Archa strana 5 z 7

Kniha je souborem sedmdesáti tří miniatur, stručných metaforických vzpomínek na určující detaily z autorova života. Josef Winkler se zde z velké části vrací k zážitkům již zpracovávaným v předchozích knihách, ale podává je tu komprimované do několikařádkových volných próz, v nichž lze číst jak osobní zpověď toužící po rozhřešení, tak i zanícenou zášť vůči osobním i neosobním křivdám. Obrazový kosmos, který tu Winkler nabízí, je nám už z dřívějších románů znám. Jakoby autor zalistoval ve svých četných, do poslední stránky popsaných zápisnících a využil staršího materiálu pro sepsání nové knihy. … Kdyby nebyli Winklerovi mrtví, ti prokletí mrtví, tak nádherně umělecky popisováni, kdyby se jeho nekrofilní hymny, v nichž jsou prostory touhy po smrti prohlašovány za místa lásky, tak nádherně nečetly, člověk by mu nejraději jeho zvolání, jež zaznamenal na římském tržišti, vrátil obratem zpátky: Ti tví zatracení mrtví! Radovan Charvát Kdyby mnou v korutanském údolí Drávy tolik lidí neopovrhovalo a nepociťovali ke mně nenávist, už bych to byl zabalil, ale udělat jim tu radost? Jen přes mou mrtvolu! Ne, ne, zůstane to tak, jak to je, živí přece nemají zmrtvýchvstávat, protože mezi mrtvými jsem rád, nic mi nedělají a taky jsou to lidé. Josef Winkler

Jakékoliv srovnání Loose s Le Corbusierem je fascinující. V práci obou architektů nalezneme tvůrčí napětí mezi dvěma specifickými přístupy. Na jedné straně se jejich práce dotýká autonomie architektonických prostředků, na druhé straně se oba architekti pokoušejí, každý svým vlastním způsobem, umístit svou práci do kontextu. Tyto kontexty se často překrývají. Pro Loose je výchozím bodem tradiční řemeslná činnost, čili úkol je určen sociálně. Pro Le Corbusiera spočívá jádro architektonické metody v rozdělení práce mezi navrhování a realizaci. Stanovení a prostředky realizace jsou formulovány ve vztahu k novým technologiím. Vezmeme-li v úvahu i kulturní pozadí obou architektů, téma se ještě více komplikuje. Prostor v sobě zahrnuje dojem kontinuity a vzdálenosti, stejně jako představu uzavření. Jejich vlastní slovník, Raum a espace, pravděpodobně také částečně utvářel jejich vize. Toto upravené a aktualizované vydání pohlíží na zásluhy těchto dvou velikánů moderní architektury novým způsobem. Publikace obsahuje eseje Loose i Le Corbusiera, a zároveň se také zabývá vývojem práce obou architektů, v němž detailně odkazuje k jejich projektům rodinných domů, od Strasserova domu (1919) po Poslední dům (1932) a od systému Dom-Ino (1915) po vilu Savoye (1932). Díky vynikajícímu přehledu a analýzám nabízí tato kniha čtenáři hlubší nahlédnutí do motivací těchto dvou architektů, kteří jsou si tak blízcí, a přece tak vzdálení. Příspěvky: Johan van de Beek, Beatriz Colominová, Arjan Hebly, Jan de Heer, Stanislaus von Moos, Max Risselada Originální texty Adolfa Loose a Le Corbusiera.

Jan Erik Vold (narozen 1939 v Oslo) je od šedesátých let jednou z nejvýraznějších postav soudobé norské poezie – jako básník, esejista, společenský debatér, významný protagonista žánru Jazz & Poetry. Jeho básně charakterizuje smysl pro hloubku i nesamozřejmou jednoduchost výrazu, nakažlivý entuziasmus i civilní a pestrá imaginace. Žije ve Stockholmu.

