Archa strana 3 z 7

Publikace Obrázky z lázní přináší nový pohled na historii luhačovického lázeňství v podobě padesáti fotografií, které doprovází padesátka krátkých příběhů. Snímky byly vybrány z rozsáhlého fotografického cyklu pražské firmy Bruner-Dvořák, jenž zachycuje interiéry a exteriéry lázeňských budov, okolní krajinu, léčebné procedury i společenské a kulturní dění v lázních v sezónách 1910 a 1911. Pražští fotografové Rudolf a Jaroslav Bruner-Dvořákovi jsou považováni za zakladatele české žurnalistické fotografie, průkopníky fotografické reportáže a jedny z nejvýznamnějších osobností dějin fotografie v českých zemích na přelomu století. Starší z bratrů Rudolf Bruner-Dvořák se stal známým od roku 1891, kdy na pozvání následníka trůnu Ferdinanda dEste často fotografoval hony a manévry, ale i jeho rodinu a významné události. Mladší bratr Jaroslav se proslavil nejen zachycením tragických událostí při atentátu na následníka trůnu v Sarajevu v roce 1914, ale zejména coby dokumentátor moderní české architektury. Unikátní cyklus z luhačovických lázní, který doposud nebyl v celku publikován, vykazuje mimořádné estetické kvality. Autorem předmluvy věnované těmto významným fotografům je přední český historik fotografie a publicista Pavel Scheufler.

Města se stala opakem toho, čím byla dříve. Jsou výrazem společenské atomizace a ztráty smyslu pro místo jako způsob osvojení prostoru. Důvody těchto změn jsou tak komplexní, že je obtížné, byť ne nemožné je popsat. Popis Hannelore Schlafferové, ačkoli se zdá na první pohled v některých částech impresivní, je jednou z velmi bystrých splátek tohoto dluhu. Kniha Hannelore Schlafferové je napsána v nejlepších tradicích germanofonního kulturního pesimismu. Chceme-li přiblížit tento způsob kritiky, můžeme vyjmenovat nejreprezentativnější osobnosti této tradice, jimiž jsou zejména Jacob Burckhardt, Oswald Spengler, Theodor Lessing a několik dalších. K vlastnostem tohoto proudu patří vyhraněný smysl pro psychologickou a sociologickou jemnost, schopnost vyhnout se odtažité abstrakci až impresivně subtilním esejistickým jazykem a smysl pro vědomí ztráty hodnot minulosti, který však zároveň neznamená, že by na uplynulém čase lpěl. V této souvislosti lze konstatovat, že kniha City je esejistickým pandánem Sitteho smyslu pro malebnou skladebnost měst. V době, která začala tíhnout k inženýrskému způsobu plánování měst, obhajoval Camillo Sitte funkci náměstí a do něj zaústěných ulic proti geometrickému rastru amerických měst, který se začal prosazovat i v Evropě. To, o čem píše německá germanistka a esejistka Hannelore Schlafferová, je entertainizace, glajchšaltizace, odhistoričtění a egalitářská demokratizace (nejen) evropských měst, aniž by autorka tyto výrazy použila. Její analýza je daleko subtilnější, místy až impresivní, jako by se bála přílišných zobecnění, ačkoli řada jejích závěrů dosahuje pregnantní razance. Schlafferová popisuje současnou city, která je vlastně jakýmsi antiměstem, na pozadí toho, čím bylo město dříve. Respektive popisuje proměnu města v city a city, to je provinční město, které je globálně propojené. Mezi dříve a nyní zeje propast, jejíž hloubku si můžeme změřit dvojicemi vlastností, jež jsou v příkrém protikladu. Někdejší kompaktnost města se stala disperzí, z pevného tvaru vznikla amorfnost, významově a symbolicky hierarchizovaný prostor se stal homogenním významuprostým areálem. City má, na rozdíl od tradičního evropského města, které horizontálně zavedlo lidi na náměstí a silnice, vertikální orientaci. Eskalátory je charakterizují více než silnice a náměstí, říká autorka. Přednost knihy Schlafferové spočívá v působivé a přesné výstavbě detailů, jež se dostávají pod zorný úhel jejího kriticismu.

