Archa

V knize s názvem tokijské čtvrti se autor snaží definitivně vyřešit svůj vztah k otci. Zpráva o jeho smrti jej zastihla v Japonsku a naplnila se tak otcova kletba, jíž kdysi synovi zakázal zúčastnit se jeho pohřbu. Autor se na pozadí staré otcovy fotografie visící na rodinném statku noří do vzpomínek a pokouší se pochopit otcův postoj k životu, provázat ho s vlastním, diamentrálně odlišným pohledem. Do centra jeho nových zkušeností se dostává Indie, kam se ještě za otcova života v touze zbavit se svého trvalého traumatizujícího tématu vypravil a sliboval si od své cesty nové začátky. V prorostlém větvoví vzpomínek nahlíží na život prostřednictvím záznamů pohřebních rituálů v různých končinách světa. Jednotlivé kapitoly uvádí citacemi z japonské novely popisující vědomý odchod ze života a vlastní vzpomínky na tradiční katolické obřady v Korutanech konfrontuje se zpopelňovacími rituály v indickém Váránasí. "V mé rodné vesnici v Korutanech panuje ve chvíli, kdy se za vyzvánění umíráčku černý had pohřebního průvodu sune podél lesa, klid, ticho ve vsi protne nanejvýš křik páva nebo kohoutí zakokrhání, takže život a smrt se od sebe odděluje, zatímco při hinduistickém pohřebním obřadu ve Váránasí, na zpopelňovacím místě na Hariščandra ghátu, se život a smrt smísí." Poskládáváním zafixovaných autobiografických výřezů z fotografií uvnitř paměti se autor snaží definitivně se vymanit ze sevření patriarchálního otce a najít sebe sama mimo katolickými rity determinovanou korutanskou společnost.

Kultovní kniha esejů švýcarského architekta Petera Zumthora, držitele Pritzkerovy ceny 2009. Pětašedesátiletý architekt cítí uspokojení, že způsob, jakým pracuje si v dnešní uspěchané době zasloužil pozornost a uznání. Zumthor přiznává, že zčásti pracuje jako sochař. Když na projektu začínám pracovat, tak moje první představa je spojená s materiálem. Věřím, že o tom je architektura. Není o papíru ani o formách, ale je o prostoru a hmotě. Peter Zumthor se narodil v Basileji roku 1943, vyučil se truhlářem. Navštěvuje uměleckoprůmyslovou školu v Bsileji a Patt Institute v New Yorku. Od roku 1979 vlasní ateliér v Haldensteinu ve Švýcarsku. Profesor na Accademi di architektura, Universitá della Svizzera italiana. Nejdůležitější stavby: Zastřešení římských vykopávek, Chur, 1986 Kaple sv. Benedikta, Sumvitg, 1988 Byty pro starší občany, Chur-Masans Muzeum umění Kolumba, Kolín, 2007.

Klaus Merz dozrál během několika desetiletí - bariéru nezájmu prolomila až útlá próza s autobiografickými rysy Jakub spí, která se svou vypjatou emotivností a autorovým stylistickým mistrovstvím stala mezinárodním bestsellerem (jen v německy mluvících zemích vyšlo během jediného roku pět vydání). Román je bravurním dílem literární epochy, pro které se od sedmdesátých let v západních literaturách vžilo označení nová subjektivita nebo také nová niternost . Ta zachycuje svět výhradně prizmatem jedince, jeho privátním pohledem a zakotvení ve společenském kontextu dokládá neotřelým subjektivním pohledem na dobovou situaci, kterou tímto postupem zintimňuje. Český čtenář bude znát hlavně Petera Handkeho či i u nás velmi populárního Thomase Bernharda. recenze: Útlá knížka s hutným obsahem, sevřená, vřelá, pokorná - plná tichého štěstí i tiché bolesti. Jedním slovem: poetický klenot. (Markus Werner) Tento rozsahem nevelký román nadchl čtenáře i kritiku a byl vyznamenán Literární cenou Hermanna Hesseho. Merz v poetických obrazech s nepřehlédnutelnými autobiografickými rysy vypráví příběh jedné švýcarské rodiny v padesátých letech minulého století, kterou poznamenala ztráta syna, nepřeživšího vinou lékaře porod. Tato kniha je malým zázrakem . (Gunhild Kübler v slavnostním projevu k udělení Literární ceny Hermanna Hesseho)

