Argo strana 112 z 311

Kniha o Baltimorských je třetím románem švýcarského, francouzsky píšícího autora Joëla Dickera. Na rozdíl od jeho předchozího bestselleru Pravda o případu Harryho Queberta nemá detektivní zápletku, ač napětí v něm rozhodně nechybí. Děj této rodinné ságy nazíráme opět pohledem mladého úspěšného spisovatele Marcuse Goldmana, který se tentokrát vrací do dob a krajin svého dětství, aby se vyznal z obdivu a lásky k těm, kterým říká Baltimorští – tedy ke druhé větvi rodiny Goldmanů, svému strýci, tetě a bratrancům. Byly to osobnosti pro běh jeho života zcela určující: byli bohatí, úspěšní, krásní, laskaví – a zdánlivě naprosto a neochvějně šťastní. Prostřednictvím vzpomínek a reminiscencí z dětství a dospívání, objevování zasutých rodinných tajemství a vlastní rekonstrukce toho, co mu bylo zamlčováno, Marcus zkoumá důvody a osudové náhody, které přes období dostatku a harmonie nakonec vedly k rozkladu, pádu a tragédii. Je to kniha vyrovnávání se s velkou ztrátou i s rolí věčně chudého příbuzného, ale i román o ztrácené a nalézané lásce a o cestě k sobě samému.

Hazel neměla nikdy v úmyslu živit se přípravami svateb. Jenom pomáhala své sestře-dvojčeti Lile s jejím „velkým dnem“. Vybrala nejen velmi vhodné prostředí, ale postarala se o všechnu výzdobu, choreografii slavnosti i veškeré jídlo, včetně úžasného svatebního dortu, který upekla její spolubydlící Amber. Letní svatba Lily a Ollieho byla tak úspěšná, že netrvalo dlouho a Hazel se začali ozývat další zájemci. Vyhovět jejich přáním nebylo vždycky snadné. Právníci Gemma a Eliot si vybrali svatbu na hradě ve skotských horách a bohémsky laděný pár Josh a Sarah zatoužili po karibském ráji. Musela čelit mnoha nečekaným problémům, aby těmto dvěma odlišným párům otevřela cestu, na jejímž konci by k sobě došly a řekly si „ano“. Jestli se to Hazel podařilo a co přitom sama prožívala, to se dočtete v nové knize Abby Clementsové, která city rozhodně nešetří.

Román amerického prozaika Johna Clellona Holmese Jeď! je, jak se říkává, ztraceným diamantem, a to nejen pro své literární kvality. Děj, zasazený do New Yorku konce 40. let, nám přibližuje postavy, důvěrně známé z Kerouacových románů; Holmes ovšem svou strhující výpověď začal psát více než dva roky před svým slavnějším přítelem a vydal ji pět let před klasikou Na cestě. Allen Ginsberg, Jack Kerouac, William Burroughs, Neal Cassady a řada dalších beatniků zde odhaluje svá nitra, vrhá se do ztřeštěných dobrodružství, miluje, šílí a oddává se životu ve všech jeho formách. „Pokud chcete porozumět tomu, co Allen Ginsberg mínil veršem o ,nejlepších hlavách své generace‘, Jeď! je knihou, která vám to řekne,“ napsal básník Kenneth Rexroth. Slavní protagonisté beat generation jsou přitom v Holmesově románu představeni v jiném světle, než je obvykle známe – platí to hlavně pro Kerouaca a Cassadyho, ale i pro hlavního hrdinu Ginsberga, v té době zcela neznámého básníka, zmítaného nejistotami i strachem z šílenství, Ginsberga z doby ještě před Kvílením, Ginsberga hledajícího vlastní hlas. Román Jeď! představuje nezaujatý záznam sebedestruktivních rituálů jedné generace; vznikl na základě deníků a je historicky velice věrný; poslouží jako nejen další příspěvek do ikonografie beat generation, ale lze jej právem zařadit k trojici nejvýznamnějších děl beat generation, tedy ke Kerouacovu Na cestě, Ginsbergovu Kvílení a Burroughsovu Nahému obědu.

