Akademie múzických umění strana 6 z 17

Kniha Česká škola neexistuje přináší jedinečný pohled na Československo očima cizince, který v Praze prožil jedno z nejdůležitějších období svého života. Goran Marković (*1946), velká osobnost jugoslávské, resp. srbské kinematografie, studoval režii na FAMU v druhé polovině šedesátých let. Několik let po absolutoriu sepsal reflexi období, které bylo výjimečné nejen pro něj, ale i pro jeho druhou vlast. Autor komentuje každodennost socialistické společnosti i rozhodující úsek československých dějin kulminující v roce 1968. Ve stejné době zažívala období své největší slávy filmová fakulta, když na ní do počátku normalizace vyučovali například spisovatel Milan Kundera nebo režisér Elmar Klos. Mimořádné ovzduší přineslo mimo jiné i zvýšení počtu zahraničních zájemců o studium. Mezi nimi tvořili významnou skupinu studenti z Jugoslávie. Jejich podezřelá přítomnost vyvolávala řadu nečekaných situací. Popis těchto peripetií se v Markovićově podání mísí se zábavnými historkami ze života mladého muže. První české vydání je rozšířeno o trefnou předmluvu autorova pražského spolužáka, filmaře Rajka Grliće. Text knihy, sepsaný před více než čtyřiceti lety, významně aktualizuje také rozsáhlý rozhovor. Dosud aktivní režisér, scenárista a dramatik v něm líčí svou uměleckou dráhu i politickou situaci v zemích bývalé Jugoslávie.

Fotografie byla od počátku využívána cestovateli jako v porovnání s do té doby rozšířenými kresbami objektivní médium k zaznamenání vzdálených objektů a míst. Už v roce jejího vynálezu (1839) zachytili francouzští cestovatelé pomocí daguerrotypie egyptskou sfingu. Mezi českými cestovateli se nová technologie ujímala pomaleji, ve druhé polovině 19. století spíše nakupovali suvenýrové fotografie jako pomůcky pro své přednášky. Prvním doloženým českým cestovatelem-fotografem v mimoevropských zemích byl až v 80. letech 19. století Enrique Stanko Vráz. Publikace přináší jeho podrobný profil a profily dalších sedmi českých cestovatelů a vědců (Alois Musil, Vojtěch Suk, Alberto Vojtěch Frič a další), kteří byli zároveň fotografy a po nichž mnohdy zůstaly bohaté sbírky fotografického materiálu. Ve druhé části knihy se autoři zaměřují na technologii restaurování a analýzu archivních cestovatelských fotografií a zařazen je také modelový příklad průzkumu fotografických sbírek, fondu díla cestovatele Jiřího Viktora Daneše.

Jak vnímáme prostředí města a jeho periferie? Můžeme je číst jako kompozici hmot onálepkovanou množstvím textových a obrazových sdělení? Podoba města je zrcadlem úrovně kultury. Lidé čtou a interpretují město na základě textu vytvořeného soukromým sektorem a státem. Co nám urbánní veřejný prostor chce říct? Autorská kniha reaguje na to, jaké vizuální strategie jsou ve veřejném prostoru uplatňovány se záměrem postupného upevňování represivního systému kontroly a za účelem přeměny návštěvníka v zákazníka.

Karel Haloun (1951) je výtvarník, grafický designér, publicista, editor, kurátor, nehrající člen kapel Jasná páka a Hudba Praha a docent UMPRUM. Tato kniha ho představuje jako undergroundového autora sedmi pozoruhodných dramatických her a hříček: (Stříbrný) medvěd, (Skoro) dobrá píseň, Konec hry (s nadějí), Syflárna, Vicemistři, Na výletě a Zakousli pejska. Projevuje se v nich jako ironický glosátor reality se smyslem pro groteskní vidění, absurditu, hravost a barvitý jazyk vysokého i nízkého stylu. Knihu uzavírá Halounova bibliografie a tři studie: Karel Král v textu O špagetě, která hledá svůj konec nahlíží na autora spolugeneračním pohledem, Libor Vodička se ve studii A proč by se nedaly hrát? zabývá nejenom hratelností těchto textů, ale fenoménem hry v Halounových textech vůbec a Michal Čunderle provádí jazykovou analýzu Halounových řečí.

Co je to performativní filosofie a jakými tématy se zabývá? Jak souvisí filosofické myšlení s divadelní tvorbou? Filosofka Alice Koubová na tyto otázky odpovídá prostřednictvím různých filosofických přístupů fenomenologie expresivity, filosofie hry, poststrukturalismu, estetiky performativity, performativní filosofie , které nabízejí pokaždé jiný důvod, proč bychom měli divadlo a performanci chápat jako klíčový fenomén umožňující myslet člověka a svět. Tyto přístupy ukazují člověka jako bytost, která si uvědomuje svou viditelnost pro druhé (diváky), která je schopna hry a tvořivého odstupu od sebe, vytváří svou identitu skrze citace a napodobování, tvoří smysl v rámci tělesné interakce s druhými a přitom dbá na autorství své vlastní existence. Performativní filosofie však není charakteristická pouze zaměřením na určitá témata, ale i specifickým stylem myšlení. Autorka tento styl nazývá myšlením z druhého místa a detailně popisuje jeho význam jak pro filosofii, tak pro umění a umělecký výzkum.

Styl filmové tvorby se od dob klasického hollywoodského systému, který kladl důraz na narativ a postavu, velmi proměnil v dnešním digitálním prostředí YouTube a instalačního umění, kde vládu přebírá audiovizuální představení. Současně se proměnily i způsoby, jimiž filmoví kritici a vědci analyzují tyto proměny ve filmovém stylu. Autor prozkoumává dva ústřední stylové koncepty z dějin audiovizuální teorie a kritiky mizanscénu a dispozitiv a uvádí řadu příkladů z filmu, televize a nových médií.

Nové, revidované vydání vyhledávané metodologické práce pro klavíristy. Proslulý pianista a pedagog v ní postihuje základní principy klavírního umění a formuluje řešení pedagogických otázek s moudrostí, zkušeností a hlubokou láskou k hudbě.

Základní spis, který reflektuje novou hudbu z několika různých hledisek kromě hudebních aspektů je zohledněn její filozofický, sociologický a estetický kontext. Kniha je rozdělena na dvě části a je doplněna rozsáhlejší introdukcí. První část se zabývá dílem Arnolda Schönberga (od volné atonality k dvanáctitónové technice), druhá je věnována Igoru Stravinskému (ruské folklorní období a neoklasicismus). Dle Adornových slov vede objektivní zhodnocení filozofie nové hudby přes srovnání těchto dvou rozdílných komponistů. Myšlenky, které jsou obsaženy v tomto spisu, jsou v mnohém stále aktuální. Autor se detailně zabývá otázkou společenského postavení nové hudby a konstatuje její značnou izolovanost. Nová hudba je chápana jako jakési osamocené svědectvím o stavu společnosti, společnost o něj však nestojí uvedený stav de facto přetrvává dodnes.

Nová edice klíčového a průkopnického díla české teatrologie, ve kterém Otakar Zich vytvořil první ucelenou teorii divadla. Je zde vymezen sám pojem dramatické umění a dále stěžejní kategorie jako princip dramatičnosti, dramatická postava, dramatický děj, divadelní scéna, dramatická hudba, princip stylizace a dramatické žánry. Nová edice vychází z původního vydání z roku 1931.

Pozdní skladby amerického hudebního skladatele Mortona Feldmana (19261987) jsou charakteristické svou extrémní délkou a také tím, že se vzpírají běžně využívaným analytickým metodám. Autor knihy se proto snaží vytyčit nový teoretický model, na jehož základě by bylo možné lépe proniknout do hudebního dění těchto enigmatických kompozic. Publikace vykročuje z tradičního hudebněteoretického diskurzu a představuje ucelenou interpretaci Feldmanových pozdních děl vycházející z deleuzovských/deleuzo-guattariovských pojmů. V knize jsou podrobně rozebírány důležité aspekty skladatelových pozdních kompozic, mezi než spadá opakování omezeného množství hudebního materiálu, nesměřování k žádnému vrcholu, absence zastřešujícího kompozičního systému, volné střídání či kombinování hudebních ploch v průběhu skladeb či zdůrazňování akustických kvalit využitého tónového materiálu. Součinnost těchto atributů vytváří zvláštní druh hudebního uspořádání, které autor označuje termínem rhizomatická forma v návaznosti na koncept rhizomu Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho z knihy Tisíc plošin.

