AOS Publishing

Kdo by neznal slavného českého všestranného umělce, který z pódií rozdává radost a humor už hezkou řádku let. Textař, písničkář, spisovatel a fotograf, majitel svérázného, někdy tak trochu „začouzeného“ humoru, který si i ve zralém věku zachovává svůj bohémský zevnějšek. Když se mu zadíváte do očí, zjiste, že ono mladistvé jiskření z nich ani po více než osmi desítkách let nevymizelo. Při poslechu jeho písniček je vám stejně smutno jako veselo na duši, při čtení jeho textů máte pocit, že natolik přesně vys hují vaše nitro, až to vypadá, že vás musí do hloubky duše osobně znát. A máte-li možnost setkat se s ním třeba u piva nebo nad šálkem kávy, zapomenete na ubíhající čas, a jestliže navíc umíte naslouchat, odnesete si z rozhovoru bohatou směs nálad, které vám najednou ukážou váš vlastní život ve své něžné surovos . Tak nějak působí každé setkání s Josefem Fouskem a s jeho texty. Kéž něco z těchto pocitů přejde i na čtenáře nové knihy jeho fejetonů, osobních příběhů, zamyšlení, moudrých postřehů a veršů. Vzpomínkové texty na přátele a blízké jsou doplněny i několika dosud nepublikovanými fotografiemi ze soukromého archivu.

Při vyslovení jména Juraj Višný si velká většina čtenářů vzpomene hlavně (nebo pouze) na Supermana honícího krásnou Olgu Schoberovou v komedii Kdo chce zabít Jessii? Ale kdo z nás ví, jak přežil válku, jak začal koncem 50. let posilovat a inicioval vznik nového sportu zvaný kulturistika v tehdejším Československu? Jak se mu žilo v Bratislavě v polovině 60. let a jak jeho život zásadně změnily srpnové události roku 1968? V této jedinečné autobiografii odkrývá i okolnosti emigrace a začátky nové etapy života architekta ve Švýcarsku, se čtenáři se podělí i o svoji velkou lásku, kterou je cestování, a k tomu přikládá desítky fotografií ze svého soukromého archívu, z nichž mnohé jsou publikovány vůbec poprvé. Celý příběh je doplněn vzpomínkami jeho souputníků-kulturistů, kteří tak doplní kompletní obraz našeho prvního opravdového influencera, který motivoval desítky a stovky lidí v někdejším Československu k radikální změně životního stylu.

Pátá kniha završuje mnohaleté úsilí nadšeného fotografa a divadelníka Miloše Dvořáka o zmapování míst posledního odpočinku významných osobností naší historie napříč všemi obory lidské činnosti. Nejen těm, které oslovuje tichá atmosféra hřbitovů, ale také třeba všem zájemcům o historii a architekturu, je určena i tato kniha, do níž autor vložil dalších více 250 osobností.

Autor se znovu vrací k tématům, která jako leitmotiv procházejí nejenom celou jeho literární tvorbou, ale i jeho životem jako „Čechoněmce“. Hrůzy 2. světové války, poválečný vztah Čechů a Němců a následně i totalitní komunistický režim bolestně zasáhly do osudu respektovaného filmaře a spisovatele Oskara Georga Sieberta, fatálně poznamenaly jeho život, a není proto divu, že se prolínají do jeho textů s výraznými autobiografickými prvky. Z chlapce německého původu bez otce dospěl v aktivního cílevědomého muže. Pro své protikomunistické myšlení byl v ČSSR označen jako politický disident. Letá usiloval o návrat do své vlasti. Prožil pestrý, politicky angažovaný, někdy snad až dobrodružný život na obou stranách hranice. V roce 1976 se z tehdejšího Československa za podpory Organizace pro lidská práva OSN natrvalo vystěhoval do Západního Německa. I po svém vystěhování do NSR jej stále pronásledovala chapadla československé Státní bezpečnosti. O hořkosti vykořenění, o traumatech z dětství, která si jako přítěž neseme i do dospělého života, o moci, kterou mají nad lidmi státy i jednotlivci v rolích jejich představitelů, o touze po spravedlnosti, o tom všem pojednává Siebertova kniha poprvé v českém překladu.

Je to příběh naší největší dětské filmové hvězdy, Tomáše Holého. Projdeme spolu, krok za krokem, jeho filmovou kariérou. Je to literatura faktu? O něco méně přísná než literatura faktu, ale přesnější než běžná zábavná knížka. Něco mezi tím. Fakta o Tomášovi a o filmech jsou tak přesná, jak je jen lze po 40 letech ověřit. Na přání svého okolí se autor rozhodl zpracovat i nějaké ty veselé historky nejen z natáčení. Vybral takové, jež spolehlivě pocházejí od lidí, kteří u natáčení prokazatelně byli – protože i veselé historky z natáčení mají nepochybně svoji vypovídací hodnotu. A samozřejmě připojujeme i pár fotografií z rodinného archivu.

Poprvé letos vychází kniha, která je ohlédnutím za životem jedné z našich nejvýraznějších divadelních a filmový hereček, paní Gabriely Vránové. Nejde o suchopárnou životopisnou studii. Naopak odlehčenou formou na tuto výraznou osobnost české dramatické tvorby během několika společných setkání s autorem vzpomíná osoba nejpovolanější, její syn, herec a režisér Ondřej Kepka. A že si oba nepovídali jen o herectví, je nad slunce jasné. Kromě vzpomínek na herecké mistrovství paní Gabriely najde čtenář v knize například vzpomínky na téma dětství v rodině poznamenané popularitou i někdejší politickou perzekucí. Kniha je doplněna řadou archivních fotografií z rodinného archivu, z nichž některé jsou zveřejněny vůbec poprvé, a také autentickými ukázkami básnické a fejetonové tvorby Gabriely Vránové.

Smrt Jana Masaryka v roce 1948 byla a dosud je námětem mnoha úvah, odborných studií, ale i zastíracích báchorek. Rozhodně patří k největším záhadám našich dějin 20. století. Autora této knihy potkala fantastická náhoda, která mu přihrála naprosto neuvěřitelné dokumenty ze soukromého archivu člověka, který byl takříkajíc při tom. Kniha se možná nebude líbit renomovaným historikům, protože některé zažité pravdy vyvrací a jiné naopak poprvé zveřejňuje, ale to je jejím záměrem. Je sestavená z autentických zápisků Jana Masaryka, z dokumentů, které se podařilo zachránit obětavému člověku, a překvapivě i z několika kapitol teoretických prací Jana Masaryka o novém uspořádání Evropy v poválečné době.

O osvobození naší vlasti jsme se dlouho učili něco jiného, než nám dnešní dostupné prameny dokazují. Něco jiného vypovídali poslední pamětníci, něco jiného historici, a něco jiného ti, kteří se snaží přepisovat historii z politických důvodů. Ale historie není korouhvička na věži, která se otáčí, jak vítr vane. Žijeme v době, kdy se historie vlastního národa nesmíme bát a musíme se ptát po pravdě. Ptejme se na ni, dokud máme koho se ptát. Maličká vesnička ztracená v ruchu současného moderního světa má co vyprávět. Psal se sedmý květen 1945, kdy v ní padly první výstřely, a den poté prakticky přestala existovat. O den později nastal mír a my o tom, co se stalo, prakticky nic nevíme. Proč málem zmizela z map? Co se tam stalo? Dá se vůbec po čtyřiasedmdesáti letech najít odpověď?

Nikdy vás nezajímalo po skončení československo-sovětského velkofilmu, v němž umírali desítky a možná stovky německých vojáků, kde jsou dnes pohřbení? U pomníčků těch, kteří se nedožili vítězného konce a přišli k nám jako naši osvoboditelé, jsme jako pionýři stávali a pokládali k nim květiny. Hrobům těch našich jsme vzdávali úctu a na nepřátelské vojáky jsme se neptali. Ale přitom tu v naší krásné vlasti, a mnohdy v místech, která jsou nám blízká, ti němečtí vojáci leží. Možná chodíme kolem jejich hrobů a ani netušíme, že jsou zarostlé trávou a křovím. Sotva rozpoznatelný kopeček hlíny je hrobem z druhé světové války, na který se muselo dějinně zapomenout. Tato kniha je především pro ty, kteří se zajímají se o historii více než jiní, a chtějí se dozvědět to, o čem se nesmělo vědět, natož o tom psát.

Kniha je souborem vzpomínek pamětníků druhé světové války, výpisů z kronik a písemně sepsaných pamětí, doplňujících a upravujících knihu Čvančarovy deníky. Ne vše, co nám bylo předkládáno v době totalitního režimu bylo pravdivým svědectvím událostí roku 1945 a s odchodem posledních svědků bychom tomu věřili. Naštěstí se lidé nebáli psát a hovořit o těchto dějinných zvratech tak, jak je sami prožili ve svém dětství a mění tak náš pohled na dobu, kterou bychom nechtěli prožít. Válka se dotkla míst, kterým nevěnujeme pozornost, protože o nich nevíme a neuvědomujeme si, že šlapeme po místech které psaly naší historii. Snad po přečtení této knihy pochopíme, jak je důležité lidské vyprávění a naslouchání odkazům, které nám jsou předávány. Válečné dítě vnímalo smrt a krutost svým osobitým způsobem a vidělo to, co dospělý neviděl. Bylo tam, kam se jiný bál jít a slyšelo to, o čem se nesmělo hovořit. Díky jim tak můžeme spatřit válku v jiném rozměru a poopravit spisy kronikářů. Odchází nám ale příliš rychle na to, abychom se mohli vrátit a v našem psaní pokračovat.

Kniha je souborem vzpomínek pamětníků druhé světové války, výpisů z kronik a písemně sepsaných pamětí, doplňujících a upravujících knihu Čvančarovy deníky. Ne vše, co nám bylo předkládáno v době totalitního režimu bylo pravdivým svědectvím událostí roku 1945 a s odchodem posledních svědků bychom tomu věřili. Naštěstí se lidé nebáli psát a hovořit o těchto dějinných zvratech tak, jak je sami prožili ve svém dětství a mění tak náš pohled na dobu, kterou bychom nechtěli prožít. Válka se dotkla míst, kterým nevěnujeme pozornost, protože o nich nevíme a neuvědomujeme si, že šlapeme po místech které psaly naší historii. Snad po přečtení této knihy pochopíme, jak je důležité lidské vyprávění a naslouchání odkazům, které nám jsou předávány. Válečné dítě vnímalo smrt a krutost svým osobitým způsobem a vidělo to, co dospělý neviděl. Bylo tam, kam se jiný bál jít a slyšelo to, o čem se nesmělo hovořit. Díky jim tak můžeme spatřit válku v jiném rozměru a poopravit spisy kronikářů. Odchází nám ale příliš rychle na to, abychom se mohli vrátit a v našem psaní pokračovat.

Pokud bychom měli knihu charakterizovat jedním slovem, pak tedy jde o knihu bilanční. Populární herec, komik a nejslavnější český vodník se v ní ohlíží za celou svou kariérou a v pohodové kavárenské atmosféře přináší nejen vřelé povídání plné humoru a historek, z nichž mnohé byly dosud nevyřčeny, ale i zamyšlení nad životem. Tato kniha je zcela odlišná od všeho, co jste o Josefu Dvořákovi četli, a přináší kopec lehké nadsázky i upřímnosti z celoživotní cesty člověka, který zasvětil svůj život humoru, divadlu, televizi, filmu, tvorbě pro děti a zejména nespoutanému, kreativně-bláznivému autorskému herectví. Přijměte pozvání na kafe s Pepou Dvořákem a nechte se pobavit či oslovit názory zajímavé osobnosti, která má co říct.

Píše se rok 2019. Je to neuvěřitelné, ale tahle krásná Popelka letos slaví své padesátiny. Asi nikdo z těch, kteří se účastnili jejího natáčení, tehdy netušil, že se tahle černobílá televizní pohádka stane legendou. Vznikala v době, která pro naši zemi nebyla zrovna příjemná - normalizace pomalu přebírala žezlo, a možná právě proto bylo tak potřebné ukázat, že dobro prostě vždycky musí zvítězit nad zlem. Přestože téma Popelky bylo od té doby zpracováno mnohokrát, zůstává Popelka Evy Hruškové klenotem české kinematografie. Když si prohlédneme závěrečné titulky za filmem, zjistíme, že většina z těch, kteří se na jeho vzniku tehdy podíleli, už dnes není mezi námi. O to více jsme vděčni těm, kteří na natáčení vzpomínají s láskou a po padesáti letech od natáčení se s námi podělili o své vzpomínky, a o sobě i o filmu možná prozradí něco, co dosud bylo tajemstvím

Kniha představuje surový pohled na Velkou válku let 1914 1918. Lze ji nazvat demytologizací konce války a zrodu Československa. Autor upozorňuje, že krutá tragédie války byla zároveň karnevalem, slavností bláznů. Válka je důkazem, že neexistovaly žádné autority nebo elity, vládli prostě zpocení lidé ve své chytrosti stejně bezradní jako pijáci nad ránem v baru. O 14 slavných bodech prezidenta Wilsona autor tvrdí, že v nich nenajdeme nové principy světového řádu a vztahů mezi zeměmi, jak se tato Wilsonova taškařice prezentuje. Jde jenom o vypočítavý ekonomicko-politický tah amerických ekonomů proti evropským velmocím, doprovázený demokraticky ukecanou šlehačkou. O rozpadu Rakousko-Uherska autor píše, že došlo k výbuchu samostatnosti. V roce 1918 vše, co se stalo, směřovalo k potlačení posledních zbytků důvěry obyvatelstva v monarchii. Nastal ekonomický a sociální rozklad říše. Upozorňuje, že si vůbec neumíme představit, jak strašný hlad lidé měli v letech 1917 a 1918, když mnohdy neměly v zázemí ženy a děti ani chleba! Kdo by si v takové situaci vážil mocnářství jako instituce? Nakonec autor připomíná, že ve válce a následkem hladu zemřelo sice na 10 milionů lidí, ale vlastně se o nic moc nejednalo. Vždyť na konci války tomu Bůh chtěl, aby dalších až 100 milionů lidí zardousila španělská chřipka. Tak to s významem dějinných událostí nepřehánějme. Boží příroda je co do zkázy větším Bivojem než lidské válečnické štáby.

Nejdražší film v dějinách našeho národa. Tak by se dal definovat dvojdílný film Císařův pekař a jeho pokračování Pekařův císař. Jenže zatímco diváci se při sledování tohoto filmu skvěle baví a užívají si, ve skutečnosti při natáčení tohoto filmu panovala zcela jiná atmosféra. Atmosféra strachu, zoufalství a všudypřítomné StB, která stála v zákulisí natáčení. Úsměv, který herci dokázali za této situace pro kamery vykouzlit na svých tvářích, byl spíše jen jejich velkým hereckým uměním, neboť skutečnou radost v nich potlačovala téměř všudypřítomná tajná policie StB a ideologická komise KSČ. Proč a jakým způsobem se snažil komunistický režim skrze StB manipulovat, mařit a přetvářet osud tohoto filmu, o tom promluví po mnoha desítkách let odtajněné dokumenty StB na stránkách této knihy.

Retro vyprávění jedné z úspěšných panských kuchařek z doby, kdy končilo rakouské mocnářství a z dvacátých let První republiky. Vzpomínky na život autorčiny prababičky vycházejí přímo z jejího vlastního vyprávění. Stala se velmi oblíbenou kuchařkou, kterou si žádali v lepších rodinách ve Vídni a Budapešti a po vzniku republiky také na Podkarpatské Rusi v Berehovu a Užhorodu. Její vyhlášenou svíčkovou dokonce ochutnala a osobně pochválila první dáma Hana Benešová a její manžel dr. Edvard Beneš. Ovšem v době, kdy došlo k této příhodě, byl budoucí prezident teprve ministrem zahraničí nově vzniklé republiky. Celé vyprávění jednoho nevšedního života doplňují recepty pokrmů, které všem tolik chutnaly. Některá jídla jsou už dnes téměř zapomenutá a budou pro čtenáře možná zajímavou možností, tak trochu si zavzpomínat a uvařit něco z toho, na čem si pochutnávali naši předkové. U většiny receptů si ale dnešní kuchařinky nejspíš uvědomí, jak naše prababičky neváhaly věnovat vaření opravdu dostatek času a nikdy nic neošidily, na rozdíl od nás, které chceme mít co nejrychleji navařeno. A právě proto, že nikdy nic neošidila a vařila vždy poctivě, bylo kulinářské umění této panské kuchařky tolik oblíbené.