Archa

Při procházkách Luhačovicemi najdeme architektonicky významné nebo zajímavé budovy, které přispívají k charakteristickému koloritu místních lázní. S rozvojem lázní na počátku 20. století souvisel i stavební boom. V Luhačovicích vyrůstaly lázeňské objekty i nové soukromé hotely a restaurace a dnes máme možnost se zde setkat s kvalitními stavbami významných i méně známých českých architektů. Lázeňský rámec tvoří také řada méně okázalých staveb rodinných vil a penzionů. Publikace, přispěje, jak doufáme, k prohloubení znalostí regionálního místopisu a k uchování informací o této výrazné části génia loci i pro budoucí generace.

Gustav Mahler je hudební skladatel, který stojí na důležitém předělu mezi tradiční a novou hudbou, konkrétně mezi tonální a atonální kompoziční technikou. Přišel s mnoha novinkami, zůstával však ještě spjat s minulostí – jeho ideálem byl Richard Wagner. Díky původu v inspirativním prostředí jedné z rakouských provincií, kde se mísily vlivy české, židovské a německé kultury, získal Mahler dar neobyčejné citlivosti, která mu umožňovala tušit budoucí zlomy a hrozby a ty intuitivně vkládat do svých děl. To bylo důvodem, proč mu často současníci nerozuměli a proč on sám věděl, že jeho hudba bude pochopena až za padesát let, jak jednou poznamenal. Oblouk, který takto sevřel komplikovaný vývoj nové doby od Gustava Mahlera až po dobu dnešní je v mnoha ohledech plný zajímavých problémů, které se bezprostředně týkají i nás. To poskytuje příležitost podívat se na Mahlerovu tvorbu v širším měřítku, a to s ohledy filosofickými, kulturními a duchovními spíše než úzce muzikologickými. Nabízejí se zde ke konfrontaci otázky po povaze přírody a po našem přístupu k ní v současné technické epoše, po možnostech užívání jazyka k jejímu popisu, po zbožnosti v době vyprázdněných náboženství, po společenských či politických důsledcích lidského jednání, po reakcích na zrod a zánik moderny, po požadavcích na nový styl komponování či myšlení, po osobním vyrovnávání se s podněty složité doby. Kniha je v českém prostředí první takto komplexně pojatou monografií o Gustavu Mahlerovi.

Homo faber jako jeden z nejlepších románů švýcarského autora Maxe Frische. Je moderní oidipovskou tragédií, temným, napínavým příběhem, který fascinuje barvitou metaforickou mluvou a intenzivním nahlédnutím do psychiky neobvyklého protagonisty, jenž se domnívá, že má svůj život pevně v hrsti. Vedle filozofických otázek o životě a stárnutí se v něm setkáváme i s kulturou American Way of Life 50. let, středoamerickou džunglí a uplynulou krásou Havany.

Po předchozích titulech, v nichž se Ralph Dutli zabýval našimi kulturními dějinami prostřednictvím zástupců z říše rostlinné (oliva a olivovník) a živočišné (včela a med), přidal nyní esej o představiteli z říše minerálů. Zlato bylo vždy považováno za nezničitelný, věčný kov, bylo zbožšťováno i zatracováno. Jeho lesk vyzařuje z mýtů a pohádek, prolíná se dějinami literatury i výtvarného umění. Je symbolem lesku i nenasytnosti. Slouží magii, je znamením i zdrojem moci a ovlivňuje chod dějin. Autor pohlíží na nejrozporuplnější z minerálů z nejrůznějších úhlů. Otevírá před čtenářem nepřebernou pokladnici výtvarného a rituálního užití zlata, předkládá nám literární reflexi ve všech obdobích dějin, upozorňuje na zásadní role, které zlato sehrálo v lidské historii, zkoumá je z hlediska vědy a praktického užití. Ralph Dutli vypráví příběhy, z nichž jde mráz po zádech, i takové, které pohladí po duši anebo pobaví. Zkoumá je z hlediska duchovního i vědeckého. Vypráví o lidstvu a jeho zlatých snech.

Úplně obyčejný člověk, jeho úplně obyčejný život a jeho zcela obyčejný konec. Ale román Lukase Bärfusse je všechno jiné než obyčejný. Neboť v něm vypráví o sebevraždě svého bratra. Přestože se jedná o poměrně častý způsob smrti, jakmile na ni ve společnosti dojde řeč, mlčí se. Pozůstalí přitom bojují s otázkami, na něž nenacházejí odpověď, začnou prověřovat minulost, současný život a jeho smysl. Lukas Bärfuss se zamýšlí nad bratrovým osudem a dochází k tomu, že ho vlastně téměř neznal. Proč mu ve skautu říkali Koala? A neovlivnila tato přezdívka jeho podivný osud? Jak koalové vlastně žijí? Jaká byla role zvířat, která dnes vymírají, při kolonizování Austrálie? A je vlastně možné žít bez ctižádosti? Není sebevražda něčím logickým a pochopitelným?

