Akademie múzických umění strana 11 z 17

První souborné vydání s úvodní studií překladatelky Zoji Oubramové, věnované životu a dílu slavného ruského herce a pedagoga. V roce 1928 vychází v tehdejším Leningradě útlá kniha Hercova cesta. Obsahuje Čechovovy vzpomínky na dětství, blízké přátele, na divadelní práci v Uměleckém divadle K. S. Stanislavského a jeho Studiu, na období Čechovovy duševní nemoci a její překonávání. Dramatický proud emocionálních vzpomínek, které nejsou řazeny důsledně chronologicky, přesto působí uceleně a silným dojmem. Po bolševické revoluci a vzniku tehdejšího Sovětského svazu vede cesta slavného herce a pedagoga, synovce dramatika Antona Pavloviče Čechova, z Ruska přes několik evropských zastavení do americké emigrace: Ve čtyřicátých letech zakotví v Hollywoodu a vedle filmové práce se věnuje především pedagogice: Jeho školou prošly slavné herecké hvězdy jako Marilyn Monroe nebo Yul Brynner a řada dalších, a tak se Čechov podílí na poválečném rozvoji moderního amerického herectví. V roce 1953 pod názvem To the Actor vychází v USA kniha O herecké technice, která obsahuje výklad principů Čechovovy metody. „Ať je tato kniha úsilím zaměřeným na dosažení lepšího divadla prostřednictvím lepšího herectví,“ napsal tehdy. „Nabízím ji jako skromný, nicméně naléhavý pokus dát svým kolegům k dispozici několik systematicky uspořádaných myšlenek a zkušeností, které by vnesly do jejich profesionální práce pořádek a inspiraci.“

Kniha je výstupem pětiletého projektu, jehož cílem je nabídnout komparativní pohled na současné tendence evropské dramatiky. První část sestává z vhledů českých teoretiků do jednotlivých divadelních kultur. Čtenář tak může sám nacházet paralely a rozdíly mezi vývojem dramatiky v Německu a Rakousku (Zuzana Augustová), Velké Británii (Martina Schlegelová), České republice (Vít Pokorný), Polsku (Jan Jiřík), Rusku (Marcela Magdová) a Itálii (Kateřina Bohadlová). Druhá část knihy obsahuje do podoby studií zpracované příspěvky ze sympozia Současný divadelní text mezi dramatickými a postdramatickými tendencemi. Tyto příspěvky převážně zahraničních autorů se tematicky i rozsahově liší, vždy však jistým způsobem vypovídají o specifičnosti jednotlivých „národních“ dramatik – od zamyšlení o fabuli z pera italského dramatika a badatele Davida Carnevaliho přes srovnání poetiky Elfriede Jelinek a Ewalda Palmetshofera od vídeňské teatroložky Terezy Kovacs, nástin nedávného vývoje polského divadla redaktora polského odborného časopisu Dialog Piotra Olkusze a vhled do českého kontextu od Lenky Jungmannové až po teoreticko-analytickou studii francouzského divadelního teoretika Patrice Pavise, kladoucí otázky o propojenosti textu a scény.

Kolektivní monografie je věnována vztahu médií a temporality s důrazem na proměny chápání a zkušenosti času způsobené nástupem tzv. nových médií. Tomáš Dvořák v úvodní kapitole sleduje historický vývoj kulturních technik synchronizace od kolektivního chápání času po současný stav "znepokojené pohotovosti", který zažíváme v nepřetržité interakci s elektronickými médii. V návazné studii se Marek Šebeš zabývá televizním zpravodajstvím, které chápe jako svébytnou sociotemporální institucí, která se podílí na strukturaci a organizaci času ve společnosti. Irena Reifová pak popisuje proměnu diváctví s nástupem digitalizovaných televizních pořadů s důrazem na internetové seriály a diváckou participaci. Další rovině participativního užívání médií se věnuje Radim Hladík při rozboru sociálních praktik hudební northernsoulové subkultury. Filip Vostal nahlíží akceleraci času ve společnosti perspektivou fenoménu vysokorychlostního obchodování na světových burzách. Monografii zakončuje Václav Janoščík, který propojuje motivy a inspirace ze současného umění, sci-fi a filozofie ve snaze zachytit něco z budoucnosti, kterou nám přibližují.

