Akademie múzických umění strana 7 z 17

Soubor divadelních kritik významného představitele české literární kritiky Václava Tilleho (1867-1937), který autor sám koncipoval pro knižní vydání. Z rozsáhlého Tilleho divadelněkritického díla jde zřejmě o tu nejdůležitější část, a to vzhledem k období, kterého se kritiky týkají a které Tille uchopuje s velkou šíří a hloubkou záběru. Nejde přitom jen o šíři zeměpisnou", ale i o hloubku vyplývající z Tilleho pojmu divadla: Tille vidí všechny jeho složky včetně obecenstva, ale i jeho scénický základ, který ho zajímal nejen na filmu a dalších scénických žánrech, nýbrž i na mimouměleckých scénických událostech (např. jeho kniha Moskva v listopadu, vydaná r. 1928).

Osobně laděný portrét jednoho z našich největších houslistů. Autorovými slovy: Předkládám tak zvídavému čtenáři určité události, fakta a informace, které mohou poodhalit osobnost umělce, jenž je dnes už mnohými vnímán jako legenda a jinými jako živý příklad nekonečného hledání vlastní cesty, názoru a umělecké konfrontace.

Orchestrální studie pro klarinet představují soubor často uváděných českých (1. díl) a zahraničních (2. díl) orchestrálních skladeb. Publikace vychází ze skript prof. Milana Etlíka, která byla vydána na konci 80. let 20. století. Všechny skladby však prošly důkladnou editorskou revizí Jana Smolíka, jenž je rovněž autorem nové notové sazby. Orchestrální studie pro klarinet jsou určeny především studentům konzervatoří a vysokých uměleckých škol, představují kvalitní materiál pro studium orchestrálních partů a pro vlastní koncertní činnost.

Orchestrální studie pro klarinet představují soubor často uváděných českých (1. díl) a zahraničních (2. díl) orchestrálních skladeb. Publikace vychází ze skript prof. Milana Etlíka, která byla vydána na konci 80. let 20. století. Všechny skladby však prošly důkladnou editorskou revizí Jana Smolíka, jenž je rovněž autorem nové notové sazby. Orchestrální studie pro klarinet jsou určeny především studentům konzervatoří a vysokých uměleckých škol, představují kvalitní materiál pro studium orchestrálních partů a pro vlastní koncertní činnost.

Publikace je poctou české hudbě a jejím tvůrcům označovaným jako skladatelská generace sedmdesátých let 20. století. Přináší historické a teoretické studie, interpretační analýzy, esejistická zamyšlení i výsledky skladatelské ankety z let 1982 a 2017. Takto získaných přibližně 1200 odpovědí vytváří pestrý obraz estetických názorů a tvůrčích koncepcí 45 českých skladatelů v období proměny hudebních epoch a společenských systémů. Součástí knihy je CD s hudebními ukázkami.

Fotografie je bytostně hraničním fenoménem. Osciluje na hranici pomíjivého a trvalého, dynamického a statického, zjevného a skrytého, vědy a magie, informace a věci, pravdy a fikce, umění a průmyslu, profesionálního a amatérského, soukromého a veřejného, dokumentu a monumentu, analogového a digitálního, globálního a lokálního, jednotlivého a obecného, jednotného a množného. Hraniční fenomény jsou obtížně uchopitelné, nelze je totiž jednoznačně a trvale vymezit a identifikovat pomocí metodologických, konceptuálních, estetických či politických kategorií a norem. Hranici nezakoušíme jako okamžité překročení demarkační linie, nýbrž mnohem spíše jako postupné zjištění, že jsme již v jiném, cizím světě. Zkoumání rozhraní je proto vždy povýtce osobním příběhem, analýzou a zhodnocením vlastní zkušenosti takové mezní situace. V této knize se texty historiků a kritiků umění, filozofů, sociologů a umělců soustředí na rozhraní mezi fotografií a sochou: věnují se jejich historickým i současným vztahům od problematiky fotografické reprodukce sochařských děl po vzájemné prolínání obou druhů v umění a kultuře.

Z publikace tohoto francouzského kritika a divadelního historika, která v originále poprvé vyšla už před více než 150 lety (v roce 1852), citují snad všechny starší i současné práce autorů zabývajících se dějinami evropského loutkového divadla. Magninova útlá knížka je dodnes respektovaným pramenem poznání v této oblasti zejména pro svou šíři záběru a shromáždění dosud nepublikovaných literárních pramenů i odkazů na muzejní sbírky. Co však běžného čtenáře na Magninově díle především zaujme, je zřetelné okouzlení loutkami vůbec, včetně estetických i etických požadavků na jejich tvorbu. Nové vydání tohoto překladu přináší původně dvoudílnou publikaci v jednom svazku. První díl obsahuje pohled na loutky ve starověku a středověku, samostatné kapitoly jsou věnovány loutkám v Itálii, Španělsku, Portugalsku a Francii. Na tuto část navazuje druhý díl s přehledem loutkového divadla v Anglii a tzv. severských zemích, čímž autor míní země na sever od Alp.

Divadlo jako chrám, divadlo jako lidová slavnost, divadlo jako model pro nové uspořádání společnosti. Polské divadelní studio Reduta (zal. 1919) bylo jedním z reformních divadel, která se kromě inscenačních experimentů zabývala hledáním zcela nových modelů společenského uspořádání. Jan Jiřík analyzuje ve své knize kořeny tohoto jevu, který pojímá v antropologické perspektivě jako vyústění hluboké společenské změny, zastřešené termínem modernismus, a fungování Reduty popisuje jako modernistickou utopii.

Historická monografie se zaměřuje na organizaci studia a studijní systém a popisuje mocenské a institucionální mechanismy ovlivňující školu v jednotlivých etapách její existence od jejího založení Benešovými dekrety v roce 1946 až po počátek 90. let. Prostřednictvím vzpomínek pamětníků se současně snaží zachytit i subtilní rovinu bytí na škole a možností studia a tvorby. AMU se vydáním této publikace řadí po bok nejen českých univerzit a vysokých škol, jako jsou Univerzita Karlova, Masarykova univerzita či Univerzita Palackého, které se již svým dějinám věnovaly, ale také například Oxfordské či Cambridgeské univerzity, které o svých dějinách vydaly množství knih. Vědomí a reflexe vlastních dějin je podstatnou součástí vlastní identity a zároveň nástrojem k hlubšímu poznání souvislostí a příčin aktuálního stavu. V případě dějin AMU se tak například otevírají složité a dodnes aktuální otázky o podobách a pozici terciárního vzdělávání v umění či diskuse o vztahu mezi uměním a vědou.

Kniha estonského filmaře a pedagoga na Estonské akademii výtvarných umění představuje animovaný film ze širší společenskovědní perspektivy, a to ne jako menšinový filmový žánr, ale spíše jako oblast, která se v některých aspektech technických podrobností od hraného filmu liší, a přitom si zachovává schopnost být katalyzátorem společenského vývoje. Teoretické kapitoly jsou doprovázeny případovými studiemi a publikace je napsána způsobem, který ji předurčuje stát se univerzitním studijním materiálem, ale zároveň toto vymezení přesahuje. České vydání knihy doprovází původní studie filmové teoretičky a pedagožky Elišky Děcké, věnovaná významu propojení teorie a praxe v oblasti animovaného filmu. Součástí knihy je DVD s ukázkami.

Jan Kühn patří k zásadním představitelům české sbormistrovské školy, který položil základy modernímu profesionálnímu sborovému zpěvu u nás. Vůbec první monografie o této osobnosti představí nejen Kühnův životopis, ale především jeho sborovou práci, která je významná v celorepublikovém kontextu. Zachytí tak významné období české sborové školy, ze které vychází řada současných těles.

Výbor z přednášek a článků literárního a divadelního kritika Jindřicha Vodáka (1867–1940) k historii českého divadla. První část tohoto souboru je věnována Národnímu divadlu, druhá představuje pohled do historie českého herectví. Portréty jednotlivých herců uvádějí studie věnované vývoji českého hereckého umění a zvláštní pozornost je věnována ženskému herectví a divadelní komice. Součástí knihy jsou portréty těchto herců: Josef Jiří Kolár (1812–1896) František Karel Kolár (1829–1895) Eliška Pešková (1832/3–1895) Otylie Sklenářová-Malá (1844–1912) Jindřich Mošna (1837–1911) Jiří Bittner (1846–1903) Jakub Seifert (1846–1919) Vendelín Budil (1847–1928) Josef Šmaha (1848–1915) Eduard Vojan (1853–1920) Hana Benoniová (1868–1922) Marie Laudová-Hořicová (1869–1931) Hana Kvapilová (1860–1907) Marie Hübnerová (1865–1931) Bohuš Zakopal (1874–1936) Václav Vydra (1876–1953) Roman Tuma (1899–1933) Jarmila Horáková (1904–1928)

Jakým způsobem je organizována hudební struktura v novodobé evropské hudbě? Jaké materiálové prvky a kompoziční postupy určují, že vnímáme skladbu jako „logickou“? Autoři knihy vnitřní zákonitosti hudební struktury označují termínem scelovací prostředky (pojem Karla Janečka z knihy Tektonika) a na velkém množství skladeb, kompozičních přístupů či teoretických uchopení se snaží prozkoumávat jejich rozličné polohy, způsoby uplatnění či negaci.

Na začátku nového tisíciletí došlo na filmové scéně v Buenos Aires k explozi experimentální tvorby a v hojném počtu se začali objevovat tvůrci, jejichž díla k sobě upoutala pozornost na světových festivalech. Kniha Buenos Aires Experiment se v sedmi textech různých autorů snaží nahlédnout podmínky tvorby experimentálních filmařů a reflektovat ji v kontextu širší umělecké scény. Sleduje při tom také vazby na argentinské experimentální autory z konce 60. let až počátku let 80, ke které se mladá generace hlásí. Kniha potěší tvůrce i diváky experimentálního filmu a také zájemce o mimoevropskou kinematografii.

První část knihy tvoří práce Jakuba Rataje Převod pohybu lidského těla na zvuk pomocí senzorů. Ta pojednává o průniku dvou rozdílných kompozičních přístupů (real time technologie a instrumentální kompozice) v autorově vlastním díle – hudebně-tanečním představení Umění Manipulace. První kapitola popisuje historický vývoj senzorické technologie v oblasti hudby a tance a zabývá se rolí tanečníka coby hudebního interpreta a s tím spojenými technologickými aspekty. Ve druhé kapitole se Jakub Rataj věnuje konkrétním východiskům a postupu při práci na inscenaci Umění manipulace. Gilberto dos Santos Agostinho Filho ve druhé části knihy analyzuje tři hlavní typy počítačových algoritmů, které bývají využívány za účelem vytváření hudební kompozice: algoritmy založené na souboru daných pravidel, stochastické postupy a využití umělé inteligence. Hlavní pozornost věnuje vytváření akustického hudebního díla pomocí algoritmických postupů, zejména automatickému generování hudebních partitur a estetickým důsledkům spojeným s tímto druhem přístupu.

Kniha se zabývá propastmi v komunikaci, mezemi fotografie a jazyka i jejich propojováním, protože jazyk a technický obraz jsou často komplementární. Je pohledem na některé kulturní mantinely těchto médií a původ těchto mantinelů. Jsou to mantinely, jejichž existenci si obvykle neuvědomujeme. Jsou-li jazyk a fotografie nejčastějšími nositeli naší kulturní zkušenosti, pak kniha o jejich mezích a úskalích je knihou o mezích nás samotných, o kulturním konstruování nás samotných. Publikace není určena speciálně fotografům, kunsthistorikům, mediálním teoretikům či sémiotikům, přestože se těmito oblastmi zabývá. Obecné znalosti nejsou nutné. Je nutný pouze zájem o fungování médií a velmi otevřený čtenář.