Akademie múzických umění strana 5 z 16

O zvuku se v odborné literatuře můžeme nejvíce dozvědět jako o fyzikálním stavu hmoty, méně již jako o subjektivním vjemu tohoto stavu a ještě mnohem skromněji jako o způsobu komunikace, především té mezilidské. Zcela stranou však zůstává zvuk jako objekt tvůrčí práce. Publikace představuje pokus o průnik do světa tvůrčí práce se zvukem coby nositelem hudební informace, nikoliv však v podobě souhrnu pragmatických pouček, jak tvořit zvuk, ale jako teoretická reflexe jevů, dějů a postupů, se kterými se tvůrci zvuku i jejich posluchači denně setkávají. Autor pojal publikaci jako zjevnou protiváhu ke své Hudební akustice, shrnul v ní nejenom své životní „zvukařské“ zkušenosti, ale také důležité „vedlejší“ poznatky výzkumných projektů, kterých se jako řešitel či spoluřešitel zúčastnil. Čtenář je postupně seznamován se způsoby práce se zvukem, s existenčními podobami zvuku a jejich interpretací a se základními psychologickými aspekty, se kterými se může každodenně setkat jak při aktivní práci se zvukem, tak při jeho pouhém pasivním vnímání. Zevrubně je mu vysvětlen pojem kvalita zvuku a nastíněna obecná estetická kritéria zvuku. Autor dále čtenáře provází vztahem hudby a zvuku a základními aspekty vzniku a zvukového vývoje hudebních nástrojů a hudebních prostorů. Zvláštní pozornost je pak v tomto směru věnována píšťalovým varhanám a elektronickým hudebním nástrojům, není opomenuta ani oblast realizace elektroakustické hudby. Čtenář se také dozví, jakým způsobem se hudební zvuk prezentuje, co je to zvukový obraz, aby se ještě dále seznámil s dramaturgickými aspekty práce se zvukem, jak se tyto uplatňují ve zvukové mixáži a montáži, v barvě zvuku a ve zvukovém efektu. Závěr publikace je věnován zvukové režii hudební nahrávky, přesněji její taktice a strategii. Publikace je určena všem, kteří o zvuku a práci s ním už mnohé vědí, a přesto se chtějí dozvědět ještě něco jiného. Oslovuje také ty, kteří se nechají vyprovokovat k jinému než rutinně zavedenému pohledu na zvuk, a nejenom na ten hudební, nebo ty, kteří se chtějí nad zvukem vlastně jenom jinak zamyslet.

Páté číslo časopisu pro studium hudby a tance Živá hudba, které právě vychází, navazuje svým obsahem, formálním i výtvarným pojetím na dosavadní čtyři čísla obnoveného časopisu. V oddílu recenzovaných statí a studií se vedle čistě hudebně-teoretického článku Vojtěcha Esterleho (Basová funkce jako projev periodicity v hudbě) a reflexi české odezvy Asafjevovy teorie (Miloš Hons: Intonační teorie a česká hudební věda 50. a 60. let minulého století) opět projevuje zájem o aktuální témata zasahující i mimo pole hudební teorie - jde o interdisciplinární studie Michala Nejtka (Synestezie jako metafora) a Jiřího Mareše (Hudební představy, hudební představivost a mentální reprezentace hudby). Tento oddíl uzavírá choreologicky zaměřená studie Doroty Gremlicové o spisu Bernarda Spechta (Tanec jako předmět literární debaty v Čechách na konci 18. století.) Nové číslo přináší také dvě materiálové studie. V první připomínáme stodvacáté výročí narození významného skladatele a profesora HAMU, Pavla Bořkovce (Viktor Hruška) a druhá čtenáře obeznámí s významným pramenem informací o tanci 18. století (Petra Dotlačilová: Varšavský rukopis). Nechybí ani recenze odborných publikací (dvě muzikologické a dvě choreologické) a zprávy z konferencí. Tištěné texty, především choreologické, jsou tento rok doprovázeny poměrně rozsáhlým materiálem zveřejněným na webové stránce časopisu: www.ziva-hudba.info. V rubrice Aktuálně zde s potěšením také poprvé publikujeme čtenářskou reakci na jednu z recenzovaných studií.

