AOS Publishing strana 3 z 7

Máte před sebou již 4. vydání této publikace – doplněné a v jiné podobě. V roce 1993 vyšla poprvé ve Švýcarsku, Melantrich ji vydal v roce 1995 a později vyšla i na Slovensku ve slovenštině. Kniha je však dnes aktuálnější než kdykoliv předtím! Snad nebudu přehánět, když si myslím, že posloužila všeobecnému osvěžení pojmů ostatních mocenských forem po předchozím období diktatury proletariátu v našich zemích. V roce 1995 každý z tehdejších senátorů, poslanců a členů vlády dostal výtisk této knihy jako dar. Místopředseda tehdejší Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR po přečtení vyjádřil přání, aby se tato publikace stala součástí života našich politiků, což by bylo určité minimum, jímž bude živena naše politická kultura. A pan předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, dr. Milan Uhde mimo jiné řekl: „Opravdu moudré čtení; je užitečné si občas leccos z historie připomenout...“ „Demokracii“ v naší zemi zažíváme už více než 25 let. Pomalu si také všímáme i „demokratického“ zneužívání moci. A pomalu ztrácíme představu o tom, co jsme vlastně původně chtěli... že by tuhle demokracii? A kde je ta vysněná SVOBODA...?

Skočil Jan Masaryk skutečně z okna Černínského paláce? Stačí náraz letadla k destrukci budovy Světového obchodního centra? Kdo měl zájem na tom, aby se Václav Havel stal prezidentem? Tyto otázky si klade známý autor beletrizované literatury faktu Jaroslav Haidler, oceněný v roce 2014 za román Očkovaný satanem „cenou Miroslava Ivanova“ ve své povídkové knize VRAŽDA BEZ VINY. Autor se snaží nahlédnout na aktuální události z jiného úhlu pohledu než je ten oficiální. Hledá odpověď na to, co nebylo vysloveno o událostech, které jsou buď tabuizovány či naopak glorifikovány...

Autor se kdysi v jednom rozhovoru prořekl, že některé své pohledy na historii nikdy nemůže zveřejnit, protože by z toho byl skandál. Něco z toho však přesto sdělil právě v této knize, když na jejím začátku uvádí svůj náhled na fenomén kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny, na norimberský proces a na „fotbalový syndrom“ v politice. Některé jeho názory jsou šokující, ale zdá se, že i opodstatněné. Mimo jiné se v knize se zabývá tím, že podobně jako předtím mnozí místní Němci toužili po legitimaci NSDAP, po roce 1945 toužili po legitimaci KSČ. „Němci se chovali normálně; klidně by se z nadšených nacistů stali nadšenými komunisty, což je naprosto normální reakce. Lidé totiž udělají cokoliv, aby si zachovali život v prostředí, ve kterém žijí. Důležitá není idea, ale dlouhodobé (pře)žití v určitě kvalitě, kterou nechtějí opustit,“ píše autor v jedné z kapitol této pozoruhodné knihy.

Faktografická kniha dosud neznámých faktů o ústeckých lágrech pro Němce z let 1945–1947 je v jistém smyslu obrazem táborů tohoto typu kdekoliv v tehdejším Československu. Ústecké lágry zaplňují další bílé místo v naší poválečné historii – téměř 90 % informací se dostává z archivů mezi čtenáře poprvé po sedmdesáti letech od konce války. Atmosféru dění v tehdejších táborech vystihuje i jedna z úvodních vět kapitoly o strážných, hlídajících internované Němce: „V poválečných internačních táborech byly dvě skupiny potenciálně nebezpečných lidí: internovaní Němci a jejich strážní.“

Román faktu renomované německé autorky líčí události a osudy lidí žijících poblíž hranic s Rakouskem, ve vesničkách v okolí Brna, v místech, která se na samém konci války stala dějištěm krutých a násilných bojů mezi Čechy, Němci a Rusy. Byla to doba nepřehledná, plná nedůvěry a strachu. Pojem „nepřítel“ byl totiž nebezpečně nejasný. Nicméně to byla hlavně doba obrovské touhy po konečném a totálním vítězství. Je logické, že tato doba nahrávala vzniku mnoha odbojových skupin. Byla to doba zrady, tiché kolaborace a nátlaku, pod kterým se i z nejbližších lidí stávali přes noc úhlavní nepřátelé. Někdy ze strachu, jindy z vidiny zisku tehdy prodávali lidé životy svých sousedů, rodin či známých. Stačilo podepsat a přejít na stranu nepřítele. Spolupracovat, udávat. Bez výčitek. Dramatické osudy obyvatel a příslušníků tišnovské odbojové skupiny se staly základem tohoto příběhu. Její členka a zároveň jedna z hlavních postav knihy Božena Škrabálková se pokouší v době plné donašečů, špiclů a zrádců pomoci svým lidem doslova až za hranici vlastního bezpečí, za cenu svého života. Kniha je věcně krutá v líčení represivních a brutálních akcí jak ze strany prohrávajících Němců a kolaborantů, tak partyzánského odboje. Sama autorka tvrdí, že po dokončení svého dokumentárního románu „Bergersdorf“ (česky vyšel r. 2008), v němž popsala před časem i u nás medializovanou hromadnou vraždu Němců připravených k odsunu na louce Budínka v obci Kamenná (Bergersdorf), nemohla toto téma jen tak opustit a začala se událostem konce války a těsně po ní věnovat soustavněji. V roce 2002 se na dva roky přestěhovala do Brna, kde její manžel působil jako poradce Evropské unie. Knize samé předcházelo velmi podrobné studium místních dochovaných archívních materiálů, policejních dobových přepisů výslechů a ostatních válečných archiválií. Příběh sám tedy není fikcí, je věcnou obžalobou konkrétních lidí a činů, kterých se dopustili, a jmenným seznamem těch, kterým byla svoboda dražší než jejich život.

Spisovatelé a dobrodruzi, uvedení v tomto unikátním sborníku nám nenuceným způsobem nabízejí pohled na úkazy a jevy odmítané oficiální vědou. Nikomu nic nevnucují, nikoho nepřesvědčují. Pouze zajímavou a přitažlivou formou sdělují nejenom své názory a zkušenosti, ale také fakta a důkazy. Pomyslný základní kámen tohoto literárního žánru položili například Jacques Bergier s Louisem Pauwelsem. To když napsali dnes již legendární knihu Jitro kouzelníků. Samozřejmě, že v tomto směru nemůžeme opomenout vůbec nejznámějšího ze všech těchto autorů Ericha von Dänikena a jeho Vzpomínky na budoucnost. Pamětníkům se jistě také vybaví Velké otazíky českého průkopníka této literatury, Ludvíka Součka. Každý z autorů, jemuž je v této knize dán prostor, je svým způsobem jedinečný. Osobitý. Někdo se například zabývá tajemnou minulostí lidstva, jiný dává přednost spíše současným nevysvětlitelným jevům. Jedno však mají tito lidé společné – mají touhu seznámit čtenáře s neobyčejnými hmotnými či písemnými odkazy a jevy, z nichž leckteré nemají svůj původ ve „fyzickém“ světě a nedají se tudíž měřit a zkoumat běžnými vědeckými metodami. Tím ale nechci v žádném případě říci, že vše, s čím nás tito ve svém oboru často nesmírně vzdělaní lidé seznamují, se musí vždy pohybovat jen v oblasti fantazie. Naskýtá se otázka, zda je vůbec možné některé paranormální jevy jednoduše vysvětlit pomocí mechanistického pohledu na svět, na který je převážná část dnešní populace zvyklá. Lidé totiž hledají všude a ve všem logiku a takzvaný zdravý rozum. Jenomže v případě některých záhad to prostě jen tak jednoduše nejde. Podobně jako nelze logicky vysvětlit mnoho paradoxů kvantové mechaniky nebo Einsteinovy teorie relativity. A přesto nikdo netvrdí, že tyto teorie neplatí. Kniha Miloše Jesenského nám dává šanci poznat tyto nevšední lidi blíže. Prostřednictvím jejich knih, jejich autentických zážitků, často i jejich osudů. Abychom si pak znovu v celém dosahu uvědomili slova Alberta Einsteina, který svého času napsal, že záhady jsou věčným ohněm mládí. A k tomu ještě dodal: „To nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění a vědy. Komu to není známo, kdo se už neumí divit, neumí žasnout, ten je takříkajíc mrtev a jeho oko vyhaslé.“ Danny Mackerle, autor předmluvy. Oproti slovenskému vydání je česká verze doplněna ještě o dva české autory. Kompletní seznam v knize uvedených autorů je uveden v abecedním pořadí: Jacques Bergier, Charles Berlitz, Johannes von Buttlar, Luc Bürgin, Erich von Däniken, Otomar Dvořák, Johannes Fiebag, Hartwig Hausdorf, Robert Leśniakiewicz, Ivan Mackerle, Arnold Mostowicz, Stanislav Motl, Jenny Randlesová, Zecharia Sitchin, Ludvík Souček, Immanuel Velikovsky, Michael White, Ivo Wiesner, Ludwig Zajdler.

Příběh je osobní vzpomínkou autora na události od květnového povstání v pětačtyřicátém roce do osudové noci z 20. na 21. srpen 1968. Je sestaven z událostí, které autor zažil nebo se o nich dozvěděl z otcova deníku, a které jsou pro onu dobu typické. Není vyloučeno, že osoby v příběhu vystupující mohou někoho někomu připomínat. Ano, je to možné... V příběhu vystupují postavy, které mají předlohu v osobách z masa a kostí. Jen jména jsou změněna. Příběh je zaplněn osobami, které jsou představiteli chování a postojů, s nimiž se autor setkal. Jelikož se děj odehrává v bývalém Severočeském kraji, mnohému se jistě vybaví reálie spojené s jednotlivými místy, která již dnes neexistují, anebo slouží jiným účelům. Kniha je mementem zejména pro ty, kteří si jen málo uvědomují rizika reálně hrozící i v současnosti, v naší pozvolna "rudnoucí" republice...

„Ty se máš,“ říkává sem tam někdo z milovníků turistických a historických krás téhle úžasné země. „Romantická víska kousek od rodiště Aristotela. Slunce, moře a syrtaki!“ Takže jen pro upřesnění: Syrtaki jsem tančila několikrát u rádia. Funguje to jako lék proti klaustrofobii z domku s výběhem na zahrádku obklopenou dalšími domky plnými špehů, kteří by hlásili moje vykročení z brány spolehlivěji než filmový vězeňský náhrdelník. K moři se dostávám průměrně jedenkrát za tři až sedm dní za opravdu neskutečně romantických okolností. Zpravidla v souvislosti se začátkem nového života. Tomu předchází mezinárodní hádka, po které se definitivně rozhodnu ukončit spolupráci s řeckou stranou a za Jižanova vzteklého povzbuzování naplním jeho automobil svými kufry.

Autor popisuje historii jantarové komnaty, její převoz ze Sovětského svazu do Německa během 2. světové války a její záhadné zmizení. Zabývá se i osobami, které měli něco společného s tímto světovým pokladem, popisuje různá pátrání a možné úkryty. Mnoho stop vede i do českých zemí, přesto zůstává celá záležitost stále zahalena tajemstvím.