Talent analytika, přesného pozorovatele a avantgardního umělce se promítá i do miniatur, které Friedrich Achleitner začal psát paralelně k průvodci po vídeňské architektuře 20. století na počátku nového tisíciletí: einschlafgeschichten (historky před spaním), und oder oder und (a nebo nebo a), der springende punkt [oč tu běží], wiener linien [vídeňské linky] a wortgesindl [slovní xindl]. Už motto historek před spaním odráží sebereflexi autora jako pozorovatele a pojetí textu jako konstruktu. Přesahy mezi profesí architekta a rolí autora se promítají do roviny tematické, výrazové i strukturální. Motiv architektury v krajině, velkoměstě či interiéru je spojen s úvahami o vztahu mezi stavbou a jejím pojmenováním či s reflexí funkčnosti architektury. Mimochodem, oblíbeným stylem architekta Achleitnera je funkcionalismus. Celá řada miniatur sebeironicky reflektuje proces psaní. Nahrazení neochvějné autorské instance pozicí pozorovatele, konstruktéra či montéra umožňuje hru s jazykem, ale i s čtenářkami a čtenáři a jejich ustálenými představami o podobě uměleckého textu. Literární jazyk se mění ve stavebnici, kdy základním stavebním prvkem není metafora, ale slovo. Pravidla hry pak vycházejí z jednotlivých jazykových rovin: fonetické, fonologické, morfologické, syntaktické, sémantické či kompoziční. Tyto různé úrovně se většinou prolínají a torpédují rovinu metaforickou, tedy v tradičním pojetí beletrie rovinu literární, rovinu přeneseného významu. Všechny historky spojuje radost ze hry, minimálně v oblasti recepce, a kritika ustálených postupů a nejen literárních klišé z pozice špílmachra, tedy architekta textu. Protože autor nebere sám sebe ani text vážně, jsou průvodním jevem jeho hrátek s jazykem komické efekty.

V roce 2007 napsal Josef Winkler knížku Roppongi. Rekviem za otce (česky 2011), kterou se pokusil o osobní vyrovnání se s právě zesnulým otcem. V roce 2013 vydává knihu Matka a tužka, v níž se vyznává ze svého vztahu k nedávno zesnulé matce. Zatímco otcova smrt jej zastihla v Japonsku a tam situoval i svou vzpomínku, vzpomínky na matku, na rozdíl od otce milující a milovanou, se mu vybavují – „slovo vzlétlo“ – během jedné z jeho indických cest pod dojmem právě čtených textů Petera Handkeho a Ilse Aichinger. Opět zde ožívají vzpomínky na detaily z dětství na statku v rodném Kameringu, prožívané pod ochranou obrazu Raffaelovy madony a poznamenané smrtí tří matčiných bratrů ve 2. světové válce. Pojítkem vzpomínek je tentokrát mimo jiné svěcená voda, kterou „Seppl“ nosíval matce z kostela, a s vírou v její léčivé účinky se znovu setkává v ukrajinském pravoslavném kostele. A byla to právě matka, která jej učila „držet tužku v té správné ruce“.

Autorův synek Olivier si v květináči na terase jako symbol svého jména pěstoval malý olivovník (francouzsky olivier). Během jedné zimy zavalil stromek sníh a těžce ho poškodil. Avšak rostlina se po delší době začala vzpamatovávat. Radost a láska ke křehkému, zato velmi vitálnímu stromku vedla autora ke vzniku této knížky vyprávění a faktografických údajů, mapující „kulturní dějiny“ jedné z nejstarších a nejkomplexněji využívaných rostlin lidské civilizace. Čteme tu nejen o sázce mezi Athénou a Poseidónem, ale i o úloze oliv a olivového oleje v nejrůznějších literárních dílech či v malířství, stejně tak jako o technice zpracovávání, o švindlování při výrobě oleje, o jeho rituální úloze a mnoha dalších aspektech drobného ovoce a „tekutého zlata“. Je to soubor zábavných příběhů, překvapivých a poučných zamyšlení o rostlině s botanickým jménem olea europeana sativa.