Rakouský autor zachycuje v románu dění spojené se spalováním a pohřbíváním mrtvých v indickém městě Váránasí a život tamního obyvatelstva. Formou detailních, záměrně monotónních záznamů pozorování vypravěče, které prokládá jeho vzpomínkami na dětství v korutanské vesnici a snovými vizemi, Winkler vytváří obraz Indie jako země, v níž se úzce prolíná posvátné s profánním. Zmíněné exkurzy do vypravěčovy minulosti a introspektivní sondy do jeho mysli akcentují odlišnost dvou kulturních světů a nastiňují situaci jedince, který je na útěku před stereotypy prostředí, z něhož pochází.

Kde je domov, kde chci žít, kam patřím – to nejsou intelektuální otázky, to je stále přítomné téma, zde vepsané do zčásti autobiografické postavy sociologa Ethana Rosena a jeho kontrastního protějšku Rudiho Klausingera. Dva sociologové, dva protikladné osudy, dva soupeři v životě a ve smrti, propojení jedním tématem. Z živné půdy hledání identity jednotlivce i národa vyrůstá napínavý příběh několika osudů, jejichž podivuhodnou historii utváří stálé kladení otázek, střety názorů, odlišnost pohledů, permanentní konfrontace. Překvapivé zvraty v životě protagonistů jsou vedeny trvalou nejistotou a hledáním odpovědí, konfrontací kultur, názorů a pohledů na „lidské bytí po Osvětimi“. To důležité, to, co posouvá osudy i dějiny, je v osudu protagonisty tohoto románu vždycky někde jinde.

V knize s názvem tokijské čtvrti se autor snaží definitivně vyřešit svůj vztah k otci. Zpráva o jeho smrti jej zastihla v Japonsku a naplnila se tak otcova kletba, jíž kdysi synovi zakázal zúčastnit se jeho pohřbu. Autor se na pozadí staré otcovy fotografie visící na rodinném statku noří do vzpomínek a pokouší se pochopit otcův postoj k životu, provázat ho s vlastním, diamentrálně odlišným pohledem. Do centra jeho nových zkušeností se dostává Indie, kam se ještě za otcova života v touze zbavit se svého trvalého traumatizujícího tématu vypravil a sliboval si od své cesty nové začátky. V prorostlém větvoví vzpomínek nahlíží na život prostřednictvím záznamů pohřebních rituálů v různých končinách světa. Jednotlivé kapitoly uvádí citacemi z japonské novely popisující vědomý odchod ze života a vlastní vzpomínky na tradiční katolické obřady v Korutanech konfrontuje se zpopelňovacími rituály v indickém Váránasí. "V mé rodné vesnici v Korutanech panuje ve chvíli, kdy se za vyzvánění umíráčku černý had pohřebního průvodu sune podél lesa, klid, ticho ve vsi protne nanejvýš křik páva nebo kohoutí zakokrhání, takže život a smrt se od sebe odděluje, zatímco při hinduistickém pohřebním obřadu ve Váránasí, na zpopelňovacím místě na Hariščandra ghátu, se život a smrt smísí." Poskládáváním zafixovaných autobiografických výřezů z fotografií uvnitř paměti se autor snaží definitivně se vymanit ze sevření patriarchálního otce a najít sebe sama mimo katolickými rity determinovanou korutanskou společnost.

Britský architekt a kritik Paul Shepheard představuje nový hlas v současných postmoderních debatách o historii a smyslu architektury. V tomto pozoruhodně neortodoxním, napůl románovém eseji s postavami a dialogy (ale bez zápletky) Shepheard rýsuje hranici kolem předmětu architektury, popisuje její místo v umění a technice, její místo v historii a její místo v našich současných životech. V době, kdy je módní říkat, že architektura je všechno – od filozofie přes vědu k umění a teorii – Shepheard odvážně a neuctivě vymezuje hranice tématu, abychom mohli mluvit o architektuře takové, jaká je. Zaujímá silné postoje, pojmenovává příčiny problémů a říká nám, jak jsou věci špatné a jak by se mohly zlepšit. Shromažďuje přitom některé neočekávané, ale věrohodné svědky, kteří vypovídají o současném stavu architektury. Místo obvyklých požadavků nebo stížností ze známých zdrojů se objevují tahle pozorování zcela jiného druhu. Esej Co je architektura? je konstruován jako série bajek, mnohdy politicky nekorektních, a představuje osvěžující meditaci o možnostech, variantách, nadějích a selháních přístřešků ve společnosti. Paul Shepheard praktikuje architekturu 36 let let, vyučuje ji 34 let a píše o ní 19 let. Žije a pracuje v Londýně. “Je to jedna z nejpodivnějších a nejzábavnějších knih, jaké jsem kdy viděl. Je to jako začínat znovu: stejný předmět, ale viděný různýma očima, vyprávěný různými postavami.“ Robin Evans, Postgraduální škola designu Harvardovy univerzity

