Akademie múzických umění strana 8 z 17

Četli jste někdy film? A co film, který existuje pouze ve svém literárním stádiu? Takové jsou texty ve sborníku katedry scenáristiky a dramaturgie, filmy před filmem, rozpracované texty reprezentující scénáře, které vznikly na pražské FAMU za poslední rok. Ač nehotové, scénáře představují to, o čem mladí autoři přemýšlejí a jak se to rozhodli zobrazit. Ponořte se do jejich příběhů s nimi v publikaci, která vychází každý rok. Sborník KSD. Přečtěte si film.

Kniha reflektuje dílo arménského režiséra Artavadza Ašotoviče Pelešjana (*1938), tvůrce teorie tzv. distanční montáže, která představuje zásadní zlom v chápání zákonitostí střihové skladby filmu. Opěrným textem celé knihy je Pelešjanova stať z poloviny sedmdesátých let Distanční montáž neboli teorie distance, zde v nově revidovaném překladu Jana Bernarda. Z tohoto Pelešjanova opusu následně raší osm výhonků v podobě původních textů, napsaných povětšinou nikoli filmovými teoretiky, nýbrž aktivními filmaři (pedagogy a studenty FAMU), na základě jejich zkušenosti s filmy, teoretickými texty i z osobního setkání s Pelešjanem, který na podzim roku 2015 navštívil Prahu.

Jakub Jan Ryba (1765 – 1815) byl jedním z nejvýznamnějších představitelů českých hudebních kantorů 18. a 19. století. Nejvíce ho proslavila všeobecně známá Česká mše vánoční „Hej mistře“ z roku 1796, ale v poslední době roste zájem také o jeho další tvorbu. Je známo, že Rybovo komorní dílo bylo velmi rozsáhlé. Přesto se do dnešních dnů dochoval jen malý zlomek těchto jeho kompozic a každý autograf či opis je tak vzácný. Toto vydání Rybovy skladby s názvem Duetti par il Clavicembalo o Fortepiano con Violino solo bylo pořízeno na základě jediného dochovaného opisu. S největší pravděpodobností nejde o Rybův autograf, ale o dobový opis, na jehož titulní straně je jako autor uveden Ryba (Composti del. Giac. Giov. Ryba). Dochovaný opis Rybových duet se nyní nachází v Českém muzeu hudby v Praze. Dueta stylově vycházejí z hudebního klasicismu a jde o plnohodnotné sonáty.

Publikace postihuje „genia loci“ AMU v jednotlivých obdobích její existence a načrtává aspekty ovlivňující její fungování a kreativní potenciál jejích pracovníků v druhé polovině 20. století. Kniha přinese patnáct rozhovorů s osobnostmi, které jsou s AMU úzce spojeny. Tématem rozhovorů jsou vzpomínky na léta strávená v AMU, na činnost na jednotlivých fakultách, na kolegy i na výrazné postavy z řad studentů. Rozhovory jsou doplněny interpretační studií, která vychází nejenom z uveřejněných rozhovorů, ale i z dalších životopisných vyprávění získaných v rámci několik let probíhajícího výzkumu.

Druhá část knihy o režisérovi Janu Němcovi, navazující na první díl událostmi po roce 1974, přibližuje režisérovy životní peripetie v exilu, návrat do vlasti po roce 1989 a umělecké i pedagogické působení Jana Němce až do úmrtí v březnu 2016. Jan Bernard podrobně popisuje Němcův život a tvorbu ve Francii, v Německu i USA a využívá při tom nejen režisérovy autentické vzpomínky, ale i množství archivních materiálů, fotografií, rozhovorů či kritik. Kniha obsahuje také informace o Němcově posledním filmu Vlk z Královských Vinohrad.

