Archa strana 5 z 6

Útlá próza, dílo třiadvacetileté autorky, je do značné míry autobiografickou reminiscencí vlastního dětství a mládí naplněného pocity bezprizornosti, nejistoty a hledání záchytného bodu. Zaujala jako působivá generační výpověď dětí, jejichž rodiče daly přednost vlastní volnosti před usedlým měšťáckým životem. Dětí, které se posléze musejí samy vyrovnávat s vyvržením do nesrozumitelného světa, do světa také dospělých, a hledat si v něm své místo. Hrdinka Jo má po maturitě a stojí před volbou, co se sebou dělat dál. Studovat se jí nechce, pracovat neví jak. Řešení zkusmo hledá v odchodu od otce, u něhož strávila celé dětství, k matce, kterou v podstatě nezná. Co si od toho slibuje, sama neví. Ocitá se čí dál víc v souběhu událostí, které nepřivodila, ale musí se k ním nějak postavit, jimž se chce nějak vyhnout, ale nejde to. Bloumá a bloudí neznámým městem, neznámým životem, propadá čím dál větší touze odejít, ale není kam. Metaforiku působivého příběhu umocňuje postava kamarádské violoncellistky, rekvizita akvária s dravými rybičkami i čerstvě napadlý bělostný sníh. Zoë Jenny (narozena 16. března 1974). Dcera švýcarského nakladatele a malířky prožila dětství v Řecku, ve švýcarském Tessinu a v Basileji. Její literární debut, próza Pokoj posypaný pylem (1997), ji rázem vynesla mezi nejuznávanější švýcarské spisovatele. V průběhu jednoho roku vyšla v osmi, do současnosti v dvaceti pěti vydáních a prodalo se jí přes čtvrt milionu výtisků. Žije od r. 2003 v Anglii a v r. 2010 má vyjít román The Sky Is Changing.

Na lavičce v parku sedí holčička a pláče. Ztratila panenku. Franz Kafka, který se svou družkou Dorou Diamantovou právě pobývá v Berlíně, si děvčátka všiml a chce je utěšit: Holčička svou panenku neztratila, to panenka se sama od sebe vydala na cesty, on tu její panenku potkal a ona mu slíbila, že bude holčičce ze svých cest psát. Protože ale holčička ještě neumí číst, bude dopisy posílat jemu, Franzi Kafkovi, a on jí bude dopisy od panenky při svých procházkách po parku předčítat. To se skutečně událo. Švýcarský autor Jürg Amann tyto dopisy nalezl, jak alespoň tvrdí, dostaly se k němu složitými oklikami. Nebo je spíš vynalezl? To tušíme my. Ať tak nebo tak, my je zde otiskujeme úplně poprvé. Je to literární hra na schovávanou pro mladé i staré, velké i malé, plná skrytých i méně skrytých narážek, a hlavně plná útěchy pro každého, kdo někdy v životě ztratil panenku nebo cokoli, co mu bylo drahé. Světová premiéra! Tato knížka je na základě autorova přání poprvé vydána tiskem v češtině, německé vydání teprve bude následovat. Rukopis půvabného textu hned po jeho dokončení nabídl Jürg Amann nakladatelství ARCHA. Tahle knížka by neměla být nijak dovysvětlována, sama o sobě by měla být jakýmsi vysvětlením. Pro dítě na jeho dětské úrovni, pro dospělého, literárně zaujatého a vzdělaného čtenáře na úrovni literárních skrývaček, v každém případě by měla přinášet radost - každému v té literární rovině, v jaké ji hledá. Nicholas Murray: Kafka, české vydání, Jota, Brno 2006 A právě v té době Kafka s Dorou na jedné ze svých procházek místním parkem potkali malou holčičku, plačící, že ztratila panenku. Kafka, kterého utrpení malých dětí vždy dojímalo, jí řekl, že panenka se neztratila, ale vydala se na cestu a píše mu z ní dopisy. Nevěřící dítě mezi slzami požádalo o důkaz a Kafka slíbil následujícího dne jeden z dopisů přinést. Doma dopis velmi pečlivě sepsal a druhý den se vrátil a přečetl ho holčičce. Stálo v něm, že panenku přestalo bavit žít pořád ve stejné rodině a chtěla jen změnit prostředí. Kafka pokračoval v psaní těchto každodenních dopisů po téměř tři týdny. (...) Pro Kafku bylo typické nejen to, že se dítě snažil utěšit, ale také to, jak úzkostlivě přitom dbal na každý detail.

