Argo strana 131 z 311

Černé ticho je druhou knihou ze série thrillerů finského autora Pekky Hiltunena, ve kterých hraje hlavní roli tajemné londýnské Studio. Jeho zakladatelka Mari si vzala za cíl napravovat spolu se svými spolupracovníky a zároveň přáteli zlo tohoto světa. Ústřední příběh se točí kolem vyšetřování série brutálních vražd, které jejich pachatel uveřejňuje jako tajemné videonahrávky na sociálních sítích. Brzy se ukazuje velmi promyšlené propojení každého aspektu vražedných činů i jejich sdílení na internetu s chorobným uctíváním vrahova idolu popkultury. Tým Studia se tentokrát vydává přímo do nebezpečné akce za dopadením vraha daleko od své londýnské základny. Druhá kniha také odhaluje něco víc ze záhadného dětství Finky Mari a posouvá o něco dál životní zkušenost její krajanky Liy.

Černé ticho je druhou knihou ze série thrillerů finského autora Pekky Hiltunena, ve kterých hraje hlavní roli tajemné londýnské Studio. Jeho zakladatelka Mari si vzala za cíl napravovat spolu se svými spolupracovníky a zároveň přáteli zlo tohoto světa. Ústřední příběh se točí kolem vyšetřování série brutálních vražd, které jejich pachatel uveřejňuje jako tajemné videonahrávky na sociálních sítích. Brzy se ukazuje velmi promyšlené propojení každého aspektu vražedných činů i jejich sdílení na internetu s chorobným uctíváním vrahova idolu popkultury. Tým Studia se tentokrát vydává přímo do nebezpečné akce za dopadením vraha daleko od své londýnské základny. Druhá kniha také odhaluje něco víc ze záhadného dětství Finky Mari a posouvá o něco dál životní zkušenost její krajanky Liy.

Madeleine Albrightové nebylo ještě ani dvanáct, a už na vlastní oči viděla několik dějinných dramat — nacistickou okupaci rodného Československa, bombardování Londýna, kam se její rodina uchýlila do exilu, vítězství Spojenců ve druhé světové válce, vzestup komunismu a počátek studené války. V Pražské zimě nyní Madeleine Albrightová líčí právě těch bouřlivých dvanáct let. Vychází přitom z někdejších dětských zážitků i ze své politické a akademické erudice, mísí rodinné vzpomínky a písemné dokumenty se záznamy aktérů tehdejšího dění a předkládá čtenářům působivou dějinnou fresku i niterné svědectví. Tyto dva póly jejího vyprávění se neustále doplňují i svářejí: autorka zkoumá minulost z hlediska nadčasových dilemat a zároveň vypráví velice osobní příběh s univerzálním dopadem. Kniha zavede čtenáře z Pražského hradu do londýnských protileteckých krytů, z bezútěšného terezínského ghetta na zasedání předních světových státníků; Madeleine Albrightová se tu zamýšlí nad svým židovským původem, o němž se dozvěděla až ve zralém věku, rozebírá komplikovanou českou historii i nelehká mravní rozhodnutí, s nimiž se musela vyrovnávat generace jejích rodičů. Na základě svědectví současníků ukazuje, jak byly miliony obyčejných lidí vytrženy z rodinného prostředí a ocitly se v rolích exilových vůdců, odbojářů i kolaborantů, obětí i vrahů. Tyto nesmírně složité dějinné události jsou přitom utvářeny pojmy, jejichž smysl si člověk osvojí už v dětství: strachem, důvěrou, přizpůsobivostí, hledáním vlastní identity či vnímáním rozdílu mezi dobrem a zlem. „Nikomu, kdo byl na světě mezi lety 1937 a 1948,“ píše Madeleine Albrightová, „nebyl cizí hluboký smutek. Zahynuly miliony nevinných a na jejich smrt se nikdy nesmí zapomenout. Ztracené životy už dnes nenahradíme, máme však povinnost zjistit co nejvíce o tom, proč a jak se to všechno událo. Knihu vzpomínek Madeleine Albrightové nejlépe přiblížil nedlouho před svým úmrtím autorčin blízký přítel Václav Havel: "Madeleine Albrightová napsala strhující příběh plný dobrodružství a vášně, tragédie a odvahy na pozadí okupovaného Československa během druhé světové války a následujících tří let, vedoucích k Únoru 1948. Ve své knize nabízí svěží, neotřelý pohled na události, jež formovaly její život a pozdější kariéru, a dovádí nás k hlubokému zamyšlení o mravních dilematech, které se projevovaly i v našich životech."