Už jste četli pohádku, jejiž hlavní hrdinka vůbec není? Teď máte možnost.Artová kniha spisovatele Petra Stančíka (cena Magnesia Litera za román Mlýn na mumie) a výtvarnice Toy Box (Zlatá stuha za komiks Moje kniha Vinnetou) vypráví napínavý příběh osamělé díry, která v gastrokosmu jedné kuchyně hledá planetu, na které žijí její kamarádky. Kniha je výjimečná i tím, že do ní bude provrtaná opravdová díra, skrze níž můžete třeba vyfukovat bubliny, nebo pít limonádu brčkem. Text doprovodí 40 krásných celostránkových ilustrací, takže na své si přijdou i děti, které ještě nedovedou číst. Teď máte možnost pomoci této unikátní knize na svět a vydat se s ní na dobrodružnou cestu plnou fantazie a vůně čerstvě umleté kávy.

Monumentální trojdílný Kafkův životopis napsaný německým literárním historikem Reinerem Stachem je rozsahem, komplexností i významem zcela jedinečné dílo, považované v zahraničí za milník biografické literatury. Autor na něm pracoval celých osmnáct let, Kafku a jeho dílo prozkoumal v širokých dobových, společenských a literárních souvislostech. Přesto jeho dílo není určeno úzkému okruhu „kafkologů“. Naopak, Stachův styl je barvitý, živý a čtivý: jako byste četli strhující, napínavý román. První svazek zachycuje Kafkovo dětství a mládí, studia a prvních léta strávená v zaměstnání a zároveň vykresluje velkolepé dobové panorama spisovatelova rodného města, habsburské monarchie i celé střední Evropy. Kafkovy rané roky (1883–1911) rozhodně nebyly dobou pokojnou. Vznikala nová média a technologie – auta, první letadla, pásová výroba, telefon... to vše urychlovalo a měnilo život. Praha byla centrem vášnivých národnostních sporů a napětí, které se vybíjelo i na židovském obyvatelstvu. A uprostřed toho si citlivý Franz vybojovával cestu k duševní samostatnosti a k vlastní literární tvorbě – proti očekávání rodiny a nejednou i navzdory radám přátel. Rozhodující roky života pod mikroskopem: Reiner Stach proměnil Franze Kafku v románovou postavu. Süddeutsche Zeitung Jeden z největších životopisných projektů německé literární historie [...] biografie století. Frankfurter Allgemeine Zeitung Z recenze Hellmutha Karaseka, jež vyšla 27. září 2014 v deníku Die Welt: „Hodina, kdy se Kafka 3. července 1883 narodil, přechází v Stachově podání v grandiózní panorama spletitých dějin Prahy a českého sebepojetí. Tehdejší Praha měla okolo 220 000 obyvatel. Osmdesát osm procent z nich se hlásilo ke katolictví, dvě procenta k protestantské víře a devět procent k judaismu. Doba Kafkova narození se odehrávala ve znamení radikálních změn. Zatímco město uvnitř starých hradeb obývali z valné části Němci a německy mluvící Židé, opodál probíhala nepozorovaná, leč rozhodující změna: předměstí osidloval český proletariát a české sebevědomí rostlo. Pokus předsedy vlády zavést po vyhraných volbách češtinu jako první úřední jazyk ztroskotal na odporu rakouských Němců. Národní mladočeské hnutí se zapletlo s vídeňským antisemitismem německy mluvících rasistů, jako byl Georg Heinrich von Schönerer a starosta Vídně Karl Lueger.“

Miki, patnáctiletý bosenský muslim, dorazí s rodiči v létě roku 1992 do chorvatského uprchlického tábora zřízeného v bývalém rekreačním středisku. Má za sebou drsné prožitky, které se pro něj stávají tabu. Patří k nim výbuch granátu ve vedlejším domě a smrt sousedů, příchod lidové armády do rodného města, vyhnání obyvatel a odvod mužů. Jeho velký vzor, starší bratr Neno, skončil pravděpodobně v srbském zajateckém táboře. Miki se i přes tíživé okolnosti chce přizpůsobit nové realitě. Zatímco se válečný konflikt přibližuje, loví s novými přáteli holky, poslouchá hard rock, učí se anglické texty a pořádá párty na pláži. Za peníze z brigády si kupuje tenisky Converse All Star, pivo a vstupenky do místního rockového klubu Ukulele. Když vypukne válka mezi Chorvaty a Bosňany, vztahy mezi obyvateli tábora se radikálně zhorší. Často dochází k raziím, změní se obyvatelé ubytovny a dochází k politickým konfliktům. Přátelé mizí do Švédska a Miki začne o zemi, v níž mají něco tak neskutečného, jako jsou hudební knihovny, snít. Rodiče ovšem zarputile trvají na tom, že se chtějí vrátit ke svému životu v Bosně a nezačínat znovu kdesi v severní Evropě. Ukulele jam vypráví o zdánlivé všednodennosti v dobách válečného konfliktu, o snaze přežít a žít v krutých letech extrémního nacionalismu. V uprchlickém táboře se Miki setkává s lidmi s nejrůznějšími příběhy, utečenci, ale i vojáky na dovolené. Pláže v létě zaplňují turisté, kteří si přijeli užít sluníčko a moře, ačkoli se za kopci krutě válčí. S bezelstností Holdena Caulfielda se i Miki snaží zuby nehty si udržet něco z bezstarostnosti svého věku.

