AOS Publishing strana 6 z 6

Autor v knize pátrá po původu českého národa v daleké minulosti, kdy planeta Země začala být osidlována mimozemskými entitami.

Čas mezi koncem roku 1938 a jarem 1939, přesněji řečeno mezi vánoční smrtí a přednovoročním pohřbem Karla Čapka a příchodem prvního říšského protektora Konstantina von Neuratha dne 7. dubna 1939 měl nesporně vyhraněnou podobu. A nešlo jen o to, že se v té době až do onoho biblického „Dokonáno jest...!” završila rozpadem republiky a německou okupací tragédie Československa, ale na povrch se draly i mnohé další evropské souvislosti. Pomnichovský vývoj událostí všem, kteří chtěli vidět, signalizoval, že politika smířlivých ústupků nacistům je cestou doslova do pekel... Kniha svou formou, formátem i vzhledem navazuje na úspěšný titul „Když umírá bestie“ (AOS Publishing, 2014), za který autor v listopadu 2015 převzal v Senátu PČR prestižní cenu Klubu autorů literatury faktu.

Román faktu renomované německé autorky líčí události a osudy lidí žijících poblíž hranic s Rakouskem, ve vesničkách v okolí Brna, v místech, která se na samém konci války stala dějištěm krutých a násilných bojů mezi Čechy, Němci a Rusy. Byla to doba nepřehledná, plná nedůvěry a strachu. Pojem „nepřítel“ byl totiž nebezpečně nejasný. Nicméně to byla hlavně doba obrovské touhy po konečném a totálním vítězství. Je logické, že tato doba nahrávala vzniku mnoha odbojových skupin. Byla to doba zrady, tiché kolaborace a nátlaku, pod kterým se i z nejbližších lidí stávali přes noc úhlavní nepřátelé. Někdy ze strachu, jindy z vidiny zisku tehdy prodávali lidé životy svých sousedů, rodin či známých. Stačilo podepsat a přejít na stranu nepřítele. Spolupracovat, udávat. Bez výčitek. Dramatické osudy obyvatel a příslušníků tišnovské odbojové skupiny se staly základem tohoto příběhu. Její členka a zároveň jedna z hlavních postav knihy Božena Škrabálková se pokouší v době plné donašečů, špiclů a zrádců pomoci svým lidem doslova až za hranici vlastního bezpečí, za cenu svého života. Kniha je věcně krutá v líčení represivních a brutálních akcí jak ze strany prohrávajících Němců a kolaborantů, tak partyzánského odboje. Sama autorka tvrdí, že po dokončení svého dokumentárního románu „Bergersdorf“ (česky vyšel r. 2008), v němž popsala před časem i u nás medializovanou hromadnou vraždu Němců připravených k odsunu na louce Budínka v obci Kamenná (Bergersdorf), nemohla toto téma jen tak opustit a začala se událostem konce války a těsně po ní věnovat soustavněji. V roce 2002 se na dva roky přestěhovala do Brna, kde její manžel působil jako poradce Evropské unie. Knize samé předcházelo velmi podrobné studium místních dochovaných archívních materiálů, policejních dobových přepisů výslechů a ostatních válečných archiválií. Příběh sám tedy není fikcí, je věcnou obžalobou konkrétních lidí a činů, kterých se dopustili, a jmenným seznamem těch, kterým byla svoboda dražší než jejich život.

Myslíme si, že víme? Nebo je všechno jinak? Pravdu má Miloš Jesenský, když rozviklává tvrdošíjně přijímaný omyl o středověku jako o temné etapě stagnace lidské evoluce. Středověk byl pouze jiným pokračováním cesty, jejíž prach začaly vířit nohy prapředků před mnoha tisíciletími. Středověk netkvěl ve vzduchoprázdnu, ani nespadl s nebe. Spíše lze říci, že je čímsi jako oddechovým časem mezi civilizací pravěku, starověku a dnešní explodující technickou civilizací 21. století. Řada středověkých myslitelů znala prameny informací velmi starého data, které umožňovaly poučeným plout v hlubinách moře, vznášet se v ovzduší i létat ke hvězdám, ale též prodlužovat život, omlazovat těla, potlačovat zločinné sklony, vyrábět zlato i kovy na Zemi dosud neznámé. Starověk létal, létal i Šalomoun... Lze se pak divit, že středověcí konstruktéři se pokoušeli o totéž? Miloš Jesenský nás bude mnohdy uvádět v tichý úžas – na stránkách jeho knihy se setkáme s netradičními výklady burcujícími představivost a kreativitu. Jeho kniha je živá jako rtuť, čirá jako lesní studánka a plná inspirací. Čtěme, divme se, uvažujme a těšme se touto knihou, třebaže nebudeme vždy stejného názoru jako autor.

Ze svých osobních chaotických zkušeností námořníka v kocábce sebe sama autor odvozuje, že jedním ze základních kroků může být cesta do Průlivu ticha. Protože slyšet ticho, vnořit se do ticha, slyšet šplouchání vlnek neslyšitelnosti, je jedním z prvních navigačních kroků. V tichu, které přehluší svět žvanivosti, se člověk stává pozornějším, vplouvá do Průlivu soustředění, kde je schopen vnímat signály širšího světa. Neboť sebeduchovnější člověk využívá většinu toho, co kdokoliv jiný. Tak to ukazuje Meyrink vesvých okultních románech, kde jsou hlavní hrdinové bezmocní vůči fyzickým a psychickým útokům z okolí. Meyrink ve svých románech varuje, že moudrost či hluboký duchovní vhled do skutečného světa mnohdy nemusí představovat zvýhodnění ve světě lidí. Je osobním, těžko sdělitelným bohatstvím. Kdo najde tento meyrinkovský poklad, nemusí se z něho těšit. Protože ve světě kralují lidé ryze praktičtí v bezohledném až krutém smyslu slova. Z tohoto pohledu je nepochybně zázrakem, že ještě existuje lidská kultura...