AOS Publishing strana 5 z 7

Mnozí z nás (možná i většina) jsou ukolébáni dobromyslnou vírou, že v případě historie jde o obor, který je dávno docela přesně a „vědecky“ popsán a zpracován, prakticky se v něm nevyskytují omyly, a v průběhu času byl takřka kartograficky zmapován a vše bylo exaktně vytýčeno. Tedy – většího omylu bychom se snad ani nemohli dopustit! Už jenom letmý pohled na „dějiny dějin“ nás může poučit o tom, že historie byla skoro vždycky využívána k tomu, aby upevnila nějakou mocenskou pozici, aby byl opěvován vládce, nebo aby se podpořilo nějaké přesvědčení – ať už náboženství, ideologie nebo nějaký konkrétní názor. A na tom se dodnes změnilo jen velmi málo… Z obsahu: ¦ Jak vlastně začaly naše „dějiny“ – historie lidstva? Co se opravdu událo před těmi šesti milióny let? Kdy se člověk vyvinul tak, že se stal člověkem? Co se stalo před dvěma a půl miliony let, když si člověk začal vyrábět nástroje? ¦ Je doopravdy něco pravdy na takzvané zapovězené egyptologii? Co se dodnes dozvídáme o dávném Egyptě jenom jakoby „pod rukou“? Co převzalo křesťanství ze staroegyptského náboženství? ¦ Co musíme bezpodmínečně vědět o perských dějinách? Jaké moderní zvyklosti a představy ovlivnila perská historie? ¦ Odkud pochází původně idea Posledního soudu? V jakých šesti kulturních okruzích najdeme myšlenku Posledního soudu? Jakým způsobem se tyto představy promítly do křesťanství? Jakou tajnou naukou o Posledním soudu disponovali staří Egypťané a obyvatelé antického Řecka? ¦ Jak vypadala vlastenecky orientovaná historiografie ve starém Řecku a ve starém Římě? A jak vypadá v Německu a v USA za dnešních dnů? Jaká fakta byla zfalšována, a jak se v tom pokračuje? ¦ Jak je to vlastně s tajnými „Protokoly mudrců ze Sionu“? ¦ Na čem spočívá lež o Irácké válce za George W. Bushe? ¦ Jak bylo zfalšováno marxisticko-leninské podání dějin? Co jsou polopravdy a čtvrtpravdy o Marxovi, Leninovi a Stalinovi? ¦ Jak zfalšovali historiografii nacisté? Co jsou tři největší historické lži německých národních socialistů?

V této učebnici žáci najdou základní teoretické znalosti z hudební nauky potřebné nejen k lepšímu pochopení hry na kytaru, ale současně přispějí k jejich hudební gramotnosti – ať už jde o notopis, rytmická cvičení, stupnice, intervaly, stavbu akordů, kvintový a kvartový kruh atp. Seznámí se jak se skladbami starých mistrů (Carulli, Carcassi, Händel, Couperin, Sor, Corelli, Giuliani..), tak i s jednoduchými lidovými písničkami a vybranými populárními skladbami 20. století. Osvojí si techniky hry na klasickou kytaru a naučí se souhře v duu a jednoduchým doprovodům. Poznají stavbu akordů a naučí se vytvářet jejich obraty a sazby, aby jejich hra byla jednoduchá, srozumitelná a dbalá zákonitostí doprovodné hry.

Kniha je pokračováním úspěšného stejnojmenného prvního dílu. Je překvapující, že nás, kteří se rádi procházíme mezi náhrobky ve stínu starých stromů, je tolik. Tahle zvláštní (a z pohledu mnohých trochu morbidní) záliba má dokonce svůj odborný název – tafofilie. Všem, které oslovuje mystická atmosféra hřbitovů, je určena tato kniha, jejíž autor sjezdil s fotoaparátem celou naši republiku a během pátrání mnohdy téměř detektivního hledal místa odpočinku dalších více než 250 osobností, které si zasloužily najít své místo i na jejích stránkách. Bohužel, tahle kniha nebude nikdy dokončena. I v minulém roce přibylo několik lidí, kteří si zaslouží fotografii a připomenutí v Průvodci…

Nad vzpomínkami se pomalu stahují mračna. Poslední, kteří přežili holokaust a pronásledování evropského židovství, brzy utichnou. Mnozí z nich o své útrpné cestě koncentračními tábory, o útěku či emigraci vyprávěli, jiní celý život mlčeli, svoje vzpomínky si nechali pro sebe nebo se pokusili zapomenout. Toto mlčení už brzy zavládne navždy. Dále pak bude muset být tato skutečnost zprostředkovávána pouze prostřednictvím historiků a potomků těch, kteří přežili. Ale jaké mohou být vzpomínky „z druhé ruky“? Budou další generace vůbec ještě schopné pochopit dimenzi těchto zločinů, když už nebude moci žádný z bývalých vězňů koncentračních táborů, žádný emigrant vyprávět o vlastních zážitcích? Tomuto účelu by měla posloužit i tato kniha. V rozhovorech s 24 přeživšími (včetně několika Čechů, mezi jinými i spisovatele Ivana Klímy) jsou popsány typické životní osudy pro biografii evropského židovství ve 20. století.

Čas mezi koncem roku 1938 a jarem 1939, přesněji řečeno mezi vánoční smrtí a přednovoročním pohřbem Karla Čapka a příchodem prvního říšského protektora Konstantina von Neuratha dne 7. dubna 1939 měl nesporně vyhraněnou podobu. A nešlo jen o to, že se v té době až do onoho biblického „Dokonáno jest...!” završila rozpadem republiky a německou okupací tragédie Československa, ale na povrch se draly i mnohé další evropské souvislosti. Pomnichovský vývoj událostí všem, kteří chtěli vidět, signalizoval, že politika smířlivých ústupků nacistům je cestou doslova do pekel... Kniha svou formou, formátem i vzhledem navazuje na úspěšný titul „Když umírá bestie“ (AOS Publishing, 2014), za který autor v listopadu 2015 převzal v Senátu PČR prestižní cenu Klubu autorů literatury faktu.

V roce 1999 byl na Pramenech Vltavy zahájen přísně utajovaný „hydrogeologický průzkum“, jehož skutečné poslání bylo známé jenom malému okruhu zasvěcených osob. V nedalekém Františkově totiž za války stála velká továrna na výrobu dílů pro stíhačky Messerschmitt Me-262. Ukazuje se, že „hydrogeologický průzkum“ je pouze zástěrkou. V podzemí se totiž nachází ještě jedna podzemní továrna, kde pracovali sovětští zajatci...

Mnozí badatelé dnes vynakládají nepředstavitelné úsilí, aby se dostali na stopu historické „pravdě“. To má za následek, že se dějiny musí často kompletně přepisovat. Dnes už toho víme víc o metodách padělatelů, kteří byli tak rafinovaní a prohnaní, že nad tím musíme žasnout ještě dnes. Zfalšovány byly části bible, části islámského náboženství, přičemž existovaly celé padělatelské kanceláře, které se zabývaly dodatečným paděláním spisů, textů a dokumentů velkých náboženských vůdců nebo panovníků. Několik nehorázných podvrhů odhaluje tato kniha z pera autora řady bestsellerů, která vychází poprvé v české verzi.

Jsou lidé, kteří po hřbitovech chodí velmi rádi. Milují tu tichou atmosféru. Mezi ně určitě patří autor knihy „Malý průvodce po hrobech velkých“, divadelník a fotograf Miloš Dvořák. Již dlouhá léta se věnuje mapování a mnohdy detektivnímu pátrání po hrobech leckdy zapomenutých, jindy pečlivě udržovaných, ale vždy patřících lidem, které nelze vymazat z historie našeho národa i jeho paměti. Díky němu vznikla unikátní obrazová publikace o místech posledního odpočinku známých a nezapomenutelných osobností, která může být fundovaným průvodcem, vypravěčem i učitelem… Spolu s autorem se můžete vydat mezi cypřiše, po bílým pískem vysypaných cestičkách, mezi kamenné svědky kdysi živé minulosti… Kniha mapující místa posledního odpočinku cca 250 osobností naší kultury, sportu, společenského života či vědy vychází v polovině června 2015 ve formě výpravné fotografické publikace s množstvím barevných i černobílých fotografií na křídovém papíře, s ilustracemi Zuzany Jesenské-Kubicové a s působivou předmluvou výtvarnice a herečky Ivy Hüttnerové.

Tato kniha rozhodně nepatří k oddechové literatuře. Je svědectvím o mnoha letech plných nezákonností, které na nevinných občanech naší země páchala neomezeně vládnoucí Komunistická strana Československa ve spolupráci se sovětskými poradci z NKVD, KGB a s pomocí dalších represivních domácích a sovětských orgánů. Není to pouhý statistický výčet zločinů. Je to pohled tak trochu z druhé strany, za oponu historických událostí. Kniha je výpovědí člověka, jehož život se ubíral pozoruhodnou cestou. Jako osmnáctiletý chlapec, spolu se svými kamarády utekl z republiky do SSSR, aby mohl bojovat proti Hitlerovi. Prošel sovětským gulagem, odešel do vznikající československé jednotky v Buzuluku, kde bojoval ve Svobodově armádě u Sokolova i na Dukle, aby se nakonec stal katem a vykonával hrdelní tresty jako Mistr popravčí...