Čtvrtým svazkem, Spisovatelé a leviatan, se uzavírá souborné vydání esejí George Orwella, které obsahuje celkem 241 esejí, analýz, recenzí a novinových sloupků z pera slavného spisovatele a novináře. V tomto závěrečném dílu, pokrývajícím roky 1947 -1949 si můžeme přečíst další sloupky „Jak to vidím já“, které známe už z předchozího svazku, Orwellovy recenze (např. na román Jádro věci Grahama Greena nebo esej „Lidská duše za socialismu od Oscara Wildea“), ale samozřejmě i úvahy politické. Například esej „K evropské jednotě“ z r.1947, v němž ještě Orwell stihl zařadit Československo mezi země s „tradicí demokratického socialismu“ bude pro čtenáře nepochybně zajímavý i dnes.

V životě jste nebyli v Indii, představte si to. Teď se ocitnete v indickém Bangalore, uprostřed kraválu, smradu, vřavy dopravy a lidí, a nemáte proti tomu obranu. Jste v bezpečí hotelu a konferenčního centra, a přesto jste vyděšenej jak malej králík. Odvážíte se ven a dojdete do slumu. V nepřehledném davu žen v sárí uvidíte indickou dívku v obyčejném triku a džínách. Vyfotíte si ji, protože je to jediné, co vás neleká. Ona si toho všimne a řekne vám plynnou angličtinou, ať její fotku okamžitě smažete. Pokrčíte rameny, vyhovíte jí a hodíte celou příhodu za hlavu. Novela Láska v době globálních klimatických změn vypráví o globální vesnici zvané Země, ilogičnosti rasismu i nevyzpytatelných cestách srdce, a hlavně o tom, jak se všichni bojíme změn, zatímco ta největší z nich se odehrává kolem nás a nad našimi hlavami.

V pomalu se rozpadajícím podzemním městě kdesi pod povrchem umírající planety putující kolem vyhasínajícího slunce se mladý Annelyn těší blažené naivitě života privilegovaných. Ponížený Masonošem, zručným lovcem opovrhovaných, v trvalé tmě nižších pater žijících dolňáků, spřádá spolu se svými přáteli pomstu. Jenže mladíkovy intriky se ošklivě zvrtnou a posléze ho zavedou do bludiště nekonečných temných chodeb rozlézajících se pod městskými ruinami. Při své zoufalé cestě za záchranou odkrývá krutou pravdu skrývající se za úctou předků k legendárnímu Bílému červu.

Pak Hjongso (nar. 1972) je relativně novou tváří na korejské literární scéně, jeden z autorů moderní globalizované kultury. Jeho výhradně prozaická díla jsou typická svým nekorejským prostorem, ale i postavami. Na autorově hodnocení se korejská literární kritika nedokáže shodnout, vytýká se mu pochybná estetika a překombinovaná, až nečitelná stavba románů. Na druhé straně se objevují hlasy, které v jeho díle vidí téma hledání moderní korejské identity. Pakovy prózy jsou zatím mimo Koreu málo známé, román „Nana za úsvitu“ má českým překladem v zahraničí premiéru. „Nana za úsvitu“ (2010) je situována do Bangkoku, kam na své cestě do Afriky zamíří čerstvý absolvent univerzity, Korejec Leo. Ocitne se v prostředí tamních prostitutek a thajského podsvětí, v barevném, nejasně kódovaném mezinárodním a kulturně proměnlivém ovzduší, absolutně cizím pro jeho dosavadní úzkou spořádanou zkušenost. Scénou defilují další zajímavé postavy, většinou cizinci, pro něž je Bangkok nikoliv exilem, ale novým domovem. Základní romantický příběh mezi Leem a Phloi je nahlížen v časovém úseku patnácti let nezvyklou optikou reinkarnace, spojující osudy naivního Korejce s thajskou prostitutkou vazbami z minulého života.

