Archa strana 4 z 7

Editorský výběr sedmi teoretických textů představujících průřez současným kritickým myšlením na poli urbanismu a architektury v Evropě. Jejich autory jsou Markus Ambach, Regina Bittner, Petra Havelská, Gabu Heindl, Miodrag Kuč, Wouter Vanstiphout a Michael Zinganel. Východiskem pro volbu právě jejich příspěvků nám byla postdisciplinární perspektiva, z níž tyto osobnosti architektury, urbanismu a umění ve svých pracích vycházejí. Jejich texty pak – každý jiným způsobem, v jiném prostředí a navíc specifickým pohledem svého autora – osobitě reflektují problematiku boje o prostor a roli architektury jako cílené společenské praxe. Vydání knihy „Boj o prostor“ bezprostředně navazuje na inspirativní, velmi kvalitně mezinárodními přednášejícími obsazenou a v našem prostředí nebývale úspěšnou sérii přednášek na téma současného města a jeho utváření, která proběhla pod názvem „Contesting Space/Architecture as a Social Practice“ na podzim roku 2012 na Fakultě architektury VUT v Brně. Organizátoři cyklu a editoři této publikace Markéta Březovská a Jan Kristek, oba s mezinárodní studijní zkušeností z prestižních architektonických škol ve Vídni a na Bauhausu v Desavě, nám na základě osobně vybudovaných kontaktů zprostředkovávají nejaktuálnější evropský teoretický diskurz v dosud u nás opomíjené oblasti plánování: představují město nejen jako dílo architektonicko-urbanistické, ale především jako výsledek kritické společenské a politické praxe.

Kultovní kniha esejů švýcarského architekta Petera Zumthora, držitele Pritzkerovy ceny 2009. Pětašedesátiletý architekt cítí uspokojení, že způsob, jakým pracuje si v dnešní uspěchané době zasloužil pozornost a uznání. Zumthor přiznává, že zčásti pracuje jako sochař. "Když na projektu začínám pracovat, tak moje první představa je spojená s materiálem. Věřím, že o tom je architektura. Není o papíru ani o formách, ale je o prostoru a hmotě." Peter Zumthor se narodil v roce 1943 v Basileji; vyučil se truhlářem, vystudoval návrhářství a architekturu na Uměleckoprůmyslové škole v Basileji a na Prattově institutu v New Yorku. Od roku 1979 vede vlastní architektonický ateliér v Haldensteinu ve Švýcarsku. Nejdůležitější stavby: Zastřešení římských vykopávek na archeologickém nalezišti, Chur, 1986; Kaple sv. Benedikta, Sumvitg, 1988; Bydlení pro seniory, Chur-Masans, 1993; Termální lázně, Vals, 1996; Muzeum umění Bregenz, 1997; „Klangkörper“, švýcarský pavilon na Expo 2000, Hannover, 2000; Dokumentační centrum Topografie teroru, 1997, Berlín, rozestavěná stavba byla z rozhodnutí spolkové země Berlín zbourána; Muzeum umění Kolumba, Kolín nad Rýnem, 2007; Polní kaple bratra Klause, Mechernich-Wachendorf, Německo, 2007; obytné domy Annalisy a Petera Zumthorových – „Unterhus“ a „Oberhus“, Vals-Leis, Švýcarsko, 2009.

Během rozhovorů, které proběhly v letech 1977 až 2005 a které jsou zde sesbírány, Álvaro Siza komentuje své projekty. Jsou zde zahrnuty všechny jeho důležité projekty včetně těch, které nebyly realizovány. Počínaje sociálními ubytovnami, realizovanými těsně po karafiátové revoluci 25. dubna 1974, až po Nadaci Camargo v Brazílii otevřenou v roce 2008. V rozhovorech objasňuje studie a poznámky k jednotlivým projektům. Rekonstrukci čtvrti Chiado v Lisabonu po požáru v roce 1988, urbanistický plán centra města v Montreuil, muzeum v Santiagu de Compostela... Tato kniha také vypráví příběh jednoho setkání, které se uskutečnilo před třiceti lety a nebylo nikdy přerušeno. Protínají se zde pohledy spisovatele a novináře Dominiqua Machaberta a architekta Laurenta Beaudouina. Kromě svých realizací se zde Siza zmiňuje také o lidech, kteří mu jsou drazí, a o své vlasti – Portugalsku. Jedinečná příležitost dozvědět se více o myšlenkách velkého současného architekta.