Šedé fábory mlhových rohů povívají nocí. A benátské dámy porovnávají své tučné norky s městskými krysami. Takové texty vzniknou, když básník prožije delší dobu v Benátkách. Z příběhů všedního dne, pozorování, asociací a myšlenek se stávají poetické miniatury, v nichž se odráží město vody a kamenných lvů, mostů a holubic. Takové zrcadlení se podobá lesklé mozaice: z četných pestrých kamínků reflektujících jednotlivé částečky vznikl zvláštně poskládaný, ale živý obraz Benátek.

To by mohl být film je knížka o scenáristice, ale také o životě, konkrétně o dospívání v socialistickém Československu. Scenáristika se zde pojednává jako proces transformace životní zkušenosti ve sdělitelné dílo - a život se zde bere jako něco, v čem je teprve třeba hledat smysl. V žádném případě tedy nejde o nějaký předpis, formuli, jak se co dělá, či výklad, co je správné a co ne. Jde spíše o způsob myšlení, aplikovatelný na nejrůznější materiál - a výchozím stanoviskem je, že každý jsme jiný, v tom, že je naše cena. Jan Fleischer podává příklad rozvíjení scénáře s četnými úskalími, která na scenáristu čekají, nabízí postupy, jak je překonávat, a skládá tak dohromady osobní výpověď, rozhodně přesahující rámec praktické příručky, jak jsme na ně zvyklí. Jan Gogola: Vypravěč Jan Fleischer napsal pozoruhodný životní příběh českého židovského kluka a scenárista a pedagog téhož jména pak popsal cestu tohoto příběhu do tvaru filmového scénáře. Scénáře vlastního života. Pro mne to ovšem není kniha spadající do kategorie textů tzv. výukových jako např. Cesta od nápadu ke scénáři či Jak napsat dobrý scénář ... Jan Fleischer má dar - schopnost hluboké reflexe i sebereflexe. Proto se nám přes osud a životní cestu člověka ze střední Evropy narozeného v Anglii, žijícího v Praze a ve dnech velkého politického převratu se vracejícího do Londýna, promítají dějiny našeho kontinentu a lidské existence. Moji studenti scenáristiky dostanou další povinnou četbu. Protože Fleischerova kniha je i ukázkou brilantního myšlení o předmětu jejich studia.

Již více než třicet let obohacuje Jürg Amann švýcarské písemnictví. Stejně jako ve většině Amannovy tvorby nesoucí autobiografické rysy autora jsou i v knize Zabít matku ústředními motivy smrt jakožto utrpení, završení (nebo také vykoupení) a vztah syna a matky. Kniha se skládá ze čtyř částí, jež jsou v podstatě variacemi právě na tato témata. První dvě části jsou líčením očima chlapce - ve svých vzpomínkách se vypravěč s matkou vydává na cestu za jejím dlouho zapíraným a nyní již mrtvým otcem, jindy jsou malí sourozenci svědky matčiných zoufalých výlevů a sebevražedných sklonů. Ve třetí části se již dospělý syn vyrovnává s prosbou své umírající matky o pomoc zemřít. Vypravěčovy myšlenky se pohybují mezi snahou o pochopení, úvahami o povinnosti a o oddané lásce k matce. Tématem závěrečné části Rekviem je samotné umírání. Čím blíž ke konci, tím méně příběhovosti. V kratinkých kapitolách poslední části připomínajících Kristovo utrpení dosahuje vypravěč jistého smíření s matčinou smrtí a smrtí vůbec.

Kniha sestává z přednášky a rozhovorů, jež Eduardo Souto de Moura vedl se studenty architektury z Polytechnické univerzity v Miláně. Tento portugalský architekt se v neobyčejně didaktické atmosféře vyjadřuje k důležitým tématům, jež se týkají současné profesní praxe, jako je vztah díla ke kontextu či diachronický způsob interpretace místa, kdy se místo abstrahuje rituálně pečlivou prací s kontextem. Dalším z probíraných témat je rekuperace lokální stavební tradice, k níž dochází díky některým detailům, domácím rituálům či použití materiálů z daného místa, které se později formalizují jako variace tónů, jež přerušují vyváženost abstraktních formálních her.

V centru vyprávění o tom, co se děje v korutanské katolické vesnici, když někdo zemře, stojí postava sběrače kostí, jenž z kostí zabitých zvířat vyráběl mazadlo odpuzující od tažných koní mouchy a komáry. Jeho konání přejímá v metaforickém smyslu hlavní vyprávěcí postava smutečních příběhů, devadesátiletý stařík, jenž skládá do pomyslného milíře ostatky zemřelých v průběhu minulého století a skládá z nich labyrint lidských vztahů, tragédií a hrůz a také způsobu života, který vždycky - dříve či později - končí pohřebním rituálem. Nad všemi a nad vším bdí přísné oko farářovo, socha bezrukého Ježíše Krista, zachráněná z potoka, a vyobrazení pekelných muk pod křídly ďáblovými v kapličce uprostřed vsi. Trvale přítomný nesoulad života, víry, smrti a rituálu se koncentruje do svérázných historek o bezpočtu přirozených i násilných úmrtí, jež společně s popisem nejdrobnějších detailů ze života i smrti obyvatel korutanské "vesnice vystavěné ve tvaru kříže" vytvářejí originální podobenství již na zemi konaného posledního soudu. Autorův styl čtenáře fascinuje uhrančivostí obrazů, jejich bolestivostí i šíří a neměnnou aktuálností zaznamenávaných témat. Kniha získala Cenu André Gida (2000) za francouzské vydání.

Páteří veskrze tragického příběhu s výraznými komickými rysy, odehrávajícího se z větší části v poválečné Vídni, jsou vzpomínková vyprávění o osudech tří sourozenců, vypravěččina otce, jeho bratra a krásné sestry, které osud v dětských a mladých letech zavál do Anglie, Kanady i daleké Barmy. Eva Menasse pátrala dlouhá léta v archivech po historii své rodiny a román Vienna (název fotbalového klubu, jehož hráčem a později vášnivým fanouškem otec byl) je výsledkem těchto snah, převedeným do fiktivní literární roviny. Autorka modeluje přesvědčivé postavy, vypráví těžko uvěřitelné příhody a přitom nenásilnou formou předvádí, jak netolerantní režimy ničivě zasahovaly a zasahují do života bezbranných jedinců. Rozvíjí tak před našima očima široké panoráma rakouských a evropských dějin 20. století, přičemž se zaměřuje na jednu rakouskou vlastnost: veselou hanebnost úzce související s typicky vídeňským nezávazným a povrchním tlacháním.

Ombra – zemitá, okrově hnědá barva umbrijské krajiny, ombra – stín, hra stínů a světla; stín minulosti dopadající na současné. Jak to všechno do sebe zapadá? Vypravěč románu se vydává zjistit pravé důvody zmizení svého přítele, spisovatele Lema, jehož život se zdá skryt v záhadném stínu. Při své snaze o pochopení a odhalení podivné atmosféry umbrijské vesnice, kde Lem žil, se setkává s jeho dílem. Na „Bílých listech“ a „Šedých arších“ nachází Lemovy zápisky o životě a díle renesančního básníka Piera della Francesca a podivný milostný příběh univerzitního profesora trpícího svrabem. Co z toho je pravda, co jen smyšlený příběh, kým je autor a kým jsou postavy v jeho díle? Urs Faes prolíná zdánlivě nesouvisející příběhy a obrazy v románu plném otázek a náznaků. Na čtenáři zůstává, kam jaký dílek skládačky zasadí, zda najde tu správnou mezeru, do níž zapadne. Málokterému autorovi se podaří tak moc podnítit čtenářovu fantazii, a stejně tak se málokdy stane, že byste si poté, co jste román dočetli, chtěli knihu hned přečíst znovu. Obojí se podařilo Ursi Faesovi. Peter Mohr, Hannoversche Allgemeine Zeitung

Švýcarský autor Jürg Amann dospívá k mimořádnému porozumění Kafkovu dílu snahou o pochopení Kafkova života - ale nikoli obvyklým pátráním po autobiografických prvcích. Amann, který je sám spisovatel, rozvíjí hluboký psychologický vhled do fenoménu Kafka a nabízí tak čtenáři nebývalou příležitost pochopit Kafkovu cestu v jejích složitých obratech, vyvolávaných napětím mezi touhou po životě s druhými a nemožností se jim přiblížit. Ve výkladu ústředních motivů Kafkova díla přerůstá esej ve filosofickou výpověď o světě, v němž si člověk svobodně volí, co je mu osudem určeno.

