Argo strana 119 z 314

Autor zde sleduje další osudy Tiberia Claudia Caesara, který se stal římským imperátorem za pomoci svého přítele Agrippy a vládl až do své násilné smrti v roce 54 n. l. Svoje osudy vypráví ústy autora v čtivém románu, v němž naprosto objektivně a bez samolibosti seznamuje čtenáře nejen se svými drobnými i závažnými státotvornými úspěchy, ale hlavně s celkovou atmosférou doby, v níž se zrodilo křesťanství jako další z historických epoch ve vývoji lidstva.

"Zlomový okamžik v životě Vladimira Vladimiroviče Putina nastal na podzim roku 1989 v Drážďanech. Před místní rezidenturou KGB, kde mladý Putin sloužil, se shromáždil dav protestujících, kteří chtěli vzít nenáviděnou organizaci útokem. Bez vojenské podpory nemohl Putin budovu dlouho udržet. Rozhodl se tedy blafovat. Vyšel neozbrojen před bránu a prohlásil: „Moji vojáci mají zbraně. Vydal jsem jim rozkazy: pokud někdo vkročí do objektu, mají zahájit palbu.“ Zástup protestujících se rozešel. Ve své knize Nový car: Vzestup a vláda Vladimira Putina předkládá americký investigativní novinář Steven Lee Myers barvitý obraz muže, který se z řadového agenta KGB vyšvihl až na vrchol vládní pyramidy – stal se ruským prezidentem. V důkladně rešeršovaných kapitolách rozebírá Putinovu rodinu a dětství, jeho kariérní růst i kontroverzní rozhodnutí v pozici prezidenta. Výsledkem je přesvědčivý a živý psychologický portrét člověka, jehož prvotní motivací je zachování zdání autority za každou cenu, člověka, který nedává najevo slabost, který improvizuje i chladně kalkuluje a u něhož se cílevědomost váže s výkonností a flexibilitou. O autorovi: Steven Lee Myers je americký investigativní novinář, který od roku 1989 pracuje v listu The New York Times. Od roku 2002 strávil během dvou pobytů více než sedm let jako zahraniční korespondent v Rusku a referoval o druhé čečenské válce, ukrajinské oranžové revoluci, zimní olympiádě v ruském Soči i anexi Krymu. Předtím pracoval jako novinář v New Yorku, Washingtonu a za války v Iráku také v Bagdádu. Nyní se specializuje na zahraniční záležitosti a bezpečnostní témata. Nový car: Vzestup a vláda Vladimira Putina je jeho první knihou. Citace: „Nový car je strhujícím a nesmírně podrobným životopisem Vladimira Putina, v němž Myers zevrubným, až shakespearovským způsobem vysvětluje, proč Putin jedná právě tak, jak jedná.“ – Robert D. Kaplan, geopolitický analytik „Velmi působivý portrét děsivě mocného autokrata.“ – Kirkus Review „Nový car Stevena Leeho Myerse není prvním Putinovým životopisem, ale do dnešního data je životopisem nejsolidnějším. Uvážlivým a komplexním způsobem odhaluje pravou tvář jednoho z nejuzavřenějších světových vůdců.“ – Daniel Treisman, The Washington Post „Myers předkládá obraz člověka, který přechází od jedné krize ke druhé s jediným cílem: aby z něj vyzařovala síla. Zasvěcený a detailní životopis.“ – Gal Beckerman, The New York Times Book Review „V životopise Vladimira Putina Steven Lee Myers geniálně kombinuje vyprávěcí umění, psychologickou sondu i politickou analýzu.“ – Nina Lvovna Chruščovová, americká politoložka, pravnučka Nikity Chruščova"

Sbírku inuitských pověstí doprovázejí ilustrace Arona z Kangequ (1822–1869), grónského umělce, který jako první vylíčil tyto drsné příběhy ze zorného úhlu původních obyvatel Arktidy. Největším kladem knihy je maximálně autentické zachycení grónské lidové slovesnosti, a to nikoli zvenčí, ale očima rodilého pozorovatele.