Po areálu opuštěné továrny se údajně pohybuje vlk. Noční hlídačka, která románový příběh vypráví, sleduje bezpečnostní kamery, noc co noc se vydává na obchůzku, hledá stopy vlka. Vlk se stává hybnou silou jejího konání a dává mu smysl. S každou noční směnou je však hledání vlka spíše hledáním sebe sama a otázkou významu hranic, které sami určujeme. Prvotina mladé švýcarské autorky je citlivým, propracovaným podobenstvím o vnitřním a vnějším světě, o vymezování hranic i o jejich překračování.

Radek Malý očekávaný i nečekaný, příjemná změna kurzu v díle muže devatera literárních řemesel. Básník se odráží od pevniny vázaného verše a mapuje zcela nové končiny za ilustračního doprovodu Heleny Wernischové. Atlas bytostí je sbírka znepokojivá a naléhavá, pocit smysluplné prázdnoty zaručen!

Předkládané stati tvoří sice soubor samostatných studií, přesto jsou alespoň trochu provázané – pokoušejí se z fenomenologického hlediska prozkoumat způsob, jak může skrze výtvarné dílo vyvstat zjevnost jsoucího. Sborníček vznikl na laskavý popud vydavatele, jehož si velmi vážím. Obsahuje texty, které už byly publikovány (podrobnější údaje nalezne čtenář v ediční poznámce). Protože však šlo o publikace v německém jazyce nebo v méně dostupných edicích, bude snad mít jejich nové sebrání pro čtenáře přece nějaký další užitek.

Ves plná stínů v údolí. Hluboko se řeka vryla do skály. Kostel, budova školy, náves s lavičkou pro večerní vyprávěnky. Tady žije dítě s babičkou. Třetí židle u stolu je prázdná, dědeček, který býval lovcem, je teď v Tamanguru. „Ves není nic než mušinec na mapě,“ říká babička, a v kuchyni zapíchla do mapy špendlíky: Benátky, Tumbaco, Havana, Paříž. Ráda se tam ve vzpomínkách vrací. Pro dítě, kterému se stále zdá o tom, jak se bratříčkovo tělo vzdaluje po řece k Černému moři, je babička jediným štěstím. Má velké srdce. I pro kominíka nebo pro zvláštní Elsu, která s sebou občas k večeři vezme Elvise Presleyho. S velkým citem, vřelostí a humorem, bez zbytečných kudrlinek, ale obrazně bohatým jazykem nám Leta Semadeni přibližuje existenci dvou lidí, kteří si vzájemně pomáhají žít: každodenní přátelské, občas logice odporující soužití, pod jehož povrchem číhá stále patrné lidské drama.

Dva pánové se spolu vydají na procházku po pláži. Nevědí, kdo je ten druhý. Ale zjistí, že je sbližuje zásadní zkušenost deprese. A ti dva spolu uzavřou neporušitelný pakt: Bude-li jeden z nás kdykoli potřebovat pomoc, tak ten druhý, ať bude v té chvíli kdekoli na světě, nechá všechno ležet a běžet a přijde. Tak se poznali Charles Chaplin s Winstonem Churchillem, alespoň v románu Michaela Köhlmeiera. A tím okamžikem se začíná odvíjet zvláštní druh silného pouta mezi jedním z největších komiků a jedním z největších státníků. Tito dva jedinci, jejichž životy a povahy si nemohly být vzdálenější, se setkali jen několikrát v životě. A mezi jejich setkáními se život jednoho odvíjel ve filmovém světě v Hollywoodu, život druhého v politickém prostředí meziválečné Británie. Do jejich osudů se promítá historie první poloviny 20. století i doba, kdy oba, každý svými prostředky, bránili svůj svět proti Hitlerovi. Jeden vytvořil film Diktátor, druhý vyhlásil diktátorovi válku. Není důležité, které z citovaných pramenů jsou doložitelné a které si autor přimyslel, v každém případě podal věrný, hluboce lidský a nepřikrášlený obraz dvou velkých osobností, jejichž životy se kuriózním způsobem propojily.