Kniha mapuje aktivity Nedivadla (1963–1990), které patřilo k nejpodstatnějším a nejosobitějším scénám Československa po druhé světové válce. Založil je „otec české ne/divadelní alternativy“ Ivan Vyskočil (1929) poté, co v Redutě provozoval s Jiřím Suchým legendární text-appealy, a poté, co spoluzaložil a vedl Divadlo Na zábradlí. Nedivadlo se profilovalo jako scéna, kde se důsledně rozvíjelo narativní divadlo a kde ky´ženy´m modelem bylo divadlo ve stavu zrodu, divadlo vznikající z autentického setkání, divadlo jako společná dílna a laboratoř a zejména divadlo jako otevřená dramatická hra (zjednodušeně: improvizace). Ivan Vyskočil se tak stal unikátním česky´m představitelem světové divadelní alternativy (druhá divadelní reforma), s tou vy´sadou, že v jeho chudém divadle převažovala veselá chudoba, přesněji ludičnost a absurdita, nad ctnou askezí. Pravidelnými spolupracovníky Nedivadla byli Pavel Bošek, Leoš Suchařípa, Josef Podaný, Josef Škvorecký ad., později Přemysl Rut, Vlasta Špicnerová, Barbora Hocková či Otakar Roubínek. Kniha je hlavním a přímým zdrojem poznání Nedivadla. Obsahuje především sedm her Ivana Vyskočila: Poslední den, Meziřeči, Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra, Proč Karolína volala dru Baxovi? (Evokace), HAPRDÁNS neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce, Cesta do Úbic (divadelní + rozhlasová verze). A dále studie, recenze, rozhovory, polemiky, vzpomínky, bibliografii, summary. První vydání (1996) připravil Přemysl Rut, druhé doplnil Michal Čunderle. Oproti prvnímu vydání je rozšířeno o dvě hry, dvě studie a desítky fotografií. Graficky upravili Otakar Karlas a Jan Zich. 480 stran tištěného textu, 88 stran fotografií.

Odborné i laické hudební veřejnosti se dostává do rukou šestý díl přehledu akustických vlastností hudebních prostorů v České republice. Pošesté jsou jednotnou metodikou dokumentovány akustické vlastnosti prostorů známých jak hudebním umělcům a jejich posluchačům, tak i tvůrcům hudebních nahrávek. Uvedené údaje budou bezpochyby užitečné také majitelům či provozovatelům těchto prostorů. Publikace představuje jeden z konkrétních výstupů výzkumné spolupráce HAMU a firmy Soning Praha a.s. na poli prostorové akustiky.Kostel sv. Klimenta, Horní Břečkov; kostel Nejsvětější Trojice, Drnholec; kostel Navštívení Panny Marie, Ženklava; kostel sv. Jana Křtitele – klášter Piastrů, Mikulov; kostel sv. Václava, Mikulov; kostel sv. Linharta, Vysoké Žibřidovice; kostel sv. Vavřince, Havraň; kostel sv. Panny Marie Vítězné, Řepín; kostel sv. Linharta, Cítov; kostel sv. Voršily, Újezdec u Bělic; kostel sv. Václava, Přistoupim; kostel sv. Bartoloměje, Dlouhá Lhota; kostel sv. Vavřince, Kostomlaty pod Milešovkou; kostel sv. Nejsvětější Trojice, Lnáře; kostel sv. Víta, Tuchoměřice; kostel sv. Nejsvětější Trojice, Rychnov nad Kněžnou; kostel sv. Petra a Pavla, Staré Těchanovice; kostel sv. Jana Křtitele, Starý Petřín; kostel sv. Narození Panny Marie, Domažlice; kostel sv. Markéty, Kašperské Hory

Kniha obsahuje moderní český překlad Rejchova raného spisu O novém systému fugy, jenž je teoretickým zdůvodněním autorova zásadního kontrapunktického cyklu 36 fug pro klavír (tento cyklus můžeme s ohledem na rozsah i obsah zařadit mezi klíčová díla, jakými jsou oba díly Dobře temperovaného klavíru J. S. Bacha, Ludus tonalis P. Hindemitha a 24 Preludií a fug D. Šostakoviče). Vít Havlíček podrobně analyzuje uvedený Rejchův spis a zasazuje jej do historického i hudebněteoretického kontextu. Druhá část knihy je věnována Rejchově pojetí fugy v Pojednání o pokročilé hudební kompozici. Toto kompendium vyšlo v Paříži v době, kdy byl již Rejcha uznávanou autoritou a váženým pedagogem pařížské konzervatoře. Jedná se o jeho nejrozsáhlejší a nejobsáhlejší hudebněteoretické dílo. Publikace je doplněna mnoha notovými příklady, v příloze je uvedeno faksimile spisu O novém systému fugy, doprovodný obrazový materiál a přepis vybraných fug z Rejchova kompendia Pojednání o pokročilé hudební kompozici.

