Akademie múzických umění strana 17 z 17

Z publikace tohoto francouzského kritika a divadelního historika, která vyšla už před více jako 150 lety (první vydání je z r. 1852), citují snad všechny starší i současné práce autorů zabývající se dějinami evropského loutkového divadla. Magninova útlá knížka byla a je dodnes respektovaným pramenem poznání v této oblasti zejména pro svou šíři záběru a shromáždění dosud nepublikovaných literárních pramenů i odkazů na muzejní sbírky. Co však běžného čtenáře na Magninově díle jistě zaujme, je zřetelné okouzlení loutkami vůbec, včetně estetických i etických požadavků na jejich tvorbu. I když se z Magninova díla i v české loutkářské his­torii hojně citovalo (zejména dr. Jindřich Vese­lý přebíral do své knížky „Z historie loutek evropských“ nejen četné citáty, ale i celé pasáže), s úplným překladem tohoto základního díla světové loutkářské historie se v této publikaci seznamuje český čtenář poprvé. První díl zahrnuje pohled na loutky ve starověku a středověku, samostatné kapitoly jsou věnovány loutkám v Itálii, Španělsku, Portugalsku a Francii. Na tuto část naváže vydání překladu druhého dílu s přehledem loutkového divadla v Anglii, Německu a severských zemích.

Z publikace tohoto francouzského kritika a divadelního historika, která vyšla už před více jako 150 lety (první vydání je z r. 1852), citují snad všechny starší i současné práce autorů zabývající se dějinami evropského loutkového divadla. Magninova útlá knížka byla a je dodnes respektovaným pramenem poznání v této oblasti zejména pro svou šíři záběru a shromáždění dosud nepublikovaných literárních pramenů i odkazů na muzejní sbírky. Co však běžného čtenáře na Magninově díle jistě zaujme, je zřetelné okouzlení loutkami vůbec, včetně estetických i etických požadavků na jejich tvorbu. I když se z Magninova díla i v české loutkářské his­torii hojně citovalo (zejména dr. Jindřich Vese­lý přebíral do své knížky „Z historie loutek evropských“ nejen četné citáty, ale i celé pasáže), s úplným překladem tohoto základního díla světové loutkářské historie se v této publikaci seznamuje český čtenář poprvé. První díl zahrnuje pohled na loutky ve starověku a středověku, samostatné kapitoly jsou věnovány loutkám v Itálii, Španělsku, Portugalsku a Francii. Na tuto část naváže vydání překladu druhého dílu s přehledem loutkového divadla v Anglii, Německu a severských zemích.

Text je určen především posluchačům katedry střihové skladby. Zabývá se přehledem vývoje výroby televizních pořadů, vývojem a sestřihem magnetického záznamu televizního signálu na pásek, sekvencemi barevných kompozitních signálů, řízením záznamových strojů, automatickými lineárními střihovými systémy, kompresí televizního signálu, nelineárním editingem a přehledem záznamových formátů.

Čítanka k tématu realizace divadla v českých zemích. 3. upravené a aktualizované vydání (2. vydání Pražská scéna, Praha 2004, 2 díly: I. Kreativní management pro divadlo aneb o divadle jinak. Kapitoly k tématu realizace divadla, II. Management divadla - antologie textů. Čítanka k tématu realizace divadla v českých zemích)

Čítanka k tématu realizace divadla v českých zemích. 3. upravené a aktualizované vydání (2. vydání Pražská scéna, Praha 2004, 2 díly: I. Kreativní management pro divadlo aneb o divadle jinak. Kapitoly k tématu realizace divadla, II. Management divadla - antologie textů. Čítanka k tématu realizace divadla v českých zemích)

Profesor HAMU, hudební skladatel a muzikolog dr. Jaroslav Smolka se ve své práci zabývá zvláštním postavením baroka ve vývoji evropského a českého hudebně historického vědomí. Zabývá se periodizací hudby 17. a první poloviny 18. století, jež člení na rané, představované zejména Adamem Michnou, střední, s vůdčím představitelem Pavlem Josefem Vejvanovským, vrcholné, charakterizované zejména tvorbou Jana Dismase Zelenky a Bohuslava Matěje Černohorského a pozdní, kdy doznívají barokní slohové tendence vedle intenzivního rozvoje dalšího slohu – klasicismu (Jan Zach, František Tůma, Josef Seger, F. X. Brixi a dokonce i K. B. Kopřiva). Svou studii dokládá množstvím notových příkladů, jakož i výběrovým seznamem literatury a notových edic.

Tématem tří studií zařazených do této knihy je režie chápaná nikoli jako pouhý pořádající činitel jednotlivých složek činoherního umění, ale jako specifická umělecká činnost, ve které právě vzhledem k tomu, že má (podobně jako herectví či scénografie) vlastní analyzovatelnou ,,techniku*, lze uplatnit inspirovanou tvořivost. První studie (Od výjevu k obrazu jednání) identifikuje vlastnosti režie u jejích předchůdců, druhá (Specifické problémy režie), jejíž osnova vychází ze zkušenosti se studiem základů režie na Divadelní fakultě AMU, zkoumá její elementy a obsahuje i výklad nejdůležitějších pojmů a rozbor některých konkrétních režijních přístupů, zatímco třetí představuje novou rozlišenou verzi dávno rozebraného autorova studijního textu Ejzenštejnovy lekce divadelní režie.

