Archa strana 4 z 6

Je filozofie nesrozumitelná, nudná a bez vtipu? Omyl! To může tvrdit pouze ten, kdo nikdy nepoznal chytré a zároveň jemně vtipné komiksové dějiny filozofie Nicolase Mahlera. V nich vypráví – prostřednictvím originálních citátů – dosud neznámé scény z života 22 nejslavnějších filozofek a filozofů: Prožijeme večírek s Kantem, navštívíme s Hegelem výstavu uměleckých děl, ocitneme se s Marxem v supermarketu a s Nietzschem v táboře skautů, půjdeme s Deleuzem do kina a budeme slavit svatbu snů se Simone de Beauvoir... Jestliže se nestalo nic jiného, tak jsme aspoň trochu poznali něco z života, myšlení a pocitů tehdejších filozofů, jako by to bylo před chvílí – a jako zřídka kdy se zasmáli absurditě naší lidské existence.

Talent analytika, přesného pozorovatele a avantgardního umělce se promítá i do miniatur, které Friedrich Achleitner začal psát paralelně k průvodci po vídeňské architektuře 20. století na počátku nového tisíciletí: einschlafgeschichten (historky před spaním), und oder oder und (a nebo nebo a), der springende punkt [oč tu běží], wiener linien [vídeňské linky] a wortgesindl [slovní xindl]. Už motto historek před spaním odráží sebereflexi autora jako pozorovatele a pojetí textu jako konstruktu. Přesahy mezi profesí architekta a rolí autora se promítají do roviny tematické, výrazové i strukturální. Motiv architektury v krajině, velkoměstě či interiéru je spojen s úvahami o vztahu mezi stavbou a jejím pojmenováním či s reflexí funkčnosti architektury. Mimochodem, oblíbeným stylem architekta Achleitnera je funkcionalismus. Celá řada miniatur sebeironicky reflektuje proces psaní. Nahrazení neochvějné autorské instance pozicí pozorovatele, konstruktéra či montéra umožňuje hru s jazykem, ale i s čtenářkami a čtenáři a jejich ustálenými představami o podobě uměleckého textu. Literární jazyk se mění ve stavebnici, kdy základním stavebním prvkem není metafora, ale slovo. Pravidla hry pak vycházejí z jednotlivých jazykových rovin: fonetické, fonologické, morfologické, syntaktické, sémantické či kompoziční. Tyto různé úrovně se většinou prolínají a torpédují rovinu metaforickou, tedy v tradičním pojetí beletrie rovinu literární, rovinu přeneseného významu. Všechny historky spojuje radost ze hry, minimálně v oblasti recepce, a kritika ustálených postupů a nejen literárních klišé z pozice špílmachra, tedy architekta textu. Protože autor nebere sám sebe ani text vážně, jsou průvodním jevem jeho hrátek s jazykem komické efekty.

Města se stala opakem toho, čím byla dříve. Jsou výrazem společenské atomizace a ztráty smyslu pro místo jako způsob osvojení prostoru. Důvody těchto změn jsou tak komplexní, že je obtížné, byť ne nemožné je popsat. Popis Hannelore Schlafferové, ačkoli se zdá na první pohled v některých částech impresivní, je jednou z velmi bystrých splátek tohoto dluhu. Kniha Hannelore Schlafferové je napsána v nejlepších tradicích germanofonního kulturního pesimismu. Chceme-li přiblížit tento způsob kritiky, můžeme vyjmenovat nejreprezentativnější osobnosti této tradice, jimiž jsou zejména Jacob Burckhardt, Oswald Spengler, Theodor Lessing a několik dalších. K vlastnostem tohoto proudu patří vyhraněný smysl pro psychologickou a sociologickou jemnost, schopnost vyhnout se odtažité abstrakci až impresivně subtilním esejistickým jazykem a smysl pro vědomí ztráty hodnot minulosti, který však zároveň neznamená, že by na uplynulém čase lpěl. V této souvislosti lze konstatovat, že kniha City je esejistickým pandánem Sitteho smyslu pro malebnou skladebnost měst. V době, která začala tíhnout k inženýrskému způsobu plánování měst, obhajoval Camillo Sitte funkci náměstí a do něj zaústěných ulic proti geometrickému rastru amerických měst, který se začal prosazovat i v Evropě. To, o čem píše německá germanistka a esejistka Hannelore Schlafferová, je entertainizace, glajchšaltizace, odhistoričtění a egalitářská demokratizace (nejen) evropských měst, aniž by autorka tyto výrazy použila. Její analýza je daleko subtilnější, místy až impresivní, jako by se bála přílišných zobecnění, ačkoli řada jejích závěrů dosahuje pregnantní razance. Schlafferová popisuje současnou city, která je vlastně jakýmsi antiměstem, na pozadí toho, čím bylo město dříve. Respektive popisuje proměnu města v city a city, to je provinční město, které je globálně propojené. Mezi dříve a nyní zeje propast, jejíž hloubku si můžeme změřit dvojicemi vlastností, jež jsou v příkrém protikladu. Někdejší kompaktnost města se stala disperzí, z pevného tvaru vznikla amorfnost, významově a symbolicky hierarchizovaný prostor se stal homogenním významuprostým areálem. City má, na rozdíl od tradičního evropského města, které horizontálně zavedlo lidi na náměstí a silnice, vertikální orientaci. Eskalátory je charakterizují více než silnice a náměstí, říká autorka. Přednost knihy Schlafferové spočívá v působivé a přesné výstavbě detailů, jež se dostávají pod zorný úhel jejího kriticismu.

Modernismus otevřel cestu k velkému pluralismu forem. Ale i když je architektura kulturním fenoménem, není produktem podléhajícím módě. Její principy jsou trvalé a základy méně porušitelné, než by se mohlo zdát studentu-začátečníkovi, který by je chtěl zpochybnit. Aby se mu to podařilo, musí nejdříve obsáhnout podstatu: poznat konstanty na poli architektury a ocenit jistoty jejich působení prověřené časem. A právě jako pomoc při tomto hledání byla tato kniha zamýšlena. První část zkoumá prostředky architektonické kompozice a dále vztahy mezi prostorem, světlem a místem. Čtyři nebo pět tisíc let historie dokazují stálou platnost několika základních principů podstatných pro obor, který ve třech rozměrech organizuje životní prostor člověka. Ve druhé části autor nabízí několik klíčů k řízení vztahu mezi formou, materiálem a konstrukcí a připomíná, že samotný důvod stavět nebyl nikdy sám o sobě postačující pro vznik formy domu nebo města. Kniha není ani slovníkem, ani encyklopedií; snaží se vyplnit určitou mezeru. Nabízí čtenáři úvod do navrhování a architektonické kritiky z pohledu dnešní doby. První vydání knihy, oceněné kritikou a v mnoha školách doporučené jako referenční text, bylo přeloženo do angličtiny, italštiny, němčiny, korejštiny a čínštiny. První české vydání, které je překladem 3. francouzského vydání z roku 2014, nabízí revidovaný a přepracovaný obsah s třemi přidanými kapitolami věnovanými tektonice.

Med, vosk, mateří kašička, propolis, pyl a jed. Po knížce Milá olivo. Malé dějiny jedné kultury (Archa, 2016) se autor zaměřil na další pochutinu z hlediska kulturního vývoje naší civilizace: na med a jeho jedinečné výrobce – včely. Drobní živočichové, kteří provázejí a ovlivňují vývoj lidského myšlení od prapočátku, nebyli odjakživa považováni za zdroj sladkého jídla, ale především za posly z nebes a jako takoví byli ve všech známých kulturách uctíváni. Ralph Dutli nás seznamuje s neobyčejným a proměnlivým vnímáním včelí existence v průběhu dějin. Kdo z nás tuší, že podle starých Egypťanů vznikly včely ze slz boha slunce? Že existovala pověra, podle níž včely vzešly z býčí zdechliny? Že ve středověku symbolizovala včela Ježíše Krista a úl Matku Boží? Že med byl součástí různých erotických rituálů? A kolika básníkům od starověku po moderní poezii posloužily včely a med jako inspirace… Autor nesetrvává jen u náboženství a literatury, vypráví i o způsobu včelí komunikace, organizaci v úlu, ohrožení existence včel, o včelaření na střechách ve velkoměstech. Je to kniha naplněná láskou i obdivem k drobnému hmyzu, bez jehož pomoci nemohou lidé přežít.

Spolu s esejistou Josefem Kroutvorem vstupte do kavárny, objednejte si kávu a pozorujte proměny společenského života! Jak se měnila doba, móda, styl, zvyky, jak se stále mění svět… Kavárna je zrcadlem města, seznamte se s historií pražských kaváren a věnujte pozornost i současnosti.

Období třiceti let, které Mies van der Rohe, legenda modernismu, strávil prací v Americe, bezpochyby reflektuje jeho důsledné a vyzrálé úsilí, kterým se pokoušel dosáhnout svého cíle: nové architektury dvacátého století. Rozhovory s Miesem van der Rohe se zaměřují právě na toto americké období a tím dávají novou důvěru tomuto tvrzení, jelikož popisují architektovy nejdůležitější myšlenky o projektech a navíc jsou řečeny jeho vlastními slovy. Mies mluví v této sbírce rozhovorů zcela svobodně o svém vztahu ke klientům, o obecném jazyce, který ve svých architektonických projektech hledal, o vlivech na svou práci i o syntéze architektury a techniky, kterou prosazoval ve svých projektech a stavbách. Esej Inaki Ábalose nám dodává kontext pro lepší pochopení těchto rozhovorů a dívá se na Miesův odkaz z pohledu dnešní doby.