Kniha zachycuje přednášku, kterou proslulý švýcarský architekt proslovil v červnu 2003 na literárně-hudebním festivalu „Cesty krajinou“. V devíti kapitolách se autor zamýšlí nad tím, co vytváří pro člověka příjemnou atmosféru, prostor, v němž se člověk dobře cítí, a v jakém smyslu a míře k ní přispívá právě architektura. Na atmosféru, která člověka obklopuje, působí mnoho dílčích impulsů, z nichž některé jsou ryze individuální nebo momentální a některé lze do jisté míry zevšeobecnit. Klade si otázky, jak vymyslet domy, v nichž i v jejich blízkosti by bylo člověku dobře – k tomu bere v úvahu nejrůznější detaily, které ho mohou inspirovat – jsou to obrazy, hudba, dojmy z četby, pohled na krajinu, osvětlení, nahodilé kompozice, vzájemné působení různých materiálů, proporce,… Jak s tím vším zacházet, jak to převést do jazyka architektury? V čem vězí ona magie, která udělá postavený dům krásným a příjemným k pobývání? Autorovo zamyšlení je podáno stejně spontánně, jak byla přednáška proslovena, a ke každé stránce je autorem přiřazena fotografie ilustrující architektovy úvahy. Peter Zumthor se narodil v roce 1943 v Basileji; vyučil se truhlářem, vystudoval návrhářství a architekturu na Uměleckoprůmyslové škole v Basileji a na Prattově institutu v New Yorku. Od roku 1979 vede vlastní architektonický ateliér v Haldensteinu ve Švýcarsku. Nejdůležitější stavby: Zastřešení římských vykopávek na archeologickém nalezišti, Chur, 1986; Kaple sv. Benedikta, Sumvitg, 1988; Bydlení pro seniory, Chur-Masans, 1993; Termální lázně, Vals, 1996; Muzeum umění Bregenz, 1997; „Klangkörper“, švýcarský pavilon na Expo 2000, Hannover, 2000; Dokumentační centrum Topografie teroru, 1997, Berlín, rozestavěná stavba byla z rozhodnutí spolkové země Berlín zbourána; Muzeum umění Kolumba, Kolín nad Rýnem, 2007; Polní kaple bratra Klause, Mechernich-Wachendorf, Německo, 2007; obytné domy Annalisy a Petera Zumthorových – „Unterhus“ a „Oberhus“, Vals-Leis, Švýcarsko, 2009.

Adam Sharr je britský architekt s řadou realizací po celé Evropě, profesor architektury na Newcastle University a autor knih Heidegger for Architects a Heideggerova chata. Těžištěm knihy je chata jako ohnisko Heideggerova života a díla, respektive otázka, zda a nakolik skutečně takovou váhu měla. Chata v Todtnaubergu je na jedné straně „hlavním hrdinou“ knihy, na druhou stranu je referentem, k němuž se vztahují další témata od obecných otázek týkajících se architektury přes rozbory Heideggerova vztahu k bydlení v jeho dvou konkrétních (venkovské a městské) podobách až po vztah této slavné horské komorní stavby k zásadním Heideggerovým textům o „stavění a bydlení“. Heideggerova chata rovněž obsahuje první český překlad slavné básně Paula Celana Todtnauberg ve vynikajícím básnickém převodu Radka Malého. Todtnauberg navštívila v průběhu desetiletí řada prominentních osobností, například Edmund Husserl, Karl Jaspers, Hans-Georg Gadamer, Karl Löwith, Jean Beaufret, Ernst Tugendhat či Herbert Marcuse a celá řada dalších. Nedílnou součástí knihy jsou fotografie od Digne Meller-Marcovicz a dalších autorů. Sharrův text usiluje v podrobných popisech o co největší autenticitu vnímání této kulturně-historicky výjimečné stavby. Proto zde důležitou roli hrají i řezy a půdorysy, které pomáhají čtenáři se orientovat v minuciózním Sharrově popisu chaty. S popisy chaty a okolní krajiny souznějí citované názvy básní z Heideggerova díla Aus der Erfahrung des Denkens. Zejména tyto pasáže řadí Sharrovo svědectví o Heideggerově chatě svým způsobem rovněž mezi literárně zdařilou beletrii.

