Argo strana 98 z 311

Hrdiny románu jsou čtyři vězni, namačkaní v úzké podzemní kobce ústřední istanbulské mučírny. V přestávkách mezi mučením si vyprávějí příběhy o Istanbulu, deset příběhů během deseti dní. Podobně jako hrdinové Dekameronu utíkají před epidemií moru, utíkají vězňové svými příběhy a sny před svým hrůzným osudem a vyplňují. Anekdotické příběhy často podle orientálních vzorů, vyúsťující v hádanky, se prolínají s neutěšenou skutečností podzemní mučírny. Zmučení vězňové se vžívají do reálných situací ve vnějším světě, což jim na okamžik umožňuje zapomenout na vlastní neblahý úděl. Bolestné vyznání lásky k Istanbulu v příbězích čtyř vězňů, vyprávěných v přestávkách mezi mučením v podzemních celách pod městem. Óda na bolest, v níž se setkává Dostojevskij s Dekameronem. John Ralston Saul, bývalý prezident PEN International (Kanada) Istanbul, Istanbul je jedním z nejlepších příkladů městské filosofie. Burhan Sönmez je městský vypravěč. Má v zásobě sny, příběhy a pohádky. Zeptali se Popelky, proč se zamilovala do prince, píše. Pohádka mi neurčila jiný osud, říká Popelka. Ale my víme, že jiný osud je možný. A jiný Istanbul také. Serap Çakir, Literární magazín Varlik (Turecko) Sönmezova slova si podmaňují svět. ADNK Kronos (Itálie) Burhan Sönmez působí jako nesmělý filosof s odhodláním, které tříští kámen. Igiaba Scego, Corriere Delle Migrazioni (Itálie)

V knize Květiny se jako puzzle skládá nevšední příběh přátelství dvou mužů: pan Ulme přišel ztrátou paměti po aneuryzmatu o vzpomínky z minulosti a kvůli degenerativní chorobě nemá ani budoucnost. Přesto životní moudrostí a citlivostí vyburcuje z letargie svého sebestředného souseda novináře (vypravěče), jenž díky rozhodnutí vrátit Ulmovi jeho minulost najde sám sebe. Při pátrání narazí na řadu poutavých životních příběhů jako je osud Ulmovy první lásky Margaridy Floresové s její zkušeností umělkyně v období diktatury i porevolučním. Květiny jsou knihou závažných témat i svěžího humoru.

Hlavní hrdina novely Otec u porodu, tatínek, očekává narození prvního dítěte a tak začne tomuto neznámému tvorovi, rybičce rostoucí v maminčině břiše, psát jakési deníkové vzkazy. Popisuje zážitky z práce, vypočítává položky nákupních seznamů, vypráví, co viděl a slyšel v autobuse. Do této známé rutiny však prosakují nové zážitky spojené s očekáváním potomka, sledování jeho vývoje na internetových stránkách a v lékařských ordinacích a s tím spojené nesmělé představy budoucnosti, ale i nejistota z neznáma. Tatínek se totiž sice upřímně snaží, ale rozhodně nepatří mezi dnes tak populární sebevědomé otce, kteří nastupují na rodičovské dovolené, dítě umí uvázat do šátku na pět způsobů, a kdyby mohli, rozhodně by sami kojili. Tatínkovi připadá, že jsou na něj ze všech stran kladena příliš vysoká očekávání, a on si není ani trochu jistý, že je dokáže naplnit. Miroslav Pech v Otci u porodu opět dosvědčuje svůj výjimečný talent na přesné odposlechnutí a reprodukci jazyka ve všech možných stylových rejstřících, ať už jde o úsporné dialogy, nebo fráze z médií. Záleží tak na každém čtenáři, jestli chce hluboko v textu hledat genderová a sociální témata, nebo se prostě jenom královsky bavit.

21. března 1915 někde na řece Sommě narazí Bretonec Oan kdesi mezi mezi francouzskými a německými zákopy na opuštěnou malou holčičku. Protože sám Oan se ztratil, je rád, že našel aspoň někoho. Společně se vypraví zpátky k francouzským liniím. Komorní příběh francouzských autorů vydáváme k výročí konce první světové války, jejímž obětem ji tvůrci věnovali.