Ombra – zemitá, okrově hnědá barva umbrijské krajiny, ombra – stín, hra stínů a světla; stín minulosti dopadající na současné. Jak to všechno do sebe zapadá? Vypravěč románu se vydává zjistit pravé důvody zmizení svého přítele, spisovatele Lema, jehož život se zdá skryt v záhadném stínu. Při své snaze o pochopení a odhalení podivné atmosféry umbrijské vesnice, kde Lem žil, se setkává s jeho dílem. Na „Bílých listech“ a „Šedých arších“ nachází Lemovy zápisky o životě a díle renesančního básníka Piera della Francesca a podivný milostný příběh univerzitního profesora trpícího svrabem. Co z toho je pravda, co jen smyšlený příběh, kým je autor a kým jsou postavy v jeho díle? Urs Faes prolíná zdánlivě nesouvisející příběhy a obrazy v románu plném otázek a náznaků. Na čtenáři zůstává, kam jaký dílek skládačky zasadí, zda najde tu správnou mezeru, do níž zapadne. Málokterému autorovi se podaří tak moc podnítit čtenářovu fantazii, a stejně tak se málokdy stane, že byste si poté, co jste román dočetli, chtěli knihu hned přečíst znovu. Obojí se podařilo Ursi Faesovi. Peter Mohr, Hannoversche Allgemeine Zeitung

Švýcarský autor Jürg Amann dospívá k mimořádnému porozumění Kafkovu dílu snahou o pochopení Kafkova života - ale nikoli obvyklým pátráním po autobiografických prvcích. Amann, který je sám spisovatel, rozvíjí hluboký psychologický vhled do fenoménu Kafka a nabízí tak čtenáři nebývalou příležitost pochopit Kafkovu cestu v jejích složitých obratech, vyvolávaných napětím mezi touhou po životě s druhými a nemožností se jim přiblížit. Ve výkladu ústředních motivů Kafkova díla přerůstá esej ve filosofickou výpověď o světě, v němž si člověk svobodně volí, co je mu osudem určeno.

Dotírá na vás, podmaní si vás nezvyklým využitím oka, ucha, čichu, hmatu v popisu Věčného města tam, kde je nejživější: ve všední dny na tržištích na náměstí Viktora Emanuela, o nedělích a svátcích před branami Vatikánu. Smrtelná nehoda Piccolettova z řady příběhů prostých Římanů zapadá do nikdy nekončícího koloběhu života a smrti jednoho z nejstarších center naší civilicace. Skvělé! Poetická etuda o pomíjivosti bytí. Velmi smyslná kniha. Marcel Reich-Ranicki

Páteří veskrze tragického příběhu s výraznými komickými rysy, odehrávajícího se z větší části v poválečné Vídni, jsou vzpomínková vyprávění o osudech tří sourozenců, vypravěččina otce, jeho bratra a krásné sestry, které osud v dětských a mladých letech zavál do Anglie, Kanady i daleké Barmy. Eva Menasse pátrala dlouhá léta v archivech po historii své rodiny a román Vienna (název fotbalového klubu, jehož hráčem a později vášnivým fanouškem otec byl) je výsledkem těchto snah, převedeným do fiktivní literární roviny. Autorka modeluje přesvědčivé postavy, vypráví těžko uvěřitelné příhody a přitom nenásilnou formou předvádí, jak netolerantní režimy ničivě zasahovaly a zasahují do života bezbranných jedinců. Rozvíjí tak před našima očima široké panoráma rakouských a evropských dějin 20. století, přičemž se zaměřuje na jednu rakouskou vlastnost: veselou hanebnost úzce související s typicky vídeňským nezávazným a povrchním tlacháním.