Adam Sharr je britský architekt s řadou realizací po celé Evropě, profesor architektury na Newcastle University a autor knih Heidegger for Architects a Heideggerova chata. Těžištěm knihy je chata jako ohnisko Heideggerova života a díla, respektive otázka, zda a nakolik skutečně takovou váhu měla. Chata v Todtnaubergu je na jedné straně „hlavním hrdinou“ knihy, na druhou stranu je referentem, k němuž se vztahují další témata od obecných otázek týkajících se architektury přes rozbory Heideggerova vztahu k bydlení v jeho dvou konkrétních (venkovské a městské) podobách až po vztah této slavné horské komorní stavby k zásadním Heideggerovým textům o „stavění a bydlení“. Heideggerova chata rovněž obsahuje první český překlad slavné básně Paula Celana Todtnauberg ve vynikajícím básnickém převodu Radka Malého. Todtnauberg navštívila v průběhu desetiletí řada prominentních osobností, například Edmund Husserl, Karl Jaspers, Hans-Georg Gadamer, Karl Löwith, Jean Beaufret, Ernst Tugendhat či Herbert Marcuse a celá řada dalších. Nedílnou součástí knihy jsou fotografie od Digne Meller-Marcovicz a dalších autorů. Sharrův text usiluje v podrobných popisech o co největší autenticitu vnímání této kulturně-historicky výjimečné stavby. Proto zde důležitou roli hrají i řezy a půdorysy, které pomáhají čtenáři se orientovat v minuciózním Sharrově popisu chaty. S popisy chaty a okolní krajiny souznějí citované názvy básní z Heideggerova díla Aus der Erfahrung des Denkens. Zejména tyto pasáže řadí Sharrovo svědectví o Heideggerově chatě svým způsobem rovněž mezi literárně zdařilou beletrii.

Nicolas Mahler zpracoval černočernou komedii Thomase Bernharda do podoby úžasné komiksové adaptace. Každý druhý den dopoledne – vyjma sobot s volným vstupem – usedá na lavici před Tintorettovým Mužem s bílým plnovousem ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu hudební filozof Reger. Jednoho dne dojde k přerušení této rutiny: Reger požádá přítele Atzbachera, aby se s ním v muzeu sešel právě v sobotu. Než je však důvod tohoto nezvyklého chování odhalen, oddává se Reger velkolepým strhujícím tirádám namířeným proti umění vůbec a proti malířství zvláště, zatracuje Stiftera i Heideggera, nadává na Vídeň i Vídeňany – a přitom ví, že záchranu nelze hledat jinde než právě u člověka.

Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy andělů je Winklerovou autobiografií, autor se zde v několika „příbězích“ vrací do klíčových okamžiků svého života a podrobně se věnuje osobnostem z literárního a výtvarného světa. Cituje zde mnohé autory, kteří ovlivnili jeho vlastní pohled na svět. Spojovacím mostem jednotlivých prožitků je opětovně tragičnost, krutost, smrt, odpudivost, zranitelnost… Je to ale i pokračující hledání vlastní „matčina jazyka“, bez něhož autor nemůže nejen psát, ale vůbec žít. Autorovo proslulé plnicí pero vede urputná posedlost převádět vizuální obrazy do slov a vět, jejichž prostřednictvím dospívá k sebepochopení. V něm se s konečnou platností odvrací od dřevěných andělů strážných svého dětství a jejich místo, veškerou jeho lásku, úctu a pochopení, tu zaujímají bytosti z protipólného světa – společenský vyvrhel Jean Genet a malířský podivín Chaim Soutine. Autorovu vlastní podobiznu dotváří mlsání cukrových lebek, pamlsku přivezeného z jihoamerického svátku zemřelých.

Bratislava - Pozsony - Pressburg bola multietnickým, multikultúrnym, multilingválnym a multireligióznym mestom. Žili v ňom svojho času vedľa seba maďarská, nemecká, jidiš, slovenská a česká jazyková kultúrna komunita, ako aj kresťanské náboženstvá a judaizmus. V priebehu 20. storočia sa uskutočnilo nielen vyháňanie viacerých skupín obyvateľov, ale aj vymazávanie pamäti občanov, ktorí mohli zostať a hľadanie spôsobu, akým by bolo možné definitívne zatajiť minulosť pred novými generáciami, ktoré sa už narodili po skončení 2. svetovej vojny.Noví obyvatelia mesta, ktorí sa prisťahovali z iných slovenských miest, či z vidieka za prácou, alebo kariérou, neboli nositeľmi spomienok na európsku tradíciu mesta. Preto boli novou mocou na území mesta vítaní. Virtuálny sprievodca po zaniknutom podhradí nám pomôže rozpamätať sa na dnes už "Stratené mesto", ktoré bolo kompletne plošne asanované v 60.-tych rokoch 20.-teho storočia. Bratislava je v židovskom svete známa ako mesto Chatama Sofera, k jeho hrobu putujú Židia z celého sveta. V roku 2012 si Bratislava pripomenula 250. Výročie narodenia tohoto výnimočného rabína.

