Archa strana 3 z 6

Titul tomuto románu dal pokoj spisovatelova strýce J., který v něm žil na konci šedesátých let. Tento pokoj je v současnosti autorovou pracovnou a stal se tak nejen místem vzpomínek na strýce, ale zároveň i místem vzniku románu. Protagonistou tragicko-komické ságy jedné hessenské rodiny je strýc J. – od narození postižený podivín, stojící mimo normální společnost, trochu blázen, návštěvník frankfurtských bordelů, milovník starých filmů, znalec lesních ptáků, fanatický obdivovatel zbraní a tanků Wehrmachtu. Tento duševně zaostalý nadšený majitel malého VW je ale především člověk velké nevinnosti. Autor rekonstruuje z pohledu dítěte jeden den svého strýce v létě roku 1969. Román ale není jen hypotetickým popisem strýcova denního života; Maier v něm zároveň se sympatickým suchým humorem líčí provinční mentalitu hessenského venkova v roce prvního přistání na měsíci, jeho místopisné zvyky, obyčeje a mravy, které se odtud pomalu vytrácejí. Román Pokoj, který vyšel v roce 2010, je prvním dílem plánované jedenáctidílné rodinné ságy. Další díl této ságy vyšel pod titulem Das Haus v roce 2011. Andreas Maier se narodil v roce 1967 v hessenském Bad Nauheimu. Studoval klasickou filologii, germanistiku a filozofii ve Frankfurtu nad Mohanem. Studia ukončil dizertační prací o rakouském spisovateli Thomasi Bernhardovi. Andreas Maier je nositelem řady prestižních literárních cen, jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Od roku 2005 je členem německého PEN Centra. Žije a pracuje ve Frankfurtu nad Mohanem.

Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deníkové zápisky, ať už to jsou skici k budoucí povídce nebo glosy ke zprávám, různé fikce či analýzy, smyšlené výslechy, dotazníky či příručka pro seniory, cestovní zprávy anebo vzpomínky, to vše zachycuje dobu a jednotlivé situace oné doby. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve srovnání s druhými jsou bez viny“. Max Frisch píše deník své doby a odkrývá vinu nevinných.

"Max Frisch (1911–1991) švýcarský dramatik a prozaik světového formátu si v určitých etapách života psal také deníky. K nejzajímavějším zejména z dnešního pohledu patří tzv. druhý deník (Deník 1966-1971, vyd. Archa 2014) a tyto v roce 2014 (shodou okolností 25 let po pádu Berlínské zdi) vůbec poprvé zveřejněné deníkové zápisky z let 1973–1974 ze spisovatelova berlínského pobytu. Vedle zmínek o každodenním životě obsahuje esejistické úvahy, náčrty budoucích povídek a zejména charakterizace mnoha spisovatelů z obou stran zdi. V zamyšleních o sobě samém se hledání identity Frischových literárních postav (Stiller, Walter Faber, Gantenbein) posunuje v konkrétní hledání identity vlastní (beletristicky ve stejné době zpracované v Montauku nebo v povídce Člověk se objevuje v holocénu) a v hledání způsobu, jímž člověka formuje místo a prostor, v němž právě žije. Svůj zájem a zvídavost soustřeďuje také na zónu východního Berlína. Popisuje s neobyčejnou vnímavostí svá pozorování tamních vztahů ve spisovatelských a intelektuálních kruzích i život na ulici a snaží se proniknout do politických zákonitostí jemu neznámého světa. Berlínský diář, který směl být na základě autorovy poslední vůle rozpečetěný až 20 let po jeho smrti, se dnes z hlediska pohledu na lidskou i spisovatelskou osobnost Maxe Frische i z hlediska literárně politické historie stává jedním z jeho nejdůležitějších děl. Frische východ fascinoval: Nebylo v něm nic z naivní romantiky západních levičáků tehdejších let. A on jako Švýcar měl tu výhodu, že stál mimo německo-německou předpojatost. Jeho postoj spočíval v kladení otázek a v naslouchání, jeho pohled byl neúplatný, zájem pravý a názor obezřetný. Thomas Strässle Ukázka: Berlín: Pocit vzduchoprázdna, široké ulice, příjemně se jezdí autem; když člověk vystoupí a jde pěšky, má všude pocit, že toto tady není Berlín. I přes svou šířku jsou to samé vedlejší ulice, které dokonce ani nevedou do žádného centra, nanejvýš do elegantnějších čtvrtí; banky a restaurace (mezinárodní) centrum nevytvoří. Akademie výtvarných umění a další pokusy o oživení, leccos se podniká, všechno poněkud chtěně, aby to nevymizelo z dějin. Příležitostně se divím, že mi bude dvaašedesát. Tělesně vůbec nepociťuju, že za pár let bude konec. Jako pohled na hodinky: To už je tolik? Na té zdi se nic nezmění, jestliže si tu návštěvníci budou připadat jako v grotesce. Max Frisch: Z berlínského diáře "

Enzensbergerova básnická skladba poprvé vyšla v roce 1978 v nakladatelství Suhrkamp. Zánik Titaniku vychází z pradávného alegorického obrazu světa jako lodi. Enzensberger však tuto alegorii posouvá dál, a to už tím, že ji přenáší na legendární zaoceánský parník, který se stal pochmurným symbolem moderní doby. Postupná zkáza představuje průchozí gradační osu díla: První zpěv otevírá skladbu „diskrétní“ trhlinou v lodním trupu, následně, krok za krokem, autor popisuje plíživý začátek a průběh katastrofy i postupující paniku. Motiv zániku se však nevztahuje pouze na Titanik jako takový, ale je východiskem pro bohatou asociační síť a rafinovanou textovou montáž. Zánik zde vystupuje v mnoha podobách a souvislostech – od pradávných obrazů apokalypsy v podání umbrijských malířů přes zřetelné narážky na zánik Třetí říše, až po autorův deziluzivní pobyt na komunistické Kubě či „současný“ pobyt v Berlíně. Enzensberger bilancuje, a to jak autobiograficky, tak i z hlediska světových dějin. Dávná brantovská Loď bláznů jde ve všech svých podobách nevyhnutelně ke dnu, se všemi svými pasažéry, třídami (cestovními i společenskými) i luxusním vybavením.

Dva hlasy, jedno poslání: Rózi Schmiegovou život zavane z Vídně až do Lipska, kde se rozhodne vyučit řeznickému řemeslu. Vzpomínky na vídeňské Řeznictví Schlingel, kam jako malá s maminkou ráda chodila, totiž stále neblednou. I její dědeček byl řezník. Padl za druhé světové války, zabil ho nějaký Američan. Vnuk toho Američana, Danny Loket, se chce taky stát řezníkem a cestuje proto po Francii a Německu po stopách svého dědečka, který kdysi emigroval z Československa. Tito dva mladí řezníci se potkávají v Lipsku, v Rózině novém řeznictví, na supermoderní protiskluzové podložce … a nejpozději v onen okamžik je jasné, jak to s jejich dědečky vlastně bylo. Království stínů Michaela Stavariče je napínavý román plný bizarních detailů a černého humoru, ve kterém se vypráví o zabíjení, uctívání masa, dětských láskách a neklidných časech.

Giacumbert Nau. Pastýř na Greině je elegická píseň, pastýřský román zbavený idyly. Do charakteristiky jejího hlavního protagonisty, osamělého, hrdého rebela, vložil Leo Tuor ledacos z vlastní zkušenosti, neboť i on sám strávil řadu let jako pastýř krav a ovcí na alpských pastvinách, v místech, o nichž píše. Giacumbert miluje přírodu, naslouchá jí a dohaduje se s ní. Pozoruje ji a reflektuje. Jeho příběh v této lyrizované próze probleskuje jen v náznacích. Giacumbert žije jako svišť, obklopen jen bečícím stádem, věrnou fenkou Diabolou a toulavou kočkou. Trpí. Přišel o čtyři prsty levé ruky, přišel o berana, přichází o své blízké – ztráta se tu vyjevuje jako nevyhnutelná konstanta lidského bytí a proti této nevyhnutelnosti bojuje Leo Tuor nejslabšími a zároveň nejmocnějšími prostředky, jež byly člověku dány: slovy, jež se splétají v příběhy.