Argo strana 124 z 314

Texty a ilustrace Johna Lennona vděčí za svou popularitu jménu svého autora. Písání (1964) i Španěla na vesnici (1965) napsal a vydal ještě v době první fáze "beatlemánie". Absurdní krátké texty a básničky jsou postaveny především na vynalézavé hře s jazykem (slovním významem a legračními novotvary) a popírání obvyklých forem, dějů a spádu příběhů, což však není v britské literární tradici nijak cizí.

Po raných Lennonových textech z počátku 60. let sebraných do Písání (česky 1996) a Španěla na vesnici (česky 1999) vyšli v grafické úpravě Štěpána Danča do třetice Lennonovy pozdní texty vydané jako Nanebepění v roce 1986, shrnující jeho prózu i nebeletrii doprovázenou vlastními ilustracemi z let 1968–1979, včetně slavné Balady o Johnovi a Yoko, kde Lennon popisuje své seznámení s Yoko, rozpad Beatles, pronásledování americkými i britskými úřady a spojení s americkým undergroundem. Jeho beletrie je parodií na každý druh psaní a svou myšlenkovou i jazykovou hravostí navazuje na tradici, jež je v britské literatuře známá jako poetika nesmyslu.

Jmenuji se Peter Grant. Do ledna jsem byl jen obyčejný četnický elév působící v řadách oné mocné armády bojovníků za spravedlnost, kterou všichni rozumně uvažující lidé znají pod označením Metropolitní policie, a všichni ostatní jako Pendrekáři. Jenže pak, jedné noci, při vyšetřování jisté vraždy, jsem se pokusil získat svědeckou výpověď od muže, který byl mrtvý, ale také znepokojivě výřečný, což mi zajistilo pozornost vrchního inspektora Nightingalea, posledního čaroděje Anglie. A právě tehdy, jak se říká, začíná můj příběh. Nyní jsem policejní detektiv a čarodějův učeň, první učedník za padesát let, a můj svět už není tak jednoduchý, jak býval. Zabývám se upírskými doupaty v Purley, sjednávám smír mezi znepřátelenými božstvy řeky Temže a vykopávám hroby v Covent Garden – a to jsou jen rutinní operace. Při tom všem něco hlodá v srdci mého milovaného města; jakýsi zlomyslný, pomstychtivý duch unáší obyčejné Londýňany a přetavuje je v groteskní figuríny, které mají inscenovat jeho drama plné násilí a zoufalství. Ve městě se probouzí duch nepokojů a vzpoury a na mně je, abych z chaosu opět vykřesal pořádek, třeba i za cenu vlastního života.

Dějiny královského města Kolína nad Labem je dosud jedinou syntézou dějin města Kolína a dosud nenalezla náhradu v novém zpracování. I pro dnešního badatele a čtenáře je potřebným zdrojem poučení. Autor Vávra (1838 až 1912) čerpal i z pramenů dnes ztracených nebo nezvěstných. A tak i přesto, že poslední vydání vyšlo již více než před 100 lety, zůstává toto dílo v řadě ohledů základní pomůckou, po které musí zájemce o kolínskou historii sáhnout. První díl popisuje období do roku 1816. Druhý díl popisuje období od roku 1816 až do roku 1886.

Novomanželé Ellen a Vazoun se stěhují ze Seattlu do New Yorku, kde se chce Ellen prosadit jako malířka. Jedou tam v pečené krůtě, již vyrobil ženich nevěstě jako svatební dar bez jakýchkoli uměleckých ambicí. Nebyl by to Tom Robbins, aby to nedopadlo přesně naopak. Ellen dělá obyčejnou servírku v baru vedeném Arabem a Židem, stojícím přímo proti budově OSN, zato krůtu koupí Muzeum moderního umění a Vazoun se stane přes noc slavným umělcem. V románu vystupují navíc oživlé věci: Malovaný kolík, Lastura, Lžička, Špinavá ponožka a Guláš v konzervě, které za svými majiteli do New Yorku putují. Fantazie, hravost, inteligentní humor, jazyková vynalézavost a vypravěčské nadání jsou očekávanými atributy čtivého románu, jenž bývá označován za Robbinsův nejlepší.