Podstatnou část publikace tvoří texty písní a árií z pěveckých učebních pomůcek (Vaccai, Parisottiho arie antiche, Marchesiho vokalízy, Koželuhovy arietty) a frekventované árie z několika desítek oper. Všechny texty (celkem přes 350 ) jsou podloženy doslovným překladem. Árie z dnes provozovaných oper jsou uvedeny v kontextu celého díla. Další částí skripta jsou cvičení, zaměřená především na výslovnost. V menší míře obsahují odkazy na gramatiku, slovní zásobu a reálie. Lexikálně vycházejí cvičení z divadelní praxe a z chyb, kterých se dopouštějí interpreti při studiu konkrétních titulů.

Podstatnou část publikace tvoří texty písní a árií z pěveckých učebních pomůcek (Vaccai, Parisottiho arie antiche, Marchesiho vokalízy, Koželuhovy arietty) a frekventované árie z několika desítek oper. Všechny texty (celkem přes 350 ) jsou podloženy doslovným překladem. Árie z dnes provozovaných oper jsou uvedeny v kontextu celého díla. Další částí skripta jsou cvičení, zaměřená především na výslovnost. V menší míře obsahují odkazy na gramatiku, slovní zásobu a reálie. Lexikálně vycházejí cvičení z divadelní praxe a z chyb, kterých se dopouštějí interpreti při studiu konkrétních titulů.

Publikace vznikla v letech 2005-2010 na katedře skladby Hudební fakulty AMU v rámci doktorského studia a tzv. doktorského týmu (Robert Hejnar, Slavomír Hořínka, Martin Hybler, Marko Ivanović, Luboš Mrkvička, Tomáš Pálka, Miloš ORSON Štědroň, Jan Dušek, Lukáš Sommer, Anna Veverková, Markéta Mazourová, Dan Dlouhý) pod vedením prof. Ivana Kurze. V českém prostředí je poslední vydanou publikací komplexního charakteru týkající se souhrnným způsobem předmětu symfonické instrumentace Moderní instrumentace Jana Rychlíka a kolektivu autorů z roku 1968. (Práce Jaroslava Zicha Orchestrace a sborová sazba - kapitoly a studie, která vyšla v roce 1986, je ve skutečnosti svým obsahem výrazně starší, neboť je sestavena z jednotlivých pasáží, z nichž většina byla publikována ve sbornících Živá hudba podstatně dříve; práce Poznámky k instrumentaci I a II Františka Emmerta /druhé opravené vydání 2001/ se spíše pohybuje v rovině nauky o hudebních nástrojích, kterou nepřesahuje. Z oblasti užité akustiky byly vydány J. Burghausera-J. Špeldy Akustické základy orchestrace /1967/ a Hudební akustika Václava Syrového /2003/; z oblasti populární a jazzové hudby O instrumentaci tanečního a jazzového orchestru Karla Krautgartnera /1961/; Vlastimila Hály Základy aranžování moderní populární hudby /1986/ a Dechový orchestr - dirigování, instrumentace Jindřicha Pravečka /1987/). Faktem tedy zůstává, že z hlediska komplexního zpracování problematiky orchestrace je zde vakuum nejméně jedné generace. Je zřejmé, že nové zpracování této látky bylo velmi žádoucí a přináší prostor pro aktuálnější pohled na celou problematiku. Vydání publikace bylo realizováno za finanční podpory ze státních prostředků prostřednictvím grantového projektu výzkumu a vývoje LC 544 "Výzkum funkcí techniky při vzniku a provozování múzického díla" a prostřednictvím Grantové agentury České republiky, číslo projektu 408/05/H507; dále též z prostředků na specifický výzkum vysokých škol. Bez uvedených finančních prostředků by nebylo myslitelné celý rozsáhlý projekt realizovat. Autoři doufají, že se předkládaný sborník stane užitečnou publikací, jež obohatí odbornou nabídku teoretických studií mladé generace určených hudební veřejnosti, studentům i ostatním zájemcům. Pojednání o instrumentaci lze zpracovat několikerým způsobem. Vyjádřeno poněkud zjednodušeně, lze hovořit o následujících úhlech pohledu: Látku pojmout jako prohloubenou nauku o hudebních nástrojích, nazíranou a) zejména z prostoru platných hudebně akustických principů, ve snaze dojít k závěrům co možná nejvíce obecným. Těžiště problematiky zakotvit ve fenoménu barvy se všemi z tohoto pohledu b) vyplývajícími důsledky. Barva se potom projeví nejenom jako činitel akustický, ale především jako činitel tektonický, estetický i sémantický. Soustředit se především na praktickou stránku věci a vypracovat jakousi "kuchařku" c) (myšleno v tom nejlepším slova smyslu) pro potřeby praktiků, s cílem co možná nejdokonalejšího servisu nejfrekventovanějších informací a zásad. Všechna tři řešení mohou mít a také mají své přednosti a opodstatnění. Názory na psaní teoretických pojednání s touto tematikou jsou velmi různorodé. Postoj autorů publikace, který se utvářel relativně delší dobu, a to nejen na základě činnosti skladatelské, ale též pedagogické, se stále více klonil k zpracování komplexnímu, tj. k takovému, které usiluje o skloubení všech tří hledisek. Výsledek společné práce nabízí předkládaná publikace. Látka je rozvržena do tří dílů. První díl se soustřeďuje převážně na funkci barvy jako činitele tektonického, estetického, sémantického, historického, dramaturgického a akustického. Druhý díl sleduje obrysy orchestrační problematiky z "pohledu" jednotlivých hudebních nástrojů a jednotlivých sekcí symfonického orchestru. Konečně třetí díl se zabývá vztahem sólového nástroje a orchestru a problematikou tembrálních inovací.

Práce se zabývá utříděním současných znalostí o problematice teorie a praxe střihu zvukového záznamu a jejich vřazením do historických souvislostí.

Vnímání francouzské divadelní tvorby je v českém prostředí poznamenáno zásadním paradoxem: to, co jí mnozí nelítostně vytýkají, jiným naopak imponuje. Na jednu stranu francouzské divadlo považujeme za mnohomluvné a statické, na druhou stranu obdivujeme schopnost francouzských divadelníků na jevišti *zviditelňovat, zpřítomňovat* slovo.Kniha Mluvit znamená jednat je nejen zamyšlením nad tendencemi a trendy divadla přelomu 20. století, ale i zprávou o úloze a postavení slova na francouzských scénách. Jde do značné míry o zprávu osobní (je totiž postavena převážně na osobních diváckých zážitcích a zkušenostech pisatelky s francouzskou divadelní kulturou) a dílčí (je zaměřena výhradně na Paříž a její nejbližší okolí), sestavenou ze studií, které vznikaly od druhé poloviny devadesátých let 20. století. Kniha se však nechce zastavit u pouhého popisu a hodnocení konkrétních inscenací její ambicí je přesáhnout čistě popisnou dimenzi a dospět k jistým zobecňujícím závěrům. Jednotlivé kapitoly se zaměřují na vybrané divadelní fenomény: inscenování klasických textů na současných jevištích, status (a mýtus) Francouzské komedie, stav současné francouzské dramatické tvorby, nedávné výrazné počiny velkých francouzských režisérských osobností, přesahy divadla k jiným druhům a žánrům a konečně i směry v současném francouzském myšlení o divadle. Autorka se snaží ukázat, do jaké míry je francouzská divadelní kultura stále pevně spjata s úctou k dramatickému textu a snahou o kultivaci jevištní řeči právě stylizovaná jevištní řeč je zde základním specifikem divadelního umění, jehož jsou si velmi dobře vědomi francouzští herci - a to i při častém přecházení z divadla do televize či filmu. Je-li tedy velká část francouzského divadla stále poplatná výroku abbé dAubignaca *Parler, cest agir* (Mluvit znamená jednat), je to vždy s ohledem na diváka, kterému má být znovu a znovu umožňováno *entendre le texte*, tj. slyšet text a zároveň mu porozumět.

Klíčová kniha teorie dokumentárního filmu. Je sestavena na základě odpovědí na osm otázek, například - jak se dokumentární filmy liší od ostatních druhů filmu a jaké žánry dokumentu známe. Definuje základní pojmy a zároveň zavádí jednoznačné kategorie, které pomáhají v orientaci různorodé dokumentární kinematografie. Odpovědi na otázky formuluje jednoduše, s podporou mnoha příkladů; kniha je ideální učební pomůckou. Nichols zároveň uvádí vlastní koncepci šesti modů dokumentárního filmu (dopracovaná oproti původním čtyřem, které uvedl v knize Representing Reality). Kniha se na akademické půdě stala jednou ze základních teoretických koncepcí dokumentárního filmu vůbec.

Klíčová kniha teorie dokumentárního filmu. Je sestavena na základě odpovědí na osm otázek, například - jak se dokumentární filmy liší od ostatních druhů filmu a jaké žánry dokumentu známe. Definuje základní pojmy a zároveň zavádí jednoznačné kategorie, které pomáhají v orientaci různorodé dokumentární kinematografie. Odpovědi na otázky formuluje jednoduše, s podporou mnoha příkladů; kniha je ideální učební pomůckou. Nichols zároveň uvádí vlastní koncepci šesti modů dokumentárního filmu (dopracovaná oproti původním čtyřem, které uvedl v knize Representing Reality). Kniha se na akademické půdě stala jednou ze základních teoretických koncepcí dokumentárního filmu vůbec.