Již více než třicet let obohacuje Jürg Amann švýcarské písemnictví. Stejně jako ve většině Amannovy tvorby nesoucí autobiografické rysy autora jsou i v knize Zabít matku ústředními motivy smrt jakožto utrpení, završení (nebo také vykoupení) a vztah syna a matky. Kniha se skládá ze čtyř částí, jež jsou v podstatě variacemi právě na tato témata. První dvě části jsou líčením očima chlapce - ve svých vzpomínkách se vypravěč s matkou vydává na cestu za jejím dlouho zapíraným a nyní již mrtvým otcem, jindy jsou malí sourozenci svědky matčiných zoufalých výlevů a sebevražedných sklonů. Ve třetí části se již dospělý syn vyrovnává s prosbou své umírající matky o pomoc zemřít. Vypravěčovy myšlenky se pohybují mezi snahou o pochopení, úvahami o povinnosti a o oddané lásce k matce. Tématem závěrečné části Rekviem je samotné umírání. Čím blíž ke konci, tím méně příběhovosti. V kratinkých kapitolách poslední části připomínajících Kristovo utrpení dosahuje vypravěč jistého smíření s matčinou smrtí a smrtí vůbec.

Již více než třicet let obohacuje Jürg Amann švýcarské písemnictví. Stejně jako ve většině Amannovy tvorby nesoucí autobiografické rysy autora jsou i v knize Zabít matku ústředními motivy smrt jakožto utrpení, završení (nebo také vykoupení) a vztah syna a matky. Kniha se skládá ze čtyř částí, jež jsou v podstatě variacemi právě na tato témata. První dvě části jsou líčením očima chlapce - ve svých vzpomínkách se vypravěč s matkou vydává na cestu za jejím dlouho zapíraným a nyní již mrtvým otcem, jindy jsou malí sourozenci svědky matčiných zoufalých výlevů a sebevražedných sklonů. Ve třetí části se již dospělý syn vyrovnává s prosbou své umírající matky o pomoc zemřít. Vypravěčovy myšlenky se pohybují mezi snahou o pochopení, úvahami o povinnosti a o oddané lásce k matce. Tématem závěrečné části Rekviem je samotné umírání. Čím blíž ke konci, tím méně příběhovosti. V kratinkých kapitolách poslední části připomínajících Kristovo utrpení dosahuje vypravěč jistého smíření s matčinou smrtí a smrtí vůbec.

V centru vyprávění o tom, co se děje v korutanské katolické vesnici, když někdo zemře, stojí postava sběrače kostí, jenž z kostí zabitých zvířat vyráběl mazadlo odpuzující od tažných koní mouchy a komáry. Jeho konání přejímá v metaforickém smyslu hlavní vyprávěcí postava smutečních příběhů, devadesátiletý stařík, jenž skládá do pomyslného milíře ostatky zemřelých v průběhu minulého století a skládá z nich labyrint lidských vztahů, tragédií a hrůz a také způsobu života, který vždycky - dříve či později - končí pohřebním rituálem. Nad všemi a nad vším bdí přísné oko farářovo, socha bezrukého Ježíše Krista, zachráněná z potoka, a vyobrazení pekelných muk pod křídly ďáblovými v kapličce uprostřed vsi. Trvale přítomný nesoulad života, víry, smrti a rituálu se koncentruje do svérázných historek o bezpočtu přirozených i násilných úmrtí, jež společně s popisem nejdrobnějších detailů ze života i smrti obyvatel korutanské "vesnice vystavěné ve tvaru kříže" vytvářejí originální podobenství již na zemi konaného posledního soudu. Autorův styl čtenáře fascinuje uhrančivostí obrazů, jejich bolestivostí i šíří a neměnnou aktuálností zaznamenávaných témat. Kniha získala Cenu André Gida (2000) za francouzské vydání.

