Archa strana 6 z 7

To by mohl být film je knížka o scenáristice, ale také o životě, konkrétně o dospívání v socialistickém Československu. Scenáristika se zde pojednává jako proces transformace životní zkušenosti ve sdělitelné dílo - a život se zde bere jako něco, v čem je teprve třeba hledat smysl. V žádném případě tedy nejde o nějaký předpis, formuli, jak se co dělá, či výklad, co je správné a co ne. Jde spíše o způsob myšlení, aplikovatelný na nejrůznější materiál - a výchozím stanoviskem je, že každý jsme jiný, v tom, že je naše cena. Jan Fleischer podává příklad rozvíjení scénáře s četnými úskalími, která na scenáristu čekají, nabízí postupy, jak je překonávat, a skládá tak dohromady osobní výpověď, rozhodně přesahující rámec praktické příručky, jak jsme na ně zvyklí. Jan Gogola: Vypravěč Jan Fleischer napsal pozoruhodný životní příběh českého židovského kluka a scenárista a pedagog téhož jména pak popsal cestu tohoto příběhu do tvaru filmového scénáře. Scénáře vlastního života. Pro mne to ovšem není kniha spadající do kategorie textů tzv. výukových jako např. Cesta od nápadu ke scénáři či Jak napsat dobrý scénář ... Jan Fleischer má dar - schopnost hluboké reflexe i sebereflexe. Proto se nám přes osud a životní cestu člověka ze střední Evropy narozeného v Anglii, žijícího v Praze a ve dnech velkého politického převratu se vracejícího do Londýna, promítají dějiny našeho kontinentu a lidské existence. Moji studenti scenáristiky dostanou další povinnou četbu. Protože Fleischerova kniha je i ukázkou brilantního myšlení o předmětu jejich studia.

Šedé fábory mlhových rohů povívají nocí. A benátské dámy porovnávají své tučné norky s městskými krysami. Takové texty vzniknou, když básník prožije delší dobu v Benátkách. Z příběhů všedního dne, pozorování, asociací a myšlenek se stávají poetické miniatury, v nichž se odráží město vody a kamenných lvů, mostů a holubic. Takové zrcadlení se podobá lesklé mozaice: z četných pestrých kamínků reflektujících jednotlivé částečky vznikl zvláštně poskládaný, ale živý obraz Benátek.

Klaus Merz dozrál během několika desetiletí - bariéru nezájmu prolomila až útlá próza s autobiografickými rysy Jakub spí, která se svou vypjatou emotivností a autorovým stylistickým mistrovstvím stala mezinárodním bestsellerem (jen v německy mluvících zemích vyšlo během jediného roku pět vydání). Román je bravurním dílem literární epochy, pro které se od sedmdesátých let v západních literaturách vžilo označení nová subjektivita nebo také nová niternost . Ta zachycuje svět výhradně prizmatem jedince, jeho privátním pohledem a zakotvení ve společenském kontextu dokládá neotřelým subjektivním pohledem na dobovou situaci, kterou tímto postupem zintimňuje. Český čtenář bude znát hlavně Petera Handkeho či i u nás velmi populárního Thomase Bernharda. recenze: Útlá knížka s hutným obsahem, sevřená, vřelá, pokorná - plná tichého štěstí i tiché bolesti. Jedním slovem: poetický klenot. (Markus Werner) Tento rozsahem nevelký román nadchl čtenáře i kritiku a byl vyznamenán Literární cenou Hermanna Hesseho. Merz v poetických obrazech s nepřehlédnutelnými autobiografickými rysy vypráví příběh jedné švýcarské rodiny v padesátých letech minulého století, kterou poznamenala ztráta syna, nepřeživšího vinou lékaře porod. Tato kniha je malým zázrakem . (Gunhild Kübler v slavnostním projevu k udělení Literární ceny Hermanna Hesseho)

Dagmar Halasová se v této knize vrací ve vzpomínkách do Petrkova. Je to třetí svazek, který tato autorka tak či onak věnovala tématu, jímž jsou životní osudy a tvorba dvojice umělců, manželů Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové. Předcházeli mu monografie Bohuslav Reynek (nakl. Petrov 1992) a Suzane Renaud Bohuslavu Reynkovi: Dopisy 1923 - 1926 (nakl. Archa 1996). Druhý hlas nyní doplňuje tuto petrkovskou řadu o osobní vyznání autorčina vztahu k obyvatelům tohoto milovaného místa.

