Argo strana 219 z 260

Další z Donleavyho románů, v nichž nad hladinu jiskřící vtipem tu a tam vytryskne temná ponorná řeka melancholie, se odehrává během druhé světové války a těsně po ní. Balthazar B. je v jistém smyslu protipólem Sebastiana Dangerfielda z Donleavyho prvotiny Zrzoun: je to neméně inteligentní, leč tentokrát kultivovaný a plachý mladý muž, narozený v bohaté rodině v Paříži. Poté, co prožije dětský, ovšem zdaleka ne nevinný vztah se svou guvernantkou, je odeslán do anglické internátní školy, a odtud jeho osudy sledujeme na dublinskou Trinity College. Spolu se svým vznešeným, srdečným a světem protřelým kamarádem Beefym tu přes milostné vzlety a propady dotáhne svou univerzitní kariéru až k neslavnému konci. Kniha, která poprvé vyšla v roce 1968, nezapře svého autora – opět se tu setkáme s básnicky přesným jazykem, brilantními dialogy a typickou ironií, tentokrát ovšem v aristokraticky malebném balení.

Max a Izák jsou siamská dvojčata. Když se v roce 1899 narodí, matka se o ně nedokáže postarat, a tak se přičiněním tety ocitnou jako hříčka přírody v místním cirkuse. Zde se poprvé cítí jako plnoprávné lidské bytosti – spřátelí se s ostatními zrůdami, monstry a ztracenými existencemi a zjišťují, že běžní lidé je vnímají jako umělce a jsou ochotni za jejich vystoupení platit. Konečně šťastna, objíždějí dvojčata celou Evropu. Osudový zlom nastane, když se v Helsinkách seznámí s okouzlující, ale naprosto nemorální Iris. Muži tuto femme fatale uctívají a ženy nenávidí. Izák se do Iris rázem osudově zamiluje... Jak se s jejich vztahem vyrovná Max? Román Na řadě je Max je literárním debutem Leeny Parkkinenové, líčícím s neobyčejnou citlivostí a v barvitých epizodách bizarní zákulisí cirkusového prostředí, problémy dvojčenství i dvojnictví a v neposlední řadě též nespolehlivost jakéhokoliv vyprávění. Autorka za román obdržela v roce 2009 cenu prestižního finského deníku Helsingin Sanomat.

Po třech úspěšných knihách, z nichž dvě (Josef/JO537 a Knihafoss) byly nominovány na Magnesii Literu a jedna (Knihafoss) získala Zlatou stuhu v kategorii beletrie pro děti a mládež, napsala Marka Míková tři moderní pohádkové příběhy inspirované autorčiným pobytem v USA. Typické americké mrakodrapy jsou v jejím podání fascinujícím světem, kouzelnou zemí, v níž se nikdy nenudíte, kde vše je možné, kde najdete peklo i nebe, krásu i ošklivost, zlo i dobro. Jak je pro autorku charakteristické, také v těchto nových textech srší nápady, fantazií a humorem, její jazyk je hravý, neučesaný, rytmický a dynamický. Míková přitom nezapře textařku a hudebnici, když s lehkostí vytváří rýmy a slovní hříčky. Hrdinkami příběhů Tak jdem! a Ema jsou malé holčičky zažívající báječná, podivuhodná dobrodružství, jedna v newyorských ulicích, druhá v jednotlivých patrech mrakodrapu. Protagonisty třetí pohádky Mrakodrapy jsou samotné personifi kované mrakodrapy.

Třetí část naprosto unikátního literárního díla světového měřítka, které vzniklo výhradně na podkladě zápisů

Román české autorky vyznamenaný francouzskými literárními cenami ! Nestává se moc často, aby se český literát prosadil v cizině a už vůbec ne, aby se prosadil tvorbou v adoptovaném jazyce. Stalo se tak v případě české malířky a doposud česky píšící autorky Lenky Horňákové-Civade, která po více než dvaceti letech života ve Francii vydala svou francouzskou prvotinu. O tom, že i svým druhým, i když ne mateřským jazykem vládne autorka bravurně, svědčí fakt, že krátce poté, co román ve Francii vyšel, se ocitl na seznamu titulů, z nichž byl na podzim vybírán laureát významné francouzské literární ceny – Prix Renaudot. Oceněn pak byl Prix Renaudot des Lycéens a několika dalšími francouzskými literárními cenami, kladně je přijímán jak kritikou, tak čtenáři. Jakožto francouzsky píšící Češka bude v březnu 2017 hostem Francouzského institutu a v rámci frankofonie představí svou knihu v Praze i dalších městech v Čechách a na Moravě. Magdaléna, Libuše, Eva… jedna rodová linie a stejný osud: všechny vyrůstají bez otce. Magdaléna zažila nacistickou okupaci, Libušino dětství, rámované kolektivizací, končí za okupace vojsky Varšavské smlouvy, Eva je dítětem normalizace. A jedna po druhé svým osobitým způsobem vypráví o lásce, o naději, o světle v temnotách a o vnitřním zdroji síly, která každé z nich umožní nést hlavu vztyčenou navzdory nepřízni osudu i historie. A jedna po druhé vypráví i o Marii, jejich matce, babičce a prababičce, která jako archetypální ženské božstvo onu sílu opatruje a šíří. Lenka Horňáková-Civade pevným, a přitom křehkým, průzračným a zpěvným stylem prostřednictvím svých hrdinek vystavěla rodinnou ságu, příběh jedné rodiny, navzdory tragickým okolnostem velmi prostý, navzdory velké historii velmi všední a navzdory obyčejnosti velmi silný.

Stanislav Komárek se ve svých esejích zamýšlí nad podobnostmi mezi fungováním lidské společnosti a přírodních společenstev - vykresluje nečekané paralely mezi cykličností dějin a pravidelností přírodních cyklů, mezi výskytem romantickým básníků a evolučních inovací, mezi magií a moderní vědou. Především však osvětluje způsob, jakým nazíráme svět náš vezdejší a jak do něj promítáme ustrojení vlastní duše.

Po raných Lennonových textech z počátku 60. let sebraných do Písání (česky 1996) a Španěla na vesnici (česky 1999) vyšli v grafické úpravě Štěpána Danča do třetice Lennonovy pozdní texty vydané jako Nanebepění v roce 1986, shrnující jeho prózu i nebeletrii doprovázenou vlastními ilustracemi z let 1968–1979, včetně slavné Balady o Johnovi a Yoko, kde Lennon popisuje své seznámení s Yoko, rozpad Beatles, pronásledování americkými i britskými úřady a spojení s americkým undergroundem. Jeho beletrie je parodií na každý druh psaní a svou myšlenkovou i jazykovou hravostí navazuje na tradici, jež je v britské literatuře známá jako poetika nesmyslu.