Argo strana 122 z 311

Aby poznal život chudých z první ruky, vydával se George Orwell na výpravy do chudých městských čtvrtí, nejprve v Londýně a později i v Paříži. Oblékal se jako nuzák, aby mezi místní lépe zapadl, protloukal se jen s minimem peněz, přespával v zavšivených ubytovnách, pracoval jako myč nádobí. S tím, jak chudí žijí a umírají, se seznámil bezprostředně též v jedné pařížské nemocnici, když na svých toulkách onemocněl. Orwellova sociologická reportáž dodnes slouží díky své upřímnosti a procítěnosti jako protipól všech suchých statistik o nezaměstnanosti, chudobě a bídě.

Neobyčejně populární Faberův román Kvítek karmínový a bílý končí větou „Ale teď už je čas, abyste mě nechali jít.“ Přesně to ale mnozí čtenáři nebyli ochotní udělat. Stěžovali si na příliš otevřený konec a zasypali autora dotazy jako: „Co to má znamenat? Co se stalo se Sugar a Sofií? Plánujete pokračování?“ Michel Faber se mu léta bránil. Pak napsal pro svého italského nakladatele jednu povídku jako vánoční dárek. Záhy ho ale napadl námět na druhou, třetí… a najednou měl dost materiálu na celou povídkovou sbírku. V každé z nich „navštívil“ jednu postavu ze světa Kvítku: protivnou komornou Claru (z níž se v této knize stala prostitutka), světáka Bodleyho, dvakrát Sugar, stárnoucího Williama (který se napájí portským a laudanem a dumá, kde se ten jeho život sakra zvrtl), Emmelínu Foxovou a nakonec i Sofii. Povídky jsou to rozkošné a zábavné, lze je číst zcela nezávisle na románu, ale v kombinaci s předchozí knihou jsou samozřejmě silnější. Poslední novela o Sofii, hnutí sufražetek v edvardiánské době i o tom, že člověk se nikdy nemůže úplně vrátit, patří k tomu nejlepšímu, co Michel Faber kdy napsal.

Na Zemi žije a živoří sedm miliard lidí a neustále se rodí další. Kolik jich ještě planeta dokáže uživit? Podle všeho by kritickou hranicí mohlo být deset miliard Pozemšťanů. Současně neustále ubývá rostlinných a živočišných druhů – ale které z nich jsou nezbytné k zachování lidského druhu, a dokázali bychom zajistit jejich přežití? Existuje nějaký způsob, jak přirozeně zastavit růst lidské populace? A pokud ano, najdeme ekonomický model, který nám zaručí prosperitu bez nutnosti permanentního růstu? Autor provokativního Světa bez nás se ve své nejnovější knize pokouší nalézt v odpovědích na tyto otázky „poslední naději na zachování budoucnosti lidské civilizace na Zemi“. Alan Weisman (1947) je oceňovaný novinář a spisovatel. Přispívá do řady významných časopisů, např. Harper's, The New York Times Magazine, Los Angeles Times, Atlantic Monthly aj., je autorem řady knih (mj. Svět bez nás, česky Argo, 2008) a nositelem řady cena za literární i publicistickou činnost

Příběh drsného románu z prostředí podsvětí „nejbohatšího města na světě“ (myšlen Stavanger, centrum norského ropného průmyslu) se odehrává během tří po sobě jdoucích dnů na konci září někdy v blíže neurčené současnosti. Je vyprávěn po krátkých kapitolách, střídavě z pohledu několika hlavních postav. Jednou z nich je státní úředník Pal, od něhož odešla manželka a který sám vychovává dvě dcery, propadl internetovému hazardu a nasekal ohromný dluh, který nutně potřebuje vyrovnat. Dalšími jsou Rudi a Jan Inge, kriminálníci v krizi středního věku. Pal se zná s Rudim z dětství a teď ho požádá o pomoc. Domluví se na pojistném podvodu, ale Pal si až příliš pozdě uvědomí, když se zaplete s partou kriminálníků, může se to obrátit proti němu... Kromě hlavní dějové linky jsou v románu rozehrané dva vedlejší příběhy dalších postav (známých a příbuzných), které vyprávění a celému prostředí dodávají na plasticitě.

Jedné deštivé říjnové noci je v opuštěném skladišti na Manhattanu nalezeno mrtvé tělo krásné a mladé Ashley Cordovové. Přestože policie označí její smrt za sebevraždu, dlouholetý investigativní žurnalista Scott McGrath má jiné podezření. Vyšetřování podivných okolností obklopujících Ashleyin život a smrt dovede McGrathe tváří v tvář odkazu jejího otce: legendárního režiséra kultovních hororů Stanislase Cordovy – muže v ústraní, kterého na veřejnosti nikdo neviděl již déle než třicet let. Poháněn touhou po pomstě, zvědavostí a potřebou odhalit pravdu nechá se McGrath i se svými dvěma novými pomocníky vtahovat hlouběji a hlouběji do Cordovova tajemného, hypnotického světa. Když se k odhalení režisérových tajemství přiblížil naposledy, stálo ho to manželství i kariéru. Tentokrát by mohl přijít o mnohem víc. Marisha Pesslová (1977) vyrůstala po rozvodu rodičů jen s matkou (i když za otcem, Rakušanem, jezdila pravidelně do Evropy), která vybavila dceru nejrůznějšími schopnostmi: Marisha jezdila na koni, malovala, hrála jazz a učila se francouzsky. Vystudovala literaturu. Psát začala v Londýně, kde se na čas usadila. V současnosti žije v New Yorku. Začala psát dva romány, a teprve rukopis toho třetího – Vybrané okruhy z mechaniky pohrom (česky Argo, 2008) o velmi jedinečném vztahu dcery a otce – poslala literární agentuře a po dvou letech pak vyšel. Stal se knihou roku, dostal se do žebříčku deseti nejlepších debutů a jeho práva se prodala do zahraničí.

Istanbul je poutavým a současně nezvyklým pohledem na jednu ze světových metropolí očima autora, který je s ní neodlučně spjat. Kniha je nejen holdem Istanbulu a Bosporské úžině, ale i jakousi osobní kronikou Pamukova uměleckého zrání. Rodinná historie a autorovy vzpomínky se prolínají s esejemi o malířích, spisovatelích a cestovatelích – západních i tureckých – spojených s Istanbulem. Pamukův Istanbul však není radostnou ódou na tisícileté město, nýbrž zachycuje město spíše v jeho pochmurných tónech a s jeho bytostnou melancholií, zdůrazněnou i podmanivými fotografi emi Ary Gülera.

Istanbul je poutavým a současně nezvyklým pohledem na jednu ze světových metropolí očima autora, který je s ní neodlučně spjat. Kniha je nejen holdem Istanbulu a Bosporské úžině, ale i jakousi osobní kronikou Pamukova uměleckého zrání. Rodinná historie a autorovy vzpomínky se prolínají s esejemi o malířích, spisovatelích a cestovatelích – západních i tureckých – spojených s Istanbulem. Pamukův Istanbul však není radostnou ódou na tisícileté město, nýbrž zachycuje město spíše v jeho pochmurných tónech a s jeho bytostnou melancholií, zdůrazněnou i podmanivými fotografi emi Ary Gülera.

Svéráznou knihu záhad připisují její autoři, Jorge Luis Borges a Adolfo Bioy Casares, fiktivnímu spisovateli jménem Bustos Domecq. A aby nás o jeho existenci přesvědčili, doplňují knihu Domecqovým životopisem a předmluvou rovněž fiktivního akademika. V tomto díle se setkáváme s detektivem, který podobně jako Nero Wolf nemůže vycházet z domu – ne však kvůli tloušťce, ale proto, že je vězněn (byť neprávem) za vraždu. V příbězích plných humoru a ironie navštěvují hrdinové povídek celu č. 273 a předkládají Parodimu záhady, které on s důvtipem a na základě logické úvahy řeší. Obvykle je samozřejmě všechno jinak, nežli se zprvu zdálo.

Co člověka přivede k sebevraždě? Je to jeden zlomový moment, nebo k ní nevyhnutelně směřuje celým svým životem? A jak si s ní mají poradit pozůstalí? Miriam zemřela v Mnichově na anorexii. Její bratr (z Londýna) a otec (z Ameriky) si přijeli vyzvednout její tělo, ale než jim ho úřady vydají, mají spoustu času na cestování - po Německu i po vlastních myšlenkách. Teď oba čekají, až se zvedne mlha a oni budou moci odletět. Podaří se jim ale Mnichov opravdu opustit

V knize Město pod vládou kazatelů autor zkoumá mechanismy reprezentace moci ve 14. a 15. století v prostředí politicky aspirujících českých a slezských měst. Komparativním způsobem zkoumá zasahování kazatelů do městské správy, jejich ovlivňování hospodářského a především náboženského života během husitské revoluce, a to jak na straně měst utrakvistických (Praha, Hradec Králové), tak katolických (Plzeň, Vratislav, Lehnice). Kazatelé zde vystupují především v roli manipulátorů, kteří utvářejí většinové společenské smýšlení, jehož prostřednictvím posléze prosazují ryze politické zájmy, mnohdy proti přáním starých radních vrstev i proti městské vrchnosti, panovníkovi či biskupovi.

Sci-fi román Urbo Kune je součástí unikátního stejnojmenného projektu, který v sobě zahrnuje architekturu, literaturu, film, výtvarné umění a hudbu. Tento román vychází ze zadání názvu a místa fiktivního hlavního města Evrosvěta. Pojednává o příchodu nového knihovníka Mikuláše Jelena, který pro novou práci opouští svůj antikvariát v Praze. S Urbem se však nesžívá snadno a sílí v něm pocit, že město, budované s vidinou euroslávy slávy a pak nikdy neprobuzené a ke svému účelu nevyužité, si žije vlastním tajným životem, o kterém nemá společnost ani stát tušení. Mikuláš se tu setká s podivnými lidmi, kteří v sobě přinášejí budoucnost. Někteří ho přicházejí obejmout, jiní mu chtějí ublížit. Roli, kterou v tajném plánu města sehrává, se musí učit přímo na jevišti. Může jen doufat, že ji celou bude znát dřív, než ho někdo stihne zabít. Kniha je ilustrována nákresy a vizualizacemi města, jež vznikly v ateliéru a vysokoškolském kurzu architekta Petra Hájka.

Wilsonov

V roztomile ztřeštěném, potrhle humorném a přitom dojemném příběhu napsaném dnes již veleslavným Davidem Walliamsem vystupují opět velmi svérázné postavy, počínaje tlustou tetou Albertou a jejím domácím mazlíčkem sovou a kominickým duchem a bývalým sluhou gibonem konče. Teta Alberta je posedlá hrou zvanou blechy a prohrála v ní už všechny peníze. Není divu, že má spadeno na bohatství své mladinké neteře Stelly, univerzální dědičky saxbyovského panství. Otrlá tetička se ve své touze po majetku nezastaví před ničím. Ale Stella je rozhodnutá se bránit. A na své straně má velmi neobyčejného, třebaže trochu zlomyslného pomocníka...

V Nultém čísle se vrací Ecovo oblíbené prostředí redakce. Ztroskotaný nájemný spisovatel připravuje nulté číslo bulvárního plátku Zítřek, jehož cílem je spíš vydírat než informovat. Zaplete se přitom do šíleného příběhu, v němž hraje roli mrtvola lži-Mussoliniho, vražda papeže Jana Pavla I., Rudé brigády, CIA, mafie a houfy spiklenců. Eco vykresluje temná zákoutí jiného Milána, než jaký znají turisté; zde se v temných uličkách vraždí a neopravené pozůstatky bombardování mezi ruinami římských památek navozují obskurní představy. Příběh z roku 1992, v němž splývá historie s paranoiou, má kořeny v druhé světové válce a jeho výhonky zasahují až do naší doby, jejíž manipulace a falzifikace veřejného mínění předjímá.

Egona Bondyho netřeba představovat: guru několika generací nonkonformní mládeže, světec českého undergroundu, svérázný fi lozof, pozoruhodný prozaik a především – vynikající básník. Projekt Bondyho sebraných básnických spisů si klade za cíl představit poprvé v úplnosti jeho básnickou tvorbu, včetně nově objevených či rekonstruovaných textových materiálů. Proponované tři svazky nepřinesou „pouze“ Bondyho vlastní texty, nýbrž i ediční aparát; naše edice se tak svými parametry v mnohém přibližuje kritickému vydání. Zárukou kvalitního edičního zpracování je Martin Machovec, přední český editor, literární historik, znalec Bondyho díla a kronikář českého undergroundu. Druhý svazek přináší texty z let 1962–1975.

Kniha Skalní Pantheon a přírodní park na panství Malá Skála v Čechách z roku 1828 od autora Franze Ferdinanda Effenbergera je průvodce a pomocník při poznávání jednoho z nejcennějších přírodních areálů s pomníky a souborem pamětních nápisů v Čechách. Romantickou úpravu krajiny prováděl v letech 1803–1832 majitel panství, textilní podnikatel Franz Zacharias von Römisch. V ruinách skalního hradu i ve volné přírodě nechal budovat pomníky a desítky oslavných nápisů pro co možná nejvíce mytologických, historických i současných hrdinů a osobností, vysazoval nové aleje a zušlechťoval krajinu. Vynikající překlad Vratislava Slezáka nabízí „poutníkům“ možnost, aby maloskalský panteon lépe poznali, a českým badatelům dává podrobně nahlédnout do myšlenkového světa romantismu.