Kniha o víně a vinohradu, o slivovici, o hospodě a hlavně o lidech. To vše ve vzpomínkách zlínského soudce a vinaře Josefa Holcmana.

Kniha o víně a vinohradu, o slivovici, o hospodě a hlavně o lidech. To vše ve vzpomínkách zlínského soudce a vinaře Josefa Holcmana.

Kniha o víně a vinohradu, o slivovici, o hospodě a hlavně o lidech. To vše ve vzpomínkách zlínského soudce a vinaře Josefa Holcmana.

Básnická prvotina současného mladého zlínského autora obsahuje verše, které vznikaly v letech 2000–2004. Samotný titul pravděpodobně můžeme označit za básnickou licenci, k níž došlo použitím výrazu z lékařské terminologie: ve velice volném přetlumočení se dá toto zdánlivě složité slovo vysvětlit jako bušení srdce. S tímto pojmem však autor nakládá svébytným způsobem. Snaží se ho zaznamenávat v nejrůznějších polohách, a to nejčastěji formou otevřené výpovědi, která se v širokém rozpětí pohybuje například směrem od pouští a oáz k mořím a oceánům. Kromě těchto přírodních sekvencí však zaujímají hlavní část tohoto souboru intimní reflexe, v nichž autor jednoznačně upřednostňuje jazykovou strukturu. V tomto stylu zachycuje ponejvíce motivy citového otupění, které se střídají s pocity nedorozumění a jsou definovány jako „černé rány ve vašich srdcích“.

Básnická prvotina současného mladého zlínského autora obsahuje verše, které vznikaly v letech 2000–2004. Samotný titul pravděpodobně můžeme označit za básnickou licenci, k níž došlo použitím výrazu z lékařské terminologie: ve velice volném přetlumočení se dá toto zdánlivě složité slovo vysvětlit jako bušení srdce. S tímto pojmem však autor nakládá svébytným způsobem. Snaží se ho zaznamenávat v nejrůznějších polohách, a to nejčastěji formou otevřené výpovědi, která se v širokém rozpětí pohybuje například směrem od pouští a oáz k mořím a oceánům. Kromě těchto přírodních sekvencí však zaujímají hlavní část tohoto souboru intimní reflexe, v nichž autor jednoznačně upřednostňuje jazykovou strukturu. V tomto stylu zachycuje ponejvíce motivy citového otupění, které se střídají s pocity nedorozumění a jsou definovány jako „černé rány ve vašich srdcích“.

Ako a prečo ľudská sexualita nadobudla svoju dnešnú podobu? A to tak výrazne odlišnú od sexuality všetkých ostatných živočíchov na tejto planéte? Ľuďmi sme nielen vďaka veľkosti nášho mozgu a vzpriameného postoju tela, ale rovnako aj vďaka našej neobvyklej sexualite - tvrdí a dokladá to bohatstvom fascinujúcich príkladov dnešná ústredná autorita v oblasti fyziológie a evolučnej biológie - nositeľ Pulitzerovej ceny Jared Diamond.

Ako a prečo ľudská sexualita nadobudla svoju dnešnú podobu? A to tak výrazne odlišnú od sexuality všetkých ostatných živočíchov na tejto planéte? Ľuďmi sme nielen vďaka veľkosti nášho mozgu a vzpriameného postoju tela, ale rovnako aj vďaka našej neobvyklej sexualite - tvrdí a dokladá to bohatstvom fascinujúcich príkladov dnešná ústredná autorita v oblasti fyziológie a evolučnej biológie - nositeľ Pulitzerovej ceny Jared Diamond.