Kde je domov, kde chci žít, kam patřím – to nejsou intelektuální otázky, to je stále přítomné téma, zde vepsané do zčásti autobiografické postavy sociologa Ethana Rosena a jeho kontrastního protějšku Rudiho Klausingera. Dva sociologové, dva protikladné osudy, dva soupeři v životě a ve smrti, propojení jedním tématem. Z živné půdy hledání identity jednotlivce i národa vyrůstá napínavý příběh několika osudů, jejichž podivuhodnou historii utváří stálé kladení otázek, střety názorů, odlišnost pohledů, permanentní konfrontace. Překvapivé zvraty v životě protagonistů jsou vedeny trvalou nejistotou a hledáním odpovědí, konfrontací kultur, názorů a pohledů na „lidské bytí po Osvětimi“. To důležité, to, co posouvá osudy i dějiny, je v osudu protagonisty tohoto románu vždycky někde jinde.

Rakouský autor zachycuje v románu dění spojené se spalováním a pohřbíváním mrtvých v indickém městě Váránasí a život tamního obyvatelstva. Formou detailních, záměrně monotónních záznamů pozorování vypravěče, které prokládá jeho vzpomínkami na dětství v korutanské vesnici a snovými vizemi, Winkler vytváří obraz Indie jako země, v níž se úzce prolíná posvátné s profánním. Zmíněné exkurzy do vypravěčovy minulosti a introspektivní sondy do jeho mysli akcentují odlišnost dvou kulturních světů a nastiňují situaci jedince, který je na útěku před stereotypy prostředí, z něhož pochází.

Jakékoliv srovnání Loose s Le Corbusierem je fascinující. V práci obou architektů nalezneme tvůrčí napětí mezi dvěma specifickými přístupy. Na jedné straně se jejich práce dotýká autonomie architektonických prostředků, na druhé straně se oba architekti pokoušejí, každý svým vlastním způsobem, umístit svou práci do kontextu. Tyto kontexty se často překrývají. Pro Loose je výchozím bodem tradiční řemeslná činnost, čili úkol je určen sociálně. Pro Le Corbusiera spočívá jádro architektonické metody v rozdělení práce mezi navrhování a realizaci. Stanovení a prostředky realizace jsou formulovány ve vztahu k novým technologiím. Vezmeme-li v úvahu i kulturní pozadí obou architektů, téma se ještě více komplikuje. Prostor v sobě zahrnuje dojem kontinuity a vzdálenosti, stejně jako představu uzavření. Jejich vlastní slovník, Raum a espace, pravděpodobně také částečně utvářel jejich vize. Toto upravené a aktualizované vydání pohlíží na zásluhy těchto dvou velikánů moderní architektury novým způsobem. Publikace obsahuje eseje Loose i Le Corbusiera, a zároveň se také zabývá vývojem práce obou architektů, v němž detailně odkazuje k jejich projektům rodinných domů, od Strasserova domu (1919) po Poslední dům (1932) a od systému Dom-Ino (1915) po vilu Savoye (1932). Díky vynikajícímu přehledu a analýzám nabízí tato kniha čtenáři hlubší nahlédnutí do motivací těchto dvou architektů, kteří jsou si tak blízcí, a přece tak vzdálení. Příspěvky: Johan van de Beek, Beatriz Colominová, Arjan Hebly, Jan de Heer, Stanislaus von Moos, Max Risselada Originální texty Adolfa Loose a Le Corbusiera.

Jan Erik Vold (narozen 1939 v Oslo) je od šedesátých let jednou z nejvýraznějších postav soudobé norské poezie – jako básník, esejista, společenský debatér, významný protagonista žánru Jazz & Poetry. Jeho básně charakterizuje smysl pro hloubku i nesamozřejmou jednoduchost výrazu, nakažlivý entuziasmus i civilní a pestrá imaginace. Žije ve Stockholmu.