Prvotina autora románu Zlato. Dan Rhodes čtenáři předkládá „101 povídek o lásce“, které na první pohled mohou působit matoucím dojmem – několikařádkové texty, které lze snadno přelétnout očima, jako povídky právě nepůsobí. Čtenář, který přistoupí na autorovu hru a začte se do jeho mikropříběhů, momentek, zdánlivě absurdních situací, shledá, že Rhodesovy texty jsou jako ledovec, z větší části skrytý povrchnímu pohledu. Za absurdními, zdánlivě nepochopitelnými i dosti černými vtipy se skrývají dramata, která mohl prožít každý z nás, a pozorný pohled odhalí, že Rhodes ve skutečnosti píše o strachu ze samoty, smutku z opouštění a nenaplněných setkání, i o zaslepenosti láskou a štěstím. Dan Rhodes (1972) je britský prozaik. Debutoval v roce 2000 sbírkou „101 povídek o lásce“ s názvem Antropologie. Hýčká si pozici na okraji literárního dění, a na svém blogu s oblibou zveřejňuje negativní recenze na svoje knihy. Přesto se dočkal čtenářského úspěchu, kritického ocenění a překladů do mnoha jazyků. Rhodesovým tématem jsou milostné vztahy, líčené s poťouchlým humorem, plné bizarních zvratů a podbarvené nostalgií a smutkem.

I tento Bukowského román vypráví autorovo alter ego Henry Chinaski, tentokrát se však s ním a jeho ženou Sarah dostáváme do poněkud nezvyklého prostředí: do hollywoodských filmových studií. Chinaski totiž pro Hollywood píše autobiografický scénář – a v průběhu psaní se setkává s všemožnou filmovou i společenskou smetánkou, od pohledných a povolných hereček přes slavné režiséry po velké spisovatele. Ti všichni jsou přitom pro autora terčem sžíravé ironie. Netřeba dodávat, že i u tohoto románu si přijdou na své příznivci svérázného Bukowského stylu – i zde hlavní hrdina ze všech sil děvkaří, sází na dostizích, excesivně konzumuje alkohol a vůbec všeobecně zanedbává životosprávu a dobré mravy: Chinaski se zkrátka nezmění ani v Hollywoodu.

I tento Bukowského román vypráví autorovo alter ego Henry Chinaski, tentokrát se však s ním a jeho ženou Sarah dostáváme do poněkud nezvyklého prostředí: do hollywoodských filmových studií. Chinaski totiž pro Hollywood píše autobiografický scénář – a v průběhu psaní se setkává s všemožnou filmovou i společenskou smetánkou, od pohledných a povolných hereček přes slavné režiséry po velké spisovatele. Ti všichni jsou přitom pro autora terčem sžíravé ironie. Netřeba dodávat, že i u tohoto románu si přijdou na své příznivci svérázného Bukowského stylu – i zde hlavní hrdina ze všech sil děvkaří, sází na dostizích, excesivně konzumuje alkohol a vůbec všeobecně zanedbává životosprávu a dobré mravy: Chinaski se zkrátka nezmění ani v Hollywoodu.

Když vražda staré bezmocné ženy naruší zimní spánek vesnice Shipcott, vypadá to, že místní policista Jonas Holly bude mít najednou plné ruce práce. Vyšetřování jeho první vraždy mu však brzy překazí obhroublý detektiv Marvel, který Jonase okamžitě odsune na druhou kolej. Ze zimní oblohy se valí sníh a s přibývajícím sněhem se začínají vršit další oběti. Jonas, který se stará o svou těžce nemocnou ženu, se navíc se stává terčem záhadných výhrůžek obviňujících ho z nicnedělání. Rozhodne se tedy po nocích pátrat po vrahovi na vlastní pěst... V další knize oceňované autorky thrilleru Vřesoviště se čtenář vrací do již známého prostředí exmoorského kraje, který, jak se zdá, temné události přitahuje.

Jak to vypadá, když se jeden australský miliardář rozhodne natočit fi lm o Mojžíšovi? Přemluví producenta, sežene nadějnou mladou režisérku a scenáristku v jedné osobě a všichni se můžou pustit do práce. Tedy až najdou někoho, kdo by se hodil na nelehkou hlavní roli. Sedmadevadesátiletý Herman Wouk, legendární postava americké literatury, po půlstoletí zřejmě konečně našel způsob, jak napsat příběh o hebrejském Zákonodárci. Do svého epistolárního románu sám vstupuje jako stárnoucí spisovatel, který se stále snaží napsat svůj velký, ale „beznadějný“ román a i přes odpor své ženy se uvolí podílet se na vznikajícím fi lmu jako poradce. Prostřednictvím dopisů, e-mailů nebo třeba přepisů skypových konferencí čtenář sleduje, jak se mladá režisérka Margo Soloveiová vyrovnává se židovským dědictvím, jehož se před lety vzdala, a jak při práci na scénáři znovu hledá cestu k tradicím a k lidem, kteří z jejího života na nějaký čas zmizeli. Vše s humorem, nadhledem, lehkou ironií a životní moudrostí komentují autorovy deníkové záznamy.

Když Imogen a Anně náhle zemře babička a odkáže jim cukrárnu na pláži, jejich životy se převrátí naruby. Jenže staromilská retro cukrárna potřebuje zoufale získat zákazníky, jinak dědictví babičky Vivien zmizí nadobro. Blíží se léto a Anna s Imogen se rozhodnou, že to nevzdají a že právě jejich zmrzlinárna se dostane na mapu gurmánských zážitků na jižním pobřeží Anglie. Jenže zatímco Imogen zůstane za pultem, Anna se vydá do Itálie pochytat nejnovější trendy ve světě zmrzliny – a přitom zjistí, že práce po boku špičkových odborníků může přinést nejen nové znalosti…

Róza, sto pět let stará dáma, vlastní v Marseille vyhlášenou restauraci „Malá Provence“, kde hostům předkládá velice originální pokrmy inspirované vším, čím si kdy prošla, všemi lidmi, které kdy potkala. Nakonec se rozhodne sepsat paměti, neboť její život byl vskutku pohnutý... Groteskní epopej, jež z toho vzejde, vypráví o kuchařce, která se nikdy ničeho jen tak nezalekla. Róza, ztřeštěná a poněkud drsná osůbka, přežila všechny možné podlosti 20. století, jímž prošla, aniž co ztratila ze své poživačnosti a chuti do života. Vedle dvou velkých lásek zakusila, co se dalo: genocidu Arménů, nacistické hrůzy, maoistické třeštění, osobní tragédie i ponížení, cestu jí křížili lidé obyčejní, i ti, kteří zasahovali do dějin: absurdní řízení osudu a její kuchařské umění ji na čas zavedly i do domácnosti vůdce SS Heinricha Himmlera. Pokaždé se ale oklepala a zase vykročila vpřed – někdy pod praporem, na němž vlálo starozákonní heslo Oko za oko, zub za zub. Na její neuvěřitelné pouti napříč bouřlivým stoletím i zeměmi ji doprovázela zvláštní bytost – mlok Theo, s nímž v těžkých chvílích rozmlouvala jako rovný s rovným. Hořce ironická kniha v duchu šibalských románů rozvíjí dobrodružství neobyčejné, pohoršující stařenky, jejímž krédem je: „Pokud jsou dějiny peklem, pak život je rájem.“

Gary si konečně plní dávný sen: na ostrově v aljašském jezeře začne budovat srub a se svou ženou Irene se v něm chce natrvalo usadit. Když však Irene vidí, že manžel pracuje čistě instiktivně a bez jakéhokoliv plánu a že stavba nedrží příliš pohromadě, začne o celém podniku pochybovat. Jejich dcera Rhoda se je snaží od přestěhování na ostrov odradit, ale odhodlaného a nekomunikujícího otce zviklat nedokáže. Rodiče tedy opouštějí dům na pevnině a se skrovnými zásobami a lukem vyrážejí k neobydlenému ostrovu. David Vann ve své druhé knize zpracovává ožehavá psychologická témata: rozpadající se rodinné vazby, nedorozumění a odcizení mezi rodiči a dětmi, existenciální tíseň dýchající z nádherné, netečné divočiny.

O úkladných vraždách, spáchaných v sebeobraně, o detektivním pátrání, jež vedlo zpátky, o morálním pádu, který byl krásný, a o zvrácené lásce, jež byla čistá - tento příběh vypráví Sedmikostelí, existenciální gotický horror o městě ve městě nad Vltavou.

Cyklus povídek českých spisovatelů spojený tématem cest – to téma jsme vybrali, protože humanitární pracovníci jezdí pomáhat po celém světě, a navíc budují cesty od člověka k člověku, řečeno vzletně. Smyslem projektu bylo zviditelnit na stránkách celostátního deníku Adru a její činnost, ovšem zároveň se podařilo vytvořit cosi jako reprezentativní čítanku soudobé české prózy. Projektu se zúčastnilo dvacet jedna spisovatelů od mladých debutantů po čítankové klasiky, od bestseleristů a držitelů Magnesií Liter po tvůrce dnešními čtenáři spíše opomíjené. Jejich autorské honoráře pak zaplatil deník Právo. Jako završení celého projektu jsme se rozhodli vydat soubor Povídek pro Adru knižně, a pokračovat tak v započatém úmyslu – především rozšířit touto cestou povědomí o organizaci ADRA, přispět na její provoz z výtěžku knihy a zároveň dát v reprezentativní formě vědět i o současné české literatuře. ADRA je mezinárodní humanitární organizace poskytující pomoc lidem v nouzi. Byla založena ve Spojených státech amerických před více než padesáti lety a dnes má zastoupení již ve 125 zemích světa. V České republice začala ADRA působit v roce 1992 a postupně se stala jednou ze tří největších humanitárních organizací u nás. ADRA pomáhá jak při mimořádných událostech, tak při uskutečňování dlouhodobých rozvojových projektů. Jejím základním posláním je pomoct lidem k tomu, aby byli schopni převzít kontrolu nad svými vlastními životy. Za dobu svojí existence působila ADRA ČR bezmála ve třiceti zemích.

Magda Jogheeová (Šimíčková) se narodila 13. října 1953 v Uherském Hradišti. Vystudovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Žila poněkud nomádským způsobem života. Bydlela na jižní Moravě, v Ostravě, v Praze, na ostrově Mauricius a od roku 1989 bydlí na Českolipsku. Tak dlouho na jednom místě nikdy nepobyla… možná 1je čas na změnu. Líbilo by se jí Bali, Martinik i Mongolsko. Má tři dcery. Pracovala jako redaktorka v Mladém světě, Mladé frontě, Lidových novinách a SD – sobotní příloze regionálních novin. Byla u zrodu občanského sdružení Pasant a dvanáct let pracovala s drogově závislými lidmi a bezdomovci. Vlastně nikdy neskončila, protože se dodnes potkávají v ulicích České Lípy. Fejetony vycházely v letech 1979– 983 v Mladém světě, 1992–1993 v Českolipských novinách, 1994–1996 v Magazínu Lidových novin, 1994–1998 v Nedělních Lidových novinách a Víkendu Mladé fronty, od roku 2007 spolupracuje s ONA Dnes. Fejetony S kabelkou kolem světa a kompostu jsou z let 2011–2013. Třetina z nich vyšla v ONA Dnes. „Fejetony jsou moje láska stejně jako psi, kočky, jeřábi, havrani a jiní ptáci a vůbec všechna zvířata včetně myší a potkanů, slunce, stromů a hvězd na nebi… Občas bývá obohacující také setkání s lidmi. Když vás zrovna neválcují nákupním vozíkem, nevybržďují, nenabízejí výhodný telefonní tarif či pánev se zázračným povrchem. Ale hezky si s vámi povídají u stolečku s kávou, bez věčného zvedání mobilu s neomezeným voláním a bez toho, že šíleně spěchají. Nebo jdou s vámi třeba na procházku…“

Útlá novela Vlad vyšla těsně před autorovou smrtí (2012) a dá se považovat za jakousi bilanci na konci života. Fuentes je v duchu mexických tradic smrtí nadmíru zaujat – smrt se objevuje nejenom v názvu jeho nejslavnějšího díla, ale prostupuje veškerou jeho tvorbu, v níž přízraky minulosti splývají s děsy současnosti, takže někdy jen stěží rozpoznáme, co se odehrává ve vlastním příběhu a co jsou jen sny a představy postav. Ve Vladovi, Fuentesově moderní variaci na upírský mýtus, přesazený z rumunských Karpat do lidnatého hlavního města Mexika, je právě tak jako vlastní děj novely důležitá otázka jak nezemřít – a jakou cenu lze zaplatit za nesmrtelnost.

Magda Jogheeová (Šimíčková) se narodila 13. října 1953 v Uherském Hradišti. Vystudovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Žila poněkud nomádským způsobem života. Bydlela na jižní Moravě, v Ostravě, v Praze, na ostrově Mauricius a od roku 1989 bydlí na Českolipsku. Tak dlouho na jednom místě nikdy nepobyla… možná 1je čas na změnu. Líbilo by se jí Bali, Martinik i Mongolsko. Má tři dcery. Pracovala jako redaktorka v Mladém světě, Mladé frontě, Lidových novinách a SD – sobotní příloze regionálních novin. Byla u zrodu občanského sdružení Pasant a dvanáct let pracovala s drogově závislými lidmi a bezdomovci. Vlastně nikdy neskončila, protože se dodnes potkávají v ulicích České Lípy. Fejetony vycházely v letech 1979– 983 v Mladém světě, 1992–1993 v Českolipských novinách, 1994–1996 v Magazínu Lidových novin, 1994–1998 v Nedělních Lidových novinách a Víkendu Mladé fronty, od roku 2007 spolupracuje s ONA Dnes. Fejetony S kabelkou kolem světa a kompostu jsou z let 2011–2013. Třetina z nich vyšla v ONA Dnes. „Fejetony jsou moje láska stejně jako psi, kočky, jeřábi, havrani a jiní ptáci a vůbec všechna zvířata včetně myší a potkanů, slunce, stromů a hvězd na nebi… Občas bývá obohacující také setkání s lidmi. Když vás zrovna neválcují nákupním vozíkem, nevybržďují, nenabízejí výhodný telefonní tarif či pánev se zázračným povrchem. Ale hezky si s vámi povídají u stolečku s kávou, bez věčného zvedání mobilu s neomezeným voláním a bez toho, že šíleně spěchají. Nebo jdou s vámi třeba na procházku…“