Útlá próza, dílo třiadvacetileté autorky, je do značné míry autobiografickou reminiscencí vlastního dětství a mládí naplněného pocity bezprizornosti, nejistoty a hledání záchytného bodu. Zaujala jako působivá generační výpověď dětí, jejichž rodiče daly přednost vlastní volnosti před usedlým měšťáckým životem. Dětí, které se posléze musejí samy vyrovnávat s vyvržením do nesrozumitelného světa, do světa také dospělých, a hledat si v něm své místo. Hrdinka Jo má po maturitě a stojí před volbou, co se sebou dělat dál. Studovat se jí nechce, pracovat neví jak. Řešení zkusmo hledá v odchodu od otce, u něhož strávila celé dětství, k matce, kterou v podstatě nezná. Co si od toho slibuje, sama neví. Ocitá se čí dál víc v souběhu událostí, které nepřivodila, ale musí se k ním nějak postavit, jimž se chce nějak vyhnout, ale nejde to. Bloumá a bloudí neznámým městem, neznámým životem, propadá čím dál větší touze odejít, ale není kam. Metaforiku působivého příběhu umocňuje postava kamarádské violoncellistky, rekvizita akvária s dravými rybičkami i čerstvě napadlý bělostný sníh. Zoë Jenny (narozena 16. března 1974). Dcera švýcarského nakladatele a malířky prožila dětství v Řecku, ve švýcarském Tessinu a v Basileji. Její literární debut, próza Pokoj posypaný pylem (1997), ji rázem vynesla mezi nejuznávanější švýcarské spisovatele. V průběhu jednoho roku vyšla v osmi, do současnosti v dvaceti pěti vydáních a prodalo se jí přes čtvrt milionu výtisků. Žije od r. 2003 v Anglii a v r. 2010 má vyjít román The Sky Is Changing.

Na lavičce v parku sedí holčička a pláče. Ztratila panenku. Franz Kafka, který se svou družkou Dorou Diamantovou právě pobývá v Berlíně, si děvčátka všiml a chce je utěšit: Holčička svou panenku neztratila, to panenka se sama od sebe vydala na cesty, on tu její panenku potkal a ona mu slíbila, že bude holčičce ze svých cest psát. Protože ale holčička ještě neumí číst, bude dopisy posílat jemu, Franzi Kafkovi, a on jí bude dopisy od panenky při svých procházkách po parku předčítat. To se skutečně událo. Švýcarský autor Jürg Amann tyto dopisy nalezl, jak alespoň tvrdí, dostaly se k němu složitými oklikami. Nebo je spíš vynalezl? To tušíme my. Ať tak nebo tak, my je zde otiskujeme úplně poprvé. Je to literární hra na schovávanou pro mladé i staré, velké i malé, plná skrytých i méně skrytých narážek, a hlavně plná útěchy pro každého, kdo někdy v životě ztratil panenku nebo cokoli, co mu bylo drahé. Světová premiéra! Tato knížka je na základě autorova přání poprvé vydána tiskem v češtině, německé vydání teprve bude následovat. Rukopis půvabného textu hned po jeho dokončení nabídl Jürg Amann nakladatelství ARCHA. Tahle knížka by neměla být nijak dovysvětlována, sama o sobě by měla být jakýmsi vysvětlením. Pro dítě na jeho dětské úrovni, pro dospělého, literárně zaujatého a vzdělaného čtenáře na úrovni literárních skrývaček, v každém případě by měla přinášet radost - každému v té literární rovině, v jaké ji hledá. Nicholas Murray: Kafka, české vydání, Jota, Brno 2006 A právě v té době Kafka s Dorou na jedné ze svých procházek místním parkem potkali malou holčičku, plačící, že ztratila panenku. Kafka, kterého utrpení malých dětí vždy dojímalo, jí řekl, že panenka se neztratila, ale vydala se na cestu a píše mu z ní dopisy. Nevěřící dítě mezi slzami požádalo o důkaz a Kafka slíbil následujícího dne jeden z dopisů přinést. Doma dopis velmi pečlivě sepsal a druhý den se vrátil a přečetl ho holčičce. Stálo v něm, že panenku přestalo bavit žít pořád ve stejné rodině a chtěla jen změnit prostředí. Kafka pokračoval v psaní těchto každodenních dopisů po téměř tři týdny. (...) Pro Kafku bylo typické nejen to, že se dítě snažil utěšit, ale také to, jak úzkostlivě přitom dbal na každý detail.