Druhý román Kazua Ishigura Malíř pomíjivého světa nás přivádí do Japonska po konci druhé světové války, kdy mnozí z těch, kteří zemi přivedli do zkázy, čelí historické změně a svému svědomí. Jedním z nich je i vypravěč, malíř Ono, věhlasný umělec, který své umění odevzdal do služeb válečného režimu. Ono nespáchá sebevraždu, jak to učinili mnozí jiní; namísto toho se pokouší ve své paměti zrekonstruovat svou životní cestu. Poté, co mu ve válce zemřela manželka a syn, mu totiž zbývá poslední úkol provdat dceru, což se v poválečném Japonsku stále ještě neobejde bez důkladného prověřování rodinné historie. Jeho pohled do minulosti se ovšem vyznačuje zvláštní strategií, v níž se slučuje upřímné hledání pravdy a prozření se záměrnou manipulací, vytěsňováním, přetrvávajícím sebeklamem a melancholií. Ishiguro nám skrze svého nespolehlivého vypravěče pronikavě předvádí, jakými cestami se ubírá naše paměť a jak se ji snažíme prezentovat svému okolí, abychom si o sobě vytvořili dobrý příběh. Malíř pomíjivého světa se tak stává komplexním obrazem plným skrytého napětí mezi realitou a vlastní fikcí obrazem, který je v dnešní době více než aktuální.

Jediný román kultovní americké básnířky Sylvie Plathové Pod skleněným zvonem vznikl v roce 1962 údajně hektickým tempem a vyšel pod pseudonymem Victoria Lucas v lednu 1963, pouhý měsíc před dobrovolnou smrtí autorky. Kniha se dnes počítá k americké klasice a bývá stavěna především do sousedství Salingerovy přelomové prózy Kdo chytá v žitě. Dospívající vypravěčka Esther vstupuje do velkého světa, který jí ale zůstává cizí a přiměje ji až k rozhodnutí odejít ze života, realizovaném v sérii nezdařilých pokusů. Jedinečnost románu tkví v tom, jak proti sobě či spíše vedle sebe staví život a smrt, konformitu a sebedestruktivitu, zdravý rozum a údajnou choromyslnost. Knihu vydáváme ve vynikajícím překladu Tomáše Hrácha, pro nějž byla Sylvia Plathová doslova osudovou autorkou.

Skandinávská kriminálka, jak má být, od jednoho z jejích knížat, autora Citu slečny Smily pro sníh. Zde se však do tradičně temného žánru, nepostrádajícího scény nepopsatelného násilí a ještě lepšího sexu, míchá i politická fantasy a černý humor. Susan Svendsenová má totiž jednu nevšední schopnost: umí kohokoliv přimět k tomu, aby jí vyzradil své nejsvětější tajemství a nejryzejší přání. Na cestě po Indii se jí to však nevyplatí a teď jí hrozí vězení (indické...). Dostane však nabídku od jistého vysoce postaveného člověka, který jí může umožnit okamžitý návrat do Dánska, pokud mu ovšem vyjde vstříc v jednom supertajném mezinárodním komplotu.

André Van Lysebeth za svého života vydal šest knih; v tomto díle se zabývá některými praktickými problémy při cvičení jógy a věnuje se řadě dalších ásan se specifickými účinky. Vychází z předpokladu, že ásany nejsou pouze vstupní branou jógy takzvané tělesné, ale otevírají přístupovou cestu veškerému psychofyziologickému rozvoji jógina. V jednotlivých kapitolách se zabývá svalovým aspektem ásan, prodlouženou nehybností jako základní podmínkou kvalitního provedení a při popisu jednotlivých pozic a jejich dokonalejších variant nezapomíná ani na důležitost správného dýchání.