Kniha předního českého divadelního teoretika a historika Jana Císaře je reflexí současné inscenační praxe včetně proměn, které divadlo prodělalo v posledních desetiletích. Kniha představuje fundovaný a zároveň čtenářsky přístupný teoretický výklad o současném postavení divadla, včleněný do historického a filozofického kontextu a doplněný celou řadou příkladů z konkrétních inscenací. Jan Císař zkoumá klíčové kategorie divadelní teorie, jakými jsou divadelní prostor, situace, či znak. Zabývá se také aktuální otázkou vztahu divadla k ostatním druhům médií a problematikou jejich možné konkurence. K původnímu vydání (ISV, 2000) Jan Císař dopsal novou kapitolu Po patnácti letech věnovanou mimo jiné současným tendencím v divadle a kniha je vybavena nově i seznamem inscenací, o nichž Jan Císař v knize hovoří. Kniha je určena zejména studentům divadelních oborů a zaujme jistě také kritiky a teoretiky, kterým nabízí četné podněty k tomu, jak číst současné divadlo. Zároveň má co nabídnout i tvůrcům hledajícím nové podněty pro svá díla.

Třetí ročník sborníku textů ke klauzurním pracím, které vznikají na Filmové a televizní fakultě AMU, opět přináší důležitou reflexi studentské tvorby v této filmové škole. Pozvání na klauzury přijalo devět hostů, kteří je reflektovali ve svých textech – Antonín Tesař (zároveň editor publikace), Jan Kolář, Přemysl Martínek, Matěj Metelec, Kamila Boháčková, Eliška Děcká, Tereza Hadravová, Alexandr Jančík a Kateřina Svatoňová. Hosté se zamýšleli především nad tím, jaká témata začínající čeští filmaři sledují, jaké stylistické postupy jsou jim blízké a v čem se jejich tvorba liší od „profesionální“ domácí kinematografie. Kniha je ale také sbírkou úvah o obecnějších otázkách týkajících se filmu a audiovizuálního umění obecně. Oslovení autoři se totiž zabývají kinematografií v obecnější perspektivě, a tak jejich zájem o studentskou tvorbu má vždy širší přesah.

Předmětnou náplní tohoto spisku jsou skladebné postupy filmových avantgard, přičemž naše pozornost je zaměřena výhradně do oblasti filmu, jelikož tvůrčí obcování se světlachtivou filmovou matérií je zcela odlišné od práce s elektronickým obrazem či digitálními technologiemi. Nejedná se však o žádné souhrnné dějiny tohoto oboru, nýbrž o text sepsaný v žánru tradičně označovaném jako odborná poezie. Hlavním vkladem tohoto textu je zarámované rozčlenění jednotlivých proudů filmové avantgardy do šesti oborů, na základě jejich vztahu k použitým výrazovým prostředkům. Pořadí jednotlivých kapitol je voleno tak, že začínáme strukturálním filmem, který je nejvíce, jak možno, vzdálen jakékoli narativnosti i asociativnosti, což jsou dvě hliněné nohy, o které se opírá sšelmilá kinematografie, a to lhostejno, zda jde o produkty z celin někdejší zapomenuté kalifornské vesničky či z „auteurských“ kavárenských pisoárů pařížských, berlínských či pražských. Od strukturálního filmu pak pokračujeme absolutním (der absolute Film) a čistým filmem (cinéma pur), které byly historicky prvními zjevy filmové avantgardy. Přes sklížený film (assemblage film), jehož společným jmenovatelem je dávat nový význam nalezeným fragmentům, dospíváme k spontánnímu filmu, ve kterém je výsledná montáž bezprostředně spjata s aktem natáčení, a dále až k avantgardnímu filmu v užším slova smyslu, v němž diváci snadno nalézají jisté odlesky stereotypů, známých jim z dominantní kinematografie, totiž vyprávění příběhu a literární symbolismus. Závěrečná kapitola Sedmero osvětlujících řezů pak představuje úvod do teorie filmových avantgard způsobem kinogeometrickým.

Tento text je určen především studentům hudebních oborů uměleckých škol, kteří si chtějí osvojit základní vědomosti a dovednosti z oblasti hudební psychologie a pedagogiky pro získání tzv. pedagogické aprobace. Oproti původnímu vydání autor rozšířil skriptum o některé další aspekty hudebněpsychologických základů profesionální hudební výchovy.

Kniha, jejíž nedílnou součástí je DVD nazvané Dodalovi / filmy a dokumentace, shrnuje tvorbu a životní osudy Karla Dodala a jeho dvou partnerek Hermíny Týrlové (krátce též Dodalové) a Ireny Rosnerové (posléze Dodalové). Publikace tak nejen textem, ale i obrazem představuje dosud neznámou kapitolu z meziválečného vývoje české kinematografie. Produkce ateliéru IRE-film, prvního profesionálního studia animovaných filmů v Praze, vytvořila v druhé polovině třicátých let 20. století základy moderního reklamního filmu v tehdejším Československu a svým způsobem rozvinula soudobé možnosti animovaného filmu. Kniha a DVD obsahující řadu obrazových i zvukových dokumentů zachycuje také dobu věznění Ireny Dodalové v Terezíně v letech 1942 až 1945, přičemž přibližuje příběh zcizených filmových výstřižků z tohoto období. Dále sleduje poválečné tvůrčí cesty Dodalových v americkém a argentinském exilu. Závěr knihy hledá odpověď na otázku do jaké míry mohlo mít umělecké úsilí Dodalových vliv na český poválečný animovaný film, který získal mezinárodní proslulost.

Jan Calábek (1903–1992) brněnský vědec, botanik, pedagog, filmař a experimentátor se řadí k průkopníkům vědecké kinematografie. Jeho časosběrná metoda natáčení mikro života rostlinné říše získala významné mezinárodní renomé. Odkazuje na provázanost se světovými osobnostmi dějin vědecké kinematografie a přírodních věd jako byli např. Étienne-Jules Marey, Lucien Bull, Jean Painlevé, (Francie), Wilhelm Pfeffer, Gotthard Wolf (Německo), stejně tak v českém prostředí Jan Evangelista Purkyně, Bohumil Němec nebo Vladimír Úlehla. Během tvůrčí filmové práce se Calábkovi dostalo řady významných ocenění jak doma, tak v zahraničí (Německo, Francie, Itálie, USA, Maďarsko, Austrálie, Uruquay) a jeho jméno bylo v roce 2003 zapsáno na seznam významných kulturních výročí UNESCO v Paříži. Škála filmové tvorby Jana Calábka z let 1928–1988 zahrnuje filmy vědecké, populárně-vědecké, školní, vzdělávací i televizní. K nejvýznamnějším patří například Starý smrk vypravuje (1948), Povrchové napětí (1950), Pohyby rostlin (1955), Autonomní pohyby (1960), Vliv giberelinu na růst a pohyb rostlin (1961), Jak rostliny rostou (1963) nebo Rostlina a tíže zemská (1972). Paralelně s filmovou tvorbou poukazuje na okruhy botanického zájmu Jana Calábkova z vědeckého pohledu. Byla to například problematika bobtnání agar-agaru, analýza výkonu rostoucí tkáně, aspekty růstu klíčních kořenů, fenomén autonomních pohybů rostlin nebo výzkum vlivu giberelinu na autonomní a ovíjivé pohyby rostlin. Tvůrčí přístup Jana Calábka dává příležitost nahlédnout do počátků vědecké fotografie a kinematografie v propojení s popularizací vědy a vzděláváním. V rámci brněnských, československých, ale i světových souvislostí zároveň upozorňuje na důležité české i zahraniční osobnosti z historie botaniky a vědeckého filmu. Calábkovu tvorbu vymezujeme ve třech klíčových období. První je spojeno spoluprací s jeho předchůdcem Vladimírem Úlehlou v letech 1922–1947, tedy dobou experimentování a formování nejen českého vědeckého filmu s botanickou profilací. Léta 1948–1973 mapují samostatnou tvůrčí rovinu vědeckého výzkumu Jana Calábka, jeho pedagogické přístupy k výuce filmem, ale i na pronikání českého vědeckého filmu do zahraniční. Třetí období mapuje poslední Calábkovu tvůrčí i životní etapu do roku 1992, kdy se jeho aktivity koncentrují především na aplikaci vědeckého filmu pro vzdělávací a popularizační pořady pro televizi. S publikací byla paralelně připravována výstava Jan Calábek. Film, věda a umění k potěše včel, básníků a botaniků (Moravská galerie v Brně, 25. 4. – 28. 7. 2013). Vyzdvihuje podstatu mimořádné vizuální sdělnosti časosběrných obrazů. Poukazuje na filmový přístup Jana Calábka dokladující mimořádný talent a vrozené dispozice dívat se a vidět, stejně tak poslouchat a slyšet. Jedná se tedy o dialog vědy, filmu a umění skrze časosběrný přístup k obrazovému záznamu.