Je filozofie nesrozumitelná, nudná a bez vtipu? Omyl! To může tvrdit pouze ten, kdo nikdy nepoznal chytré a zároveň jemně vtipné komiksové dějiny filozofie Nicolase Mahlera. V nich vypráví – prostřednictvím originálních citátů – dosud neznámé scény z života 22 nejslavnějších filozofek a filozofů: Prožijeme večírek s Kantem, navštívíme s Hegelem výstavu uměleckých děl, ocitneme se s Marxem v supermarketu a s Nietzschem v táboře skautů, půjdeme s Deleuzem do kina a budeme slavit svatbu snů se Simone de Beauvoir... Jestliže se nestalo nic jiného, tak jsme aspoň trochu poznali něco z života, myšlení a pocitů tehdejších filozofů, jako by to bylo před chvílí – a jako zřídka kdy se zasmáli absurditě naší lidské existence.

Autorská kniha grafika Michal Cihláře je věnována loňské cestě napříč Kubou. Nejde ale o klasický cestopis. Kniha je především výtvarným dílem složeným z reprodukcí velmi originálních cestovních deníčků, z kreseb a hlavně z fotografií, které tyto autentické záznamy dokreslují. Vizuální vjemy doplňují krátké komentáře, včetně anglických překladů. Toto neturistické vnímání kubánských reálií má se současnou Kubou paradoxně daleko víc společného než lecjaký objemný průvodce. Knihu vydává nakladatelství ARCHA Zlín při příležitosti Cihlářovy výstavy jednaosmdesáti cestovních deníčků v galerii Letohrádek Ostrov.

Jak v úvodu svého textu Michal Janata otevřeně přiznává, jeho úvahy vycházejí ze zklamání z četby textů teoretiků fotografie. Zdá se mu, že například na rozdíl od literární vědy není teorie fotografie dostatečně propracovaná, protože jí v první řadě chybí promyšlená ontologie fotografického obrazu. Janata se ve svém textu nepokusil tento nedostatek odstranit a namísto toho se rozhodl zaměřit na interpretaci některých aspektů fotografie, především těch, které jsou nedostatečně reflektované. Úvahy Michala Janaty vycházejí z předpokladu, že fotografie navzdory tomu, že je považovaná za spolehlivého svědka, za dokument nějaké události anebo stavu věcí, přeci jen osciluje mezi tím, co odhaluje a tím, co zakrývá nebo jednoduše neumožňuje vidět. Michal Janata se v souvislosti s fotografií věnuje i času, specifice žánrů ve fotografii, vztahu fotografie k paměti či kolektivní paměti, zamýšlí se nad ohniskem, vztahem vidění a poznání atd. Myslím si, že výběr aspektů, kterým věnuje svou pozornost, je funkční, umožní chápat fotografii jako složitý fenomén, který je možné popisovat z různých zorných úhlů. Znechucení autora textu z četby světově uznávaných teoretiků fotografie se projevuje i v tom, že svoje úvahy víc opírá o názory filozofů, překvapivě až antických. Nevidím v tom problém, právě naopak, využití klasických a současných filozofických textů při interpretaci fenoménu fotografie považuji za produktivní, protože ho umožňuje vidět v docela jiném světle, než v jakém jsme ho viděli dosud. V textu Michala Janaty mě zaujala ještě jedna věc, a to je využívání osobního tónu. Například tímto tónem hovoří o svatební fotografii svých rodičů anebo o sugesci, kterou v něm vyvolala nějaká konkrétní fotografie. Tento osobní tón činí text čtivější i proto, že autor ho nezneužívá. Text Michala Janaty Vědět viděním. Fotografie jako rozhodnutí je text, který rozhodně může být dobrým příspěvkem k myšlení o fotografii. prof. PhDr. Peter Michalovič, PhD.

