Argo strana 15 z 260

Poslední, třetí soubor povídek populárního scenáristy, režiséra i herce završí vydání kompletního povídkového díla W. Allena v českém překladu. Tato kniha vyšla Allenovi jako první v roce 1971 a byla kompilací sedmnácti nejlepších povídek, které napsal od r. 1966 pro časopis The New Yorker. Kromě své milované ruské literatury četl Allen samozřejmě i literaturu americkou, z básníků má rád Whitmana, Frosta, Sandburga, Dickinsonovou, Cummingse a ze svých kolegů Arta Buchwalda a Saula Bellowa. Přesto Allen psal své povídky čistě pro zábavu – čím směšnější, tím lepší – absurdní humor oproštěný od jakékoli hlubší myšlenky. V tomto duchu vznikaly i jeho první filmy. Z r. 1971, kdy mu vyšla první kniha povídek, je např. film Banáni.

Záznam o objevitelské výpravě Portugalce Magellana zaujme svou bezprostředností a plastičností a barvitostí líčení dobrodružné plavby a překvapí množstvím informací. Rodem Benátčan a maltézský rytíř Antonio Pigafetta, který se do Magellanovy posádky zapsal pod jménem Antonio Lombardo, nejen pečlivě a důsledně shromažďoval do svých zápisků každodenní události, ale popisoval i život posádek pěti lodí při hledání západní cesty k ostrovům koření, Molukám. Výsledkem je poutavý a poučný cestopis, z něhož lze poměrně přesně rekonstruovat trajektorii plavby a také se seznámit s povahami jednotlivců i s atmosférou společnosti první třetiny 16. století.

V pořadí třetí román přední současné britské prozaičky je přímo naditý podivuhodnými věcmi a ději. Splétá síť pronikavých a barvitých příběhů, které střídavě vypráví výstřední rabelaisovská obryně — Psí žena neboli Psářka — a její éterický nevlastní syn Jordán. Oba žijí na slizkém břehu Temže v Londýně 17. století. Wintersonová si však zasazením příběhu do historie pouze vytvořila jisté vakuum, v němž čtenář dojde osvobození od možných předsudků vůči dějům a postavám. Román samozřejmě vypovídá o naší době; postava Psí ženy je zrcadlem, v němž se zračí zoufalý stav světa a lidí — obryně vypráví o obecných nectnostech s ohromující otevřeností až brutalitou a často na sebe bere roli soudkyně a vykonavatelky trestu.

Povídkový soubor Osamělý poutník je jakýmsi koncentrovaným výtažkem z Jacka Kerouaca. Svůj život na cestě po Spojených státech, Mexiku, Maroku i po Evropě zaznamenává v kratších a sevřenějších, "ukázněnějších" příbězích. Najdeme v nich zážitky z mexické koridy, sledované pod vlivem opia, ze samoty v zasněžených horách, z Paříže, kde je tak snadné se zamilovat, z nočního New Yorku i sluncem rozpáleného Tangeru.

Třetí próza Emila Hakla líčí setkání dvaačtyřicetiletého Jana Beneše s otcem. Zaznamenává jejich vzájemný rozhovor, který se odehrává během jednoho odpoledne a večera. Kniha obdržela cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

České vydání monografie Rusko za starého režimu (Russia Under the Old Regime, vyšla prvně v roce 1974) se opírá o druhé, opravené vydání z roku 1992. Pipesova studie tvoří jakýsi klíč ke čtení autorových novějších prací o socialistickém a komunistickém Rusku. To do značné míry ovšem platí pro celou, dnes v českém prostředí hojně vydávanou produkci o ruských a sovětských dějinách 20. století, jež jaksi postrádá ukotvení ve starší ruské historii. Richard Pipes rozhodně není historikem politických dějin. Mnohem spíše bychom ho mohli nazvat historikem struktur a historikem společnosti. Protože však ruské dějiny od dob cara Ivana Hrozného až po nesmělou industrializaci konce 19. století tvoří pevný celek, pokusil se ve své vynikající knize postihnout právě patrimoniální povahu carského režimu, a to ve všech společenských vrstvách – car, služebná aristokracie, církev, úřednictvo, měšťanstvo a rolníci. Samostatně pak pojednal o roli inteligence v ruských dějinách a především o jejím vlivu na proměnu carského režimu ve druhé polovině 19. století. Na českém knižním trhu představuje Pipesova práce o vzniku právních a institucionálních základen, které umožnily vytvoření byrokratického policejního státu ovládaného komunisty, zcela ojedinělou publikaci.

Po tragickém ztroskotání japonské nákladní lodi Tsimtsum, převážející bývalého ředitele zoo s rodinou i jeho zvířata z Indie do Kanady, se na rozbouřené hladině Tichého oceánu pohupuje osamělý záchranný člun. Posádka člunu se skládá z hyeny skvrnité, zebry (se zlomenou nohou), samice orangutana Bublinky, dvoumetrákového bengálského tygra – a šestnáctiletého indického chlapce jménem Pí. Kulisy jsou připravené pro jeden z nejpozoruhodnějších anglosaských románů současnosti. Román Pí a jeho život (Life of Pi, 2001) mladého kanadského spisovatele Yanna Martela (1963) je formativní dílo plné ohromující imaginace. Inteligentní humor, neustálá konfrontace člověka a jeho náboženských vyznání se světem zvířat, mytologický rozměr a působivé poselství románu těší a okouzlují čtenáře na celém světě. Promyšlená struktura, překvapivý konec a neobvyklá šířka záběru navíc zaručují, že se ke knize budete chtít znovu a znovu vracet. Kniha, ověnčená několika cenami včetně britské Man Booker Prize, byla přeložena do více než čtyřiceti jazyků a v Hollywoodu se již připravuje i její filmové zpracování.

Poslední díl encyklopedie pojednává o mystice v náboženstvích Dálného Východu.

Casanova = don Juan. Vžité spojení, ale také často a zatvrzele opakované hluboké nedorozumění, které dodnes přežívá. Nepopiratelně byl velkým milovníkem, ale své milenky nezraňoval, nepůsobil jim trýzeň. Casanovovi pouze nasadili tuto masku bezuzdného svůdníka bez morálky. Nepochybně patřil k neposedným a neúnavným cestovatelům. Mnohému proto může připadat jako dobrodruh. Věnujeme-li však pozornost jeho spisům (nejen Historii mého života), objevíme, že (kromě toho, že patří mezi největší spisovatele 18. století) je hrdinou a zároveň obětí své epochy, věku rozvoje věd, techniky a filozofie, století Osvícenství. A snad právě z drobných esejů zřetelněji vystupuje trochu jiný Casanova: encyklopedicky vzdělaný soudce, žalobce, obhájce a svědek své doby a jejích lidí, včetně sebe, a také jednající filozof.

"Člověku nakonec nezbude, než sám na sobě provádět vivisekci. Ale musí to dělat nestranně, to znamená s určitou dávkou cynismu. Protože kdyby to dělal se zadostiučiněním nebo dokonce s radostí, tak by se z něj stal buď magor, nebo snob", říká vypravěč textu s názvem Blízká setkání z této knihy. Spisovatel se v ní vrací zpět k žánru povídky, tentokrát obohacené o nové vypravěčské prvky, zároveň však zůstává věrný svému sebeironickému stylu, který dokáže ve čtenáři vyvolat pobavený smích a mrazení v zádech současně. Vždyť: Jak je to dlouho, co takhle žijem? Kudy zpátky ke křižovatce, kde by se to dalo ještě zachránit? Žijem akorát ze slov? A jak ty se cítíš v tomto životě?

Třetí díl výboru promluv Ferdinanda Peroutky psaných pro československé vysílání RFE navazují svým charakterem na předešlé dva. Liší se snad jen tím, že zatímco léta padesátá mohl Peroutka komentovat jako "účastník", v dalších letech se přece jen projevuje, že mu chybí přímý dotyk československé reality, bezesporu se také mezi řádky projevuje rostoucí rozčarování z pojetí smyslu existence RFE. Přesto se čtenáři dostávají do rukou texty, které mu dovolují nahlédnout zpět do světového dění dvou nikoli bezvýznamných desetiletí minulého století a znovu si oživit dobu, která představovala permanentní spor mezi Západem a Východem, často spíš spor "mocných" či po moci bažících, kteří nezřídka své diskuse vedli na území a prostřednictvím států malých. Oba díly obsahují poznámky, jmenné rejstříky, díl třetí pak fotografickou přílohu vztahující se ke všem třem dílům zároveň.

V autobiografické koláži Květná neděle se kultovní, u nás dobře známý americký autor ohlíží za lety své spisovatelské kariéry, za svými kolegy z literární branže, za žijícími i zesnulými přáteli. To vše koření svým typickým černým humorem, jenž mu umožňuje psát jedním dechem o náboženství, sexuální revoluci i vzpomínkách na válku, aniž by pobuřoval více, než je bezprostředně nutné.