První verze u scénáře znamená ještě nehotový text, v kterém je nicméně poznat, o čem vypovídá a jak by měl výsledný film vypadat. Takoví jsou i studenti katedry scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU – ještě ne úplně hotoví, ale jejich témata a styl je už jasně znát. V pilotní publikaci, která bude vycházet každý rok, se prezentuje 23 studentů se svými klauzurními pracemi i jinou scenáristickou tvorbou širší veřejnosti. Žánrově různorodé texty, ať už s původním námětem anebo s literární předlohou představují průřez texty aktuálně vznikajícími na školní půdě od autorů, kteří se za pár let budou aktivně podílet na podobě české kinematografie

Text je určen především posluchačům katedry střihové skladby. Zabývá se přehledem vývoje výroby televizních pořadů, vývojem a sestřihem magnetického záznamu televizního signálu na pásek, sekvencemi barevných kompozitních signálů, řízením záznamových strojů, automatickými lineárními střihovými systémy, kompresí televizního signálu, nelineárním editingem a přehledem záznamových formátů.

Publikace je určena studentům herectví a režie, loutkoherectví, dramaturgie či choreografie a zájemcům z řad učitelů literárně dramatických a případně i tanečních oddělení základních uměleckých škol. Jevištní pohyb je jedním ze základních pilířů hereckého projevu. Kniha se však nezabývá pouze jevištním pohybem v užším slova smyslu, ale víceméně vším, co souvisí s problematikou jeho výuky. Praktický heslář je zpracován na základě mnohaleté autorčiny zkušenosti a praxe, s neobvykle širokým teoretickým vhledem a s historickými exkurzy.

V knize Lacrimae rerum slovinský filozof a kulturní teoretik Slavoj Žižek působivě analyzuje filmová díla věhlasných světových režisérů, přičemž se opírá o filozofické teze Lacana, Heideggera, Hegela a některé psychologické teorie. Při detailní analýze filmů režiséra Krzysztofa Kieślowského se zabývá etikou jako ústředním tématem Kieślowského děl a ukazuje, jak lze chápat symbolické zobrazení Desatera v různých částech Dekalogu. U Alfreda Hitchcocka zkoumá Žižek autorský styl a s ním spojený jev „nadinterpretace“, tedy otázku, zda má v Hitchcockových filmech skutečně vše přesně určený význam. Pomocí analýzy filmů Andreje Tarkovského se autor snaží ukázat, jak motiv traumatické či cizorodé Věci, který funguje jako mechanismus zhmotňující nevědomé fantazie člověka, figuruje v diegetickém prostoru kinematografického narativu. V eseji o filmu Lost Highway Davida Lynche se Žižek zabývá filmovými klišé v tomto postmoderním snímku a vážností, s níž je třeba chápat Lynchovo univerzum. V poslední kapitole autor věnuje pozornost zobrazení sexuálního aktu v kinematografii

Autoři knihy se snaží vymezit hranice tonality/atonality a osvětlit vzájemný vztah těchto na první pohled protikladných pojmů.Studie Petra Zvěřiny „Tristanovský akord“ – analytická interpretace se zaměřuje na zkoumání tzv. krize tonality a předkládá několik možných interpretací „tristanovského akordu“. Text Vladimíra Tichého Tonalita/atonalita? zkoumá fenomény tonality a atonality z obecného, historického, estetického i hudebněteoretického hlediska. Studie Jaromíra Havlíka Josef Matthias Hauer – jeden z pru°kopníků dodekafonie je věnována reflexi teoretických a estetických názorů J. M. Hauera, ale obsahuje také informace o životě a díle tohoto skladatele. Text Tomáše Krejči Rozpad tonality? zkoumá hranice a limity tonality.

Publikace obsahuje čtyři studie věnované poslednímu filmovému dílu Stanleyho Kubricka a adaptačním vazbám k neméně významné předloze tohoto filmu – Schnitzlerově Snové novele (Traumnovelle). Je určena jak vášnivým kinofilům, tak těm, kdo se tak či onak hlouběji zajímají o filmovou adaptaci jako transformaci a průnik fikčních světů, ale i širší veřejnosti se zájmem o tvorbu Stanleyho Kubricka. Knihu tvoří studie dvou doktorandů FAMU Jakuba Felcmana (Vznik filmu Eyes Wide Shut; Dialog, monolog a postava) a Viléma Hakla (Schnitzlerova Vídeň, jaro, sen a znovuzrození – Kubrickův New York, zima, noční můra a smrt) a pedagožky dějin světové literatury na FAMU Marie Mravcové (Předloha Eyes Wide Shut: „Schnitzlerova Snová novela“). Studie se zabývají posledním dílem režiséra Stanleyho Kubricka, jehož tvorba u nás doposud nebyla dostatečně kriticky prozkoumána, a odhaluje nejen okolnosti vzniku filmu Eyes Wide Shut (v české distribuci uvedeného pod názvem Spalující touha). Autoři studií analyzují také stavbu scénáře, hlavní postavy, jejich vzájemné vztahy, dialogy i motivační pozadí, zabývají se literární předlohou, z níž režisér volně vycházel (Snová novela rakouského spisovatele Arthura Schnitzlera).

Monografie Viktor Kalabis představuje obsáhlý a komplexní pohled na život a dílo jednoho z nejvýznamnějších českých komponistů 2. poloviny 20. století. Autor na knize pracoval několik let a vznikala v přímé spolupráci se skladatelem. Text tedy můžeme pokládat za autorizovaný – obsahuje autentické informace o Kalabisově životě, osobnosti a názorech na hudbu a umění. Jaroslav Šeda sleduje skladatelův vývoj v souvislosti s historickou a politickou situací. Publikace tak není jen odbornou knihou, ale též pozoruhodným dokumentem nelehké doby. Důležitou součástí monografie je kapitola, která systematicky diskutuje jednotlivé složky a stránky hudební řeči Viktora Kalabise. Charakterizuje i obecnější pojmy, které se vztahují ke skladatelovým kompozičním postupům. Páteří knihy je Komentovaný katalog skladeb Viktora Kalabise. Každá kompozice je opatřena mnoha informacemi (doba vzniku, údaje o premiéře, vydání skladby tiskem, významná provedení atd.) a často též podrobnou analýzou hudebního průběhu. Šeda pracoval s velkým množstvím materiálů, které mu poskytl sám skladatel – uvedená díla jsou doplněna o celou řadu Kalabisových názorů a dobových kritik. Původní text Jaroslava Šedy byl v rámci redakčních úprav v mnohém doplněn. Komentovaný katalog skladeb byl rozšířen o kompozice, které Viktor Kalabis napsal po roce 1990 (op. 73–92). Kniha tedy obsahuje kompletní soupis skladatelem číslovaných děl. Aktualizovány byly i dílčí údaje o starších skladbách (op. 1–72). Jedná se především o informace o vydání skladeb tiskem, na CD a o významnějších doložených provedeních po roce 1990. Šedova monografie představuje výchozí studijní materiál pro reflexi Kalabisova díla a lze ji nahlížet i jako cenný zdroj pro pochopení domácího hudebního vývoje ve 2. polovině 20. století.

Je třeba rozumět hudbě, kterou posloucháme? Je třeba rozumět hudbě, kterou interpretujeme? Co to vůbec znamená rozumět hudbě? Lze skladatelův záměr při nastudování nové skladby poznat a pochopit intuicí, nebo je smysluplné (či dokonce nezbytné) zapojit myšlení? Je vnímání a poznávání hudby, její komponování, interpretace, poslech a prožitek toho všeho proces probíhající vědomě, nebo na úrovni podvědomí? Potřebuje interpret rozebírat skladbu, kterou studuje? Pokud ano – co, proč a jak rozebírat? Čeho si v notovém zápisu všímat? Lze k nalezení vlastní představy o nově studované skladbě a k jejímu následnému vystavění dospět na základě pocitu, nebo úvahy? Tyto a mnohé další otázky se snaží zodpovědět sborník sestavený z výboru příspěvků, jež zazněly na kolokviu Hudební analýza jako prolnutí interpretace, invence a intuice. Autory jednotlivých příspěvků jsou Vladimír Tichý, Jiřina Dvořáková, Elena Knápková, Lubomír Spurný, Tomáš Krejča, Otomar Kvěch a Jaromír Havlík. Zabývají se např. problematikou výuky předmětu Rozbor skladeb, analýzou klavírních skladeb Oliviera Messiaena, metodologií výuky hudební analýzy a dalšími tématy.

Profil života a tvorby jednoho z nejlepších současných režisérů v oblasti loutkového divadla, vytvořený formou „Pimprlové komedie o čtyřech dějstvích“. Pozoruhodný lidský i autorský příběh kovaného loutkáře zachytili ve svých textech Zdeněk A. Tichý, Nina Malíková, Pavel Vašíček, Václav Poul, Stanislav Doubrava, Vratislav Šrámek, Vítek Peřina, Jan Kerbr, Ivan Nesveda a řada dalších českých tvůrců, teoretiků či recenzentů, nejen z oblasti loutkového divadla, obrazem pak Josef Ptáček, Pavel Křivánek, Oldřich Pernica a další fotografové. „Pimprlová komedie“ zve čtenáře do světa, kde se divadlo dělá srdcem a dlátem, do světa miniatur i úžasného nadhledu a nadsázky, do míst a časů, kde se zrodily jedny z nejúspěšnějších českých inscenací Tři mušketýři, Bezhlavý rytíř a Alibaba a čtyřicet loupežníků, tedy loutkářských kousků, které objely celý širý svět. A samozřejmě kniha zve i na ryby a na houby. Doporučujeme všem loutkářům, hračičkám, kutilům a všem, kteří mají rádi legraci a nadhled.