Argo strana 229 z 263

Druhý díl "křižácké trilogie" nás zavede do Gazy roku 1177, kdy se stal zázrak, o kterém se ještě dlouho mezi následovníky proroka Mohammeda mělo hovořit. Saladin, muž, který přísahal, že osvobodí Jeruzalém od franckých okupantů, má právě zemřít v rukou lupičů, když přijde záchrana z nečekaného místa: objeví se Arn de Gothia, obávaný a čestný templář. Doma v Západním Götlandu si zatím Arnova láska z mládí Cecília odpykává své dvacetileté pokání za jejich hříšnou tělesnou lásku v gudhemském klášteře. V jeho zdech porodila Arnovo dítě, chlapce, který později vyrůstá u Arnova strýce. Uvnitř klášterních zdí vládne nelidská abatyše a za nimi probíhá krvavý boj o moc mezi rody Sverkerů a Eriků. Cecílii drží při životě pouze přátelství jedné z chovanek, Cecílie Blanky, která se později stane švédskou královnou, a naděje, že se Arn jednou ze Svaté země vrátí a z kláštera ji odvede.

Autor se narodil v roku 1946 a od roku 1968 žije ve Velké Británii, kde pracuje jako poštovní doručovatel. Literární debut uskutečnil až v roce 1996. Text Paradýzo, rozsahem blížící se románu, avšak žánrově velmi těžko vymezitelný, je reflexivní, meditativní, filozofická próza, kvazideník, mystifikační přelud neustále balancující na hranici snu a skutečnosti s mnohými prvky osobitého humoru, jazykového i situačního. Je zajímavým příkladem české literatury vznikající mimo území naší republiky, a přesto reflektující soudobou domácí skutečnost. Hlavním hrdinou je sám vypravěč a situace, události a svět viděný jeho očima, jeho neustále přemítajícím mozkem a posuzující myslí.

Autor se narodil v roku 1946 a od roku 1968 žije ve Velké Británii, kde pracuje jako poštovní doručovatel. Literární debut uskutečnil až v roce 1996. Text Paradýzo, rozsahem blížící se románu, avšak žánrově velmi těžko vymezitelný, je reflexivní, meditativní, filozofická próza, kvazideník, mystifikační přelud neustále balancující na hranici snu a skutečnosti s mnohými prvky osobitého humoru, jazykového i situačního. Je zajímavým příkladem české literatury vznikající mimo území naší republiky, a přesto reflektující soudobou domácí skutečnost. Hlavním hrdinou je sám vypravěč a situace, události a svět viděný jeho očima, jeho neustále přemítajícím mozkem a posuzující myslí.

Leckdy krutá a těžko pochopitelná se pro nás mohou zdát vyprávění lidí žijících v „primitivních“ materiálních podmínkách, obklopených džunglí, která je pro ně alfou i omegou životního koloběhu. Tato vyprávění jsou však hlubokou studnicí moudrosti a pouček, které jsou od útlého věku vštěpovány dětem a pomáhají jim částečně se zorientovat v neúprosném světě. Jsou i zdrojem zábavy a rozptýlení dlouhých večerů při olejových lampách. Díky této ústní tradici jsou uchovávány po generace příběhy významných lidí, příběhy o původu přírodních jevů, příběhy z říše zvířat aj. Kniha je souborem autentických vyprávění etnoložky, která strávila na Borneu několik měsíců mezi příslušníky kmene lovců lebek.

Cílem této publikace je sdělit základní praktické zkušenosti získané při ambulantní autohomologní léčbě mnoha tisíc pacientů. Autohomologní terapie, která využívá účinků individuálně připravených preparátů z extraktů biologického materiálu daného pacienta, patří mezi postupy moderní aktivní imunoterapie. Pro jejich imunomodulační efekt aplikujeme s úspěchem autohomologní přípravky u různých poruch imunity a řady chronických onemocnění.

Kvothe opouští Univerzitu a vydává se do vzdáleného Vintasu, kde se velmi rychle zaplétá do spletitých sítí místní dvorské politiky. Ve snaze zavděčit se mocnému šlechtici odkrývá pokus o vraždu, dostává se do sporu s nebezpečným arkanikem a po stopách skupiny žoldnéřů vyjíždí do divočiny, aby zjistil, kdo přepadává poutníky na Králově cestě. Při tom všem samozřejmě nezapomíná ani na hledání odpovědí, jež by mu umožnily pomstít vraždu svých rodičů. Tím však jeho četná dobrodružství nekončí, nebyl by to Kvothe, aby se nezapletl s ženou, tentokrát s okouzlující Felurian, které žádný muž neodolal, aniž by za to nezaplatil životem… Pod jejím vedením se Kvothe dozvídá mnohem víc nejen o ženách, ale i o pravé povaze magie. A přitom podniká další kroky na dlouhé cestě za osudem hrdiny, aby se posléze naučil, jak nesmírně obtížné bývá, když se člověk stane všem známou legendou ještě za svého života.

Meyer Schapiro (23. 9. 1904, Litva – 3. 3. 1996, USA) byl jedním z nejvýznamnějších amerických historiků a teoretiků umění ve 20. století. Svou mnohostrannou erudicí, hloubkou pohledu a nezvykle širokým spektrem zájmů vytvořil předpoklady k prudkému rozmachu americké uměnovědy a vychoval množství úspěšných žáků, dále rozvíjejících jeho podněty. Vedle svých amerických učitelů Arthura K. Portera a Charlese R. Moreyho, se Schapiro ve svém díle odvolával zejména na názory hlavních představitelů vídeňské školy (Aloise Riegla, Franze Wickhoffa a Maxe Dvořáka), německých historiků umění (především Wilhelma Worringera a Wilhelma Pindera) a Francouze Henriho Focillona. Uplatňoval velmi otevřený, nedogmatický a někdy téměř experimentální způsob práce i výuky a tvůrčím způsobem se vyrovnával s aktuálními podněty z jiných oborů: současné literatury, filosofie (zvláště existencialismu a fenomenologie) a psychoanalýzy. Odmítal izolování stylových analýz od konkrétních dějinných situací, kritizoval ustrnutí v hermetické oblasti bez spojení se sociálními, politickými, ekonomickými a ideologickými zdroji. Čtenáři se dnes, v českém překladu poprvé, dostává do rukou obsáhlý průřez Schapirovým dílem, reprezentující velkou část jeho zájmového spektra. Studie o starším umění obsahují vedle ikonologických úvah z oblasti románského umění a umění rané nizozemské renesance také obsáhlou kritickou reinterpretaci knihy Sigmunda Freuda Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. V části věnované novějšímu umění jsou zahrnuty studie o Courbetovi a lidovém umění, o Seuratovi a o Cézannových jablkách reflektující Schapirovy teorie sociálních a ekonomických aspektů uměleckého díla, zatímco ve stati o díle Pieta Mondriana se autor věnuje expresivním a intelektuálním kvalitám abstraktního stylu. V posledním oddílu jsou shromážděny práce metodologické, mezi nimiž obzvláště významné místo zaujímá studie Styl, v níž Schapiro shrnul dosavadní poznatky bádání o stylu a kriticky se vyrovnal se schematičností polaritních, cyklických i evolučních teorií.