Kniha Spis - je svojský opis histórie očami autora, ktorá je súčastne reportážou, pamäťami i románom. Autor sa v nej prekvapený vracia do vlastnej minulosti študenta v tvídovom saku, porovnávajúc denníky so záznamami Stasi. Hlavnou ambíciou knihy je však rekonštrukcia totalitnej mašinérie a povahy studenej vojny. Autor konfrontuje jednotlivých informátorov i dôstojníkov, spolupracujúcich na jeho prípade. Zisťuje dôvody, ktoré ich viedli k spolupráci s tajnou políciou. Neprestajne sa pritom vraci a ku kľúčovej otázke - prečo sa jeden človek stane Speerom, kolaborantom, a iný von Stauffenbergom, zanieteným odporcom režimu. Jednoznačnú odpoveď nenachádza. Ukazuje, aké je zložité priblížiť sa k "historickej pravde", pretože naše životy často až príliš závisia od okolnosti, v ktorých vyrastáme a žijeme...

Kniha Spis - je svojský opis histórie očami autora, ktorá je súčastne reportážou, pamäťami i románom. Autor sa v nej prekvapený vracia do vlastnej minulosti študenta v tvídovom saku, porovnávajúc denníky so záznamami Stasi. Hlavnou ambíciou knihy je však rekonštrukcia totalitnej mašinérie a povahy studenej vojny. Autor konfrontuje jednotlivých informátorov i dôstojníkov, spolupracujúcich na jeho prípade. Zisťuje dôvody, ktoré ich viedli k spolupráci s tajnou políciou. Neprestajne sa pritom vraci a ku kľúčovej otázke - prečo sa jeden človek stane Speerom, kolaborantom, a iný von Stauffenbergom, zanieteným odporcom režimu. Jednoznačnú odpoveď nenachádza. Ukazuje, aké je zložité priblížiť sa k "historickej pravde", pretože naše životy často až príliš závisia od okolnosti, v ktorých vyrastáme a žijeme...

Kultovní kniha esejů švýcarského architekta Petera Zumthora, držitele Pritzkerovy ceny 2009. Pětašedesátiletý architekt cítí uspokojení, že způsob, jakým pracuje si v dnešní uspěchané době zasloužil pozornost a uznání. Zumthor přiznává, že zčásti pracuje jako sochař. Když na projektu začínám pracovat, tak moje první představa je spojená s materiálem. Věřím, že o tom je architektura. Není o papíru ani o formách, ale je o prostoru a hmotě. Peter Zumthor se narodil v Basileji roku 1943, vyučil se truhlářem. Navštěvuje uměleckoprůmyslovou školu v Bsileji a Patt Institute v New Yorku. Od roku 1979 vlasní ateliér v Haldensteinu ve Švýcarsku. Profesor na Accademi di architektura, Universitá della Svizzera italiana. Nejdůležitější stavby: Zastřešení římských vykopávek, Chur, 1986 Kaple sv. Benedikta, Sumvitg, 1988 Byty pro starší občany, Chur-Masans Muzeum umění Kolumba, Kolín, 2007.

Období třiceti let, které Mies van der Rohe, legenda modernismu, strávil prací v Americe, bezpochyby reflektuje jeho důsledné a vyzrálé úsilí, kterým se pokoušel dosáhnout svého cíle: nové architektury dvacátého století. Rozhovory s Miesem van der Rohe se zaměřují právě na toto americké období a tím dávají novou důvěru tomuto tvrzení, jelikož popisují architektovy nejdůležitější myšlenky o projektech a navíc jsou řečeny jeho vlastními slovy. Mies mluví v této sbírce rozhovorů zcela svobodně o svém vztahu ke klientům, o obecném jazyce, který ve svých architektonických projektech hledal, o vlivech na svou práci i o syntéze architektury a techniky, kterou prosazoval ve svých projektech a stavbách. Esej Inaki Ábalose nám dodává kontext pro lepší pochopení těchto rozhovorů a dívá se na Miesův odkaz z pohledu dnešní doby.

Kniha sestává z přednášky a rozhovorů, jež Eduardo Souto de Moura vedl se studenty architektury z Polytechnické univerzity v Miláně. Tento portugalský architekt se v neobyčejně didaktické atmosféře vyjadřuje k důležitým tématům, jež se týkají současné profesní praxe, jako je vztah díla ke kontextu či diachronický způsob interpretace místa, kdy se místo abstrahuje rituálně pečlivou prací s kontextem. Dalším z probíraných témat je rekuperace lokální stavební tradice, k níž dochází díky některým detailům, domácím rituálům či použití materiálů z daného místa, které se později formalizují jako variace tónů, jež přerušují vyváženost abstraktních formálních her.