Fiktivní mississippské městečko Morgana je zabydleno vskutku jedinečnými postavičkami. King MacLain se jako mytologický satyr zjevuje v okolních lesích a svádí místní ženy, stárnoucí německá učitelka klavíru slečna Eckhartová se v okamžiku agónie uchyluje ke žhářství a po uši zamilovaný malarik Loch Morrison pozoruje dalekohledem dostaveníčka jisté nezdárné žákyně s neznámým námořníkem. To ale není zdaleka všechno – dojde také na tonoucí sirotky na dívčím táboře, batolata polykající knoflíky, zákeřné komáry či zlopověstné klavírní besídky. Je snad celá Morgana pouhá fata morgana ? Zlatá jablka představují svérázný román ve formě povídek, ovlivněných modernismem a řeckou mytologií, a z díla Eudory Weltyové vyčnívají jako nejkomplexnější text. Autorka zde umně evokuje chuť a vůni amerického jihu, ale často také jeho pachuť: jablka na jejím literárním stromě jsou lákavě prohnilá.

Román o nenaplněných snech, outsiderství, beznaději a bezmoci, ale také o lásce a přátelství. Serjoža, středoškolák, syn obyčejné ženské a alkoholického darmošlapa, má od dětství velký sen – chtěl by se stát kosmonautem. Ne proto, aby vzlétl ke hvězdám, které rád pozoruje, ale aby se z vesmíru alespoň jednou podíval na celou zeměkouli. Jeho slohová práce, v níž se ze své touhy vyzná, vzbudí pozornost úspěšného dokumentaristy, který se o Serjožově cestě za snem rozhodne, s požehnáním politbyra, natočit vícedílný dokument. Serjoža ovšem nesní jen o hvězdách – jeho mysl zaplňuje i krásná rusovláska, nesmělá učitelka hudební výchovy Světlana. Snovou atmosféru románu autorka podtrhuje mírně archaizovaným stylem a krásným jazykem. Náhodná není ani volba místa, kde se příběh odehrává: nevlídný zimní Murmansk 80. let 20. století jako by symbolicky dokresloval mrazivé sevření nepříznivými okolnostmi, jež provázejí osudy hlavních protagonistů. Všudypřítomnou melancholií a tragikou osudů hlavních hrdinů prosvítá naděje, že má smysl snít i sebevětší sny, třebaže nedojdou naplnění. Kniha obdržela Cenu deníku Helsingin Sanomat za nejlepší prvotinu 2008 a v témže roce postoupila i do nejužší nominace na cenu Finlandia.

Jak zachytit nezachytitelné? Jak pojmenovat to, co se děje mezi narozením a smrtí ? Jak uchopit „věčně prchavý okamžik“? Právě takové otázky si William Saroyan klade ve své knize vzpomínek, meditací a úvah. Formou otázek a odpovědí, reálných či fiktivních rozhovoru vede dialog s novinářem, s vlastními dětmi, s ideálním čtenářem, se sebou samým, ba dokonce se svou smrtí, kterou potkal ve snu. Zjišťuje, že život je naplněn paradoxy, o kterých si můžeme maximálně povídat. Nežijeme dlouho, nestačíme se vzájemně poznat, nevíme, co je důležité a podstatné… proto asi tak to nejlepší, co se dá udělat, je dokázat lidi alespoň rozesmát - dát vzniknout radosti v daném okamžiku. „Začal jsem psát tuto knihu v naději, že její psaní zastoupí umírání, mou skutečnou smrt, kterou jsem už nějaký čas cítil nablízku.“

Matthew je mladík, jemuž se před lety zabil bratr a on teď čím dál víc propadá schizofrenii. Prochází terapií, jejíž součástí je i samotné psaní, a dozvídá se o světě, o sobě a o lidech kolem sebe nečekané věci. Bez ohledu na závažnost onemocnění a prostředí, do něhož nás Matthew zavádí, není kniha vůbec depresívní, pochmurná či „těžká“ – právě naopak. Je to půvabný, smutný a citlivě uchopený příběh, psaný s nadhledem inteligentního kluka, který si ze sebe umí udělat legraci. Nathan Filer se narodil v roce 1980 v anglickém Bristolu. Na University of West England se zabýval psychickými poruchami a ve stejném obory získal místo na Bristolské univerzitě. Své poznatky, stejně jako setkáním s pacienty trpícími schizofrenií, využil pro svůj román. V současné době vyučuje kreativní psaní na univerzitě v Bathu.

Tragédie se dějí pořád, i tehdy, když se hned vedle odehrává komedie. Můžete jet na výlet a v první vesnici za městem přejet kočku, v tu chvíli káně na louce sezobne krtka a za zatáčkou to do vás napálí SUV. Tedy ne do vás, ale do paní Hollinghurstové, takže z Jamese Hollinghursta je vdovec. Netuší, kam jeho žena jela, ale velmi se diví, že si s sebou vzala střevíce na jehlovém podpatku. A má starosti s pohřbem. Jak se takový pohřeb vlastně dělá? A co když vás vaše sekretářka chce speciálně utěšit a nedá si to vymluvit?.

Málokdy se redaktorovi poštěstí, aby ve spoustě nabídek, které přicházejí do nakladatelství, objevil perlu. Šest povídek studentky FAMU, oboru scenáristiky a dramaturgie, takovými perlami jsou. Mašinová je psala pro mládež, ale i dospělým uhrane autorčin chladný, jakoby odtažitý, precizní styl, který dodává příběhům neobvyklý, omračující nádech všudypřítomného strachu, obav, nepatřičnosti, podivínství a podivnosti. V centru dění stojí dětští hrdinové, mnozí už na prahu dospělosti, kteří jsou jako sirotci nebo s bezcitnými, sebestřednými, někdy až surovými rodiči odkázáni sami na sebe. Obklopuje je netečný, nesrozumitelný, citově prázdný, krutý svět dospělých a oni jsou mu vydáni napospas, a buď si v něm jakýmikoli prostředky najdou svou cestu a přijmou nepřijatelné, anebo zahynou. Mašinová vdechla příběhům skvělou atmosféru, a ačkoli nejsou zasazeny do konkrétní doby, při jejich četbě máte pocit, jako byste se dívali na krásný starožitný artefakt vystavený v přepychovém salonu honosné vily. Knihu doplňují působivé ilustrace mladé ilustrátorky Petry Josefíny Stibitzové. ((o autorce)) Milada Mašinová (narozena 1988) je studentkou posledního ročníku magisterského studia na FAMU (katedra scenáristiky a dramaturgie). Souběžně pracuje v Centru tvorby pro děti a mládež v České televizi. Na podzim jí vyjde v nakladatelství Lipnik první díl komiksové trilogie Mor, kterou stejně jako připravovaný povídkový soubor Kočky a jiné příběhy o strachu ilustrovala Petra Josefína Stibitzová.

V budoucím světě deptaném změnami klimatu a suchem se i sníh z hor mění v déšť a déšť se vypařuje dřív, než dopadne na zem. V rozpadajících se Spojených státech spolu města Phoenix a Las Vegas vedou boj o tenčící se podíl na vodě z řeky Colorado. Ve Vegas působí legendární bojovníci, kterým se říká „vodní nože“ – asasíni, teroristé a špehové starající se o ochranu lasvegaských zásob vody a taky o to, aby to s Phoenixem dopadlo bídně. Když se vynoří zprávy o zdroji vody, který by zcela změnil situaci, vyšle Las Vegas svého elitního vodního nože Angela Velasqueze do Phoenixu, aby vše prošetřil. Angel se setká se zkušenou novinářkou Lucy Monroeovou, která hledané tajemství zná. Jenže Angel nepátrá jen po vodě, Lucy sebou nenechá jen tak orat – a smrt jednoho nenáviděného vodního nože by byla jen nízkou cenou, kdyby šlo o to, jak si zajistit životadárný říční tok.

Když v hornické vesnici v Černém kraji zmizí beze stopy tři členové jedné rodiny a nedlouho poté najde místní děvčátko v ptačím hnízdě lidské oko, požádá místní strážmistr o pomoc londýnský Scotland Yard. Inspektor Walter Day a seržant Nevil Hammersmith však netuší, co je čeká. Musí bojovat nejen s nepřízní živlů, ale i s pověrčivostí místního obyvatelstva, které upřímně věří, že pták je znamením smrti a že pod zemí má doupě krvavá příšera. Navíc se celá vesnice pomalu, ale jistě propadá do neprobádané sítě starých štol. Než policisté s pomocí dr. Kingsleyho rozluští záhadu Černého kraje, musí odhalit nejedno temné tajemství a osvědčit, že mají nejen nervy, ale i svaly ze železa.

Poté, co se Madeline Hydeová se svým manželem Ellisem na silvestrovském večírku roku 1944 znemožní před filadelfskou společenskou smetánkou, Ellisův otec – bývalý plukovník zahanbený již dříve tím, že jeho syn ze zdravotních důvodů nemůže narukovat – jim přiškrtí přísun peněz. S přispěním svého nejlepšího přítele Hanka si Ellis usmyslí, že otcovu ztracenou přízeň nejlépe získá, pokud uspěje tam, kde plukovník kdysi veřejně selhal, a uloví proslulou lochnesskou příšeru. Maddie se s nimi neochotně vydá přes Atlantik a svůj bezpečný svět nechá za sebou. Trojice se ocitne v zapadlé vesničce na Skotské vysočině, kde místní nemají pro privilegované vetřelce nic než opovržení. Maddie zůstává sama v odlehlém hotelu. Potraviny jsou na příděl, panuje nedostatek paliva a klepání pošťáka může věštit tragickou novinu. Přesto si drsný půvab a nenápadné kouzlo skotské krajiny zamiluje. Postupně se seznamuje s vesničany a přátelství se dvěma mladými ženami jí ukáže, že svět je větší, než kdy tušila. Maddie začíná chápat, že nic není takové, jak se jeví na první pohled – dřívější názory jí najednou připadají neobhajitelné a tam, kde to nejméně čekala, číhají mrazivá překvapení.

Monografi e je věnována rytíři par exellence, anglickému králi Richardu I. Jeanu Florimu se podařilo vytvořit brilantní portrét tohoto krále opředeného mýty a legendami, v němž neváhal odkrýt ani temné či skrývané stránky Richardovy osobnosti (prchlivost, sklony k homosexualitě) a zároveň vykreslit dějiny rytířské mentality 12. století. Svou monografi i Flori založil na pečlivém studiu a analýze dobových pramenů, které interpretuje jasným a přitom čtivým způsobem, stejně jako na pečlivé kritice novodobé historické literatury. V první části se autor zaměřuje i na méně známá období Richardova života (mládí a pobyt v Poitou a v Akvitánii, kde vládl v letech 1174–1189 a střetal se zde se vzpurnou aristokracií), jeho roli normanského a akvitánského vévody a anglického krále a neopomíjí ani Richardův pobyt ve Svaté zemi. Druhá část knihy je koncipována jako portrét krále v zrcadle rytířských ctností.

Tento povídkový soubor uznávané a oceňované autorky vyvolal v Británii skandál – jedná se sice o sbírku textů vesměs publikovaných časopisecky, ale titulní povídka vyšla v tomto souboru poprvé. Mantelová se za znevážení britské ikony dočkala nevybíravých útoků, jenomže kritici jako by nebrali na vědomí, že v povídce se sice objevuje Margaret Thatcherová a míří se na ni puškou, ale že Mantelové jde o něco jiného – popsat křehkou vazbu mezi nesourodými hrdiny povídky. Křehké pouto mezi lidmi, důvěrnost, která se někdy přiblíží k lásce, ale může se snadno rozplynout, je ostatně společným tématem všech povídek tohoto souboru, byť se odehrávají na rozličných místech a mezi rozličnými aktéry. Hilary Mantelová se narodila roku 1952 v Derbyshiru. Studovala na univerzitě v Sheffi eldu, prošla řadou zaměstnání, krom Anglie žila v Africe a v Saúdské Arábii, a exotické prostředí se pak objevilo v jejích knihách. První román začala psát už v roce 1974; pracovala na něm pět let a pak ho odložila; vyšel až roku 1991 (A Place of Greater Safety). Jeho hlavními hrdiny byli představitelé francouzské revoluce Robespierre a Danton. Mantelová tu poprvé zkoumala soukromé životy historických osobností, což je přístup, který použila i v románech Wolf Hall a Předveďte mrtvé, za které v letech 2009 a 2013 získala prestižní Man Booker Prize.

Tento povídkový soubor uznávané a oceňované autorky vyvolal v Británii skandál – jedná se sice o sbírku textů vesměs publikovaných časopisecky, ale titulní povídka vyšla v tomto souboru poprvé. Mantelová se za znevážení britské ikony dočkala nevybíravých útoků, jenomže kritici jako by nebrali na vědomí, že v povídce se sice objevuje Margaret Thatcherová a míří se na ni puškou, ale že Mantelové jde o něco jiného – popsat křehkou vazbu mezi nesourodými hrdiny povídky. Křehké pouto mezi lidmi, důvěrnost, která se někdy přiblíží k lásce, ale může se snadno rozplynout, je ostatně společným tématem všech povídek tohoto souboru, byť se odehrávají na rozličných místech a mezi rozličnými aktéry. Hilary Mantelová se narodila roku 1952 v Derbyshiru. Studovala na univerzitě v Sheffi eldu, prošla řadou zaměstnání, krom Anglie žila v Africe a v Saúdské Arábii, a exotické prostředí se pak objevilo v jejích knihách. První román začala psát už v roce 1974; pracovala na něm pět let a pak ho odložila; vyšel až roku 1991 (A Place of Greater Safety). Jeho hlavními hrdiny byli představitelé francouzské revoluce Robespierre a Danton. Mantelová tu poprvé zkoumala soukromé životy historických osobností, což je přístup, který použila i v románech Wolf Hall a Předveďte mrtvé, za které v letech 2009 a 2013 získala prestižní Man Booker Prize.

Ivan Havel chodil za svým bratrem Václavem o dva kroky pozadu, sourozenci Jana Zajíce měli zakázáno na vysoké škole vynikat, Helena Landovská se kvůli bratrovi Pavlovi stala tajnou bytnou disentu a Hana Hnátová posílala bratrovi Arnoštu Lustigovi do emigrace jeden pár polobotek ve dvou balíčcích. Zdenu Mašínovou vláčeli po útěku jejích bratrů k výslechům po schodech se zavázanýma očima, nadějnou tenistku Janu Navrátilovou vyhnali kvůli emigraci sestry trénovat na parkety v tělocvičně a hudebník Ďula Banga taktak unikl nakládačce, když se jeho bratr Gipsy.cz nezdál Romům dost romský. Na většinu zpovídaných žen nasadila StB své svůdce. Novinářka Alice Horáčková se do podrobna vyptávala osmi sourozenců sedmi výjimečných lidí na to, jaké to je, žít svůj život ve vedlejší úloze. Zjistila, že to je často těžší než vystupovat v hlavní roli. Nikdo z jejích zpovídaných si svůj úděl nezvolil, ale všichni v něm skvěle obstáli. A kromě toho mají na své slavné sourozence úplně jiný pohled než jejich obecenstvo