Přijdete-li večer do kavárny ve Vršovicích, u stolu v rohu pravděpodobně uvidíte na první pohled zajímavého člověka. Nejspíš pije kafe s malým nebo upíjí malé plzně. Když si budete chtít jen tak přisednout, laskavě vám pokyne. Když ale vejde někdo, kdo halasně pronáší velká moudra, ten člověk – Vráťa Brabenec – opustí lokál nebo vetřelce pošle rychle někam. Vráťovi můžete naslouchat, můžete s ním uvažovat o nejrůznějších strastech a radostech světa vezdejšího, můžete se od něj hodně dozvědět, můžete poznat jeho rodné Horní Počernice, indiány v Kanadě, setkat se s osudy nevšedních lidí … nesmíte ho ale zaplašit. Ne, není v něm zaječí strach z nějakého reálného nebezpečí, svoji odvahu k protestu proti zlovůli a blbosti už projevil mockrát, je to taková boží bázeň, pokora a skromnost, se kterou utíká před banalitami, malichernostmi a sebestředností zduřelého ega.

Nejproslulejší Raderovou prací je bezesporu životopis římsko-německého císaře a sicilského krále Fridricha II. Ačkoli literatura o „divu světu“, jak byl císař dobovými kronikáři nazýván, je dnes již nepřeberná, přesto se Raderovi podařilo načrtnout badatelsky přínosný, přitom však velmi čtivý a výstižný portrét jednoho z nejkontroverznějších panovníků středověku. Raderův přístup je striktně biografický. Ve svém líčení se víceméně drží chronologického výkladu Fridrichova života. Pokud je to ale nutné, snadno z něho vystupuje a věnuje se problémům, jež byly pro císařovo vládnutí rozhodující. Z tohoto důvodu zkoumá Fridricha jako zákonodárce, jako autora v mnohém moderních a pro středověký přístup k právu určujících Konstitucí z Melfi, detailně zpracovává císařovo založení univerzity v Neapoli či naopak zálibu v sokolnictví a soudobém básnictví. Ve všech případech však Fridrichova konání interpretuje z hlediska císařova pojetí neomezené panovnické vlády, reprezentace královského majestátu a potýkání se imperiální myšlenky se stejně vládychtivým papežstvím. Pro Fridrichův přístup k panovnické moci je dle Raderova názoru rozhodující jeho sicilský původ a jeho sicilské zkušenosti, jež v mnohém vítězí nad jeho štaufstvím, ve své době ostatně akcentovaným jen v omezené míře. Centrem jeho zájmu byl vždy především Středomořský prostor. Ten do značné míry jeho dvoru zprostředkovával kulturní, vojenské i vědecké impulzy arabského světa, před nimiž se jiní evropští panovníci naopak vědomě uzavírali. Krok za krokem rovněž odhaluje nejrůznější mýty s osobou císaře Fridricha II. spojené. Pro českého čtenáře je velmi zajímavé, že často shledává přímé paralely mezi Fridrichem a římsko-německým císařem a českým králem Karlem IV. Ten podle Raderova názoru na Sicilana v mnohém vědomě navazoval, ačkoli se v propagandistické rovině raději hlásil ke Karlu Velikému než k církevními klatbami obtíženému, bytostně nezkrotnému a v očích mnoha soudobých pozorovatelů až apokalyptickému sicilskému vladaři

Nejproslulejší Raderovou prací je bezesporu životopis římsko-německého císaře a sicilského krále Fridricha II. Ačkoli literatura o „divu světu“, jak byl císař dobovými kronikáři nazýván, je dnes již nepřeberná, přesto se Raderovi podařilo načrtnout badatelsky přínosný, přitom však velmi čtivý a výstižný portrét jednoho z nejkontroverznějších panovníků středověku. Raderův přístup je striktně biografický. Ve svém líčení se víceméně drží chronologického výkladu Fridrichova života. Pokud je to ale nutné, snadno z něho vystupuje a věnuje se problémům, jež byly pro císařovo vládnutí rozhodující. Z tohoto důvodu zkoumá Fridricha jako zákonodárce, jako autora v mnohém moderních a pro středověký přístup k právu určujících Konstitucí z Melfi, detailně zpracovává císařovo založení univerzity v Neapoli či naopak zálibu v sokolnictví a soudobém básnictví. Ve všech případech však Fridrichova konání interpretuje z hlediska císařova pojetí neomezené panovnické vlády, reprezentace královského majestátu a potýkání se imperiální myšlenky se stejně vládychtivým papežstvím. Pro Fridrichův přístup k panovnické moci je dle Raderova názoru rozhodující jeho sicilský původ a jeho sicilské zkušenosti, jež v mnohém vítězí nad jeho štaufstvím, ve své době ostatně akcentovaným jen v omezené míře. Centrem jeho zájmu byl vždy především Středomořský prostor. Ten do značné míry jeho dvoru zprostředkovával kulturní, vojenské i vědecké impulzy arabského světa, před nimiž se jiní evropští panovníci naopak vědomě uzavírali. Krok za krokem rovněž odhaluje nejrůznější mýty s osobou císaře Fridricha II. spojené. Pro českého čtenáře je velmi zajímavé, že často shledává přímé paralely mezi Fridrichem a římsko-německým císařem a českým králem Karlem IV. Ten podle Raderova názoru na Sicilana v mnohém vědomě navazoval, ačkoli se v propagandistické rovině raději hlásil ke Karlu Velikému než k církevními klatbami obtíženému, bytostně nezkrotnému a v očích mnoha soudobých pozorovatelů až apokalyptickému sicilskému vladaři

Nejproslulejší Raderovou prací je bezesporu životopis římsko-německého císaře a sicilského krále Fridricha II. Ačkoli literatura o „divu světu“, jak byl císař dobovými kronikáři nazýván, je dnes již nepřeberná, přesto se Raderovi podařilo načrtnout badatelsky přínosný, přitom však velmi čtivý a výstižný portrét jednoho z nejkontroverznějších panovníků středověku. Raderův přístup je striktně biografický. Ve svém líčení se víceméně drží chronologického výkladu Fridrichova života. Pokud je to ale nutné, snadno z něho vystupuje a věnuje se problémům, jež byly pro císařovo vládnutí rozhodující. Z tohoto důvodu zkoumá Fridricha jako zákonodárce, jako autora v mnohém moderních a pro středověký přístup k právu určujících Konstitucí z Melfi, detailně zpracovává císařovo založení univerzity v Neapoli či naopak zálibu v sokolnictví a soudobém básnictví. Ve všech případech však Fridrichova konání interpretuje z hlediska císařova pojetí neomezené panovnické vlády, reprezentace královského majestátu a potýkání se imperiální myšlenky se stejně vládychtivým papežstvím. Pro Fridrichův přístup k panovnické moci je dle Raderova názoru rozhodující jeho sicilský původ a jeho sicilské zkušenosti, jež v mnohém vítězí nad jeho štaufstvím, ve své době ostatně akcentovaným jen v omezené míře. Centrem jeho zájmu byl vždy především Středomořský prostor. Ten do značné míry jeho dvoru zprostředkovával kulturní, vojenské i vědecké impulzy arabského světa, před nimiž se jiní evropští panovníci naopak vědomě uzavírali. Krok za krokem rovněž odhaluje nejrůznější mýty s osobou císaře Fridricha II. spojené. Pro českého čtenáře je velmi zajímavé, že často shledává přímé paralely mezi Fridrichem a římsko-německým císařem a českým králem Karlem IV. Ten podle Raderova názoru na Sicilana v mnohém vědomě navazoval, ačkoli se v propagandistické rovině raději hlásil ke Karlu Velikému než k církevními klatbami obtíženému, bytostně nezkrotnému a v očích mnoha soudobých pozorovatelů až apokalyptickému sicilskému vladaři