Souborem textů je po výstavě v Národní galerii v Praze 1997 podruhé do české kultury uváděno dílo významného rakouského výtvarného umělce Františka Lesáka. Texty vznikaly často souběžně s výtvarnými pracemi a autor si s jejich pomocí vyjasňuje metody postupů ve svém uměleckém systému. Ten je sice modelovým světem sám do sebe uzavřeným, ale vykazuje mnoho styčných ploch s okolními světy, ve kterých Lesák nachází inspirační materiál pro umělecké zpracování. Ve velké části pojednávaných témat hraje klíčovou roli prostor: prostorová uspořádání tvarů, vnímání a sebevnímání během pohybových aktivit v prostorech různých tvarů a za rozdílných podmínek. Stejnou měrou ale zajímají autora otázky pozorování dějů a stavů věcí ve spojitosti s popisem pozorování. Jiným druhem textů jsou pojednání o životních, pro autora příkladných situacích, často zaznamenaných s ironickým, pro popisovanou situaci přiměřeným podtextem. Výtvarné práce Františka Lesáka charakterizuje přesnost, ba přísnost konceptu i provedení. Stejné vlastnosti mají i jeho písemné úvahy, které poskytují čtenáři možnost sledovat jejich propojení s výtvarnou částí. Pro diváka výtvarného díla se vždy vyplácí znát jeho poetiku, to znamená způsob a podmínky jeho zhotovování. Metoda, kterou si František Lesák klade a zodpovídá otázky k okolnostem vzniku díla, dává čtenáři možnost se na procesu jeho porozumění podílet a dospět tak k názoru, že čím více bude o předmětu vědět, tím více také na něm bude moci vidět. Sochař, konceptuální umělec a vysokoškolský pedagog František Lesák se narodil 2. srpna 1943 v Praze. Po dokončení studia kamenosochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti emigroval v roce 1964 do Rakouska a usadil se ve Vídni, kde studium sochařství na Vysoké škole užitých umění dokončil. V roce 1979 byl povolán jako řádný profesor pro plastické tvarování a stavbu modelů na Fakultu architektury Technické univerzity ve Vídni, kde působil do roku 2003. K veřejným sbírkám, které vlastní jeho práce, patří Kunstmuseum Bochum, Stedelijk Museum Amsterdam, Staatsgalerie Stuttgart, Walker Art Center Minneapolis, FRAC Centre Orléans, Lehmbruck Museum Duisburg, Museum Moderner Kunst Vídeň, Neue Galerie am Landesmuseum Graz, Albertina Vídeň a Niederösterreichisches Landesmuseum. V roce 1997 mu uspořádala Národní galerie, Sbírka moderního a současného umění přehlednou výstavu. František Lesák žije ve Vídni a od roku 1990 pobývá pravidelně v Praze.

Souborem textů je po výstavě v Národní galerii v Praze 1997 podruhé do české kultury uváděno dílo významného rakouského výtvarného umělce Františka Lesáka. Texty vznikaly často souběžně s výtvarnými pracemi a autor si s jejich pomocí vyjasňuje metody postupů ve svém uměleckém systému. Ten je sice modelovým světem sám do sebe uzavřeným, ale vykazuje mnoho styčných ploch s okolními světy, ve kterých Lesák nachází inspirační materiál pro umělecké zpracování. Ve velké části pojednávaných témat hraje klíčovou roli prostor: prostorová uspořádání tvarů, vnímání a sebevnímání během pohybových aktivit v prostorech různých tvarů a za rozdílných podmínek. Stejnou měrou ale zajímají autora otázky pozorování dějů a stavů věcí ve spojitosti s popisem pozorování. Jiným druhem textů jsou pojednání o životních, pro autora příkladných situacích, často zaznamenaných s ironickým, pro popisovanou situaci přiměřeným podtextem. Výtvarné práce Františka Lesáka charakterizuje přesnost, ba přísnost konceptu i provedení. Stejné vlastnosti mají i jeho písemné úvahy, které poskytují čtenáři možnost sledovat jejich propojení s výtvarnou částí. Pro diváka výtvarného díla se vždy vyplácí znát jeho poetiku, to znamená způsob a podmínky jeho zhotovování. Metoda, kterou si František Lesák klade a zodpovídá otázky k okolnostem vzniku díla, dává čtenáři možnost se na procesu jeho porozumění podílet a dospět tak k názoru, že čím více bude o předmětu vědět, tím více také na něm bude moci vidět. Sochař, konceptuální umělec a vysokoškolský pedagog František Lesák se narodil 2. srpna 1943 v Praze. Po dokončení studia kamenosochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti emigroval v roce 1964 do Rakouska a usadil se ve Vídni, kde studium sochařství na Vysoké škole užitých umění dokončil. V roce 1979 byl povolán jako řádný profesor pro plastické tvarování a stavbu modelů na Fakultu architektury Technické univerzity ve Vídni, kde působil do roku 2003. K veřejným sbírkám, které vlastní jeho práce, patří Kunstmuseum Bochum, Stedelijk Museum Amsterdam, Staatsgalerie Stuttgart, Walker Art Center Minneapolis, FRAC Centre Orléans, Lehmbruck Museum Duisburg, Museum Moderner Kunst Vídeň, Neue Galerie am Landesmuseum Graz, Albertina Vídeň a Niederösterreichisches Landesmuseum. V roce 1997 mu uspořádala Národní galerie, Sbírka moderního a současného umění přehlednou výstavu. František Lesák žije ve Vídni a od roku 1990 pobývá pravidelně v Praze.