Nepořízené fotografie je sbírka textů, v nichž se fotografové zamýšlejí nad okamžiky, které jim nebylo dáno zachytit na fotografii. Požádal jsem je, aby zapomněli na to, že k vytvoření snímku jsou potřeba nástroje, a namísto toho na těchto stránkách přímo popsali chvíle, které prožili, ale které z nějakého důvodu neprošly čočkami jejich fotoaparátů. Proces vytváření fotografie se zde obrací. Příběhy v této knize se nedívají na svět skrze objektiv kamery. Dívají se přímo do představ a odhalují přitom, jak se fotografie ve své nejprostší a nejzákladnější podobě rodí v prvotní myšlence. Tyto duševní negativy zobrazují nezachycený svět, kterému nebylo dopřáno existovat byť jen na jediném políčku fotografova filmu. Fotografové: Dave Anderson, Timothy Archibald, Roger Ballen, Thomas Bangsted, Juliana Beasley, Nina Berman, Elinor Carucci, Kelli Connell, Paul DAmato, Tim Davis, KayLynn Deveney, Doug Dubois, Rian Dundon, Amy Elkins, Jim Goldberg, Emmet Gowin, Gregory Halpern, Tim Hetherington, Todd Hido, Rob Hornstra, Eirik Johnson, Chris Jordan, Nadav Kander, Ed Kashi, Misty Keasler, Lisa Kereszi, Erika Larsen, Shane Lavalette, Deana Lawson, Joshua Lutz, David Maisel, Mary Ellen Mark, Laura McPhee, Michael Meads, Andrew Moore, Richard Mosse, Zwelethu Mthethwa, Laurel Nakadate, Ed Panar, Christian Patterson, Andrew Phelps, Sylvia Plachy, Mark Power, Peter Riesett, Simon Roberts, Joseph Rodriguez, Stefan Ruiz, Matt Salacuse, Alessandra Sanguinetti, Aaron Schuman, Jamel Shabazz, Alec Soth, Amy Stein, Mark Steinmetz, Joni Sternbach, Hank Willis Thomas, Brian Ulrich, Peter van Agtmael, Massimo Vitali, Hiroshi Watanabe, Alex Webb, Rebecca Norris Webb.

Když Lenin dědeček krátce po druhé světové válce nastupuje na palubu lodi do Buenos Aires, pluje vstříc dobrodružství v Novém světě, který mu nepřipadá tak unavený a opotřebovaný jako stará, válkou zničená Evropa. Ale neodbytná senná rýma ho brzy donutí vzdát se snu o svobodném pasteveckém životě. Místo toho se setkává s uměním tanga a s uměním milovat. Za dva roky se přesto vrací do vlasti a stane po boku Amélie, která na něj nepřestala čekat. Vzpomínku na dobu prožitou v cizině, která z něho udělala Argentince, žárlivě střeží jako cenný poklad a odkryje ji teprve po své smrti. Nevzrušivě, s jemnou ironií zachycuje Klaus Merz pohledem vnučky život muže, který nikdy nepřestal být sám sebou.

Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deníkové zápisky, ať už to jsou skici k budoucí povídce nebo glosy ke zprávám, různé fikce či analýzy, smyšlené výslechy, dotazníky či příručka pro seniory, cestovní zprávy anebo vzpomínky, to vše zachycuje dobu a jednotlivé situace oné doby. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve srovnání s druhými jsou bez viny“. Max Frisch píše deník své doby a odkrývá vinu nevinných.

Originálním způsobem přepsaný román století, o němž se právem soudilo, že jej nelze adaptovat. V žádném případě nemá v úmyslu nahrazovat předlohu, umožňuje ale čtenářům, aby si jej pro sebe nově objevili. Některé knihy by měl člověk prostě přečíst. Ví to, a přece ho odrazují. Už jen jejich tloušťka ho zbavuje odvahy. Muž bez vlastností Roberta Musila je takový románový kolos. Kdo si ale na tuhle knihu přece jen jednou troufne, brzy s překvapením zjistí, jak obohacujícím je zážitkem a co všechno dokáže objasnit.

Když Lenin dědeček krátce po druhé světové válce nastupuje na palubu lodi do Buenos Aires, pluje vstříc dobrodružství v Novém světě, který mu nepřipadá tak unavený a opotřebovaný jako stará, válkou zničená Evropa. Ale neodbytná senná rýma ho brzy donutí vzdát se snu o svobodném pasteveckém životě. Místo toho se setkává s uměním tanga a s uměním milovat. Za dva roky se přesto vrací do vlasti a stane po boku Amélie, která na něj nepřestala čekat. Vzpomínku na dobu prožitou v cizině, která z něho udělala Argentince, žárlivě střeží jako cenný poklad a odkryje ji teprve po své smrti. Nevzrušivě, s jemnou ironií zachycuje Klaus Merz pohledem vnučky život muže, který nikdy nepřestal být sám sebou.

Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deníkové zápisky, ať už to jsou skici k budoucí povídce nebo glosy ke zprávám, různé fikce či analýzy, smyšlené výslechy, dotazníky či příručka pro seniory, cestovní zprávy anebo vzpomínky, to vše zachycuje dobu a jednotlivé situace oné doby. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve srovnání s druhými jsou bez viny“. Max Frisch píše deník své doby a odkrývá vinu nevinných.

Kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Texty „Zimní knihy o lásce“ vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho „Jedna žena“. Od ledna do února 2013 D. K. každý den napsala pro P. Esterházyho jednu z literárních vinět. Je jeden muž. Miluji ho houževnatě jako nějaká housenka. On spíše prchá a já mu to nijak nezazlívám. Prchá, honím, a honí-li mě, prchám. On mě ale, to musím přiznat, už vlastně vůbec nehoní. On jen prchá, musí-li. Nezazlívám mu to. Miluje mě esteticky, je to láska asketického atleta, co běží k cílové rovince, tam někam na sever, tam stále na sever, běží a běží, aby neviděl, jak moc ho chci u sebe zadržet, protože nechci; nechci, aby tím vším proběhl příliš rychle. Aby zmizel. Protože tam za cílem, tam už není nic. Ani ti sobi ne. Jen zima, tma a zima. Dora Kaprálová se narodila v roce 1975 v Brně. Vystudovala na JAMU dramaturgii a scénáristiku. Literární kritička, publicistka a prozaička, dokumentaristka, scénáristka TV-seriálu pro děti „Já budu Einsteinem“. Knižně vydala například divadelní hru „Výšiny“ a rozhovor s Květou Legá­tovou „Návraty do Želar“. Editorsky připravila antologii „Kdybych vstoupil do kauflandu, byl bych v Brně“. Několik let psala pravidelně glosy a recenze převážně o současné české poezii do MF DNES i jinam. Je autorkou oceňovaných rozhlasových dokumentů a řady profilových rozhovorů. Od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně.

Kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Texty „Zimní knihy o lásce“ vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho „Jedna žena“. Od ledna do února 2013 D. K. každý den napsala pro P. Esterházyho jednu z literárních vinět. Je jeden muž. Miluji ho houževnatě jako nějaká housenka. On spíše prchá a já mu to nijak nezazlívám. Prchá, honím, a honí-li mě, prchám. On mě ale, to musím přiznat, už vlastně vůbec nehoní. On jen prchá, musí-li. Nezazlívám mu to. Miluje mě esteticky, je to láska asketického atleta, co běží k cílové rovince, tam někam na sever, tam stále na sever, běží a běží, aby neviděl, jak moc ho chci u sebe zadržet, protože nechci; nechci, aby tím vším proběhl příliš rychle. Aby zmizel. Protože tam za cílem, tam už není nic. Ani ti sobi ne. Jen zima, tma a zima. Dora Kaprálová se narodila v roce 1975 v Brně. Vystudovala na JAMU dramaturgii a scénáristiku. Literární kritička, publicistka a prozaička, dokumentaristka, scénáristka TV-seriálu pro děti „Já budu Einsteinem“. Knižně vydala například divadelní hru „Výšiny“ a rozhovor s Květou Legá­tovou „Návraty do Želar“. Editorsky připravila antologii „Kdybych vstoupil do kauflandu, byl bych v Brně“. Několik let psala pravidelně glosy a recenze převážně o současné české poezii do MF DNES i jinam. Je autorkou oceňovaných rozhlasových dokumentů a řady profilových rozhovorů. Od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně.