Akademie múzických umění strana 14 z 16

Italsky? kulturni? historik a teoretik Carlo Ginzburg proslul zejme?na svy?mi „mikrohistoricky?mi“ studiemi – texty zame?r?eny?mi na kaz?dodenni?, loka?lni? a individua?lni? uda?losti, osoby c?i komunity, v jejichz? pr?i?be?zi?ch za?roven? prosvi?taji? obecne?js?i? proble?my dane? doby. V této studii pr?edstavuje na?stup epistemologicke?ho modelu na konci devatena?cte?ho stoleti?, zaloz?ene?ho na c?teni? zda?nlive? nepodstatny?ch, nepatrny?ch detailu? coby symptomu? ne?jake? komplexne?js?i?, pr?i?mo nepr?i?stupne? skutec?nosti. Přístup osvětluje na třech vzájemně souvisejících případech: technice atribucí uměleckých děl Giovanniho Morelliho, psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda a detektivních postupech Sherlocka Holmese. Všichni tři byli původním vzděláním lékaři. Právě z medicíny přenesli do svých jednotlivých oborů základní princip svých metod, model lékařské sémiotiky, který nemoci nerozeznatelné přímým pozorováním diagnostikuje na základě povrchních symptomů v kontextu každého jednotlivého případu. Totéž se dle Ginzburga týká i věd o člověku, jež z modelu lékařské sémiotiky vycházejí (včetně historiografie, jak ji sám chápe a praktikuje).

Scenáristova cesta je „klasický“ praktický manuál k vyprávění příběhu pro scenáristy, spisovatele a prostě každého, kdo potřebuje vybudovat nebo napsat soudržný a gradovaný příběh. Vychází z autorovy teorie, podle níž je většinu všech příběhů možné zjednodušit na základní schémata narativních prvků a činitelů, vystopovatelných až do kolektivní imaginace příběhů z dávných mytologií. Základem příběhu je koncept tzv. „cesty hrdiny“, při němž se Vogler inspiroval mytopoetickou teorií Josepha Campbella, ale pohled, který kniha nabízí, sahá daleko za něj.

Tato kniha směřuje k formulování několika možných přístupů, jak se popasovat s prázdnotou, neurčitostí a otevřeností, které stojí na začátku každého nového tvůrčího procesu divadla nesoucího přízviska autorské a neinterpretační. Kniha přibližuje kontext tohoto typu tvorby, všímá si okolností, které ovlivňují formulování tématu, hledá způsoby, jak shromažďovat materiál a jak jej strukturovat, a reflektuje vnášení řádu do chaosu i naopak chaosu do řádu (pokud je potřeba dostat proces ze zaseknutého stavu znovu do pohybu). Zkoumá moment, kdy se z počátečního nic stává něco. Za možné nástroje řešení těchto otázek volí svobodu a intuici – a tytéž fenomény zároveň tvarovaly i její vznik.

Reprint slavné knihy Kinetismus z roku 1941 s předmluvou teoretika umění Petera Weibela a s doslovem historika umění Tomáše Pospiszyla. Zdeněk Pešánek (1896–1965) byl průkopníkem kinetického umění. Sochař, malíř, architekt a člen avantgardní umělecké skupiny Devětsil, byl v meziválečném období autorem unikátních multimediálních objektů a nástrojů, ale také originálním teoretikem umění. Text Kinetismu vznikal původně ve 20. letech 20. století. Kromě Pešánkovy originální koncepce kinetického umění, která předznamenává umění nových médií a počítačů, nabízí kniha schémata ohňostrojů a světelných fontán a podrobný popis řešení Pešánkovy kineticko-světelné plastiky pro Edisonovu transformační stanici a plastik oslavujících 100 let elektřiny.

Can physical movement be considered a metaphor for our thought? Can we understand it as a method which allows us to relate to thought processes by other than verbal means? The project was constructed around these questions, and connects the exhibition with a series of lectures, screenings and discussions which will be realized in GAMU throughout the upcoming year. Their shared interest lies in the zone where contemporary dance and choreography meets visual and fine art, exploring the relationship of our bodily movement and its structure with various aspects of our reality. This publication is a catalog summarizing the entire project, but at the same time it also contains a set of theoretical texts by the curator and several participating artists. These are either directly related to the given issue, or take into account the ideological background of the creation of the given personalities and works. Similar to the year-long process of collective dialogue and disciplinary transgressions, this book is also the result of a joint dance in which the individual participants changed their roles and points of view several times.

Katedra střihové skladby na pražské FAMU se spolu se svými pedagogy a absolventy stala kolébkou teorie a pedagogiky střihové skladby v Československé republice. Vychovala velké množství tvůrčích osobností (Drahomíra Vihanová, Josef Valušiak, Alois Fišárek, Jiří Brožek, Jan Daňhel atd.), které měly svůj neodmyslitelný a trvalý vliv na podobu české kinematografie. Tento málo zohledněný fakt si velmi dobře uvědomují studenti a pedagogové Katedry střihové skladby, kteří vám spolu s dalšími autory předkládají přítomnou kolektivní monografii Česká škola střihové skladby. Kniha tematicky propojuje teorii, pedagogiku i uměleckou praxi a po odborné stránce navazuje na stejnojmennou olomouckou konferenci z roku 2019. Svým zacílením, které rozšiřuje spektrum přednesených konferenčních příspěvků, míří k obohacení českého akademického prostředí o tematiku střihové skladby, která zde v uplynulých desetiletích citelně absentovala.

Čtvrtý svazek edice Rozhraní se věnuje vztahům fotografie a elektřiny v 19.století. Od Aldiniho demonstrací reanimace živočišných těl přes zachycení přízraků fotografií až k Röntgenovým paprskům se rozvíjí elektro-fotografické imaginárno, jehož hlavní předpoklad zní, že lidský život je jen simulakrem obrazu, ať už zastaveného, nebo v pohybu, promítaného buď na fotografickou desku, nebo do světa. To, co leží uvnitř obrazu, co je vizualizováno, není nic menšího než primát Smrti nad Životem. Organismy existují pouze v okamžiku, kdy jsou snímány přístroji a aparáty, jejichž desky obsahují záznam repetitivnosti lidského života, který je pouhým fraškovitým přestavením uprostřed nicoty. Těmi, kdo doopravdy žijí, jsou obrazy, jelikož jsou navždy uchovány v hardwaru, ve virtuálním nečasovém voidu, odkud se vyvolává stisk tlačítka, aby znovu a znovu přehrály několik scén. Nikdy nezestárnou, jsou věčné.

Publikace je tuzemským příspěvkem k tematice reprezentace holokaustu v narativní kinematografii, disciplíně rozvíjené v rámci tzv. „holocaust studies“. Na příkladu československých a českých filmů o holokaustu natočených mezi lety 1948–2019 se zaobírá funkcí tzv. „historického estetismu“, který jako filmová reprezentace uplynulého času představuje reduktivní historickou syntézu, jejímž určujícím rysem jsou opakující se obsahové a stylové stereotypy označené jako „stereotypy iterace“ a „stereotypy prominence“. Práce je rozvržena do čtyř tematických kapitol. První kapitola nastiňuje obecný pohled na problémy s estetickou reprezentací holokaustu ve vztahu k paměti a minulosti. Ve druhé kapitole je tato problematika teoreticky nahlédnuta v konstrukční rovině narativních příbuzností psané historiografie a fikční kinematografie. Třetí kapitola vymezuje „stereotypy iterace“ vzhledem k ideologickému pozadí doby, ve které byly jednotlivé filmy natočeny, a plní funkci stručné přehledové kapitoly z dějin domácí narativní kinematografie s tematikou holokaustu. Poslední, analytická část práce pojednává v rámci případové studie „stereotypy prominence“ jako povýtce nenarativní metaforické a symbolické postupy při stylizaci filmového obrazu, která svou odlišností od tradiční stavby narace činí historický smysl reprezentovaného koncentrovanějším a působivějším.

Publikace určená pro studenty hry na klarinet a také pro pedagogy na všech výukových stupních. Kniha shrnuje autorovy poznatky a závěry posbírané a ověřené čtyřiceti roky nepřetržité činnosti. V několika kapitolách autor podává své mnohačetné zkušenosti s prací s klarinetem, optimálním výběrem nástroje dle dispozic každého žáka a objasňuje vlastní úvahy o sestavách klarinetových komponent – hubičky, plátku a ligatury. Na názorných ilustracích ukazuje správné držení nástroje, postavení rukou a prstů. Velký důraz klade na individualitu žáků a postoj pedagogů, který by se měl každému začínajícímu hráči přizpůsobit a snažit se nalézt a vyzdvihnout jeho umělecké a hráčské dovednosti. Vliv pedagoga považuje v mnoha ohledech za určující. Každý klarinetista by měl usilovat o vlastní umělecké názory, postupy a cesty. Text vhodně doplňují praktická cvičení a rady rozvíjející dechové ústrojí a fyzickou kondici hráčů, zároveň se cvičeními k nácviku stupnic, akordů, rytmických obměn. Kniha se zabývá také interpretačními zásadami, cvičeními, hrou v transpozicích a přípravou na veřejná hudební vystoupení, soutěže, či nahrávání.

Jak s dětmi komunikovat v divadle a o divadle? Proč chodit se třídou do divadla? Podle čeho vybírat představení? Jak děti na návštěvu divadla připravit? Setkání s živým uměním, tedy s živými herci „tady a teď“ je pro třídu i děti navštěvující divadlo s rodiči výjimečným společným zážitkem. Návštěva divadla se stává podnětem k vyjádření vlastních názorů a pocitů, které mohou děti vzájemně sdílet. Skrze něj (vedle vztahu ke kulturním hodnotám) rozvíjí také schopnost naslouchání, porozumění, empatie a komunikace. Kniha se zabývá světem divadla pro děti ze tří základních úhlů pohledu: z pohledu dítěte, učitele/vychovatele a divadelníka (tvůrce divadelního představení). Nabízí vhled do základních divadelních pojmů, specifik a významu divadla pro děti. Aktivní formou, prostřednictvím drobných úkolů a podnětů, provází čtenáře metodami přípravy dětí na návštěvu divadelního představení a různými způsoby jeho reflexe. Pomáhá učitelům a rodičům uvědomit si, na co se hodí myslet dřív, než s dětmi do divadla vyrazí, a pojmenovat vlastní očekávání od divadla pro děti, aby je podpořila v jejich vlastním aktivním výběru a zájmu o divadlo. Přináší podněty, jak přemýšlet o divadelním zážitku pro děti, aby si z něj odnesly i po jeho skončení co nejvíc. Autorka v knize propojuje svou praxi divadelní lektorky a herečky mj. divadla Minor se získanými poznatky z výuky na katedře preprimární a primární pedagogiky na Pedagogické fakultě UK v Praze a na katedře výchovné dramatiky DAMU.