Tato kniha pohlíží na architekturu nikoli jako na autonomní jev, nepojednává o ní v termínech jejího vztahu ke všem možným ostatním oblastem lidského života, ale zabývá se jejím základním vztahem k přírodě, kterou dovršuje a vyjadřuje. Fenomény architektury samé nenazírá odděleně jedny od druhých, ani jako závislé na situacemi podmíněných motivech, ale spíše v pojmech podstatných vztahů: prostor uvnitř domu ve vztahu k vnějšímu prostoru, forma zdi ve vztahu k vnitřnímu prostoru, velikost přímky/křivky ve vztahu k velikosti plochy a objemu. Všechny tyto jevy jsou konečně podřízeny hlavnímu pravidlu čísla, jímž dům získává nejen materiální, ale také duchovní hodnotu. Benediktinský mnich a architekt Dom Hans van der Laan (1904–1991) se narodil 29. prosince 1904 v Leydenu jako deváté dítě Leonarda van der Laana a Anny Stadhouder. Otec van der Laana byl architekt a rovněž malý Hans chtěl kráčet v jeho šlépějích. V roce 1921 onemocněl Hans tuberkulózou, což ho vyřadilo ze studií. V roce 1923 začal studovat architekturu na Technische Hogeschool v Delftu. Na konci akademického roku 1926 opustil Delft a začal se připravovat na řeholní život. Vstoupil jako novic do opatství sv. Pavla v Oosterhoutu a začal studovat filozofii a teologii. V roce 1930 začal navrhovat liturgické oděvy a náčiní. Na kněze byl ordinován v roce 1934. Jeho architektonickou prvotinou bylo křídlo jeho domovského opatství. Hans se po druhé světové válce připojil k iniciativě svého bratra architekta Nica, který měl navrhovat sakrální stavby v provincii Noord Brabant. Z intenzivních diskusí obou bratří o chrámu jako neparadigmatičtějším obydlí – domu vznikla kaple sv. Josefa v Helmondu. V roce 1956 dostal Hans van der Laan nabídku benediktinského opatství ve Vaalsu na projekt kostela. V roce 1960, ještě před dokončením svého projektu ve Vaalsu, publikoval svou první teorii architektury – Le Nombre Plastique, jež byla přeložena v roce 1967 do nizozemštiny v roce 1967 jako Het plastische getal (Plastické číslo). V roce dokončení kostela se přestěhoval z Oosterhoutu do Vaalsu. V roce 1977 vyšla jako výsledek mnohaletého přemýšlení o architektuře jeho kniha De architectonische ruimte, kterou přeložil teoretik architektury a architekt Richard Padovan (je po něm nazvána Padovanova sekvence) jako Architectonic Space. V roce 1985 vydal Van der Laan knihu, která odhaluje zdroje jeho teoretických postojů – Het vormenspel der liturgie, kterou opět přeložil Richard Padovan (vyšla pod názvem The Play of Forms: Nature, Culture and Liturgy). Kniha je spíše než teorií antropologií liturgie a architektury. Posledním dílem Van der Laana je shrnutí jeho teoretického díla Nástroje řádu.