Autorův synek Olivier si v květináči na terase jako symbol svého jména pěstoval malý olivovník (francouzsky olivier). Během jedné zimy zavalil stromek sníh a těžce ho poškodil. Avšak rostlina se po delší době začala vzpamatovávat. Radost a láska ke křehkému, zato velmi vitálnímu stromku vedla autora ke vzniku této knížky vyprávění a faktografických údajů, mapující „kulturní dějiny“ jedné z nejstarších a nejkomplexněji využívaných rostlin lidské civilizace. Čteme tu nejen o sázce mezi Athénou a Poseidónem, ale i o úloze oliv a olivového oleje v nejrůznějších literárních dílech či v malířství, stejně tak jako o technice zpracovávání, o švindlování při výrobě oleje, o jeho rituální úloze a mnoha dalších aspektech drobného ovoce a „tekutého zlata“. Je to soubor zábavných příběhů, překvapivých a poučných zamyšlení o rostlině s botanickým jménem olea europeana sativa.

Kniha Velkoměsta v 19. a 20. století – křižovatky změn si komparativním prizmatem klade otázku, zda lze z konkrétních historických souvislostí vývoje čtyř evropských velkoměst 19. a 20. století, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně – a v odůvodněných případech s přihlédnutím i k řadě jiných měst – vysledovat rozdílné sídelní strategie. Tato práce se tedy rigidně nedrží pouze vybraných velkoměst, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně, ale do srovnávání vstupují i další města vždy, když je to vzhledem k logice výkladu nutné. Často si právě výkladová linie vynutila komparační asymetrii, aby se udržela celistvost interpretace určitého jevu. To se rovněž týká i pořadí čtyř hlavních srovnávaných velkoměst, jejichž sled je odlišný v každé kapitole. Téma je rozčleněno do několika subtémat: urbanizace jako jeden ze základních rysů 19. století, chronotop měst 19. století a zrod urbanistické reflexe, modernizace a industrializace jako konstitutivní momenty zrodu průmyslového města, elektrifikace jako jeden z nejmarkantnějších příznaků urbanizace stále ještě venkovské společnosti 19. století, kanalizace jako neviditelná podzemní civilizace, která přinesla do měst do té doby nebývalý hygienický komfort, změněná (oproti 19. století) podoba měst 20. století a konečně postmoderní tečka za zbytnělými ambicemi moderny. Zrod urbanismu jako teoretické reflexe souvisel s pronikavou změnou v prostorové, sociální, ekonomické a kulturní skladbě měst. Těžištěm práce je však komparace čtyř důležitých urbanistických strategií: haussmannizace Paříže, asanace Londýna, cesty k Velkému Berlínu a výstavby Ringstrasse ve Vídni. Kapitola Zrod průmyslového města se zabývá koncepty modernizace a industrializace jako součástmi urbanizačního procesu. Oproti urbanismu 19. století se urbanistická teorie ve 20. století interdisciplinovala a především internacionalizovala, jak je doloženo institucionalizováním urbanistických problémů. Předposlední kapitola se zabývá přeměnou moderního konceptu v postmoderní dohru a poslední shrnuje v otevřeném závěru odlišnosti urbanistických strategií při pozorovatelné shodě.

Paměti, deníky, tajemné obrazy se smyslem pro nadčasovou absurditu a každodenní surreálno, to je palčivý román Michaela Stavariče. Autor ho označil za svůj zásadní text. Vypráví o klukovi, jemuž se mísí minulost a přítomnost. Po záhadné smrti své mámy vyrůstá u strýčka uprostřed hor, nad spletí tajemných podzemních chodeb. Vyrůstá v místě, které je po staletí vydáno všanc nebezpečím všeho druhu. Radost ze života ale nezabily ani dávné války, ani revoluce. Není nakonec stejně největší hrozbou dospívání? Kdy nám svět dospělých už nikdy nemůže lhát? Navracejí se „tytéž“ vzpomínky, odlišně vnímané v kontextu doby i v kontextu zastřešujících informací; ty jen umocňují dobovou slepotu. Hranice mezi realitou a surreálnem je prostupná. Lidé mizí, krajem táhnou vojáci různých armád, hladové smečky psů, duchové... Děje se cosi obludného, roky nízkosti, špíny, hrůz. Děje se cosi obludného, roky radostí, her, lásek. Vypravěč nedokáže být stejný jako oni. A kdo to nedokáže, s tím je konec. Netrpělivá touha po rozuzlení žene vypravěčovy věty, které nerozlišují sny dětství a magii puberty. Touha po temnotě, po tmavých koutech, po ráji, po mytickém středu, kde snící bytosti vznikají ze snů a pak zase ony mají sny; musejí snít, jinak zahynou. Toto jsme my. Toto je sen, který žijeme. Svět už nám nikdy nemůže lhát.