Třetí román výtvarnice Daniely Šafránkové ukazuje, jak zábavné, ale i frustrující můžou být kulturní rozdíly mezi Američany a Čechy, mezi světem Západu a Východu raných 90. let. A zároveň je napínavým detektivním pátráním po osudech ženy z deníkových záznamů popisujících život obyčejných lidí za dob protektorátu. Američanka Lisa najde v pozůstalosti po svém otci několik dopisů psaných pro ni podivným jazykem, češtinou, fotku a parte neznámé ženy. A protože právě prochází rodinnou krizí, rozhodne se ji vyřešit tím, že odcestuje do Evropy a začne pátrat po svých kořenech. Cesta ji zavede až do Prahy, která je těsně po rozdělení Československa místem pořád ještě spjatým se socialistickou minulostí, pro Lisu nepochopitelným, skoro nepřátelským a plným podivných zvyklostí. Ale zároveň má neopakovatelnou atmosféru, která Lisinu nedůvěru postupně naleptává. Zjistí Lisa, jakým osudovým způsobem byla Fína, dívka z fotografie, spojena s jejím otcem? Proč o ní nikdy nemluvil? Nalezne v tomto mrazivém a podivném městě smysl života, který se jí na slunných plážích Kalifornie začíná vytrácet? Američané v porevoluční Praze Kdo je dávno mrtvá dívka z fotografie? Temné tajemství z protektorátní Prahy

Opět jsem se pokusil spáchat sebevraždu. Tentokrát jsem si navlhčil nos a strčil jej do zástrčky. Naneštěstí nastal zkrat a pouze jsem vykopl ledničku. Stále posedlý myšlenkou na smrt, ustavičně přemítám. Jestlipak je posmrtný život? Pokud ano, rozmění mi tam dvacku? V Obhajobě šílencově, téměř souborném vydání povídkového díla Woodyho Allena (obsahuje sbírky Vyřídit si účty, Bez peří a Vedlejší účinky) narazíte nejen na šílenou filozofii, ale též filozofické šílení. Je to totéž? A jak to poznat? Jak se vyrovnat s géniem, který pod vámi neustále podtrhává sesli? Obhajoba šílencova potěší každého fanouška Woodyho Allena. A koho nepotěší, tak je prostě šílenec. V programu The Comedian´s Comedian vysílaném v roce 2005 britskou televizí byl Woody Allen zařazen do první padesátky nejlepších komiků a bavičů všech dob, skončil na třetím místě a i to svědčí o jeho velké oblíbenosti u diváků.

Kniha italského historika Alessandra Vanoliho snad na první pohled vypadá jako sentimentální cesta po Středomoří, ve skutečnosti se však jedná o věcné a zasvěcené vyprávění. Ve čtyřech kapitolách plavbách čtenář s autorem vypluje z Egejského moře za dob Odyssea a dorazí k římským břehům Ostie, poplaví se z Konstantinopole do Andalusie, z Dubrovníku na Kypr a nakonec z egyptské Alexandrie dopluje do Ravenny. Od jednoho přístavu k druhému, bod po bodu, se ocitne v odlišných časech: v Athénách v době klasického starověku, v 5. století před naším letopočtem, v Kartágu v předvečer třetí punské války, ve Valencii za dob Cida Campeadora, ve středověkých italských městech, Janově, Benátkách či Anconě, poté v Konstantinopoli v době posledního obležení Turky, a konečně v Neapoli na počátku 20. století. Každý přístav ve Středomoří má svůj vlastní příběh, někdy vyvolá vzpomínku na velkou dějinnou událost, jindy připomene osud již dávno zapomenutých postav, ale dotýká se i příběhu nás všech a onoho moře, které nepřestává vzbuzovat naději.

Skotsko po česku 2 navazuje na knihu podobného jména, která vyšla v roce 2015. Autor, který strávil většinu svého života ve Skotsku, a poslednich dvacet let ve funkci českého honorárního konzula, stále hledá nepravděpodobné spojitosti mezi zemí v srdci Evropy a zemí na jejim nejvzdálenějším, do Atlantiku vystrčeném okraji. Knihou opět procházejí místa a lidé, dějiny i současnost, kultura, umění a humor i sport, včetně historek z první ruky, podaných autorovým osobitým, uvolněným jazykem. Knihu opět doprovazí originální, na míru šité ilustrace Stuarta Campbella.

