzikál, když uvedli počeštěnou verzi slavného Finian’s Rainbow pod názvem Divotvorný hrnec. Jak se proměňovala podoba zábavněhudebního divadla v dalších generacích sleduje autor nejen na inscenacích velkých scén, ale i na tvorbě Suchého a Šlitra, na českých muzikálových filmech či na pokusech divadla Rokoko a později Divadla na provázku.

Nejnovější přehled hudební akustiky z hlediska současné praxe zvukové tvorby, akustiky hudebních nástrojů a vnímání hudebního signálu. Vedle základů fyzikální akustiky jsou tu vysvětleny (a názorně zobrazeny) otázky fyziologie a psychologie sluchového vjemu, dále problematika struktury hudebního, resp. zvukového signálu z pohledu jeho analýzy a syntézy, základy akustiky hudebních nástrojů a lidského hlasu a zákonitostí šíření zvuku v reálných hudebních prostorách.

Čtvrté číslo časopisu pro studium hudby a tance přináší tři hudebně teoretické stati, jejichž společným jmenovatelem je zaměření na práci s časem v hudbě 20. století, analytickou studii pravidelného lektora kurzů při Prague Shakuhachi Festivalu, Gunnara Lindera, studii týkající se moderní pantomimy a metodologickou studii choreologickou. Reflexe soudobé hudby se objevuje i v dalších textech – ať již jde o problematiku improvizace, nebo o dramaturgii festivalu Contempuls. Poměrně rozsáhlý je tentokrát oddíl recenzní – naleznete zde reakce například na knihy o E. Schulhoffovi, H. Schenkerovi, K. Husovi a J. Kyliánovi. Letošní číslo je obohaceno grafickým zpracováním partitur J. Šiguta.

Publikace je věnována práci absolventů katedry scénografie pražské Divadelní akademie múzických umění, založené Františkem Tröstrem. Sleduje tvorbu 36 umělců, kteří vytvořili kostýmy pro divadelní inscenace. Tři kapitoly Inspirace komedií dell´arte, Kostýmy zvířecích bytostí a Zrozeno z mýtů a představ dokumentují rozdílné tvůrčí principy a sledují odlišné přístupy zpracování daných témat. Textová část se zabývá problematikou divadelní kostýmní tvorby a obsahuje krátké medailony tvůrců. Publikace má bohatou obrazovou přílohu 150 kostýmních návrhů nebo fotografií z realizovaných inscenací.

Kniha je zároveň praktickou příručkou současného kameramana a zároveň hloubavou studií ontologické podstaty filmu. Autor se vyhraňuje vůči módě postprodukční úpravy filmových obrazů a navrací se ke kořenům vzniku pohyblivých obrazů. Termín světlotonalita vyjadřuje vztah mezi neviditelným světlem a hmotou, na niž dopadá. Kameraman tedy pracuje se světlem i s hmotou, a vytváří tak světlotonální obrazovou strukturu. Autor se v knize dále zabývá dvěma aspekty světlotonality: emocionálním dopadem na diváka a lineárními hodnotami filmového obrazu.

Ceněná kniha o divadelní improvizaci byla dlouho očekávaná, nyní vyšla v českém překladu. Jedinečný soubor improvizačních technik a cvičení, nápadů a metod podporujících spontaneitu a originalitu z pera britského divadelníka. Kniha seznamuje se specifickou metodou výuky herců, kterou Keith Johnston uplatňoval nejen v londýnském divadle Royal Court, ale i ve vlastním souboru The Theatre Machine.

Základním tématem této práce je vztah divadla a kreativního sektoru, respektive interpretace divadla jako součásti ekonomického systému. Práce začíná definicí pojmů divadlo a kreativní sektor pro účely této studie, která se pokouší interpretovat divadlo především jako ekonomickou kategorii. K tomu autor shromáždil potřebná data především ze statistických šetření Národního informačního a poradenského střediska a z projektů a studií Institutu umění-Divadelního ústavu. Jde i o pokus interpretovat z hlediska divadla prozatím nejúplnější data o české kultuře, tzv. satelitního účtu kultury. Vedle informačních zdrojů pro ekonomické vazby divadla jde i o pokus současně definovat ekonomický potenciál českého divadla. Závěr pak slouží k analýze předpokladu rozvoje tohoto divadelního systému s odkazem na přímý vztah axiologie a tvorby kulturních konceptů.

Tato odborná publikace si klade za cíl seznámit čtenáře s nejpoužívanějšími druhy smluv v běžné divadelní praxi, především pak v kontextu nabytí účinnosti tzv. nového občanského zákoníku k 1. lednu 2014. Přijetí tzv. nového občanského zákoníku má totiž zásadní dopad také na sféru smluvních vztahů v divadelním provozu, ať už jde o běžné nákupy spotřebního materiálu, rekvizit či jiného zboží, anebo řešení otázek spjatých s nájmem či podnájmem divadelních prostor (zkušeben, tanečních a divadelních sálů, jeviště, foyer apod.). V neposlední řadě se změna tohoto právního předpisu týká i smluv o dílo a licenčních smluv uzavíraných s autory a umělci hostujícími v divadelních představeních, popřípadě činnosti propagační, reklamní, sponzorské anebo uměleckých hostování a divadelních zájezdů. Autoři se zaměřili především na odpovídající analýzu toho, do jaké míry budou jednotlivé oblasti divadelního života dotčeny aplikací tzv. nového občanského zákoníku, a to v relaci zejména k právům duševního vlastnictví (především pak k právu autorskému a k právům souvisejícím s právem autorským), k právu pracovnímu a k právu na ochranu osobnosti.Publikace představuje ucelený přehled nejfrekventovanějších „divadelních“ smluvních typů, jež jsou podřízeny příslušným právním předpisům dle právního stavu k 1. lednu 2014. Jednotlivým smluvním vzorům předchází úvodní nástin příslušné problematiky a výčet konkrétních situací, souvislostí a oblastí, v nichž jsou smlouvy nejčastěji používány. Texty vzorových smluvních dokumentů jsou následně doprovázeny komentářem pojednávajícím o podstatných, pravidelných či nahodilých náležitostech jednotlivých ustanovení vzorových smluv a dalších jejích částech.Smluvní typy jsou záměrně konstruovány tak, aby vznikl přehled základních právních institutů představujících obvyklou náplň běžných divadelních smluv. Publikace je proto vhodná nejen pro studenty škol uměleckého a kulturně-manažerského zaměření či příbuzných oborů, ale rovněž pro praktikující producenty, produkční, kulturní manažery či ředitele divadel. Kniha však jistě zaujme také odbornou právní veřejnost.

Financování kultury v České republice je dlouhodobě spojeno především s podporou z veřejných zdrojů. V posledních letech však tato podpora plošně ubývá, kdežto nároky na financování naopak narůstají. Dlouhodobé zajištění kvalitních kulturních projektů se neobejde bez změn a diverzifikace systému financování organizací. Zapojení soukromých dárců a práce s nimi, tedy „fundraising“, je jedním z klíčových přístupů, které mohou úbytek veřejných zdrojů a možný úpadek odvrátit. Kniha se zabývá profesionálním fundraisingem a jeho zavedením do systému řízení organizací. První část nabízí nástroje pro revizi připravenosti organizace na fundraising a výčet relevantních oblastí managementu. Následuje podrobný rozbor nástrojů pro stanovení hlavních strategií a cílů fundraisingu. Na něj navazuje metodika vytipování a vyhledávání dárců a dárcovských skupin vhodných pro konkrétní organizaci. Motivace dárců a sestavení fundraisingového argumentu se již věnují konkrétním dárcovským kategoriím. Podle těchto kategorií je členěn i přehled metod fundraisingu a příklady jejich využití v kulturních organizacích. Poslední kapitola nabízí zajímavé srovnání fundraisingu pro kulturní instituce v USA a v České republice. Kniha nabízí komplexní přehled nástrojů k tomu, jak nastavit systém fundraisingu v organizaci, propojit jej s ostatními činnostmi a obohatit zdroje financování o další, převážně soukromé a dlouhodobě stabilní zdroje.

Nové upravené vydání populární učebnice nabízí celistvý pohled na problematiku zvukové složky při tvorbě audiovizuálního díla. Autorovým cílem je látku systematicky utřídit, vymezit základní pojmy, osvětlit některé nejasnosti, upozornit na časté nedostatky, eventuálně naznačit možnosti i úskalí zvukové dramaturgie a tak inspirovat k tvořivému zvukovému vyjadřování. Tematicky se dělí do dvou okruhů: koncepce, výběr a skladba zvuku – tedy otázky zvukové dramaturgie v úzkém smyslu – a přímá realizace: technologické postupy, způsoby zpracování zvuku, jejich uplatnění apod.

Publikace určená pro studenty hry na klarinet a také pro pedagogy na všech výukových stupních. Kniha shrnuje autorovy poznatky a závěry posbírané a ověřené čtyřiceti roky nepřetržité činnosti. V několika kapitolách autor podává své mnohačetné zkušenosti s prací s klarinetem, optimálním výběrem nástroje dle dispozic každého žáka a objasňuje vlastní úvahy o sestavách klarinetových komponent – hubičky, plátku a ligatury. Na názorných ilustracích ukazuje správné držení nástroje, postavení rukou a prstů. Velký důraz klade na individualitu žáků a postoj pedagogů, který by se měl každému začínajícímu hráči přizpůsobit a snažit se nalézt a vyzdvihnout jeho umělecké a hráčské dovednosti. Vliv pedagoga považuje v mnoha ohledech za určující. Každý klarinetista by měl usilovat o vlastní umělecké názory, postupy a cesty. Text vhodně doplňují praktická cvičení a rady rozvíjející dechové ústrojí a fyzickou kondici hráčů, zároveň se cvičeními k nácviku stupnic, akordů, rytmických obměn. Kniha se zabývá také interpretačními zásadami, cvičeními, hrou v transpozicích a přípravou na veřejná hudební vystoupení, soutěže, či nahrávání.