Argo strana 236 z 265

Dvojpříběh spojující rodinný výlet s dávnou tragédií. Je víkend a rodina vyráží na výlet do zoo. Adam, Veronika a jejich dvě děti. Všichni by chtěli, aby byli taková správná, idylická rodinka. Ale takové existují jen v pohádkách. V autě panuje napětí, které se daří rozptýlit aspoň vyprávěním napínavého příběhu z dávné minulosti. Proč stojí u dálnice devět křížů? A je to všechno pravda? Co všechno? Všechno! Některá místa jsou prostě prokletá!

Proč Alláh stvořil kalašnikov? Kdy se smějí tálibánci, kam se vrací Ježíš a jak se stalo, že věřící židé s pěstěnými pejzy rozjeli byznys s americkým sexuálním symbolem (Kim Kardashianovou)? Pavel Novotný zvaný Pawluscha už léta cestuje jako novinář na Blízký východ i do Asie. V Egyptě zažil začátek arabského jara a po zatčení dojal agenty tajné policie tak silně, že mu přinesli židli. Na předměstí pákistánského Péšávaru navštívil islámskou školu, kde podle legendy studoval zakladatel Tálibánu. (Prý nestudoval.) Se západními vojáky v Afghánistánu jezdil obrněným vozem a s pýřícím se venkovským duchovním sledoval indické telenovely. V Izraeli hovořil s veterány, kteří se i v pokročilém věku divili skutečnosti, že v roce 1973 vyhráli válku s Araby. Tak dlouho seděl v kanceláři palestinského ministra zahraničí, až s ním udělal rozhovor (a pak ještě další). Kromě toho zevloval v táboře Muslimského bratrstva v Káhiře a na utajeném místě v Gaze vedl interview s mluvčím Hamásu, od něhož pak slyšel, co už dávno věděl. Zkušený reportér, vystudovaný religionista, citlivý pozorovatel, ostrovtipný glosátor. Pavel „Pawluscha“ Novotný je už tři dekády nedílnou součástí zahraničního zpravodajství České republiky. Od legendárních počátků v Bosně přes všemožné války napříč východem blízkým i vzdáleným po reportážní cesty napříč Asií a dalšími kontinenty tenhle týpek, s nímž nás k mé radosti pojí přátelství napříč léty, válečnými frontami a hospodami, načerpal ojedinělý mix zkušeností, znalostí a historek. Kniha, kterou Pavel po letech nejen mého naléhání konečně napsal, vše propojila do divokého mixu džihádistického rokenrolu, indických dekoltů za Tálibánu nebo českých islamistů. Vše, co jste o světě islámu chtěli vědět, a báli jste se zeptat, je konečně tu! Jakub Szántó

Skandální odhalení, nebo mystifikace? Provokace, nebo skutečnost? Autobiografie, nebo fikce? Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost: harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší… Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu. „Skvěle mířený výstřel do vlastních řad. Drsná, zraňující a především vůči sobě nelítostná zpověď hrdinky – stárnoucí intelektuálky, matky dvou dětí, milenky mnoha mužů. Je vyslovená jedním dechem. A tak se taky čte.“ (Alena Machoninová – rusistka) „Může si žena po dvaceti letech uvědomit, že se stala obětí Me Too? Anebo se člověk musel narodit do příslušné Me Too generace? Mimořádný román o kulturních válkách v naší každodennosti.“ (Tereza Matějčková – filosofka) „Minulost nepřepíšeme, zato ona neustále neodbytně přepisuje nás. Petra Hůlová napsala knihu rozčarování a smíření vášnivého feminismu, který doběhl čas fyziologie těla.“ (Petr Fischer – kritik a publicista) „V Nejvyšší kartě Petry Hůlové máme možnost prožít střídání generací jako křížové tažení té nastupující, jež přichází v zaslepeném amoku odsoudit tu odcházející.“ (S.d.Ch. – dramatik filmových scénářů).

Tento čtenářsky přístupný a ucelený přehled díla Stanislava Grofa, jednoho ze zakladatelů transpersonální psychologie, byl sestaven se záměrem, aby se s jeho prací mohla seznámit i širší veřejnost. Tato zcela nová kniha nejenže sumarizuje jeho profesní dráhu a předchozí díla, ale také potvrzuje Grofův neocenitelný přínos pro moderní psychiatrii a psychologii, zejména jeho ústřední pojetí holotropního zážitku, v němž slovo holotropní znamená „směřující k celistvosti“. Grof neustále poukazuje, že stávající základní předpoklady a hypotézy současné psychologie a psychiatrie si žádají radikální revizi, která se zakládá na intenzivním a systematickém zkoumání holotropních zážitků. Předkládá názor, že radikální vnitřní transformace lidstva a jeho pozvednutí na vyšší úroveň vědomí může být naší jedinou šancí do budoucna.