Publikace je výstupem rozsáhlého, pět let trvajícího orálního výzkumu (cca 150 h materiálu) zaměřeného na život a kariéru Jaromíra Kallisty, producenta s rozsáhlou praxí sahající od konce 50. let po nynější filmovou tvorbu. V rozhovoru jsou zachycena všechna zásadní údobí Kallistova odborného působení vedoucího od studií na FAMU přes působení v Armádním filmu, ve Státním filmu, Laternu magiku až po vznik společnosti Athanor a pedagocickou činnost na FAMU. Interview zahrnuje rovněž témata jako financování a podpora národní kinematografie, postavení profese producenta v rámci transformujícího se systému, role odborného filmového vzdělávání. Nevyhýbá se ani privátním zájmům Jaromíra Kallisty, které ilustrují povahu profese i naturel subjektu, jenž přímo ovlivňuje jeho profesní zaměření a styl. Kniha je doprovozena bohatým poznámkovým aparátem korigujícím, upřesňujícím či rozšiřujícím základní výpověď.

V pořadí již třetí sborník ukázek prací studentů katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU je mnohočetnou pozvánkou ke společnému snění o budoucích filmech. Tyto fragmenty snů však již mají svůj řád, jsou pokusem o jejich výklad, jsou již dovedně a poučeně psány jazykem srozumitelným nejen zasvěcencům z řad filmařů, ale i všem, kteří se zajímají o proces, který předchází vzniku filmového díla. Sborník, stejně jako jeho dvě předcházející podoby, byl vytvořen výhradně společnými silami studentů, jejich společnou synergií, která tak vlastně předjímá a naplňuje společnou snahu filmařů zachytit představy o filmu a jeho pomíjivost zafixovat v čase. Návod. Plán. Skica. To všechno může být scénář. Něco, co jednou rukou sahá po literatuře, druhou po filmovém obrazu a touží být obojím. To vše do chvíle, než se scénáře ujme režisér. Studenti Katedry scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU napíšou každoročně desítky scénářů, ale jen málokdy se divákovi filmů naskytne možnost do těchto plánů nahlédnout. Třetí vydání sborníku KSD vám tyto texty mladých a talentovaných autorů přináší. Publikace tentokrát mapuje školní roky 2015/2016 a 2016/2017. Pojďte se přesvědčit, že i film je stavba, která nevzniká ze vzduchoprázdna.

Plnému porozumění českým hrám psaným v 19. století a v souvislosti s tím i jejich náležitému ocenění a dramaturgickému využití brání na prvním místě vzdálenost jejich jazyka od současné češtiny. Možnosti dramatu se do značné míry rovnají možnostem jazyka. A rozvoj těchto možností přebírá jako svůj úkol také drama coby slovesný útvar prostředkující vztah mezi mluvní a písemnou i písemnou a mluvní podobou jazykového vyjadřování.Třetí svazek z řady studijních textů ústavu teorie scénické tvorby DAMU přináší výběr z dobových dramatických textů, adaptací a tepretických studií, které se této problematiky dotýkají.

Maska je důležitou součástí divadelního vývoje. Pomáhá hercům pochopit základní divadelní interpretační postupy. Je to nástroj prastarý a velmi tajemný, zároveň účinný a také kultivující herecký projev. Kniha je výsledkem několikaletého výzkumu interpretace masky, podniknutého na všech třech fakultách AMU i v divadelní praxi, a je určena pro studenty herectví, divadelní režie a režie animovaných filmů.

Monografie přináší diferencovanou řadu pohledů na vztah nových médií a jejich teoretické (filozofické) reflexe, včetně reflexe samotné teorie nových médií. Autoři působí na různých vědeckovýzkumných institucích, případně jsou sami praktikujícími umělci. Monografie tvůrčím způsobem zasazuje oblast nových médií do interdisciplinární perspektivy: vztah mezi digitálními médii a teoretickou rovinou je sledován z pohledu přesahu do estetiky, ale i mediálních studií, politologie nebo kognitivní vědy.

Antologie textů ze světové literatury od antiky po současnost pojednávajících o verši básnickém i dramatickém se zvláštním zřetelem k přednesu (tedy orální podobě poezie), jehož pojetí vyrůstá z tvaru básnického textu, ze zcela zvláštního a jedinečného uspořádání všech prvků, které se na básni podílejí, ze kterých je udělána.