Monografie vychází z mnohaletých rešerší a výzkumu Markerova díla a nabízí souhrn utříděných informací, poznatků a výkladů a slouží jako zasvěcený průvodce světem výjimečného tvůrce. Oproti většině zahraničních publikací nejde o sborník analyzující hlavní témata tvorby. Kniha vychází z chronologického přístupu, obsahuje původní české texty k jednotlivým tvůrčím etapám a detailní pozornost je věnována také Markerovi spisovateli a novináři. Poprvé v českém překladu vychází inspirativní scénáře k imaginárním filmům Soy Mexico a Amerika v říši snů. Součástí knihy jsou i studie zahraničních autorů, jež přinášejí inovativní pohled na filmy, jako je Rampa, Pařížský máj nebo Bez slunce, které jsou českému divákovi nejvíce známé.

Kniha Arnolda Aronsona, profesora divadelních studií Columbia University v New Yorku, systematicky, kvalifikovaně a přitom velmi čtivě mapuje vývoj amerického alternativního divadla. Vrací se k jeho kořenům, výstižně charakterizuje široký kulturní, společenský i umělecký kontext jeho vzniku a zejména poučenými a kritickými analýzami seznamuje čtenáře s jeho nejvýznamnějšími osobnostmi, soubory a inscenacemi. Aronson sleduje jak vnější podmínky rozvoje americké divadelní avantgardy, tak vlivy zakotvené uvnitř uměleckého vývoje, jako byly myšlenky a umělecké postupy Marcela Duchampa, Gertrude Steinové, Antonína Artauda či Johna Cage. Postupné zakořeňování těchto postupů sleduje autor na příkladě experimentů v Black Mountain College, happeningů (například Alana Kaprowa), či v díle Living Theatre. Aronson dále připomíná kolektivní duch 60. let, vznik a existenci Open Theatre, vznik rituálního divadla a postupného jeho přerodu do divadla performancí, jako je Schechnerova Performance Group, nebo Serbanovy divadelní experimenty v LaMaMa. Kniha zachycuje, jak se v 70. a 80. letech avantgardní hnutí dále štěpí, performance se individualizuje, od rituálu se na jedné straně vrací k estetizaci jako v dílech Roberta Wilsona, Richarda Foremana a Wooster Group, a dále k extrémním projevům tzv. "body art" na pomezí masochismu a sebepoškozování, i individuálním performancím zakotveným v autobiografické sféře performera (Spaulding Grey, Laurie Anderson).