Prozrazovat cokoli z románů Toma Robbinse je vůči čtenáři nefér. Je možné prozradit jen to, čím se jen trochu liší od těch předchozích. Tento autorův předposlední román z roku 1994 je vyprávěný nezvykle v druhé osobě, hlavní postavou je opět žena – tentokrát burzovní makléřka, která zažije krach, a kniha je záznamem následujícího víkendu, jenž by měl být v hrůzném očekávání nejisté budoucnosti pro ženu peklem: všechno je ovšem jinak a v románu Toma Robbinse ji čeká gejzír bláznivých situací a osudových setkání. Ani v tomto románu nezapomíná autor na rozvíjení šílené filosofické teorie, která se tentokrát točí hodně kolem žab.

Někde zvoní telefon (2010) sleduje osudy čtyř mladých hrdinů v pohnuté době politických nepokojů v Korejské republice 80. let 20. století. Hlavní postavu románu, vzdělanou a literárně činnou Čong Jun, vrhne zpět do víru vzpomínek na její vysokoškolská léta v Soulu nenadálý telefonát od někdejšího přítele. Prostřednictvím návratu do svého mládí znovu prožívá euforickou lásku i bolestné ztráty, které jsou neoddělitelně propletené s tragickými událostmi na pozadí tehdejšího militantního režimu, který neváhal obrátit ozbrojenou moc proti studentským hnutím. Kniha prozkoumává otázky, zda lze najít v životě s milovaným člověkem útočiště před nejistotou a samotou a nakolik se naše osobní směřování formuje v době našeho dospívání.

Generace prarodičů dnešních dospělých byla zvláštní tím, že její příslušníci postupně žili v několika státech a společenských zřízeních, aniž by vytáhli paty ze svého města. Bouřlivé zvraty dvacátého století se jim vryly do životů a daly vzniknout komickým i dramatickým příběhům, které jejich vnuci nadšeně hltali. A nové s nimi prožívali. Jak vypadalo dětství vedle jednoho takového dědy na rázovitém východočeském venkově? Vedle dědy přesvědčeného komunisty, který prošel nacistickým vězením a sabotoval invazi v roce 1968? Dětství kluka, kterého politika vůbec nezajímala, ale chtěl vědět, co se skrývá v té bedně s haknkrojcem v dílně pod ponkem... Známý propagátor internetu a renomovaný technologický publicista Patrick Zandl vzpomíná na svého dědu - a potažmo celou generaci Husákových prarodičů - s humorem i nostalgií.

Román Daleko od hlučícího davu patří k nejzářivějším pokladům anglické literatury. Už jeho první vydání v roce 1874 se stalo literární senzací, kniha se vyprodala během pouhých dvou měsíců a Thomasi Hardymu vynesla reputaci předního spisovatele viktoriánské doby. Čím kniha tolik zaujala ve své době a čím dodnes oslovuje další generace čtenářů? Hardyho román v sobě úchvatně kombinuje romantickou love story s upřímným, otevřeným vylíčením anglického venkova; nejedná se však o nějakou pastorální idylu, jakkoli je kniha prodchnutá nostalgií. Právě naopak, v mnoha ohledech jde o zcela moderní příběh s ryze moderní hrdinkou – mladá, nezávislá statkářka Batsheba se už dávno zařadila do kánonu velkých postav světové literatury, podobně jako její tři velice rozdílní nápadníci, oddaný pastýř Gabriel, postarší statkář Boldwood a světácký seržant Troy. Spletitý děj plný zvratů, nádherné popisy jihoanglické krajiny i života na venkově, zajímavě vykreslené postavy a dokonalá práce se čtenářovým očekáváním – to vše dělá z románu Daleko od hlučícího davu vpravdě mistrovské dílo, které nepochybně stojí za přečtení i dnes.

Marně hledám slov (Lost for Words, 2014) je první St Aubynův román, jenž se nezaměřuje na rodinu Melroseových, nicméně podobně jako u předchozích knih je i zde zjevná autobiografická inspirace. Autor totiž nepochybně využil svých zkušeností s nominací na Bookerovu cenu za román Matčino mléko z roku 2006 a napsal lehkou, vtipnou frašku, v níž si utahuje z celého nakladatelského průmyslu: nakladatelů, kteří hledí jen na zisk, porotců, kteří účastí na ceně sledují vlastní cíle a knihy ani nečtou, ambiciózních autorů, pro něž je získání ceny věcí přežití, slávy či zapomenutí, a v neposlední řadě i médií, které nezajímá nic jiného než humbuk, který kolem ceny pomáhají vytvořit. Edward St Aubyn (*1960) patří k nejpozoruhodnějším a nejobdivovanějším britským prozaikům současnosti. Vtipný a brilantní stylista se proslavil hlavně sérií pěti románů o rodině Melroseových, v níž zpracoval traumatické zážitky ze svého dětství, včetně sexuálního zneužívání násilnickým a despotickým otcem, léta silné drogové závislosti, kdy se několikrát v důsledku předávkování ocitl na prahu smrti, a v neposlední řadě i bouřlivý osobní život. St Aubynovy romány jsou nejenom autobiografi ckou sondou, ale především navazují na dlouhou tradici společenského románu, jehož klasickou představitelkou je Jane Austenová a ve dvacátém století zejména Evelyn Waugh a Anthony Powell.

V areálu soukromé dívčí střední školy v Dublinu bylo nalezeno tělo chlapce. Vraha se vypátrat nepodařilo. O rok později se na nástěnce ve škole objevuje fotka oběti s anonymním vzkazem: Vím, kdo ho zabil. Dostává se do rukou mladého detektiva Stephena Morana, který ji chápe jako příležitost vydobýt si místo na vysněném oddělení vražd. Spolu s kontroverzní policistkou Conwayovou znovu otevírají případ a při vyšetřování odkrývají nitky příběhu, který před rokem zůstal utajen. V kulisách staré internátní školy v Dublinu vedené řádovými sestrami číhá na každém kroku temno a je zjevné, že několik studentek nemá z různých důvodů zájem říkat pravdu. Svět dospívajících dívek se ukazuje být tajemnějším a nebezpečnějším, než si oba detektivové uměli představit. Místo pro tajností je napínavý a vzrušující příběh o přátelství a věrnosti, krutosti dívčího kolektivu a touze vzepřít se uniformitě.

Harry August, hrdina knihy, má podivuhodnou schopnost: jakmile zemře, vrací se do chvíle svého zrození a prožívá svůj život znovu od začátku, ale se všemi vzpomínkami na to, co už prožil. Autorka s tímto motivem dovedně pracuje – vypráví o tom, jak Harryho zaskočí první znovuzrození, jak této zvláštnosti uvyká a učí se jí využívat, jak se seznamuje s dalšími lidmi obtíženými podobným darem. Někteří jsou starší než on a žili už před jeho narozením; jiní se naopak narodí až za Harryho života a přežijí ho. Vytvářejí tak řetězec, po kterém lze posílat zprávy napříč dějinami – a právě Harrymu se přihodí, že ho těsně před jednou z jeho smrtí navštíví dívenka a prosí ho, aby při dalším zrození předal zprávu do minulosti: blíží se konec světa a jen lidé jako Harry tomu můžou zabránit – pokud jim ovšem na světě záleží... Claire North je pseudonym, identita autora / autorky není zřejmá. Prvních patnáct životů Harryho Augusta se setkalo s nadšeným čtenářským ohlasem, takže je pravděpodobné, že tvůrce tohoto románu nezůstane v utajení navždy.

K českému čtenáři se konečně dostává kniha o „baby-led weaning“ (BLW), tedy o zřejmě nejpřirozenějším způsobu zavádění pevné stravy u kojenců, kdy celý proces řídí samo dítě- účastní se rodinného stolování, samo se krmí a samo si vybírá, co bude jíst. Díky tomu se rozvíjejí přirozené dovednosti a schopnosti dítěte, koordinace ruka-oko, jemná motorika, samostatnost…Není potřeba vařit žádná pyré, kašičky nebo přesnídávky. Jídlo je zábava a jídelní stůl se nemění v bojiště, jak tomu často bývá při klasickém krmení lžičkou. Autorky- odbornice na stravování malých dětí a novinářka- v knize popisují celý proces „dítětem vedeného odstavení“, radí kdy, jak a s čím začít, ale i na co dávat pozor a čemu se vyhnout. Především však čtenářům poradí, jak dítěti pomoci k tomu, aby si zamilovalo dobré jídlo.

Autor kultovních svazků, jako je Parfém bláznivého tance nebo I na kovbojky občas padne smutek rozhodně nárok tentokrát přijít s knihou vzpomínek. Sám o ní vehementně tvrdí, že nejde o autobiografi i, a možná má pravdu. Tenhle velikán americké bohémy a sběratel majonézy totiž snáší jeden důkaz za druhým, že jeho život jako by vypadl ze stránek jeho románů, a znalci jeho díla v jeho vzpomínkách určitě najdou mnoho zárodků, které později vyklíčily do literárních motivů. V rozvětveném vyprávění s mnoha odbočkami nás Robbins seznámí se svým dětstvím prožitým ve virginském horském městečku za Velké hospodářské krize, dozvíme se, jak se z něj díky vojně stal pacifi sta i milovník asijské kultury, počastuje nás (pro nás Středoevropany legračně užaslým) popisem svých prvních houbařských výprav, poučí nás, proč jíst a nejíst kimči – a zejména strhujícím i vtipným způsobem vylíčí, jak žila americká umělecká avantgarda koncem padesátých let, v dobách, kdy se společnost u nás ještě vylízávala z nejhorších ran nejtužšího komunismu. Z pozice očitého svědka a účastníka popisuje sanfranciskou hippie vlnu a vyznává se ze svého veskrze pozitivního vztahu k psychedelikům, vypráví, jak se z literárního kritika-samouka stal známý romanopisec, a více či méně láskyplně se zmiňuje o mnoha láskách svého života. Chcete se dočíst o satori prostřednictvím neonového golfového míčku a o tom, jak sledovat experimentální fi lmy Andyho Warhola coby strhující thrillery? Jste na správné adrese.

V tomto útlém svazku Peter Mayle spojil síly s Gérardem Auzetem, majitelem proslulé pekárny „Chez Auzet“ v provensálském Cavaillonu, aby nám prozradil vše o pečení chleba po francouzsku. Od přípravy a mixování těsta až po vlastní pečení, od tradičních baget a bulek až po kořeněné, olivové či vinné chleby, tento britský milovník Francie a její kuchyně nás seznamuje s jednoduchými a podrobně vysvětlenými recepty, postupy a tipy pro domácí pečení, jež doplňuje lidovými rčeními, humornými historkami a stručnou historií čtyř generací této rodinné pekárny, kde „pečení a konzumaci chleba povýšili na úroveň náboženského obřadu".

Andy Warhol byl v šedesátých a sedmdesátých letech sice poměrně výraznou postavou newyorské umělecké scény, ale jako mnoho jiných umělců byl spíš introvert a svůj status celebrity přijímal poměrně zdráhavě. Kniha Filosofie Andyho Warhola z roku 1975 představuje nebývale přímočarý vhled do nitra výstřední a v mnoha ohledech pozoruhodné Warholovy osobnosti. A to nejen v podobě zamyšlení nad láskou, jídlem, krásou, prací, penězi, úspěchem a dalšími celkem běžnými fenomény, ale i ve způsobu, jakým je autor předkládá. Na povrch tu vystupují nejrůznější Warholovy obsese a obavy, libůstky a výstřelky. Text se zcela plynule pohybuje mezi několika polohami a seriózní úvahy nad okolním světem střídají aforistické průpovídky a provokativní výkřiky, místy téměř dětinsky sebestředné. Ale právě v tom, s jakou důsledností a odzbrojující upřímností Warhol představuje svět, jak ho vidí on sám, tkví kouzlo téhle knihy.