Argo strana 220 z 260

Jedna z nejlepších historických knih vůbec, v níž autor vypráví příběh furlánského mlynáře Menochia, jenž se díky svým názorům dostal do střetu s inkvizicí. Menochiovy autentické výpovědi před soudním tribunálem se autorovi staly podkladem pro plastické a barvité vykreslení každodenního života člověka na konci 16. století včetně jeho úzkostí, radostí či naopak vytváření si osobitých představ o Bohu, vesmíru a posmrtném životě.

Výbor sedmi povídek představuje tvorbu jednoho z nejuznávanějších moderních autorů píšících v urdštině Najjara Masúda. Tento autor, profesor perské literatury a překladatel vydal za svého života čtyři povídkové sbírky, z nichž tři jsou v tomto výboru zastoupeny. A nepochybně zaujmou i čtenáře bez hlubokého předchozího zájmu o indickou literaturu. Na první pohled vás okouzlí exotické kulisy plné neznámých tvarů, barev a vůní, jež však jako by unikaly našemu doteku, skryté za průsvitným závojem, bez konkrétního místního či časového určení. A stejně tak se i děj Masúdových povídek vzpírá jednoznačnému uchopení, jediné interpretaci. Čtenář se tak vlastně sám ocitá v kůži postav, jimž jsou často odpírány informace nebo vysvětlení, a ony se tak musí rozhodovat a konat jen na základě toho, co samy vidí, a svých rozumových schopností či morálních zásad. Nejde však o bezradnou neukončenost, naopak, autor čtenáře dovádí k poznání, že obraz, na který se dívají, lze nahlížet z různých úhlů, že za závojem, jenž zahaluje svět, snad následuje další. Četba povídek Najjara Masúda skýtá člověku čiré potěšení a pobízí jej k následnému uvažování o zákonitostech morálky i literární stavby. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Román rekonstruuje přátelství dvou bosenských žen, které byly od mala nerozlučné, než se mezi nimi všechno bolestně pokazilo. Už dvanáct let se neviděly, když Saře žijící nyní v Dublinu zavolá bývalá kamarádka Lejla s prosbou, aby ji z Mostaru odvezla do Vídně. Je tam prý její od války nezvěstný bratr Armin. Během dlouhé jízdy napříč Balkánem k sobě znovu hledají cestu. Návrat domů vyplaví dlouho potlačované vzpomínky na dětství a dospívání ve válkou poznamenané zemi. Sara se ne čekaně propadne do krajiny, v níž se osobní vzpomínky a prožitky prolínají s poválečnou balkánskou realitou. Kniha, v níž se zrcadlí inspirace Alenkou v říši divů, ale i Conradovým Srdcem temnoty, působivě ukazuje, že i sdílená realita může být dvěma různými lidmi vnímána úplně jinak a co to pro mezilidské vztahy znamená. Dokáže nové setkání dvou dávných přítelkyň zacelit staré rány? Cena Evropské unie za literaturu Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

V druhé knize Prapodivných potíží Jonathan Lambshead spolu s přáteli pokračuje v nebezpečném putování Aurorou, alternativním univerzem plným bizarní bytostí a podivných kouzel, kam jej dovedly tajné dveře v podzemí rodinného sídla. Pomalu v sobě objevuje dosud netušené schopnosti a začíná chápat, jak náročný úkol před něj osud postavil. A zatím se vojska Aleistera Crowleyho, který pomocí černé magie už dávno ovládl Paříž a útočí i na pevninský most do Anglie, neúprosně blíží ku Praze... Čtenáři se opět mohou těšit na báječný ohňostroj nápadů, humoru a napínavých scén, jimiž VanderMeerova první řada knih pro mládež doslova překypuje. A jakou roli v tom všem sehraje svišť, jehož stín dopadá až příliš daleko?