Rozhovory s lidmi, kteří pečují o staré a umírající v domovech seniorů, hospicech a nemocnicích. Pečovatelé, zdravotníci, ošetřovatelé, kteří vnímají svou profesi jako dar a lidskost a empatii jako její podstatu. Kniha o obyčejných zázracích a hlubokých poznáních z každodenního kontaktu s pacienty a klienty. Rozhovory s lidmi, kteří nevylezli na himalájské osmitisícovky, nevynalezli nové léky, nepřekonali žádné rekordy, ale dokázali mnohem víc. Kniha zdrtí i povzbudí. Je to kniha dramat, která se odehrávají kdesi v podvědomí, v nenápadné osobní statečnosti, v překonávání odporu a nechuti, v dotycích rukou, dramat, která se netýkají ničeho menšího, než posledních věcí člověka. Kniha o tom, před čím zavíráme oči, ale co většinu z nás stejně jednou dohoní. Ať už jako ty, o které je třeba pečovat, nebo jako ty, kteří musí pečovat o své blízké.

Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deníkové zápisky, ať už to jsou skici k budoucí povídce nebo glosy ke zprávám, různé fikce či analýzy, smyšlené výslechy, dotazníky či příručka pro seniory, cestovní zprávy anebo vzpomínky, to vše zachycuje dobu a jednotlivé situace oné doby. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve srovnání s druhými jsou bez viny“. Max Frisch píše deník své doby a odkrývá vinu nevinných.

Adam Sharr je britský architekt s řadou realizací po celé Evropě, profesor architektury na Newcastle University a autor knih Heidegger for Architects a Heideggerova chata. Těžištěm knihy je chata jako ohnisko Heideggerova života a díla, respektive otázka, zda a nakolik skutečně takovou váhu měla. Chata v Todtnaubergu je na jedné straně „hlavním hrdinou“ knihy, na druhou stranu je referentem, k němuž se vztahují další témata od obecných otázek týkajících se architektury přes rozbory Heideggerova vztahu k bydlení v jeho dvou konkrétních (venkovské a městské) podobách až po vztah této slavné horské komorní stavby k zásadním Heideggerovým textům o „stavění a bydlení“. Heideggerova chata rovněž obsahuje první český překlad slavné básně Paula Celana Todtnauberg ve vynikajícím básnickém převodu Radka Malého. Todtnauberg navštívila v průběhu desetiletí řada prominentních osobností, například Edmund Husserl, Karl Jaspers, Hans-Georg Gadamer, Karl Löwith, Jean Beaufret, Ernst Tugendhat či Herbert Marcuse a celá řada dalších. Nedílnou součástí knihy jsou fotografie od Digne Meller-Marcovicz a dalších autorů. Sharrův text usiluje v podrobných popisech o co největší autenticitu vnímání této kulturně-historicky výjimečné stavby. Proto zde důležitou roli hrají i řezy a půdorysy, které pomáhají čtenáři se orientovat v minuciózním Sharrově popisu chaty. S popisy chaty a okolní krajiny souznějí citované názvy básní z Heideggerova díla Aus der Erfahrung des Denkens. Zejména tyto pasáže řadí Sharrovo svědectví o Heideggerově chatě svým způsobem rovněž mezi literárně zdařilou beletrii.

Ako a prečo ľudská sexualita nadobudla svoju dnešnú podobu? A to tak výrazne odlišnú od sexuality všetkých ostatných živočíchov na tejto planéte? Ľuďmi sme nielen vďaka veľkosti nášho mozgu a vzpriameného postoju tela, ale rovnako aj vďaka našej neobvyklej sexualite - tvrdí a dokladá to bohatstvom fascinujúcich príkladov dnešná ústredná autorita v oblasti fyziológie a evolučnej biológie - nositeľ Pulitzerovej ceny Jared Diamond.