Argo strana 184 z 311

Renomovaný britský historik moderních dějin Ian Kershaw, mj. autor dvojdílného životopisu Adolfa Hitlera, v této práci navazuje na předchozí knihu Do pekel a zpět. Evropa v letech 19818–1949, již věnoval nejtragičtějšímu období evropských dějin 20. století (vyšla v Argu v roce 2017). Ve druhém díle se Kershaw zabývá poválečným vývojem v rozdělené Evropě a sleduje vzestupy a pády, které Evropa žijící dlouho pod hrozbou jaderného nebezpečí a v trvalé úzkosti, zažila. Evropané prošli zkušeností, již Kershaw popisuje jako „jízdu na horské dráze", ať už kvůli řadě událostí, které pro ně mohly skončit katastrofou, či proto, že přestali být do velké míry pány vlastního osudu a stali se jen figurkami ve hře tzv. studené války mezi SSSR a USA. V 90. letech sice Evropa dosáhla jistých úspěchů: rozpadl se komunistický blok i sovětské impérium a Německo se znovu sjednotilo, avšak zrychlující se proces globalizace způsobil komplikace a krize po roce 2008 Evropany jasně varovala, že mír ani stabilita nemusejí trvat dlouho. Kershaw podává velmi čtivý obraz současného světa kolem nás a se smyslem pro detail nám nabízí odpovědi na otázky, které jsou víc než aktuální. Svůj výklad dovádí do žhavé současnosti a na příkladem z celé Evropy vybízí čtenáře k tomu, aby se znovu zamyslel na tím, co vlastně pojem Evropa znamená a také to obnáší být její součástí. Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Kniha ukrajinského dua se věnuje dalšímu lidskému smyslu: sluchu. Je plná zvuků, hlasů, tónů a slov. Jak funguje lidské ucho? Jak se vytváří hudba? Slyší člověk a zvířata stejně? Kolik je lidských jazyků? A můžeme se domluvit i beze slov? A co když někdo neslyší? Svět kolem nás drnčí, cinká, halasí, šeptá, vzdychá, klape, křupe, až z toho brní uši. A někdy je lepší poslouchat ticho.

Rok poté, co jeho otec pronásledovaný svým podivným šílenstvím definitivně mizí v Ryhopském lese, se Chris Huxley sám vydává do tajemného lesa mytág, aby nalezl odpovědi na několik palčivých otázek, aby odhalil rozdíl mezi pravdou a lží, které střeží Brána ze slonoviny, brána z rohu. Do Ryhopu vstupuje poprvé, a tak máme i my možnost znovu objevovat tuto tajemnou končinu jeho smysly a spolu s ním pocítit „zmatek na okraji dění, smyslovou kakofonii zvuků a obrazů, záblesky vizí a ozvěn lesa, které se takřka nedají postihnout, děsivých i svůdných“. Jak je u Roberta Holdstocka zvykem, také tento román je plný časových zvratů, prolínání různých příběhů a legend, plný domněnek i věčných pravd, které zde mají stejnou hodnotu – takový je totiž jedinečný svět Lesa mytág, do něhož jsme opět zváni…

"Pětidílná stopařská trilogie", kterou autor původně koncipoval jako rozhlasovou hru pro stanici BBC. Tato bravurní parodie na sci-fi je dnes již klasické dílo. Komplikovaný a originální příběh začíná zničením Země, která musí udělat místo nové galaktické dálnici. Hlavní hrdina příběhu, docela obyčejný, ale sympatický pozemšťan jménem Arthur Dent, má to štěstí, že s pomocí svého přítele Forda Prefecta, údajně nezaměstnaného herce, z nehož se vyklube mimozemšťan, stopne kosmickou loď, a tak se mu podaří uniknout z místa katastrofy. Ilustrované vydání v boxu

Série, jejíž klasická část přišla na svět v sedmi albech mezi lety 2001 a 2009, dělá komiksovému westernu podobnou službu, jako v beletrii Malý velký muž či další podobná díla: zachovává žánrová pravidla, ale přitom jej povyšuje "přidanou" uměleckou hodnotou. Jodorowského scénář nás zavádí do doby po konci občanské války, kdy někteří vojáci Jihu sice pateticky vyhlašují pokračování v boji za ideály Konfederace, ale my otřeseně sledujeme, jak se propadají jen k nízkým osobním cílům a k násilí (zobrazovanému na poměry westernového komiksu velmi drsně). Kreslíře Boucqa, jenž tu exceluje v celé šíři svých výtvarných dovedností od úžasné krajinomalby až po portrét, už v češtině známe díky jeho Dobrodružství Jeronýma Moucherota. Oproti tomuto autorskému dílu, jež je se svou bezmeznou fantazií a svérázným humorem vlastně komiksovou obdobou dadaismu nebo absurdní grotesky, nacházíme v Bouncerovi jinou, ukázněnější stránku jeho všestranného nadání. Splynutím obou těchto autorských příspěvků vzniklo komiksové dílo výrazné citové síly a kvality. "Svět Bouncera může být zvláštní a temné místo, ale je skutečné." - TheMillions.com

Nejnovější velký opus velmistra komiksového média Alana Moora vrhá světlo na dodnes neprozkoumané hrůzyplné aspekty děl H. P. Lovecrafta. Opulentní hororový komiks je proto právem oslavován jako jedna z nejobsáhlejších knih věnujících se znepokojujícím motivům Lovecraftova díla. Dvanáctidílný epos představuje události předcházející napsání nejslavnějších povídek z mytologie HPL. Zároveň ukazuje důsledky jejich stvoření pro naši realitu a sny. Moore nenechal nic náhodě a podílel se na všech fázích výroby – od příběhu přes kresbu a lettering až po samotné vydání. Výsledkem je mistrovské dílo posouvající hranice žánru, které umožňuje znovu si prožít všechny příběhy klasického kánonu v nových, překvapujících souvislostech.

Tomas, řečený Tomi, problémový levák, palice dubová, drzoun a šikula, je v roce 1944 ve věku čtrnácti let s celou rodinou odvlečen z rodného Maďarska do koncentračního tábora. Posléze projde táborů několik, je s ním i jeho otec, pánský mistr krejčovský. Tomi, který otcovým povoláním na svobodě nepokrytě pohrdal, v koncentráku s bezstarostností vlastní mládí předstírá, že umí šít, aby se dostal do tepla krejčovské dílny. Zpočátku ale umí pouze navléknout nit do jehly, řemeslu se tajně, riskantně a postupně učí od ostatních dělníků v dílně. Tomiho zázračná pouť z malého, středoevropského města přes peklo koncentračních táborů do ráje francouzské módy je plná zákrutů historie, krásy i hrůzy, beznaděje, naděje, vzteku i humoru. Když jste vnučka, neteř nebo jiná příbuzná někoho, kdo byl deportován, cítíte potřebu příběh poslat dál. Véronique Mouginová Největší mistr krejčí je sám život. Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze.

Podle představ mnohých reformátorů měla policie fungovat automaticky. Není proto náhodou, že ke stroji byl v 18. století připodobňován i stát. Ve druhé polovině 18. století již policie neznamenala obecně řádnou správu země či obce jako v dřívějších stoletích, ale ani to ještě nebyl orgán dohlížející na pořádek a bezpečnost, jak ho známe dnes. Prostřednictvím policie stát spravoval své vnitřní záležitosti, a tím jim a také sobě také dával jasnější obrysy. Zatímco dosavadní literatura se věnovala především kontrole a represi, jejímž prostřednictvím habsburská monarchie reagovala na společenský vývoj po Francouzské revoluci, předmětem zájmu této knihy je policie ve smyslu rodící se veřejné správy, která vědění o obyvatelstvu státu vytvářela, zároveň však na jeho základě život obyvatel regulovala a také stimulovala. Ve Vídni, Praze i v menších českých městech sleduje práce kromě institucionálního vývoje policie především genezi úřední komunikační sítě, identifikační praktiky, ale také to, jak se prostřednictvím dohledu (re)definoval veřejný pořádek či veřejná mravnost.

Kniha poskytuje nejobsáhlejší v češtině dostupný přehled náboženství katarů. Autor na základě detailní práce s prameny, z nichž ty nejdůležitější zpřístupňuje čtenářům v komentovaném českém překladu, nastiňuje vývoj katarské náboženské kultury, zabývá se jednotlivými katarskými rituály, jež v sobě spojují raně křesťanské prvky s inovacemi vycházejícími z odmítnutí všech katolických obřadů, seznamuje čtenáře s životními zásadami a zvyklostmi katarských řeholníků a jejich pojetím sebe sama, objasňuje praktický chod katarských církví v čele s biskupy a uceleně představuje katarskou nauku, opírající se o pojetí duší jako andělů, kteří byli zlou mocností uvrženi do vězení těla.

Tři komiksové příběhy podle skutečných událostí. Tři příběhy žen, které se nikdy nesetkaly, a přece jejich životy spojuje podobná zkušenost pracovní lágr. Franciska se během nuceného nasazení narodila. Její polská matka a český otec se do sebe zamilovali na tom nejpodivnějším místě v továrně na munici, kde byli oba nuceně nasazeni. Jarmila se chtěla otrocké práci pro nacistickou říši vyhnout, ale nakonec do Německa odjela, aby se v táboře Sackisch skryla před gestapem. Spolupracovala totiž jako spojka s odbojovou skupinou, kterou nacisté odhalili. A Helena musela na otrocké práce nastoupit poté, co ji s rodiči, sourozenci a babičkou uvěznili v židovském ghettu ve volyňském Ostrožci. Z rodiny přežila jediná. Kniha je v ruském jazyce Kniha ale nevypráví jen o ubíjejících dnech, které tyto ženy a jejich rodiny trávily v továrnách, na polích pod dohledem strážných. Vypráví i o tom, co jim válka vzala, s jakými vzpomínkami a s jakou bolestí je vrhla zpět do světa. A spolu s nimi zhruba dalších 400 až 450 tisíc Čechů, českých Židů a Romů, kteří museli odjet do nacistické říše jako levná pracovní síla a jako vězni zajateckých a koncentračních táborů.

Humoristické veledílo Johna Kennedyho Toola Spolčení hlupců si svůj název i štiplavý humor vypůjčuje u Jonathana Swifta a obohacuje jej o surrealistický rozměr americké grotesky a výraznou neworleanskou příchuť. Protagonista románu Ignácius J. Reilly je zvláštní zjevení, které snad v moderní literatuře nemá obdoby: třicetiletý, vrcholně nepraktický, obtloustlý milovník středověké teologie a geometrie, jenž opovrhuje povrchním moderním světem a vede proti němu svou osobní křížovou výpravu. Jednoho dne mu však jeho matka, u níž bydlí a na níž je existenčně závislý, uchystá strašlivé překvapení – Ignácius si musí najít práci. Ignácius je tak nucen překročit Rubikon, a od té chvíle pro něj není návratu: roztáčí se bláznivý kolotoč událostí a divokých dobrodružství, nezadržitelně směřující k dramatickému vyvrcholení.

Norman Eisen se v roli amerického velvyslance vrátil do země, z níž jeho matka uprchla před holokaustem. Když se nastěhoval do pražské velvyslanecké rezidence, ke svému překvapení objevil na stěnách pod nábytkem schované svastiky. Symboly nacistického Německa zde zbyly jako stopa po polozapomenuté historii Eisenova nového domova a jako připomínka, že minulost není tak vzdálená, jak by se mohlo zdát. Od tohoto objevu se před ním začaly odvíjet fascinující životní zákruty čtyř osobností, které palác v různých obdobích obývaly: židovského finančního magnáta Otto Petschka, který palác po 1. světové válce nechal postavit jako symbol hluboké víry v demokracii; německého generála Rudolfa Toussainta, který za 2. světové války riskoval život, aby budovu i celou Prahu zachránil před úplným zničením; poválečného amerického velvyslance Laurence Steinhardta, který marně toužil udržet palác i Československo mimo dosah komunistů; a konečně Shirley Temple Black, očité svědkyně zániku pražského jara pod drtivými pásy sovětských tanků, která se rozhodla do Prahy vrátit jako americká velvyslankyně v roce 1989. S velkými dějinami se tu proplétá osud Eisenovy vlastní matky, na kterém vidíme historii z perspektivy lidí bez skutečné moci a privilegií.

Inteligentní a vtipný Adam si právě vyslechl svou diagnózu: trpí schizofrenií. Vidí a slyší lidi, kteří neexistují, realitu a vidiny nedokáže rozlišit. Když začne chodit do nové školy, doufá, že se o jeho nemoci noví spolužáci nedozvědí. A zdá se, že nové léky mu toto přání splní. Adamovi jako by narůstala křídla. Zamiluje se do chytré Mayi a ona jeho city opětuje! Najednou jako by opravdu mohl být tím úplně normálním klukem, za kterého ho Maya považuje. Jenže zázračný preparát začne selhávat Adam se zoufale snaží uchovat před dívkou své tajemství, ovšem situace se mu pomalu, ale jistě vymyká z rukou. Jak se dokáže vyrovnat s tím, že jeho život nikdy nebude normální? Jak přijmout sebe samého jako nemocného člověka? Hrdinovy citlivé i vtipné introspektivní komentáře v podobě deníkových zápisků umožňují čtenáři nahlédnout do uvažování jedince nuceného žít s vyčerpávající duševní nemocí. Waltonová schizofrenii i život s ní nijak nepřikrášluje a její emotivní, ale nadějeplný příběh pomáhá zbavit tuto nemoc mýtů a děsivosti. Realistický román pro čtenáře knih Johna Greena. Debutantka Julia Waltonová napsala napínavý psychologický příběh s věrohodnými postavami a zbavila obávanou nemoc mýtů, jimiž byla dosud opředena. (Publishers Weekly) Prvotina Julie Waltonové nepojednává schizofrenii jako nevyhnutelný pád do zkázy, nýbrž ukazuje, že i nemocní lidé můžou uzavírat přátelství a milovat stejně plnohodnotně jako zdraví.(Kirkus Reviews) Prostřednictvím deníkových zápisků, které zaznamenávají detaily z Adamova každodenního života, zahrnující mj. i dávkování léků či hrdinovy chorobné vidiny, odhaluje Waltonová realitu života se schizofrenií. (čtenářka a učitelka Karin Greenbergová) Ocenění: An ALA-YALSA Best Book for Young Adults A Bank Street Best Childrens Book of the Year 2018 Kansas National Education Association Reading Circle Catalog Selection A CBCs 2018 Teen Choice Book Awards Nominee 2019 Rhode Island Teen Book Award Nominee

Slavný francouzský historik umění Émile Mâle před několika desítkami let prohlásil, že s Ripovou Ikonologií v ruce lze vysvětlit drtivou většinu alegorií, jež zdobí paláce a kostely v Římě. Z Ripova vpravdě encyklopedického díla však v barokní době čerpali umělci po celé Evropě a s tím, jak se barokní tvorba šířila ze své kolébky, Říma, upevňovala se ikonologická tradice, pro niž Ikonologie znamenala zároveň slabikář i interpretační klíč. Inspiraci Ripovými alegoriemi najdeme v díle Matyáše B. Brauna (sochy Ctností a Neřestí v Kuksu či v duchcovském hospitálu) i dalších barokních umělců působících v Čechách a na Moravě (např. sochařské personifikace Dvanácti měsíců v zámecké zahradě v Lysé nad Labem Václava F. Adámka; alegorie Ctností a Vlastností Jakoba Trebelliho v Buchlovicích či Carpofora Tencally v Náměšti nad Oslavou; rytiny věnované životům poustevníků Raffaela Sadelera; sochy Múz v zahradě kroměřížského zámku atd.). Cesare Ripa, původem z Perugie, žil přibližně v letech 1560–1622 a většinu života strávil v Sieně ve službách kardinála Salviatiho. Své rozsáhlé dílo vydal poprvé a bez ilustrací roku 1593 v Římě. Další vydání z roku 1603 už obsahovalo dřevořezy údajně provedené podle předloh malíře známého pod jménem Cavalier d’Arpino. Tyto ilustrace jsou zařazeny i do českého vydání, jež vychází z italského výboru z roku 1992. Čtenářům z řad odborníků i široké veřejnosti se tak v jednom svazku nabízí poučný i poutavý přehled alegorizovaných ctností a neřestí, vášní a duševních hnutí, stejně jako např. světadílů, řek, měsíců, ročních dob a světových stran. Ripova Ikonologie může mimo jiné skutečně posloužit jako praktická pomůcka při putování za barokním uměním v duchu zmíněného Mâlova výroku.

Zásadní dílo současného nejoceňovanějšího amerického autora z roku 1985, které se již zařadilo do kánonu klasické americké literatury. Zcela syrovým a drastickým způsobem vypráví o dobývání amerického Západu a je charakterizován jako katalog násilí, krveprolévání, brutality a krutosti.

Tento ucelený soubor studií vyšel už v roce 1959, v dalších letech byl doplňován, přepracováván a znovu vydáván; zůstává platným vhledem do „psychologie znázorňování“. Autor v něm zkoumá, jaký je vztah skutečnosti a jejího výtvarného zachycení, jak se na utváření tohoto vztahu podílí divák a jeho zkušenosti; jak se vyvíjely metody umělců, kteří chtěli skutečnost zachytit co nejpřesněji, co vlastně znamená „přesné zachycení“, a věnuje se i tomu, jak se stalo, že umělecké prostředky začaly směřovat od realismu k náznaku, stylizaci či karikatuře.