Giacumbert Nau. Pastýř na Greině je elegická píseň, pastýřský román zbavený idyly. Do charakteristiky jejího hlavního protagonisty, osamělého, hrdého rebela, vložil Leo Tuor ledacos z vlastní zkušenosti, neboť i on sám strávil řadu let jako pastýř krav a ovcí na alpských pastvinách, v místech, o nichž píše. Giacumbert miluje přírodu, naslouchá jí a dohaduje se s ní. Pozoruje ji a reflektuje. Jeho příběh v této lyrizované próze probleskuje jen v náznacích. Giacumbert žije jako svišť, obklopen jen bečícím stádem, věrnou fenkou Diabolou a toulavou kočkou. Trpí. Přišel o čtyři prsty levé ruky, přišel o berana, přichází o své blízké – ztráta se tu vyjevuje jako nevyhnutelná konstanta lidského bytí a proti této nevyhnutelnosti bojuje Leo Tuor nejslabšími a zároveň nejmocnějšími prostředky, jež byly člověku dány: slovy, jež se splétají v příběhy.

Dva hlasy, jedno poslání: Rózi Schmiegovou život zavane z Vídně až do Lipska, kde se rozhodne vyučit řeznickému řemeslu. Vzpomínky na vídeňské Řeznictví Schlingel, kam jako malá s maminkou ráda chodila, totiž stále neblednou. I její dědeček byl řezník. Padl za druhé světové války, zabil ho nějaký Američan. Vnuk toho Američana, Danny Loket, se chce taky stát řezníkem a cestuje proto po Francii a Německu po stopách svého dědečka, který kdysi emigroval z Československa. Tito dva mladí řezníci se potkávají v Lipsku, v Rózině novém řeznictví, na supermoderní protiskluzové podložce … a nejpozději v onen okamžik je jasné, jak to s jejich dědečky vlastně bylo. Království stínů Michaela Stavariče je napínavý román plný bizarních detailů a černého humoru, ve kterém se vypráví o zabíjení, uctívání masa, dětských láskách a neklidných časech.

"Max Frisch (1911–1991) švýcarský dramatik a prozaik světového formátu si v určitých etapách života psal také deníky. K nejzajímavějším zejména z dnešního pohledu patří tzv. druhý deník (Deník 1966-1971, vyd. Archa 2014) a tyto v roce 2014 (shodou okolností 25 let po pádu Berlínské zdi) vůbec poprvé zveřejněné deníkové zápisky z let 1973–1974 ze spisovatelova berlínského pobytu. Vedle zmínek o každodenním životě obsahuje esejistické úvahy, náčrty budoucích povídek a zejména charakterizace mnoha spisovatelů z obou stran zdi. V zamyšleních o sobě samém se hledání identity Frischových literárních postav (Stiller, Walter Faber, Gantenbein) posunuje v konkrétní hledání identity vlastní (beletristicky ve stejné době zpracované v Montauku nebo v povídce Člověk se objevuje v holocénu) a v hledání způsobu, jímž člověka formuje místo a prostor, v němž právě žije. Svůj zájem a zvídavost soustřeďuje také na zónu východního Berlína. Popisuje s neobyčejnou vnímavostí svá pozorování tamních vztahů ve spisovatelských a intelektuálních kruzích i život na ulici a snaží se proniknout do politických zákonitostí jemu neznámého světa. Berlínský diář, který směl být na základě autorovy poslední vůle rozpečetěný až 20 let po jeho smrti, se dnes z hlediska pohledu na lidskou i spisovatelskou osobnost Maxe Frische i z hlediska literárně politické historie stává jedním z jeho nejdůležitějších děl. Frische východ fascinoval: Nebylo v něm nic z naivní romantiky západních levičáků tehdejších let. A on jako Švýcar měl tu výhodu, že stál mimo německo-německou předpojatost. Jeho postoj spočíval v kladení otázek a v naslouchání, jeho pohled byl neúplatný, zájem pravý a názor obezřetný. Thomas Strässle Ukázka: Berlín: Pocit vzduchoprázdna, široké ulice, příjemně se jezdí autem; když člověk vystoupí a jde pěšky, má všude pocit, že toto tady není Berlín. I přes svou šířku jsou to samé vedlejší ulice, které dokonce ani nevedou do žádného centra, nanejvýš do elegantnějších čtvrtí; banky a restaurace (mezinárodní) centrum nevytvoří. Akademie výtvarných umění a další pokusy o oživení, leccos se podniká, všechno poněkud chtěně, aby to nevymizelo z dějin. Příležitostně se divím, že mi bude dvaašedesát. Tělesně vůbec nepociťuju, že za pár let bude konec. Jako pohled na hodinky: To už je tolik? Na té zdi se nic nezmění, jestliže si tu návštěvníci budou připadat jako v grotesce. Max Frisch: Z berlínského diáře "