Román faktu renomované německé autorky líčí události a osudy lidí žijících poblíž hranic s Rakouskem, ve vesničkách v okolí Brna, v místech, která se na samém konci války stala dějištěm krutých a násilných bojů mezi Čechy, Němci a Rusy. Byla to doba nepřehledná, plná nedůvěry a strachu. Pojem „nepřítel“ byl totiž nebezpečně nejasný. Nicméně to byla hlavně doba obrovské touhy po konečném a totálním vítězství. Je logické, že tato doba nahrávala vzniku mnoha odbojových skupin. Byla to doba zrady, tiché kolaborace a nátlaku, pod kterým se i z nejbližších lidí stávali přes noc úhlavní nepřátelé. Někdy ze strachu, jindy z vidiny zisku tehdy prodávali lidé životy svých sousedů, rodin či známých. Stačilo podepsat a přejít na stranu nepřítele. Spolupracovat, udávat. Bez výčitek. Dramatické osudy obyvatel a příslušníků tišnovské odbojové skupiny se staly základem tohoto příběhu. Její členka a zároveň jedna z hlavních postav knihy Božena Škrabálková se pokouší v době plné donašečů, špiclů a zrádců pomoci svým lidem doslova až za hranici vlastního bezpečí, za cenu svého života. Kniha je věcně krutá v líčení represivních a brutálních akcí jak ze strany prohrávajících Němců a kolaborantů, tak partyzánského odboje. Sama autorka tvrdí, že po dokončení svého dokumentárního románu „Bergersdorf“ (česky vyšel r. 2008), v němž popsala před časem i u nás medializovanou hromadnou vraždu Němců připravených k odsunu na louce Budínka v obci Kamenná (Bergersdorf), nemohla toto téma jen tak opustit a začala se událostem konce války a těsně po ní věnovat soustavněji. V roce 2002 se na dva roky přestěhovala do Brna, kde její manžel působil jako poradce Evropské unie. Knize samé předcházelo velmi podrobné studium místních dochovaných archívních materiálů, policejních dobových přepisů výslechů a ostatních válečných archiválií. Příběh sám tedy není fikcí, je věcnou obžalobou konkrétních lidí a činů, kterých se dopustili, a jmenným seznamem těch, kterým byla svoboda dražší než jejich život.

Třetí a poslední díl trilogie o dějinných událostech v Sudetech Ústecké vítezství navazuje na předchozí knihy Ústecká štvanice a Ústecký mír. Popisuje vyvrcholení druhé světové války ve středu Evropy – neboť válka zde skončila až v roce 1948. V květnu 1945 uhasly pouze klasické armádní operace. Následovala invaze Revolučních (čili „Rabovacích“) gard do pohraničí, vyčišťovací operace vůči nacistickým funkcionářům, jejich soustředění v internačních táborech, konfiskace německého majetku a jeho předání do správy českému obyvatelstvu, což vedlo k velkým ztrátám původně německého majetku tzv. „zašantročením“. Zároveň probíhaly dvě vlny vystěhování Němců z Československa do rozbombardované německé říše: v pozdním létě 1945 neoficiálně a v roce 1946 oficiálně v rámci Postupimské dohody. Souběžně s tím probíhala v Československu vnitrostátní válka mezi politickými stranami a tiché vytěsňování židů z jejich poválečných majetkových nároků. Zároveň vůči nim sílila nedůvěra – zvláště pokud to byli Rusíni. V knize Ústecké vítězství je toto vše popisováno v rozmezí let 1946–1948 v rámci příhraničního ústeckého okresu. Kniha končí skutečným vítězstvím. Protože v únoru 1948 začala poslední etapa války – převrat. Komunisté z rozhodovacích struktur odstranili tzv. sympatizanty západu. Konečně byla prosovětským režimem obsazena na československé straně také západoněmecká a rakouská hranice. Teprve v tom okamžiku bylo dokončeno obsazení střední Evropy sovětskou armádou v oblasti Československa. Přestože sovětská armáda v Československu v roce 1948 aktivně nepůsobila, měla zde Gottwaldovy pomocníky. Jenže i ti nakonec Stalina zklamali svou polovičatou nedokonalostí... Také o knize Ústecké vítězství platí, že většina historických informací z této pohnuté doby je zde publikována poprvé. V obrazové příloze je vůbec poprvé zveřejněn kompletní jmenný seznam členů Osadní milice v ústeckém okrese. Naprosto poprvé jsou rovněž v knize uvedeny informace o údajném nacistickém utajeném depozitu v kopcích nad Velkým Březnem na Ústecku. Měly tam potají skončit na sklonku války bedny do tajně připravené štoly. V knize jsou poprvé uveřejněny veškeré dostupné informace, včetně hodnocení jejich pravděpodobné hodnověrnosti.

Spisovatelé a dobrodruzi, uvedení v tomto unikátním sborníku nám nenuceným způsobem nabízejí pohled na úkazy a jevy odmítané oficiální vědou. Nikomu nic nevnucují, nikoho nepřesvědčují. Pouze zajímavou a přitažlivou formou sdělují nejenom své názory a zkušenosti, ale také fakta a důkazy. Pomyslný základní kámen tohoto literárního žánru položili například Jacques Bergier s Louisem Pauwelsem. To když napsali dnes již legendární knihu Jitro kouzelníků. Samozřejmě, že v tomto směru nemůžeme opomenout vůbec nejznámějšího ze všech těchto autorů Ericha von Dänikena a jeho Vzpomínky na budoucnost. Pamětníkům se jistě také vybaví Velké otazíky českého průkopníka této literatury, Ludvíka Součka. Každý z autorů, jemuž je v této knize dán prostor, je svým způsobem jedinečný. Osobitý. Někdo se například zabývá tajemnou minulostí lidstva, jiný dává přednost spíše současným nevysvětlitelným jevům. Jedno však mají tito lidé společné – mají touhu seznámit čtenáře s neobyčejnými hmotnými či písemnými odkazy a jevy, z nichž leckteré nemají svůj původ ve „fyzickém“ světě a nedají se tudíž měřit a zkoumat běžnými vědeckými metodami. Tím ale nechci v žádném případě říci, že vše, s čím nás tito ve svém oboru často nesmírně vzdělaní lidé seznamují, se musí vždy pohybovat jen v oblasti fantazie. Naskýtá se otázka, zda je vůbec možné některé paranormální jevy jednoduše vysvětlit pomocí mechanistického pohledu na svět, na který je převážná část dnešní populace zvyklá. Lidé totiž hledají všude a ve všem logiku a takzvaný zdravý rozum. Jenomže v případě některých záhad to prostě jen tak jednoduše nejde. Podobně jako nelze logicky vysvětlit mnoho paradoxů kvantové mechaniky nebo Einsteinovy teorie relativity. A přesto nikdo netvrdí, že tyto teorie neplatí. Kniha Miloše Jesenského nám dává šanci poznat tyto nevšední lidi blíže. Prostřednictvím jejich knih, jejich autentických zážitků, často i jejich osudů. Abychom si pak znovu v celém dosahu uvědomili slova Alberta Einsteina, který svého času napsal, že záhady jsou věčným ohněm mládí. A k tomu ještě dodal: „To nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění a vědy. Komu to není známo, kdo se už neumí divit, neumí žasnout, ten je takříkajíc mrtev a jeho oko vyhaslé.“ Danny Mackerle, autor předmluvy. Oproti slovenskému vydání je česká verze doplněna ještě o dva české autory. Kompletní seznam v knize uvedených autorů je uveden v abecedním pořadí: Jacques Bergier, Charles Berlitz, Johannes von Buttlar, Luc Bürgin, Erich von Däniken, Otomar Dvořák, Johannes Fiebag, Hartwig Hausdorf, Robert Leśniakiewicz, Ivan Mackerle, Arnold Mostowicz, Stanislav Motl, Jenny Randlesová, Zecharia Sitchin, Ludvík Souček, Immanuel Velikovsky, Michael White, Ivo Wiesner, Ludwig Zajdler.

JUDr. Janeček takovým advokátem byl. A protože neměl ve zvyku nic skrývat, zařadila se právě jeho kniha k těm, které občas nazýváme „kontroverzními“. A podobně to nejspíš cítili někteří z těch, jimž se její první vydání příliš nezamlouvalo – možná protože se v knize buď poznali, nebo jsou v ní přímo uvedeni. Naštěstí se (snad) demokratická společnost vyznačuje tím, že se otevřené názory a výpovědi nesnaží zamlžovat a skrývat, ale že respektuje právo veřejnosti na přístup k informacím i na vlastní názor. Toto své právo veřejnost deklarovala takovým zájmem o tuto knihu, že to vedlo k jejímu druhému doplněnému vydání – bohužel již po autorově smrti. Co všechno se odehrává v průběhu řešení jakékoli kauzy – od těch nevýznamných až po ty, které mnohdy zásadním způsobem ovlivňují život jednotlivce i společnosti? Jaké jsou skutečné vztahy mezi policejními vyšetřovateli, advokáty a soudci? Existují nějaké tlaky ze strany bohatých a vlivných kruhů v pozadí? Jakou roli hrají osobní zájmy politiků, obchodníků a tajemných lobbistů? A nakolik jsou paragrafy ohebné? To jsou otázky vpravdě ožehavé a bolavé jako rána elektrickým obuškem. I z tohoto pohledu je právě kniha JUDr. Janečka mimořádným inspiračním zdrojem...

Ze svých osobních chaotických zkušeností námořníka v kocábce sebe sama autor odvozuje, že jedním ze základních kroků může být cesta do Průlivu ticha. Protože slyšet ticho, vnořit se do ticha, slyšet šplouchání vlnek neslyšitelnosti, je jedním z prvních navigačních kroků. V tichu, které přehluší svět žvanivosti, se člověk stává pozornějším, vplouvá do Průlivu soustředění, kde je schopen vnímat signály širšího světa. Neboť sebeduchovnější člověk využívá většinu toho, co kdokoliv jiný. Tak to ukazuje Meyrink vesvých okultních románech, kde jsou hlavní hrdinové bezmocní vůči fyzickým a psychickým útokům z okolí. Meyrink ve svých románech varuje, že moudrost či hluboký duchovní vhled do skutečného světa mnohdy nemusí představovat zvýhodnění ve světě lidí. Je osobním, těžko sdělitelným bohatstvím. Kdo najde tento meyrinkovský poklad, nemusí se z něho těšit. Protože ve světě kralují lidé ryze praktičtí v bezohledném až krutém smyslu slova. Z tohoto pohledu je nepochybně zázrakem, že ještě existuje lidská kultura...

Ze svých osobních chaotických zkušeností námořníka v kocábce sebe sama autor odvozuje, že jedním ze základních kroků může být cesta do Průlivu ticha. Protože slyšet ticho, vnořit se do ticha, slyšet šplouchání vlnek neslyšitelnosti, je jedním z prvních navigačních kroků. V tichu, které přehluší svět žvanivosti, se člověk stává pozornějším, vplouvá do Průlivu soustředění, kde je schopen vnímat signály širšího světa. Neboť sebeduchovnější člověk využívá většinu toho, co kdokoliv jiný. Tak to ukazuje Meyrink vesvých okultních románech, kde jsou hlavní hrdinové bezmocní vůči fyzickým a psychickým útokům z okolí. Meyrink ve svých románech varuje, že moudrost či hluboký duchovní vhled do skutečného světa mnohdy nemusí představovat zvýhodnění ve světě lidí. Je osobním, těžko sdělitelným bohatstvím. Kdo najde tento meyrinkovský poklad, nemusí se z něho těšit. Protože ve světě kralují lidé ryze praktičtí v bezohledném až krutém smyslu slova. Z tohoto pohledu je nepochybně zázrakem, že ještě existuje lidská kultura...

Ze svých osobních chaotických zkušeností námořníka v kocábce sebe sama autor odvozuje, že jedním ze základních kroků může být cesta do Průlivu ticha. Protože slyšet ticho, vnořit se do ticha, slyšet šplouchání vlnek neslyšitelnosti, je jedním z prvních navigačních kroků. V tichu, které přehluší svět žvanivosti, se člověk stává pozornějším, vplouvá do Průlivu soustředění, kde je schopen vnímat signály širšího světa. Neboť sebeduchovnější člověk využívá většinu toho, co kdokoliv jiný. Tak to ukazuje Meyrink vesvých okultních románech, kde jsou hlavní hrdinové bezmocní vůči fyzickým a psychickým útokům z okolí. Meyrink ve svých románech varuje, že moudrost či hluboký duchovní vhled do skutečného světa mnohdy nemusí představovat zvýhodnění ve světě lidí. Je osobním, těžko sdělitelným bohatstvím. Kdo najde tento meyrinkovský poklad, nemusí se z něho těšit. Protože ve světě kralují lidé ryze praktičtí v bezohledném až krutém smyslu slova. Z tohoto pohledu je nepochybně zázrakem, že ještě existuje lidská kultura...