Po velmi úspěšných knihách Brambory na vloupačku a Půjčiti stříbro, loupiti zlato se Catharina Ingelman-Sundbergová vrací se třetí knihou o Lize důchodců nesoucí název Loupež bez cavyků. Ligu důchodců nikdo nezastaví. A její členové teď momentálně potřebují peníze – hodně peněz. Zpříjemnit a rozveselit život starým lidem něco stojí. A proč nenapodobit svět velkých financí a nerozdělovat bonusy – jenže tentokrát lidem s nízkými příjmy a chudým, kteří potřebují trochu povzbudit. Neobyčejná bankovní loupež sice vynese víc než deset miliónů, ale to vystačí tak akorát na to, aby si Liga důchodců ve Stockholmu pronajala jachtu a provozovala na ní restauraci s nabídkou speed datingu a tanečních dýchánků pro seniory. A naše čtveřice má přitom mnohem dalekosáhlejší plány. Märtha s přáteli se rozhodnou mířit mnohem výš a získat opravdu velké peníze mezi bezohlednými finančníky, daňovými podvodníky a velkoobchodníky. V honbě za jměním důchodci riskují, když se snaží vylákat peníze z miliardářů na luxusních jachtách v Saint-Tropez. A ještě ke všemu je jim v patách policie.

Architekt, profesor a autor mnoha odborných publikací M. Rajniš se rozhodl sepsat vzpomínky ze svého života plného cestování, netradičních zvratů, úspěchů i pádů. Jako buřič a provokatér, který si celý život razí svojí cestu, chce čtenáři ukázat, že i člověk, nýmand, kterého málem strčili do pomocné školy, může žít bezvadný život. „Přál bych si, aby se čtenář při mým vyprávění odvázal, začal mluvit slangem a vychutnal si krásně vyslovený český nadávky, který se skví jako pralinka na dortu.“ Prof. Ing. arch. Martin Rajniš (* 16. května 1944, Praha) je český architekt a urbanista, spoluzakladatel České komory architektů, několika architektonických kanceláří a zakladatel ateliéru Huť Architektury. Jako pedagog působil na VŠUP v Praze a na Technické univerzitě v Liberci. Je známý především jako autor nové Poštovny na Sněžce nebo Majáku a muzea Járy Cimrmana v Jizerských horách. Věnuje se experimentální architektuře a vztahu architektury k přírodě a k lidské společnosti. Martin Rajniš o knize… Skutečně mám dobrou paměť a už řadu let mě připadalo potřebný podělit se o příběhy, který jsem za posledních 70 let zažil. Osud mi do cesty přihrál milý stvoření, Magdu (Křížkovou) Šebestovou, která mý košatý zhruba, 100 hodinový vyprávění převedla do 900 stran textu, z kterejch posléze vznikl na 120 stranách týhle knihy koncentrovanej elixír toho, podle nás, nejlepšího. Myslím, že čtenáře budou bavit i krásný fotky, mimo jiný i z mejch četnejch exotických cest, kterých tam bude víc než stovka. Dílo se jmenuje 25 344 dnů vzpomínek, což vystihuje 71 let mého života, během něhož jsem toho zažil skutečně hodně – dětství ve staré Praze s nejrůznějšími výchovnými experimenty svého otce, časy chudoby a vzdoru proti bolševikovi, byl jsem dvanáctkrát v kriminále. Strávil jsem čtyři roky na moři, přeplul na malé lodi s jednou krásnou holkou Atlantik. Projezdil jsem stovky tisíc kilometrů po pouštích, divočinách, pralesech, projel jsem horní toky Amazonky, byl jsem v nejzapadlejších koutech Nové Guiney. Ale zároveň jsem řídil jako architekt velké ateliéry a rukama mi prošlo ve stavebních nákladech skoro 14 miliard korun. Zažil jsem Paříž coby bezdomovec i jako nositel světové ceny za architekturu… Spolupráce s Magdou (Křížkovou) Šebestovou Magdu jsem poznal koncem sedmdesátých let, když jsme v době třeskutýho bolševizmu dělali pavilon na výstavu do Kanady – já jako mladej architekt a ona jako hosteska. Pamatoval jsem si ji ještě z doby, kdy jako malá holka zpívala s Jiřím Suchým v Semaforu. Potom jsme se dlouhý roky neviděli a až při rozhovoru pro Xantypu kterej se mnou přišla udělat,jsem si uvědomil, jak se umí ptát, jak se umí bezvadně tvářit a hlavně jak skvěle umí psát… tak jsem jí nabídl, že bychom spolu mohli zkusit to moje vzpomínání napsat a ona, zaplať pánbůh, kývla...