Akademie múzických umění strana 6 z 16

Choreograf a pedagog Daniel Wiesner přibližuje v této knize tvůrčí proces při hledání ideálního tvaru inscenace Macbeth. Autor nepovažuje tento proces za jedinou a zaručenou metodu, jak realizovat projekty tanečního divadla, ale skrze svou knihu se pokouší předat mladším kolegům zkušenosti, které při tvorbě celovečerních projektů tanečního divadla získal. Vznikl tak dokument o zrodu, vývoji a ohlasu jedné inscenace, o přepracování původní koncepce a vytvoření nového libreta, o volbě nejvhodnějších výtvarných spolupracovníků a hledání společné vize inscenace. Text také líčí soustředěné úsilí celého tvůrčího týmu, snahu o zvolení těch nejúčinnějších scénických postupů, které se ve výsledku podřídily jedinému: smysluplnému a obsahově zřetelnému tlumočení odkazu Shakespearova dramatu Macbeth.

Kniha mapuje aktivity Nedivadla (1963–1990), které patřilo k nejpodstatnějším a nejosobitějším scénám Československa po druhé světové válce. Založil je „otec české ne/divadelní alternativy“ Ivan Vyskočil (1929) poté, co v Redutě provozoval s Jiřím Suchým legendární text-appealy, a poté, co spoluzaložil a vedl Divadlo Na zábradlí. Nedivadlo se profilovalo jako scéna, kde se důsledně rozvíjelo narativní divadlo a kde ky´ženy´m modelem bylo divadlo ve stavu zrodu, divadlo vznikající z autentického setkání, divadlo jako společná dílna a laboratoř a zejména divadlo jako otevřená dramatická hra (zjednodušeně: improvizace). Ivan Vyskočil se tak stal unikátním česky´m představitelem světové divadelní alternativy (druhá divadelní reforma), s tou vy´sadou, že v jeho chudém divadle převažovala veselá chudoba, přesněji ludičnost a absurdita, nad ctnou askezí. Pravidelnými spolupracovníky Nedivadla byli Pavel Bošek, Leoš Suchařípa, Josef Podaný, Josef Škvorecký ad., později Přemysl Rut, Vlasta Špicnerová, Barbora Hocková či Otakar Roubínek. Kniha je hlavním a přímým zdrojem poznání Nedivadla. Obsahuje především sedm her Ivana Vyskočila: Poslední den, Meziřeči, Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra, Proč Karolína volala dru Baxovi? (Evokace), HAPRDÁNS neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce, Cesta do Úbic (divadelní + rozhlasová verze). A dále studie, recenze, rozhovory, polemiky, vzpomínky, bibliografii, summary. První vydání (1996) připravil Přemysl Rut, druhé doplnil Michal Čunderle. Oproti prvnímu vydání je rozšířeno o dvě hry, dvě studie a desítky fotografií. Graficky upravili Otakar Karlas a Jan Zich. 480 stran tištěného textu, 88 stran fotografií.

Kniha předního českého divadelního teoretika a historika Jana Císaře je reflexí současné inscenační praxe včetně proměn, které divadlo prodělalo v posledních desetiletích. Kniha představuje fundovaný a zároveň čtenářsky přístupný teoretický výklad o současném postavení divadla, včleněný do historického a filozofického kontextu a doplněný celou řadou příkladů z konkrétních inscenací. Jan Císař zkoumá klíčové kategorie divadelní teorie, jakými jsou divadelní prostor, situace, či znak. Zabývá se také aktuální otázkou vztahu divadla k ostatním druhům médií a problematikou jejich možné konkurence. K původnímu vydání (ISV, 2000) Jan Císař dopsal novou kapitolu Po patnácti letech věnovanou mimo jiné současným tendencím v divadle a kniha je vybavena nově i seznamem inscenací, o nichž Jan Císař v knize hovoří. Kniha je určena zejména studentům divadelních oborů a zaujme jistě také kritiky a teoretiky, kterým nabízí četné podněty k tomu, jak číst současné divadlo. Zároveň má co nabídnout i tvůrcům hledajícím nové podněty pro svá díla.

Publikace postihuje „genia loci“ AMU v jednotlivých obdobích její existence a načrtává aspekty ovlivňující její fungování a kreativní potenciál jejích pracovníků v druhé polovině 20. století. Kniha přinese patnáct rozhovorů s osobnostmi, které jsou s AMU úzce spojeny. Tématem rozhovorů jsou vzpomínky na léta strávená v AMU, na činnost na jednotlivých fakultách, na kolegy i na výrazné postavy z řad studentů. Rozhovory jsou doplněny interpretační studií, která vychází nejenom z uveřejněných rozhovorů, ale i z dalších životopisných vyprávění získaných v rámci několik let probíhajícího výzkumu.

Odborné i laické hudební veřejnosti se dostává do rukou šestý díl přehledu akustických vlastností hudebních prostorů v České republice. Pošesté jsou jednotnou metodikou dokumentovány akustické vlastnosti prostorů známých jak hudebním umělcům a jejich posluchačům, tak i tvůrcům hudebních nahrávek. Uvedené údaje budou bezpochyby užitečné také majitelům či provozovatelům těchto prostorů. Publikace představuje jeden z konkrétních výstupů výzkumné spolupráce HAMU a firmy Soning Praha a.s. na poli prostorové akustiky.Kostel sv. Klimenta, Horní Břečkov; kostel Nejsvětější Trojice, Drnholec; kostel Navštívení Panny Marie, Ženklava; kostel sv. Jana Křtitele – klášter Piastrů, Mikulov; kostel sv. Václava, Mikulov; kostel sv. Linharta, Vysoké Žibřidovice; kostel sv. Vavřince, Havraň; kostel sv. Panny Marie Vítězné, Řepín; kostel sv. Linharta, Cítov; kostel sv. Voršily, Újezdec u Bělic; kostel sv. Václava, Přistoupim; kostel sv. Bartoloměje, Dlouhá Lhota; kostel sv. Vavřince, Kostomlaty pod Milešovkou; kostel sv. Nejsvětější Trojice, Lnáře; kostel sv. Víta, Tuchoměřice; kostel sv. Nejsvětější Trojice, Rychnov nad Kněžnou; kostel sv. Petra a Pavla, Staré Těchanovice; kostel sv. Jana Křtitele, Starý Petřín; kostel sv. Narození Panny Marie, Domažlice; kostel sv. Markéty, Kašperské Hory

Jakub Jan Ryba (1765 – 1815) byl jedním z nejvýznamnějších představitelů českých hudebních kantorů 18. a 19. století. Nejvíce ho proslavila všeobecně známá Česká mše vánoční „Hej mistře“ z roku 1796, ale v poslední době roste zájem také o jeho další tvorbu. Je známo, že Rybovo komorní dílo bylo velmi rozsáhlé. Přesto se do dnešních dnů dochoval jen malý zlomek těchto jeho kompozic a každý autograf či opis je tak vzácný. Toto vydání Rybovy skladby s názvem Duetti par il Clavicembalo o Fortepiano con Violino solo bylo pořízeno na základě jediného dochovaného opisu. S největší pravděpodobností nejde o Rybův autograf, ale o dobový opis, na jehož titulní straně je jako autor uveden Ryba (Composti del. Giac. Giov. Ryba). Dochovaný opis Rybových duet se nyní nachází v Českém muzeu hudby v Praze. Dueta stylově vycházejí z hudebního klasicismu a jde o plnohodnotné sonáty.

Četli jste někdy film? A co film, který existuje pouze ve svém literárním stádiu? Takové jsou texty ve sborníku katedry scenáristiky a dramaturgie, filmy před filmem, rozpracované texty reprezentující scénáře, které vznikly na pražské FAMU za poslední rok. Ač nehotové, scénáře představují to, o čem mladí autoři přemýšlejí a jak se to rozhodli zobrazit. Ponořte se do jejich příběhů s nimi v publikaci, která vychází každý rok. Sborník KSD. Přečtěte si film.

Kniha reflektuje dílo arménského režiséra Artavadza Ašotoviče Pelešjana (*1938), tvůrce teorie tzv. distanční montáže, která představuje zásadní zlom v chápání zákonitostí střihové skladby filmu. Opěrným textem celé knihy je Pelešjanova stať z poloviny sedmdesátých let Distanční montáž neboli teorie distance, zde v nově revidovaném překladu Jana Bernarda. Z tohoto Pelešjanova opusu následně raší osm výhonků v podobě původních textů, napsaných povětšinou nikoli filmovými teoretiky, nýbrž aktivními filmaři (pedagogy a studenty FAMU), na základě jejich zkušenosti s filmy, teoretickými texty i z osobního setkání s Pelešjanem, který na podzim roku 2015 navštívil Prahu.

Kniha se zabývá propastmi v komunikaci, mezemi fotografie a jazyka i jejich propojováním, protože jazyk a technický obraz jsou často komplementární. Je pohledem na některé kulturní mantinely těchto médií a původ těchto mantinelů. Jsou to mantinely, jejichž existenci si obvykle neuvědomujeme. Jsou-li jazyk a fotografie nejčastějšími nositeli naší kulturní zkušenosti, pak kniha o jejich mezích a úskalích je knihou o mezích nás samotných, o kulturním konstruování nás samotných. Publikace není určena speciálně fotografům, kunsthistorikům, mediálním teoretikům či sémiotikům, přestože se těmito oblastmi zabývá. Obecné znalosti nejsou nutné. Je nutný pouze zájem o fungování médií a velmi otevřený čtenář.

Na začátku nového tisíciletí došlo na filmové scéně v Buenos Aires k explozi experimentální tvorby a v hojném počtu se začali objevovat tvůrci, jejichž díla k sobě upoutala pozornost na světových festivalech. Kniha Buenos Aires Experiment se v sedmi textech různých autorů snaží nahlédnout podmínky tvorby experimentálních filmařů a reflektovat ji v kontextu širší umělecké scény. Sleduje při tom také vazby na argentinské experimentální autory z konce 60. let až počátku let 80, ke které se mladá generace hlásí. Kniha potěší tvůrce i diváky experimentálního filmu a také zájemce o mimoevropskou kinematografii.

První část knihy tvoří práce Jakuba Rataje Převod pohybu lidského těla na zvuk pomocí senzorů. Ta pojednává o průniku dvou rozdílných kompozičních přístupů (real time technologie a instrumentální kompozice) v autorově vlastním díle – hudebně-tanečním představení Umění Manipulace. První kapitola popisuje historický vývoj senzorické technologie v oblasti hudby a tance a zabývá se rolí tanečníka coby hudebního interpreta a s tím spojenými technologickými aspekty. Ve druhé kapitole se Jakub Rataj věnuje konkrétním východiskům a postupu při práci na inscenaci Umění manipulace. Gilberto dos Santos Agostinho Filho ve druhé části knihy analyzuje tři hlavní typy počítačových algoritmů, které bývají využívány za účelem vytváření hudební kompozice: algoritmy založené na souboru daných pravidel, stochastické postupy a využití umělé inteligence. Hlavní pozornost věnuje vytváření akustického hudebního díla pomocí algoritmických postupů, zejména automatickému generování hudebních partitur a estetickým důsledkům spojeným s tímto druhem přístupu.