Rok 1968 patří v českých dějinách ke zlomovým okamžikům. Na jedné straně představuje pokus o revizi politické a ekonomické situace Československa, na straně druhé vykročení směrem k pluralitní demokracii. Česká historiografie se tomuto tématu začala intenzivně věnovat záhy po listopadu 89. Dodnes však nedospěla k ucelené, synteticky pojaté interpretaci. V jubilejním roce s ní naopak přichází německý bohemista a rusista Martin Schulze Wessel. Ten ve své monografii, lakonicky nazvané Pražské jaro, nazírá celospolečenské změny roku 1968 prizmatem postupného tání totalitního režimu, který erodoval jednak kvůli československým reakcím na odhalení Stalinova kultu osobnosti (revize politických procesů), jednak v důsledku ekonomické krize, do níž se plánovaná ekonomika na přelomu 50. a 60. let dostala. Společenské změny roku 1968, resp. konce 60. let, Schulze Wessel vnímá v rovině politické, ekonomické, ale i kulturní, přičemž právě v liberalizaci kulturního prostředí (noviny, časopisy, divadlo, film) vidí jednu z příčin skutečné revize socialismu v Československu, jež se v tomto ohledu výrazně liší od pokusů o revizi ve středovýchodní Evropě roku 1956. Velkou předností jeho esejisticky pojaté práce je skutečnost, že český rok 1968 nazírá v širokém kontextu evropského roku 1968. Důraz přitom klade jak na českou jedinečnost, tak i na provázanost a vzájemné inspirace se západním hnutím. Díky tomu překládá velmi vyvážený a přitom podnětný pohled na české dějiny 60. let 20. století a na jejich vyústění v prvních devíti měsících roku 1968. Své líčení končí sovětskou invazí do Československa v srpnu 68, která celý obrodný proces zastavila a společenské dění v ekonomické, politické i kulturní rovině zbavila veškerých demokratizačních tendencí.

Jeden z nejvýznamnějších kanadských spisovatelů Dany Laferriere napsal útlou knihu vzpomínek na jednu etapu svého raného dětství, jež bylo navzdory tehdejší kruté haitské diktatuře a všeobecně panujícímu strachu idylické. Malý chlapec žije u babičky, které se říká Da, pod bdělým, ale vroucím dohledem tetiček. Stačí malá horečka a hoch se musí na nějakou dobu vzdát her s kamarády. A tak tráví čas na dřevěné terase spolu s Da, která se pohupuje v křesle a pro sousedy a kolemjdoucí má kdykoliv připravený šálek kávy. Její vnuk zatím pozoruje mravence mezi prkny podlahy, sleduje kapky deště dopadající na zem, dívá se a poslouchá, o čem mluví dospělí, poslouchá, a přitom vdechuje vůni života a kávy. Vůně kávy je uhrančivá kronika dětství, přiběh cesty do časů, kdy je všechno křehké a okouzlující.

Adele je mladá, krásná, úspěšná. Má zajímavou práci novinářky, milujícího manžela a roztomilého synka. Přesto je vyčerpaná, zničená, nešťastná. Tajemná antihrdinka prvotiny Leily Slimani, neuroticky podvádějící manžela, kdykoli se jí naskytne příležitost, je žena s nejasnou diagnózou. Možná nymfomanka, možná jen zoufale prázdná bytost, již sžírá neutišitelná vůle po naplnění. Zmítaná mezi neustálým strachem a chorobnou touhou po uznání, mezi vůlí vzepřít se nástrahám a slastí jim podlehnout, bloudí mezi pohodlím měšťáckého života, který potřebuje, ačkoli jím pohrdá, a obsesivní nezřízeností, která ji zraňuje.

Všimli byste si, kdyby ze světa zmizel jeden populární živočišný druh? A vadilo by vám to? Arthur Dent se vrací po dlouhém stopu na Zemi, která kupodivu je stále na svém místě ale na ní není všechno na svém místě... Všimli si toho všichni, ale ne každému to vadí; a pokud jde o Arthura, ten má důležitější starosti. Ty souvisí s létáním a láskou. Příběh, ve kterém má své místo sex i náznak teologie, vrcholí dojemným rozpadem mechanického tvora a smířlivým sdělením, jež Nejvyšší adresoval svému Stvoření. Ilustrátorem nového vydání je jeden z nejlepších současných komiksových kreslířů Dan Černý.