První díl Winklerovy trilogie Divoké Korutany je šokujícím vyznáním i radikální obranou proti represi rituálů a bigotního otcovského řádu. V „poetickém chaosu“ vyvolává autorův barokní jazyk příběh neustálého aktu vášnivé smrti a lásky, provázaného s fyzickou bolestí i organickou rozkoší.

V této knize odhaluje Juhani Pallasmaa dosud skrytý potenciál lidské ruky. Ukazuje čtenáři, jak se tužka v ruce umělce nebo architekta stává mostem mezi představující si myslí a formující se představou. Kniha zkoumá mnohonásobné podstaty ruky, její biologickou evoluci a její role při formování kultury. Upozorňuje na to, jak jsou spojení ruka-nástroj a oko-ruka-mysl zásadní pro zručnost. Zdůrazňuje, že tělo a smysly hrají klíčovou roli v paměti a tvořivé práci. Pallasma v Myslící ruce rozvíjí své předcházející dílo Oči kůže a to hlubším zkoumáním interakce emoce a představivosti, inteligence a tvoření, teorie a života.V současné globálně propojené kultuře, která klade velký důraz na vše virtuální a vizuální, se mysl a tělo staly samostatnými a maximálně oddělenými jednotkami. Přestože obdivujeme fyzický vzhled a tělesnou sexuální přitažlivost, samotná role těla je při rozvíjení úplného pochopení fyzického světa a lidské kondice zanedbávána. Nedaří se nám ocenit lidské tělo jako spojení smyslů a tělesných funkcí. Přitom obojí pohromadě je potřeba k produkci a zachování vědění.Pouze pomocí jednoty mysli a těla lze plně realizovat řemeslnou zručnost a uměleckou práci. Dokonce i činnosti, které jsou obecně považovány za výhradně intelektuální (například psaní a uvažování), závisí na sjednocení mentálních a manuálních dovedností.

Mladý učitel a poručík v záloze, zasnoubený, s dobrou vyhlídkou do života, se ocitl na pokraji zoufalství jen proto, že dosud nic výjimečného nevykonal. Aby si zasloužil své místo na světě, hodlá vykonat „čin hodný muže“ alespoň nebezpečným horským výstupem. „Čin, nebo smrt“ tu není patetické gesto, ale urputná touha najít odpověď na otázku po smyslu bytí. Otázky, které zmítají duší mladého muže, mohou svádět ke zlehčování nebo k ironizování, avšak jsou to otázky po žebříčku hodnot, po hodnotách mravních, duchovních a přízemních lidských cílů.Odpověď z ticha je druhou Frischovou knihou a silně reflektuje autorovo osobní tápání. Autor se po jejím napsání rozhodl zcela skoncovat s literárním psaním, veškeré rukopisy spálil a začal se věnovat architektuře. Ke psaní se vrátil až během služby v armádě. Tuto prózu, jako jedinou, nezařadil do souborného vydání svých spisů (1976). Byla vydavatelem uvolněna až po sedmdesáti letech od původního vydání.

Architektura je schopna inspirovat, angažovat a umocňovat život. Ale proč architektonické projekty, které vypadají tak dobře na rýsovacím prkně nebo na počítačové obrazovce, jsou pro nás zklamáním ve skutečnosti?To sporné, argumentuje Juhani Pallasmaa, spočívá v převaze vizuality, v dnešní technologické a konzumentské kultuře, jež prostupuje architektonickou praxi i vzdělání. Zatímco naše zkušenost je utvářena kombinací pěti smyslů, většina architektury vzniká pod zorným úhlem jediného smyslu – zraku. Potlačení ostatních smyslů vedlo k ochuzení našeho životního prostředí, což způsobilo pocity odloučení a odcizení. Oči kůže, publikované poprvé v roce 1996, se staly klasikou architektonické teorie a jsou zastoupeny v přednáškách na školách architektury na celém světě. Tato kniha obsahuje dva rozšířené eseje. První přehledně zpracovává historický vývoj okulocentrického paradigmatu od dob starých Řeků a jeho vliv na zkušenost světa a charakter architektury. Druhý zkoumá roli ostatních smyslů v autentické zkušenosti architektury a ukazuje cestu k multisenzorické architektuře, která umožňuje smysl pro přináležení a integraci.Od prvního vydání této knihy vzrostl zájem o roli těla a smyslů ve filozofii a pedagogice architektury. Nové, revidované a rozšířené vydání této zásadní práce nebude inspirovat pouze jen architekty a studenty, aby projektovali holističtější architekturu, ale obecně obohatí čtenářovo vnímání světa okolo něho.