Olof Hagström projíždí krajem svého dětství, idylickou krajinou modrých hor a řek na severu Švédska. Z náhlého popudu se zastaví v rodném městečku, poprvé po dvaceti letech. V rodném domě, kde nebyl od té doby, co jej ve čtrnácti letech odsoudili za těžký zločin a zavřeli do výchovného zařízení. Od setkání s otcem si moc neslibuje, ale dopadne to ještě hůř, než si představoval: najde jej v koupelně mrtvého. Vyšetřování se ujímá policistka Eira Sjödinová, která se do rodného Adalenu také vrátila teprve nedávno, aby pečovala o matku, u které se začala rozvíjet demence. Olofův mladický zločin si dobře pamatuje, i když byla tenkrát ještě malá. Zavraždil Olof otce? Eira začne rozplétat nitky zločinu, brzy se však ukáže, že možná ne jednoho. Příběh inspirovaný skutečnými případy a policejními postupy řeší otázky vyšetřovacích metod, viny a paměti, především jde však o mistrovsky napsanou napínavou detektivku. Nejlepší švédská kriminálka roku 2020.

Anastázie je mladá novinářka, momentálně ne zrovna šťastná. Opustil ji partner, v práci se ztrapnila. Potřebuje si udělat pořádek sama v sobě, a tak vyrazí na návštěvu za babičkou do Olomouce. Netuší, že se vydává na cestu do minulosti mnohem vzdálenější, než je její vlastní dětství. A zjišťuje, jak důležité je najít své kořeny, pokud chce pevně stát. Román je inspirovaný osudem Hedy Müllerové, autorčiny německé praprababičky, jejíž rodina v květnu 1945 prošla děsivou zkušeností s nechvalně proslulým internačním táborem pro Němce v Nových Hodolanech, přezdívaným Hodolanské peklo. Zde bylo po válce za katastrofálních podmínek zavřeno několik tisíc Němců a nejméně 235 jich podle doložených úmrtních listů zemřelo. Příběh, jenž se postupně rozvíjí před užaslý ma očima Anastázie, která o něčem takovém doposud neměla ani potuchy, je proložený autentickými dobovými dokumenty, vzpomínkami vysídlených Němců z Olomoucka, zážitky lidí internovaných ve sběrných táborech a vzpomínkami autorčiny babičky. A je neoddělitelnou součástí našich dějin, kterou si musíme připomínat.

Víte, co má každý člověk na světě? Tělo. Během dětství a dospívání se učíme poznávat, jak tělo funguje, jak se o něj starat a jak ho správně používat. Co když si ale tělo takzvaně postaví hlavu a začne se chovat záludně? Projevuje se zcela nezávisle na vůli svého „majitele“. Přesně takových věcí si začne všímat holčička Pěva, které se v takové chvíli obvykle zjeví protivná a přechytralá víla Mžitka. Její vyprávění je částečně pohádkové, zároveň ale obsahuje plno užitečných rad. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Praha 2030. Na troskách ČEZu povstává několik let po velké finanční krizi EnerClad, nejbohatší evropská firma, a zahajuje vysílání vlastní vesmírné televize. Zatímco lodě EnerCladu úspěšně terifikují jednu planetu za druhou, na Zemi se musí firma vypořádat s nečekaným problémem: v řídicí místnosti jaderné elektrárny Temelín se objevuje přízrak, který přesně před sto lety spatřil v Londýně inženýr Richard Eastman. Nakolik souvisí tento jev s objevem otce Pellegrina Ernettiho, který ve Vatikánu představil nejpozoruhodnější přístroj lidských dějin? Sci-fi román o elektřině, televizi a vesmíru, jaký jste ještě nečetli. Martin Sichinger (1967) se narodil ve Vimperku. V Plzni dokončil pedagogickou fakultu. Pobýval na malých městech i v zahraničí, nyní žije v Praze. Je ženatý, má tři děti a i nadále by rád zůstal učitelem. S manželkou překládá beletrii z angličtiny. Vydal román Cukrový klaun a povídkovou sbírku Přes čáry a vlny. Hudba pro Anvilany je jeho prvním sci-fi románem.

Kniha snů zaujímá v celku Kerouacova díla zvláštní postavení: setkáváme se v ní sice s autorem samotným i s postavami, které známe z jeho ostatních próz, vše je však nahlíženo prismatem snu; tento experimentální román totiž sestává ze zápisů snů, jež Kerouac pořídil v letech 1952–1960. Kerouacovo „spontánní psaní“ je tu snad ještě spontánnější než obvykle, jelikož se osvobozuje od každodenní reality a nechává se omezovat pouze autorovým nevědomím, respektive tím, co je z něj autor schopen a ochoten zveřejnit. Onen surový básnický materiál ovšem zpracovává suverénní stylista, a výsledný text tak nabývá prazvláštní, univerzální působivosti. Řečeno se samotným Kerouacem: „Každonoční snění všech lidí na světě spojuje lidstvo (…) a je také důkazem, že svět je skutečně transcendentální.“

Lidé různých kultur i dob si vyprávějí mýty a příběhy. Čím to je, že tato vyprávění mají tak podobnou strukturu? Co to vypovídá o lidské mysli, morálce i o světě vůbec? Jordan Peterson ve své první knize (1999) zkoumá spojitost mezi tím, co nám moderní neuropsychologie říká o mozku, a tím, co je obsaženo v rituálech, mýtech a náboženských příbězích. Mapy smyslu jsou prací, která spojuje neuropsychologii, kognitivní vědu a freudovský i jungovský přístup k mytologii a vyprávění, a buduje mnohovrstevnatou teorii, která moudrost a smysl obsažené v mýtech zprostředkuje kritické mysli moderního člověka.

Kniha německého medievisty Eduarda Mühleho představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Slovanů v dlouhé časové perspektivě od 6. do 15. století. Zpracovává téma, jemuž německá historiografie věnuje pozornost přinejmenším dvě staletí. Přesto jde o knihu inovativní. Autor ve svém výkladu vychází nejen z dobových písemných pramenů, ale velká část jeho interpretací je založena na poznatcích archeologických, jež v posledních desetiletích změnily zažité představy. Mühle ve svém výkladu volí dvojí přístup: na jedné straně se věnuje reálným společenským strukturám Slovanů, počínaje raně slovanskými skupinami obyvatelstva přes první slovanské státní útvary 10.-12. století až po mocensky stabilizovaná království pozdního středověku; na straně druhé na středověké Slovany nahlíží očima jejich sousedů. Nikoli tedy pouze slovanské pojímání sebe sama, jež se v plnosti rozvíjí až ve 12. a 13. století, ale stejně tak i pojímání Slovanů prizmatem sousedů, kteří si byli vědomi vzájemných kulturních odlišností. V Mühleho knize je tedy slovanský svět barvitě zachycen pohledem arabských, byzantských a latinských středověkých autorů. Jejich uvažování sice mnohdy bylo stereotypní, i přes onu stereotypnost nám ale zanechalo, byť někdy pokřivené, stopy jinak neznámých stránek života Slovanů ve středověku. Kniha Eduarda Mühleho ale není omezena pouze na samotné dějiny Slovanů mezi 6.-15. stoletím. Její druhou dimenzi představuje zkoumání Slovanů jako kulturního konstruktu, jako nástroje politiky od středověku do 21. století.

První a nejdojemnější kapitola fiktivního Kerouacova životopisu, „Duluozovy legendy“, kterou psal v podstatě celý život, protože látkou i palivem jeho psaní vždy byly vlastní, intenzivně prožívané zkušenosti. Vize Gerarda jsou tím, co si Jack Kerouac – či jeho prozaické alter ego Duluoz – pamatuje o svém bratrovi Gerardovi; je to sled výjevů, vizí či vidění, detailů přetvořených v básnickou pravdu, střípků viděných očima dítěte, matných vzpomínek na milovanou, důvěrně blízkou, andělskou bytost, kterou odvedla z jeho života smrtelná choroba, když bylo Gerardovi devět let a Jackovi pouhé čtyři roky. Knihu napsal Kerouac během dvou týdnů v roce 1956, ve stejném roce, kdy rozepsal Anděly zoufalství a dokončil Tristessu, a jako by v ní utíkal ke vzpomínkám na dětskou čistotu a nevinnost, na šťastná léta prožitá po boku milujícího a milovaného bratra, kterého vidí jako svého prvního učitele.

Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku.