Argo strana 13 z 311

Meredith a Nina Whitsonovy jsou tak rozdílné, jak jen sestry mohou být. Jedna zůstala doma, aby vychovávala své děti a spravovala rodinný jabloňový sad, druhá se vydala za svým snem a procestovala svět, aby se stala slavnou fotoreportérkou. Když však jejich milovaný otec onemocní, ocitnou se Meredith a Nina opět spolu a vedle své chladné a odtažité matky Anyi, která ani teď neposkytuje svým dcerám žádnou útěchu. V dětství je spojovala pouze pohádka, kterou Anya dívkám občas vyprávěla. Na smrtelné posteli si jejich otec od své manželky vynutí slib, že pohádku svým dcerám odvypráví znovu - a to až do konce. Tak začíná nečekaná cesta za pravdou a Meredith a Nina střídavě procházejí minulostí a přítomností a poprvé vyslechnou otřesný příběh života své matky, a to, co se dozvědí, je tajemství tak strašné a děsivé, že otřese samotnými základy jejich rodiny a změní to, kým si myslí, že jsou.

Kniha provází čtenáře nejdůležitějším děním uplynulého století, jež vymezují letopočty 1914 až 1989, tedy od počátku první světové války až do zániku Sovětského svazu. Dvacáté století označuje za americké století, neboť Spojené státy americké v něm sehrály rozhodující roli na poli mocenských vztahů, ale i v oblasti novátorského, "moderního" způsobu života a kultury. Autor se hlásí ke zdánlivě překonanému pojetí dějin, jež dává přednost roli mimořádných jedinců před vlivem ideologií a obecně společenských trendů. Říká, že Josef Stalin a Adolf Hitler a na druhé straně Winston Churchill a Franklin Roosevelt byli prvořadými hybateli 20. století. Nebýt jich, jeho dějiny by se ubíraly velice odlišnými cestami. Kniha se zaměřuje hlavně na dění v Evropě, neboť to formovalo poměry na celém světě. Nyní se ovšem dostává do popředí mimoevropský vývoj, daný vzestupem Číny i jiných neevropských zemí. V závěru tedy konstatuje, že končí jak věk světových válek, tak rozdělení Evropy, ale také evropský věk. I tak vyznívá kniha optimisticky: vidí sice příznaky úpadku ve sféře kultury a umění, ale v politické oblasti je demokracie při všech nesnázích celosvětově na vzestupu.

V roce 1924 se v poválečné euforii v taneční restauraci seznámí servírka Irene a Georges, kulisák pařížských filmových studií. Zamilují se, vezmou se, narodí se jim děti. První je Arlene. Je jiná než její sestry i její nerozluční přátelé Thomas, Daniel a Marie. Arlene je zvídavá, ponořená v knížkách, a když vyroste, rozhodne se prorazit hráz nízkého původu, genderových předsudků a nedůvěry - chce se stát inženýrkou a věnovat se výzkumu atomové energie. Doba se ale změnila, život se dávno neodehrává na filmovém plátně a tanečních parketech. Arlenina generace čelí válkám, krizím i společenským otřesům, na jejichž pozadí prožívá své lásky, setkání, rozchody, naději i bolest. Jean-Michel Guenassia v románu Děj se vůle boží fundovaně a čtivě líčí francouzské dvacáté století od epochy celuloidového snění po vývoj první francouzské atomové bomby. Vydání knihy podpořil Centre National du Livre.

Zuřivá náboženská válka mezi husitským vojskem a křižáky pokračuje. Vojevůdce Jan Žižka ale prohrává bitvu a husité se dostávají do zoufalé situace. Během honu na otroky se kumánské jezdectvo pokouší unést bojovnici Šárku a její druhy. Husité, opakovaně pobouření krutostí nepřítele, shromáždí vojsko na jejich záchranu. Jak se tato bitva bude vyvíjet dále?

Dojde k urovnání vnitřních rozbrojů a husitské vojsko pod velením vojevůdce Jana Žižky opět zvítězí. Katolíci, kteří už nevidí šanci na vítězství, se uchylují k zapovězeným opatřením. Příběh se také zaměří na Žižkovu minulost. Víra předaná Janem Husem Janu Žižkovi se přenáší na další generace a slavný vojevůdce vyráží do své poslední bitvy.

Ústav Heim Hochland v Bavorsku, rok 1944. Ve vzorové nacistické porodnici panuje mír a klid, aby děti, narozené pro nový řád SS, a jejich matky mohly pobývat v co nejharmoničtějším prostředí. Mladičká Francouzka Renée, jež otěhotněla s německým vojákem, zde nachází útočiště do narození nechtěného dítěte. Zdravotní sestra Helga se tu stará o blaho budoucích matek a novorozenců, je ale svědkem tragických osudů žen a situací, kdy jsou „nevhodné“ děti jednoduše „eliminovány“. Její skálopevná přesvědčení se začínají drolit. Poláka Marka sem přivezli z Dachau, aby spolu s dalšími vězni pracoval na stavbě nových budov. Spojenci ale postupují a precizně fungující organizace domova se začíná rozkládat. Z útočiště se stává past. Autorka napsala působivý román o životě v instituci programu Lebensborn, jenž měl za cíl pod Himmlerovým patronátem rozvíjet árijskou rasu a produkovat budoucí válečníky. Jemným, přesným a citlivým jazykem vypráví příběhy, jejichž protagonistům se navzdory odlidštěné mašinérii podařilo zůstat lidmi.

Reportérka Ela Jánská přijíždí do hor k německým hranicím, aby se vzpamatovala z bolestné ztráty miminka. Je zlomená a postrádá důvod žít. Ve staré chalupě, kde se dočasně zabydlí, však najde dopis, který ji přiměje sebrat síly a vypátrat, co se stalo pisateli. Když zjistí, že se v okolí na konci 80. let beze stopy ztratilo několik sotva dospělých chlapců, novinářka v ní se zvedne z popela. Cítí závazek dát všem zoufalým rodinám odpovědi. Nikdo jiný totiž chlapce dávno nehledá. Policie případ odložila a rodiče se vzdali naděje. Nevědomost jim už přes třicet let ničí životy. Emigrovaly jejich děti? Zastřelila je pohraniční stráž, když chtěly utéct do Německa? Žije snad jejich vrah stále mezi horaly? Ela se sbližuje s místními a zdejší kraj se jí svou krásou zakusuje pod kůži. Kousek po kousku rozplétá letitou záhadu a přichází na to, co mladé muže spojovalo. S každým dalším dnem je odhalení pravdy blíže. Někomu se to však hodně nelíbí… Bude pro Elu Jánskou pomoc druhým cestou ven z osobní tragédie, nebo ji šťourání se v minulosti bude stát život?

Nesmírně inspirativní souputník k dnes již klasickému Alchymistovi přináší nadčasové příběhy plné rozjímání a návratu k tomu nejpodstatnějšímu. Jeden z nejvlivnějších autorů našeho věku předkládá soubor příběhů a podobenství, jež zpřístupňují mystérium lidské existence. V knize Maktub (v překladu „to, co je psáno“) Coelho čtenáře zve na cestu víry, sebereflexe a vnitřní proměny. Jak sám říká, Maktub není knihou rad, nýbrž pobídkou ke sdílení a výměně zkušeností. Každý z příběhů osvětluje jednu z cest, jež vedou k nazření našeho života a životů našich bližních po celém světě a přibližují nás k univerzální pravdě o naší kolektivní i individuální lidskosti.

Stal se z něj symbol nezlomné vůle, výjimečných schopností a naděje na úspěch. Aleš Svoboda se v listopadu 2022 oficiálně stal astronautem Evropské vesmírné agentury. Předcházelo tomu náročné výběrové řízení, ve kterém Aleš uspěl jako jeden ze sedmnácti v konkurenci dalších skoro dvaceti tří tisíc uchazečů z celé Evropy. Již předtím ho kariéra zavedla mezi zhruba 20 stíhačů, kteří nad české i evropské nebe vzlétají v nadzvukových bojových letounech JAS-39 Gripen. Jak obtížné je stát se stíhacím pilotem a jak obtížné je stát se astronautem? Jak vypadají střety s ruskými piloty nad Baltem? Kolik peněz bere za svou práci pilot Gripenu a jak vypadá jeho běžný pracovní den? Jaké jsou šance na realizaci české vesmírné mise? To jsou jen některé z otázek, které padly v knižním rozhovoru Aleše Svoboda s novináři Veronikou a Martinem Jonášovými.

Co je v dnešní době vědecký objev? Jaké místo a význam má věda v soudobé společnosti? A zbývá v ní prostor pro skutečně tvořivé myšlení? Pánkova nová próza je zasazená do Dublinu, kam se hlavní hrdina vypravil na konferenci o astrofyzice. Až na místě zjistí, že mu anonymní recenzenti prestižního vědeckého časopisu „zabili“ přelomový objev. Po konfliktu s ostrahou konferenčního centra, která ho nutí, aby si na krk navlékl konferenční visačku jako nějaká ovce, uteče raději ven. Potlouká se kolem kanálů a po mořském pobřeží, opíjí se a uvažuje o stavu společnosti, která každodenně používá vědecké výdobytky, aniž v nejmenším tuší, jak fungují, aniž se o to zajímá. Na své pouti cizím městem se potkává s řadou lidí, u nichž marně hledá porozumění. Josef Pánek napsal další svébytnou a sugestivní prózu, v níž provokativně ryje do obnažených nervů naší postindustriální společnosti.

Na světě je dnes přes 6000 lidí, kteří za svůj život vděčí Nicholasi Wintonovi - jsou to potomci dětí, jež sir Nicholas v roce 1939 zachránil z nacisty okupovaného Československa. Co tehdy motivovalo mladého anglického makléře, aby se pustil do podobného monumentálního úkolu? Na tuto otázku a na mnohé další s ní spojené hledá odpověď Wintonova dcera Barbara. Její působivá, osobně laděná kniha čerpá z historických dokumentů i otcových vzpomínek a ukazuje, kým sir Nicholas - jenž který se dožil neuvěřitelných 105 let - byl a je a jak došel ke svému životnímu heslu: "Není-li to nemožné, musí existovat způsob, jak to udělat."

Nové vydání nejúspěšnějšího románu amerického autora, který se v 60. letech stal spisovatelskou ikonou květinových dětí. Kesey vypráví příběh nezkrotného opozičníka McMurphyho, muže, který radši než do pracovního tábora nastoupí do sanatoria pro choromyslné a začne tu zavádět vlastní, svobodnější pravidla života. Protivníkem je mu sestra Ratchedová, která by šla přes mrtvoly, jenom aby zákon a předpisy nikdo nepřekračoval. Nezkrotný McMurphy se jí postaví i za cenu té nejvyšší oběti, aby svým spolupacientům (spoluvězňům) dokázal, že vnitřní svoboda je nezcizitelná. Filmová adaptace režiséra Miloš Formanovi z roku 1975 získala pět Oscarů.

Kniha líčí dějiny Prahy od časů českého národního obrození v první polovině 19. století až do současnosti. Činí tak neotřelou metodou: seznamuje nás se životem a dílem pěti různých osobností z různých časových úseků, ale i velice odlišného národnostního a sociálního původu (obrozenský autor Karel Vladislav Zap, novinář Egon Erwin Kisch, tesař a komunista Vojtěch Berger, herečka Hana Frejková, dcera Ludvíka Frejky, odsouzené v inscenovaném procesu s R. Slánským a Duong Jirásková, vietnamská dívka žijící v dnešní Praze. Autor se nevyhýbá kritice vypjatého nacionalismu na obou stranách a varuje před nebezpečím jeho recidivy i v současnosti. Příznačně tedy končí odkazem na nedávno instalovaný "Stolperstein" jedné z obětí holokaustu v Praze. Bryantova publikace je pohledem jak z vnějšku, tak zvnitřku, přináší neotřelé, čerstvé postřehy a soudy a nové vnímání nedávných i současných dějin Prahy. Chad Bryant se dějinám Prahy věnuje dlouhodobě, v roce 2007 vyšla v Argu jeho publikace Praha v černém, pojednávající o české metropoli za druhé světové války. Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

V odlehlém koutě země na belgicko-francouzském pomezí shoří statek a na spáleništi je nalezena mrtvola čtyřiaosmdesátiletého farmáře. V následujících týdnech se stáhne smyčka kolem party mladíků – starý Daniel totiž neuhořel, ale byl brutálně ubit. Mladíci jsou zatčeni a Danielův synovec Chris souhlasí se zastupováním rodiny u soudu. Je přesvědčený, že je třeba vrátit mu důstojnost, o kterou svou násilnou smrtí přišel, protože z vyjadřování jeho vrahů čiší pohrdání starým mužem. Vydává se nejen k soudu, ale v prostoru i čase po Danielových stopách. Ve snaze porozumět tomu, kde se v mladých lidech vzala tak neslýchaná krutost, se vydává i do jejich životů, do příběhů obyvatel chudé oblasti postižené nezaměstnaností, drogami a bezprizorností. Vydání knihy podpořil Fond vlámské literatury.

Kdokoli se u nás alespoň trochu zajímá o soudobou vážnou hudbu, je obeznámen s dílem a postavou Marka Kopelenta: tento legendární český skladatel a hudební pedagog svými odvážnými hudebními postupy a nekompromisní tvorbou založenou na vzácné osobní integritě ovlivnil českou hudební scénu jako málokdo jiný a dočkal se i uznání v mezinárodním kontextu. Vydání jeho pamětí, holanovsky nazvaných Ale je hudba, je tak prvotřídní kulturní událostí (sám autor se jej však bohužel nedožil). Kniha nabízí strhující a místy kontroverzní čtení: Kopelent ve své knize poutavě líčí svůj život od útlého dětství, bilancuje svou profesní dráhu, vzpomíná na své spolupracovníky, učitele, generační souputníky i následovníky, ale též neuhýbavě vypráví o pokřivenosti totalitních poměrů a jejich drtivém dopadu na soudobé umění i společnost. A při tom všem nepřestává připomínat duchovní rozměr tvorby a nebojí se z něj odvozovat razantní, byť třeba nepopulární a nepohodlné postoje. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Lucia Berlinová si získala čtenáře i kritiky po celém světě až dlouhých jedenáct let po své smrti: výbor z její povídkové tvorby nazvaný Manuál pro uklízečky vyšel ve větším nakladatelství až v roce 2015, zaznamenal ihned obrovský – a nečekaný – úspěch a byl následně přeložen do více než 30 jazyků. Soubor Večer v ráji přináší další porci toho, čím nám Berlinová učarovala – v povídkách inspirovaných vlastními osudy vypráví o neúprosnosti života, o životních prohrách a ztroskotáních, o obtížném hledání naděje tam, kde se žádná naděje neskýtá… I v těch nejtemnějších prožitcích ovšem autorka dovede najít krásu – a činí tak bez sentimentu a s ďábelským smyslem pro humor. Při čtení jejích krátkých, úderných, vražedně vycizelovaných próz chápeme, proč ji americká kritika řadí po bok Raymonda Carvera, Alice Munroové, či dokonce Antona Pavloviče Čechova a proč je Lucia Berlinová dnes za oceánem obecně vnímána jako jedna z nejzajímavějších amerických povídkářek 20. století.