Autorka hledá odpověď na otázku, zda jsou počítačové hry uměním, a to prostřednictvím celé řady specifičtějších otázek: V čem jsou si hry a umění podobné a v čem jsou naopak jejich případné odlišnosti? Mají hry nějaké specifické prvky, jimiž posunují, rozšiřují náš dosavadní způsob chápání umění? V jakých konkrétních aspektech se nejvíce projevuje estetická inovativnost počítačových her a jejich tvůrců? Otázka po uměleckosti her je přínosná v tom, že umožňuje detailně prozkoumat médium počítačových her a jeho specifika, a to bez ohledu na to, jestli si na ni nakonec odpovíme kladně nebo záporně.

Sborník teoretických studií Jana Kučery (1908–1977), jednoho z nejvýznamnějších českých filmových teoretiků z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Sám Kučera zamýšlel vydat tyto studie souborně, ale v důsledku nastupující normalizace nebyl tento záměr realizován. Kučerovy texty představují vrcholnou fázi jeho teoretického myšlení a kromě zpřístupnění strukturalisticky motivovaných úvah vrhají i velmi důležité světlo na klíčovou část naší filmové tvorby. Kučerovo myšlení je neopomenutelnou součástí historie uvažování o filmu a jeho vhledy do tehdejší kinematografie mají, vzhledem k důležitosti diskutovaných filmů, svůj význam i pro širší okruh čtenářstva.

Další z řady skript Katedry výchovné dramatiky DAMU, v nichž autorka vede čtenáře k tvorbě scénáře příběhového dramatu v dramatické výchově. Poté, co se věnuje jednotlivým pojmům, jako je „situace“, „příběh“, „příběhové drama“, rozebírá pojem „problémová situace“ a dochází k „plánování dramatu“. Na závěr informuje o práci s literární předlohou. Určeno nejen pro studenty DAMU!

Profil života a tvorby jednoho z nejlepších současných režisérů v oblasti loutkového divadla, vytvořený formou „Pimprlové komedie o čtyřech dějstvích“. Pozoruhodný lidský i autorský příběh kovaného loutkáře zachytili ve svých textech Zdeněk A. Tichý, Nina Malíková, Pavel Vašíček, Václav Poul, Stanislav Doubrava, Vratislav Šrámek, Vítek Peřina, Jan Kerbr, Ivan Nesveda a řada dalších českých tvůrců, teoretiků či recenzentů, nejen z oblasti loutkového divadla, obrazem pak Josef Ptáček, Pavel Křivánek, Oldřich Pernica a další fotografové. „Pimprlová komedie“ zve čtenáře do světa, kde se divadlo dělá srdcem a dlátem, do světa miniatur i úžasného nadhledu a nadsázky, do míst a časů, kde se zrodily jedny z nejúspěšnějších českých inscenací Tři mušketýři, Bezhlavý rytíř a Alibaba a čtyřicet loupežníků, tedy loutkářských kousků, které objely celý širý svět. A samozřejmě kniha zve i na ryby a na houby. Doporučujeme všem loutkářům, hračičkám, kutilům a všem, kteří mají rádi legraci a nadhled.

Autorem poznámek o herectví je docent Josef Vinař (1934 2015), pedagog, psycholog a teatrolog, spojený především s působením na pražské DAMU. Josef Vinař byl zároveň i výraznou osobností českého amatérského divadla, kde se angažoval v dobách normalizace, v čase zákazu pedagogického povolání a publikování. Kniha je záznamem přemýšlení tohoto významného českého divadelního pedagoga o herectví a o jeho pedagogice, přináší portrét Josefa Vinaře jako divadelního inspirátora, hybatele a učitele a ukazuje jej takového, jaký byl jako divadelníka situovaného mezi tvorbu a její teorii. Jádrem knihy je pokračování jeho díla Elementy herectví v podobě jakési rozpravy s původním dílem, která je doplněna dalšími Vinařovými pozdními pracemi o herectví a předmluvou prof. Jana Vedrala.

Základní dílo teorie střihové skladby, v němž Jan Kučera tvůrčím způsobem rozvíjí dědictví českého strukturalizmu v aplikaci na filmovou gramatiku a syntaxi montáže. Ideální literatura pro odborníky i laiky umožňující plné pochopení praktických tvůrčích postupů při vytváření významu a smyslu audiovizuálního sdělení. Přestože kniha poprvé vyšla už v 60. letech, stále se jedná o stěžejní literaturu pro osvojení praktických postupů střihové skladby. Obsahuje navíc řadu obecnějších úvah z oblasti estetiky, filozofie a psychologie vnímání.

Monografie Viktor Kalabis představuje obsáhlý a komplexní pohled na život a dílo jednoho z nejvýznamnějších českých komponistů 2. poloviny 20. století. Autor na knize pracoval několik let a vznikala v přímé spolupráci se skladatelem. Text tedy můžeme pokládat za autorizovaný – obsahuje autentické informace o Kalabisově životě, osobnosti a názorech na hudbu a umění. Jaroslav Šeda sleduje skladatelův vývoj v souvislosti s historickou a politickou situací. Publikace tak není jen odbornou knihou, ale též pozoruhodným dokumentem nelehké doby. Důležitou součástí monografie je kapitola, která systematicky diskutuje jednotlivé složky a stránky hudební řeči Viktora Kalabise. Charakterizuje i obecnější pojmy, které se vztahují ke skladatelovým kompozičním postupům. Páteří knihy je Komentovaný katalog skladeb Viktora Kalabise. Každá kompozice je opatřena mnoha informacemi (doba vzniku, údaje o premiéře, vydání skladby tiskem, významná provedení atd.) a často též podrobnou analýzou hudebního průběhu. Šeda pracoval s velkým množstvím materiálů, které mu poskytl sám skladatel – uvedená díla jsou doplněna o celou řadu Kalabisových názorů a dobových kritik. Původní text Jaroslava Šedy byl v rámci redakčních úprav v mnohém doplněn. Komentovaný katalog skladeb byl rozšířen o kompozice, které Viktor Kalabis napsal po roce 1990 (op. 73–92). Kniha tedy obsahuje kompletní soupis skladatelem číslovaných děl. Aktualizovány byly i dílčí údaje o starších skladbách (op. 1–72). Jedná se především o informace o vydání skladeb tiskem, na CD a o významnějších doložených provedeních po roce 1990. Šedova monografie představuje výchozí studijní materiál pro reflexi Kalabisova díla a lze ji nahlížet i jako cenný zdroj pro pochopení domácího hudebního vývoje ve 2. polovině 20. století.

Je třeba rozumět hudbě, kterou posloucháme? Je třeba rozumět hudbě, kterou interpretujeme? Co to vůbec znamená rozumět hudbě? Lze skladatelův záměr při nastudování nové skladby poznat a pochopit intuicí, nebo je smysluplné (či dokonce nezbytné) zapojit myšlení? Je vnímání a poznávání hudby, její komponování, interpretace, poslech a prožitek toho všeho proces probíhající vědomě, nebo na úrovni podvědomí? Potřebuje interpret rozebírat skladbu, kterou studuje? Pokud ano – co, proč a jak rozebírat? Čeho si v notovém zápisu všímat? Lze k nalezení vlastní představy o nově studované skladbě a k jejímu následnému vystavění dospět na základě pocitu, nebo úvahy? Tyto a mnohé další otázky se snaží zodpovědět sborník sestavený z výboru příspěvků, jež zazněly na kolokviu Hudební analýza jako prolnutí interpretace, invence a intuice. Autory jednotlivých příspěvků jsou Vladimír Tichý, Jiřina Dvořáková, Elena Knápková, Lubomír Spurný, Tomáš Krejča, Otomar Kvěch a Jaromír Havlík. Zabývají se např. problematikou výuky předmětu Rozbor skladeb, analýzou klavírních skladeb Oliviera Messiaena, metodologií výuky hudební analýzy a dalšími tématy.

Kniha Joris Ivens – Filmař světa se chronologicky věnuje dvaceti Ivensovým dokumentům, jež nahlíží v širokém dobovém kontextu a ve vzájemné provázanosti. Odhaluje jejich inspirační zdroje, reflektuje produkční souvislosti, zkoumá filmový jazyk, přibližuje proces restaurování a nechává zaznít dobové ohlasy. Knihu uzavírá filmová vzpomínka Rogera Busschotse Cinemafie a pro české vydání napsaná kapitola o filmu Prvá léta, který byl natáčen také v poválečném Československu. Nizozemský dokumentarista Joris Ivens (18. listopadu 1898, Nijmegen — 28. července 1989, Paříž) už jako třináctiletý natočil krátký film Vigvam. Ve dvacátých letech vstoupil do uměleckého světa filmových experimentů, které vyústily v avantgardní snímky Most a Déšť. Natáčel propagační snímky, mimo jiné pro firmu Philips, filmy pro odbory či reportážní aktuality. V Sovětském svazu natočil budovatelský film Komsomol, v USA dokument o elektrifikaci amerického venkova. Dopady hospodářské krize zachytil v hornickém regionu Borinage v Belgii a společně s Ernestem Hemingwayem podal svědectví o občanské válce ve Španělsku. Obrazem válečné reality 20. století jsou také snímky 400 milionů, Poznej svého nepřítele: Japonsko, 17. rovnoběžka či kolektivní film Daleko od Vietnamu. Dokumentem Indonésie volá se vymezil vůči nizozemské koloniální politice. Poté, co jej začal vyšetřovat Výbor pro neamerickou činnost, působil ve východní Evropě. Točil i nepolitické, poetické filmy: Setkání Seiny s Paříží, Valparaíso, Mistral nebo Rotterdam-Europoort. V Číně vytvořil monumentální obraz kulturní revoluce Jak Yukong hory přenášel i ryze osobní filmový testament Příběh větru, na němž se podílela jeho partnerka Marceline Loridanová-Ivensová.

Kniha se zabývá aktuálním happeningem, vymezuje jeho význam, nahlíží do historie happeningů a sleduje vývoj tohoto fenoménu až do současnosti. Zkoumá motivy a předpoklady vzniku politického happeningu a na konkrétních příkladech ukazuje jeho odlišnost od čistě umělecky pojímaných veřejných akcí i od akcí výhradně politických. Publikace obsahuje rozhovor s filozofem Václavem Němcem a spisovatelem, dramatikem, hercem, režisérem a divadelním pedagogem Ivanem Vyskočilem.

Publikace je určena studentům herectví a režie, loutkoherectví, dramaturgie či choreografie a zájemcům z řad učitelů literárně dramatických a případně i tanečních oddělení základních uměleckých škol. Jevištní pohyb je jedním ze základních pilířů hereckého projevu. Kniha se však nezabývá pouze jevištním pohybem v užším slova smyslu, ale víceméně vším, co souvisí s problematikou jeho výuky. Praktický heslář je zpracován na základě mnohaleté autorčiny zkušenosti a praxe, s neobvykle širokým teoretickým vhledem a s historickými exkurzy.

Autoři knihy se snaží vymezit hranice tonality/atonality a osvětlit vzájemný vztah těchto na první pohled protikladných pojmů.Studie Petra Zvěřiny „Tristanovský akord“ – analytická interpretace se zaměřuje na zkoumání tzv. krize tonality a předkládá několik možných interpretací „tristanovského akordu“. Text Vladimíra Tichého Tonalita/atonalita? zkoumá fenomény tonality a atonality z obecného, historického, estetického i hudebněteoretického hlediska. Studie Jaromíra Havlíka Josef Matthias Hauer – jeden z pru°kopníků dodekafonie je věnována reflexi teoretických a estetických názorů J. M. Hauera, ale obsahuje také informace o životě a díle tohoto skladatele. Text Tomáše Krejči Rozpad tonality? zkoumá hranice a limity tonality.

V knize Lacrimae rerum slovinský filozof a kulturní teoretik Slavoj Žižek působivě analyzuje filmová díla věhlasných světových režisérů, přičemž se opírá o filozofické teze Lacana, Heideggera, Hegela a některé psychologické teorie. Při detailní analýze filmů režiséra Krzysztofa Kieślowského se zabývá etikou jako ústředním tématem Kieślowského děl a ukazuje, jak lze chápat symbolické zobrazení Desatera v různých částech Dekalogu. U Alfreda Hitchcocka zkoumá Žižek autorský styl a s ním spojený jev „nadinterpretace“, tedy otázku, zda má v Hitchcockových filmech skutečně vše přesně určený význam. Pomocí analýzy filmů Andreje Tarkovského se autor snaží ukázat, jak motiv traumatické či cizorodé Věci, který funguje jako mechanismus zhmotňující nevědomé fantazie člověka, figuruje v diegetickém prostoru kinematografického narativu. V eseji o filmu Lost Highway Davida Lynche se Žižek zabývá filmovými klišé v tomto postmoderním snímku a vážností, s níž je třeba chápat Lynchovo univerzum. V poslední kapitole autor věnuje pozornost zobrazení sexuálního aktu v kinematografii