David Walliams se vrací do světa Babičky drsňačky v prvním a zároveň posledním (kdo ví) pokračování! Ben si zvyká na život bez své milované babičky. Byla svérázná: náruživě pojídala kapustu (což mělo za následek vytrvalé nevoňavé pokvákávání jejího zadku), skvěle hrála scrabble... a hlavně byla slavnou lupičkou známou pod přezdívkou Černá kočka. Benovi po ní zbyla báječná vzpomínka na neobyčejnou výpravu s cílem ukrást korunovační klenoty. A pak se stane cosi nevysvětlitelného. Pod rouškou tmy je uloupen největší světový poklad. A stopy vedou k Černé kočce! Ale to přece není možné... nebo je? Jestlipak Ben tuhle záhadu rozluští? Očekávejte nečekané. Bude to napínavé až do konce, a nadmíru zábavné! David Walliams je úkaz: děti jeho knihy milují, z každé se stane okamžitě bestseller.

Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80. letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů. Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové, podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.

Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan Huizinga publikoval v roce 1932. Společně s Podzimem středověku patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17. století vidí onen ideál v podobách měšťanské elitní kultury, obecně známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských podmínek života, přičemž velký důraz klade i na poměry náboženské, tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně jako v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století představuje pro Huizingu hlavní zdroj poznání dobová literatura v podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly uměleckými. Vydání knihy podpořil Nizozemský literární fond.

Kniha německého medievisty Eduarda Mühleho představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Slovanů v dlouhé časové perspektivě od 6. do 15. století. Zpracovává téma, jemuž německá historiografie věnuje pozornost přinejmenším dvě staletí. Přesto jde o knihu inovativní. Autor ve svém výkladu vychází nejen z dobových písemných pramenů, ale velká část jeho interpretací je založena na poznatcích archeologických, jež v posledních desetiletích změnily zažité představy. Mühle ve svém výkladu volí dvojí přístup: na jedné straně se věnuje reálným společenským strukturám Slovanů, počínaje raně slovanskými skupinami obyvatelstva přes první slovanské státní útvary 10.-12. století až po mocensky stabilizovaná království pozdního středověku; na straně druhé na středověké Slovany nahlíží očima jejich sousedů. Nikoli tedy pouze slovanské pojímání sebe sama, jež se v plnosti rozvíjí až ve 12. a 13. století, ale stejně tak i pojímání Slovanů prizmatem sousedů, kteří si byli vědomi vzájemných kulturních odlišností. V Mühleho knize je tedy slovanský svět barvitě zachycen pohledem arabských, byzantských a latinských středověkých autorů. Jejich uvažování sice mnohdy bylo stereotypní, i přes onu stereotypnost nám ale zanechalo, byť někdy pokřivené, stopy jinak neznámých stránek života Slovanů ve středověku. Kniha Eduarda Mühleho ale není omezena pouze na samotné dějiny Slovanů mezi 6.-15. stoletím. Její druhou dimenzi představuje zkoumání Slovanů jako kulturního konstruktu, jako nástroje politiky od středověku do 21. století. Vydání knihy podpořil Goethe Institut.

Dějiny ticha reprezentují prozatím poslední Corbinovu knihu (francouzsky vyšla v roce 2016). Jejím tématem jsou proměny smyslového vnímání mezi 19. a 20. stoletím, resp. jejich reflexe v dobové literatuře, sociologii a filozofii. Autor v Dějinách ticha staví do kontrastu naši současnost, především městských prostorů, přetížených hlukem a neustálým mediálním bombardováním, vůči světu 19. století, v němž bylo ještě místo pro vnitřní ticho a naslouchání. Ticho přitom Corbin chápe jako sociální konstrukt, jenž došel v minulých dvou staletích výrazných proměn, a to především směrem ke ztrátě vnitřního já a k odosobnění. Ticho se v jeho pohledu stalo vzácností, jehož hodnotu už ani neumíme ocenit. Ztráta ticha pro něj reprezentuje jednu z podob civilizačního procesu.

Terry Pratchett byl nesmírně plodným autorem. Jen ze Zeměplochy vzniklo jedenačtyřicet příběhů, běžně napsal dvě, někdy i tři knihy ročně. Jednu však nikdy nedokončil – vlastní biografii. V roce 2015, kdy ho definitivně přemohla degenerativní choroba mozku, stihl svému osobnímu asistentovi Robu Wilkinsovi nadiktovat nějakých 24 tisíc slov a došli do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi. Výsledkem jeho několikaleté práce je zábavný a místy dost bolestný intimní pohled na slavného spisovatele, proložený osobními postřehy a zkušenostmi. Není to bezuzdná glorifikace a Terry Pratchett z knihy vychází jako člověk, který exceloval v mnoha věcech – od včelařství a výroby medoviny přes zahrádkářství po smlouvání a vytáčení lidí do běla. Ale ze všeho nejvíc ze stránek dýchá dojem člověka, který skutečně miloval to, co dělá. Protože se mu v hlavě, už když jednu knihu dopisoval, líhla zápletka další, zůstala po něm spousta útržků textů a nápadů. Rob Wilkins pár z nich v knize přibližuje, ale druhého Christophera Tolkiena se nedočkáme; Pratchett si v závěti výslovně přál, aby se všechny nápady zničily (stylově – parním válcem jménem Lord Jericho) a nikdo už je nedopisoval. A je to asi dobře, Terry Pratchett by měl být jenom jeden. Ale jak řekl jeho blízký přítel Neil Gaiman: „Spisovatelé mají takovou výjimku – dokud nás čtete, nejsme mrtví.“

Strhující kriminální drama odehrávající se ve fiktivním městě, přesně však zrcadlící poměry středních vrstev současné americké společnosti. Investiční poradce Patrick, který před časem přišel o dceru, nemůže v noci spát a jezdí autem po předměstí. V ulici Kobylek srazí velkého černého psa, který mu skočil pod kola. Skoro nic se mu nestalo, ale Patricka, který vystoupil a šel se na něj podívat, kousne do nohy. Patrick zjistí, že incidentu přihlíží nějaký muž. Druhý den se ukáže, že v domě u místa nehody někdo zabil mladou dívku. Probíhal tam večírek a účastníci upadnou do podezření. Který z nich je na vině, a co když to nebyla úkladná vražda? Šokující odhalení nabídnou až poslední strany tohoto suverénně odvyprávěného příběhu.

Kyjevský vojevůdce Svjatoslav zvítězil nad Bulhary a upevňuje svou moc v povodí řeky Volhy. Ilja Muromec a ostatní bohatýři jsou ale jako na jehlách. Jejich úhlavní nepřítel, velekněz Tugarin, uprchl někam na sever. Svjatoslav souhlasí, aby se družina vydala po jeho stopách a jednou provždy s ním skoncovala. Bohatýři putují do divokých končin obývaných kmenem Čeremisů, ale tam štvanice zdaleka nekončí. Tugarin má totiž namířeno dál na sever, na území tajemných Čudů. Pověsti říkají, že někde v tamních lesích je brána do záhrobí, na divotvorný ostrov Bujan. Ten střeží neblaze proslulá čarodějná kněžna, kterou místní nazývají Baba Jaga – matka hadů. Ilja a jeho druhové musí znovu bojovat s dračími kouzly i s temnotou, která nakazila zrádné srdce v jejich vlastních řadách.

Píše se rok 1900. Anglie padla. Londýn je průmyslovým centrem Francouzské republiky. Joe stojí na nádraží, na sobě má kvalitní plášť s podšívkou ze skotské kostky a nepamatuje si nic. Vůbec nic. Neví, kdo je, ani jak se tam ocitl. Muž bez minulosti. Ale čas od času jako by přece jen něco viděl – místa, lidi… Prý je to jistá forma epilepsie. Až mu jednoho dne přijde pohlednice… Co má Joe společného s majákem daleko u skotského pobřeží? Proč tam přichází zima během jediného dne? Kdo napsal jména na sloupy trčící z moře? Ale hlavně – jak dopadnou napoleonské války? A dožije se Joe současnosti? Ve strhujícím románu Natashy Pulleyové ucítíte pach krve, chlad mořské vody i ničivé plameny lásky. Je to nějakých čtyři sta stránek, ale člověk má pocit, jako by jich bylo polovic. Pokud můžete, vyhraďte si víkend a ponořte se… New York Times Poslední pecka Natashy Pulleyové, v níž ohýbá pravidla žánru, v sobě mistrovsky kombinuje historii, spekulativní fikci, romantiku a další prvky, čímž vzniká neuvěřitelně čtivý celek… Tohle je paráda. Publishers Weekly

Je léto roku 2013 a Abigail, sestřenice Petera Granta, neví, co s volným časem. Ti, kdo ji znají, už tuší, že to nevěstí nic dobrého. Zatímco Peter někde na venkově řeší záludný kriminální případ s jednorožci, Abigail se dopracuje k vlastní záhadě – začne řešit případ teenagerů mizejících v londýnském parku Hampstead Heath. Zvláštní je, že mladí lidé se stačí vracet domů dřív, než se jejich zmizení začne plně věnovat policie. Po návratu jsou sice víceméně v pořádku, ale tajemstvím zůstává opředené místo, kam se poděli. Abigail, studentka magie, kterou vnímá jako nedílnou součást reality, se případem začne zabývat ve spolupráci se svým novým kamarádem Simonem a také už s dobře známými mluvícími liškami. V divočině Hampsteadu si vytkne za cíl zjistit, kdo za děsivými nekalostmi stojí a proč se jich dopouští.

Tato kniha je o lidech, kteří se snaží řešit problémy způsobené lidmi, kteří se snaží řešit problémy,“ popisuje autorka svou knihu rozkročenou mezi vědeckou reportáží a cestopisem. Zavede čtenáře mezi vědce, kteří na Islandu mění emise uhlíku v kámen, nebo mezi solární geoinženýry, kteří uvažují o vystřelování malých diamantů do stratosféry s cílem odrážet sluneční paprsky od Země. Podobné extravagantní vědecké projekty zachycují současný posun v myšlení některých klimatologů: ve světě, v němž už není možné nechat přírodu, aby se regenerovala sama, se tytéž technologické zásahy, které naši planetu ohrožují, stávají jedinou nadějí, jak získat více času. Kniha, která umí být současně inspirativní i děsivá, nepostrádá nádech temného humoru, především však představuje originální pohled na éru antropocénu.

Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky