ČAS strana 13 z 19

Jen málokteré postavě našich dějin se dostalo takové pozornosti historiků, spisovatelů a umělců jako frýdlantskému vévodovi a generalissimovi císařských vojsk Albrechtovi z Valdštejna. Jeho vskutku mimořádný a dramatický osud, který jako by předem narýsoval horoskop významného astronoma, matematika a tehdy také astrologa Johanna Keplera, nás dodnes nepřestává vzrušovat. Zdá se, že je naplněn podivuhodným tajemstvím. Máloco tak fascinuje jako Valdštejnův závratný vzestup až do nejvyšších pater světské moci a slávy, po němž následuje strmý pád s cejchem zrádce a vyvrhele. Měl oprávněnou šanci stát se největším vojevůdcem třicetileté války, údajně sahal i po české královské koruně, skončil však jako „notorický říšský rebel“, pro kterého neexistoval jiný trest než zákeřná smrt z rukou irského žoldnéře. Ano, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jak znělo celé jeho jméno, svým pozemským životem i posmrtným věhlasem daleko překročil české hranice. Vždyť jen do roku 1910 prý obsahovala valdštejnská bibliografie přes dva a půl tisíce titulů! Jaký byl ale vévoda frýdlantský doopravdy, poodhrneme-li všeobecně rozšířenou – a obvykle nelichotivou – legendu? Na to jeho čtivým životopisem odpovídá známý spisovatel a popularizátor historie Jan Bauer. A jak je jeho dobrým zvykem, dokáže se ponořit pod „oficiální“ fakta, aby pro nás vykreslil nadčasovou osobnost, která ani zdaleka nebyla jen temná a negativní. Vždyť – jak autor píše – Valdštejn sice byl mimořádně domýšlivý, arogantní a bezohledný, ale míval i příjemnější tvář (o níž se většinou mlčí). Ovšem Jan Bauer všechny jeho tváře zasvěceně a lidsky popsal v XVIII. svazku Edice Český ČAS, který právě držíte v ruce.

Román Vás provede životem jednoho z nejuznávanějších vojenských stratégů všech dob Napoleona Bonaparta, a to od jeho narození ve zchudlé šlechtické rodině až po jeho skon ve vyhnanství. Napoleon byl vítěz velkých bitev, ale stejně dobře dokázal dobývat srdce i těla krásných žen, ať už je miloval, nebo chtěl pouze ukojit svůj rozmar. Díky vzrušujícímu i velmi zasvěcenému líčení jeho soukromého života můžeme nahlédnout do ložnic svůdných žen, které bral "malý Korsičan" ztečí. I na tomto poli většinou vítězil, byť ani zde ho život neušetřil hořkých porážek. Kromě císařovny Josefíny, Marie Walewské a nemilované habsburské manželky Marie Luisy se seznámíme i s celou řadou jeho chvilkových lásek a náhlých vzplanutí. Díky autorčiným historickým znalostem, schopnosti fabulace i porozumění světu vášnivých mužů a žen můžeme znovu prožívat sladké i méně sladké chvíle diktátora, kterému ženy nedokázaly odolat nejen kvůli jeho postavení, ale zejména kvůli jeho odvaze, charismatu a nespoutané povaze.

Jak milují muži? Jinak než ženy! Cit muže zažehne vizuální podnět během mžiku, ale láskou se dá nazvat leda v románu. Ta se dostavuje plnou silou až o poznání později. Děj jednotlivých epizod je vesměs situován v Praze, ale překvapivě i na Dálném Východě. Počáteční kapitoly, odehrávající se v době socialistické diktatury, popisují těžkosti a zamyšlení nad nevyrovnaností dospívajícího chlapce při prvních zkušenostech s dívkami. Po nabrání intimních poznatků během studentských let se dění dotkne i prostředí povinné vojenské služby. Billy poznává ženy různých národností, barvy pleti i odlišné mentality, což v typickém fungování mileneckých vztahů nehraje rozhodující roli. Uprostřed knihy nečekaně potká tu, kterou považuje za osudovou lásku a vybírá si ji za ženu. Ideání vztah však brzy naruší tragédie, kterou manželka psychicky nezvládne. Zoufalému Billymu nezbývá než dále hledat a zažívat další aféry s neotřelým koncem. Ty však k pocitu spokojenosti s partnerským životem nijak nepřispějí. Ideální soužití se záhy tragicky hroutí a život jde dál. Ale kam?Ke konci své pouti, kdy již téměř ztrácí naději, potkává dívku, pro kterou jeho vášeň opět vzplane, a cítí, že se tak tentokrát stalo natrvalo.

Český středověk, zejména pak jeho počátek, tone v příšeří. Přesto, jsme-li vybaveni znalostí toho, co se v písemné, výtvarné či hmotné podobě přece jen dochovalo, a také dostatečnou mírou fantazie, před námi vyvstávají postavy a děje, které – navzdory odlišným kulisám – až překvapivě připomínají sváry, lásky a vášně doby současné. Touto optikou se na historii dívá i známý spisovatel a publicista – a skvělý vypravěč – Jan Bauer. Vydejme se spolu s ním nejprve na Moravu a hledejme stopy královny Fritigildy, jež předběhla svou dobu, Sámovy potomky či Metodějův hrob. Z dalších světců nemůžeme opominout svatého Václava, přičemž jeho pozemská i posmrtná existence vzbuzují překvapivě mnoho otazníků. A co teprve svatá Orosie, kterou ve Španělsku uctívají jako českou princeznu, zatímco u nás o ní nic nevíme… Zajímají nás také osudy letopisců. Jaký byl příbuzenský poměr svatého Vojtěcha a mnicha Kristiána, autora legendy, jež byla nazvána jeho jménem? Bůh se však – zdá se nám – odvrátil od jihočeských Doudlebů, stejně jako od nešťastného knížete Jaromíra, mladičkého Václava III. či statečného Jeronýma Pražského. A snad potrestal i Rudolfa IV. řečeného Padělatel, Jiřího Popela z Lobkovic, opilého proroka Mikuláše Drabíka, nešťastnou „zimní královnu“ Alžbětu Stuartovnu, jež porodila třináct dětí (avšak jedna z jejích dcer – jeptiška! – ji v tomto ohledu prý ještě překonala) či bujné husitské adamity, kterým jejich „ráj na zemi“ zničil sám Žižka. I pátrání po dětech tohoto legendárního vojevůdce, stejně jako po kořenech blaníkovské legendy, vás pohltí stejně tato středočeská hora bájné rytíře. Dějiny českého národa (ač se nám někteří „moderní vzdělanci“ snaží namluvit opak) jsou krásné, hrdinské, byť občas i bezbožné… Tedy takové, které v nás mohou – a mají – vzbudit zájem a hrdost. Věříme, že k tomu přispěje i tato kniha.

Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého muže se skrýval vášnivý romantik, jenž si do deníků zapisoval děsivé sny, žil ve stínu smrti, vedl hovory s duchem mrtvého bratra-dvojčete, trpěl problematickými vztahy k ženám a skrýval hrůzné tajemství Záhořova lože. Zkušený romanopisec Otomar Dvořák poodhalil oponu nad nelehkým životem tvůrce, který musel svádět dramatický boj s nepřízní osudu, aby pro budoucí generace zachránil svět starých slovanských mýtů, obřadů, pověr, písní a pohádek. V románovém příběhu procházíme spolu s Erbenem bouřlivými událostmi poloviny devatenáctého století, setkáme se s významnými osobnostmi té doby (Mácha, Palacký, Havlíček Borovský, Tyl, Němcová, Frič, Šafařík a jiní), ale současně putujeme i baladickou krajinou, nad níž září bledá luna, ve skalách se otvírají poklady, vodník líčí ošemetné sítě a mrtvý milenec klepe na okénko, za kterým se modlí jeho milá… Vřeteno osudu se otáčí a černá sudice Morjana šeptá Erbenovi z temnot: „Propadl jsi smrti! Čím se vykoupíš, aby sis zasloužil život?“

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější. Ústředním tématem je opět odchod z našeho světa (čímž není nutně myšlena smrt), ale tentokrát autor upřel pozornost spíše na nás, „obyčejné“ smrtelníky. Opouštění (stačí přidat jediné písmenko, a změní se v odpouštění), smíření, ale také humor, to jsou proměnné Čepelkových rovnic o jedné neznámé, kterou je vládkyně zásvětí. Ať už je jejím poslem hučící letadlo, rozverná studentka, trio zlotřilých trpaslíků, hlasy těch, kteří už „tam“ jsou, užvaněná teta nebo dívka, která dokáže (nechat) mizet, nudit se rozhodně nebudete. V jedné povídce vás navštíví dokonce sama smrt – a i ona je v autorově podání vcelku příjemnou partnerkou pro poslední rozhovor.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý se již potřetí vypravili do rozmanitých koutů Prahy, na břehy Vltavy i dalších toků a vodních ploch, do zakletých areálů a k výstavným palácům; opět Vám slovem a obrazem představí utajené klenoty v netušených souvislostech a na nečekaných místech. K jejich objevování zvou těmito slovy: "Nejprve objevíme v Praze Ameriku. Je rokokově sladká! Poté na levém vltavském břehu zrekonstruujeme linii jezuitských lusthausů a vyhledáme to, co nám z ní zbylo. Pro osvěžení se ponoříme do země zvířat, vody a letohrádků, to jest do Stromovky a jejího okolí. Odtud se vydáme ke hvězdě, která spadla mezi Liboc a Ruzyni, tedy k unikátní stavbě jménem Hvězda a do jejího malebného okolí. Voda nás bude provázet i nadále: v předchozích společných knihách jsme se často ocitali třeba na březích Botiče nebo Brusnice, nyní propátráme okolí Rokytky; odměnou nám budou překvapivé objevy hned ve třech historických lokalitách. Ještě mnohem více půvabu potěší naše smysly na Smíchově a v Košířích, kde na nás čeká patero nádherných (a většinou záhadných, jakoby zakletých) areálů: Bertramka, Klamovka, Cibulka, Bulovka a Šmukýřka. Pak se znovu přiblížíme k Vltavě - k památkám, které si hrají (a přitom nehrají) na babu. Následně se pokusíme vypátrat tvrze ukryté mezi rybníky a stromy (Šeberov, Hrnčíře a Slavětice). A nakonec se v duchu předchozích dílů vypravíme za hranice Prahy. Tentokrát začneme tam, kde jsme na podobném výletě minule skončili, a prozkoumáme Klecany a okolí. Na pouť si vezměme jen to nejnutnější - a cestu vykonejme s očima a srdcem otevřeným! Jen tak nám Praha ukáže svou skrytou krásu."

V tajemném Údolí kouzelníka, kam se obávají vkročit i otrlí beduíni, spí v nepřístupné hrobce královna Tera, panovnice z thébské dynastie. Nadčasově krásná a nesmírně schopná silná žena, která ovládla Egypt, je ještě dlouho po své smrti poté trnem v oku všemocného kněžstva. Ovšem navzdory jeho snaze vymazat její jméno sní dál svůj sen o znovuzrození v daleké zemi na severu… O celá tisíciletí později objeví místo jejího odpočinku Nicholas van Huyn – a po něm také dvojice egyptologů Eugene Corbeck a Abel Trelawny. Zatímco prodlévají v podivném transu, manželka druhého jmenovaného umírá při porodu. Dcera Margaret však přežije – a její krása i chování nápadně připomínají královnu Teru. Když se její otec stane obětí záhadných útoků, přivolává nejen policii, ale i doktora Winchestera a mladého advokáta Malcolma Rosse. Malcolmova láska k ní je opětována, avšak musí ustoupit do pozadí před Velkým experimentem, během nějž Margaretin otec a jeho přátelé hodlají uskutečnit plán dávné královny. Ačkoli jsou vedeni ušlechtilejšími cíli, než jaké sledovali brutálně zavraždění vykradači její hrobky, nemohou si být jisti výsledkem – ba ani vlastními životy… A Klenot sedmi hvězd, klíčový objekt jejich snah, se v mistrném podání Brama Stokera stává znepokojivým ztělesněním dávno zapomenutých – ale o to mocnějších sil… Z anglického originálu přeložila Kateřina Šípková. Nebýt vampýrského hororu Josepha Sheridana Le Fanu, jejž nazval podle hlavní hrdinky Carmilla, nevznikla by veleúspěšná novodobá série Zatmění, ba ani Stokerův Dracula. Lauře je devatenáct let a žije s otcem na zámku ve Štýrsku. Otec se jí snaží nahradit i matku, která jí zemřela velmi záhy, a tak Laura prožívá dětství i dospívání plné lásky a přepychu. Touží po vztahu a milování s mužem, což ale u neprovdané dívky jejího společenského postavení není v devatenáctém století dost dobře možné, a tak svou potřebu něhy ukájí v náručích přítelkyň. Právě jedna z nich, Berta, neteř a schovanka otcova přítele generála Spielsdorfa, však za záhadných okolností náhle umírá, právě když má přijet za Laurou na návštěvu. V tu chvíli se za okolností neméně podivných zjeví překrásná Carmilla, která se zdá být více než dostatečnou náhradou zemřelé přítelkyně… Je Carmillina podobnost s dávno zemřelou Mircallou, hraběnkou z Karnsteinu, a s Bertinou přítelkyní Millarcou jen čistě náhodná? Podaří se Lauře uniknout ze spárů smrtonosné lásky? A co je třeba udělat pro to, aby byla z kraje sňata kletba těch, kteří nemohou odpočívat v pokoji? Odpověď najdete v rozuzlení strhující novely irského klasika, kterou v moderním duchu přeložil a převyprávěl Josef Pepson Snětivý.

Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím? Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a – už tehdy – schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za „zbožným zanícením“, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničně-politické cíle? A jak se s křesťanstvím – a v případě knížete Václava dokonce se svatostí – slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo… Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný – a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný – poplatek odváděný českým knížectvím do říše? To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy – ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti – ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko (jak se přesvědčil neúspěšný dobyvatel Ota II.), nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou (což se podařilo Václavově sestře Přibyslavě).

Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna. Karel IV., bezpochyby největší z našich panovníků, byl sice člověk poměrně tolerantní a umírněný, jemuž city nebyly cizí, avšak na šachovnici dynastických plánů pohyboval svými dětmi tak, jak mu velela okamžitá výhoda. A sám měl na paměti především zachování a rozhojnění rodu, tudíž ani jeho sňatky nevzešly – přinejmenším zpočátku – z citového vzplanutí. Jenže v porovnání s ním byl jeho prvorozený syn Václav IV. nejen nezdárným králem, ale též manželem, a zejména smrt jeho první ženy Johany Bavorské dodnes vzbuzuje otazníky (či spíše vykřičníky). Nařčení z různých úchylek nebyla prokázána, leč legitimního potomka Václav nezplodil. A nacházel se v neustálém konfliktu s oběma bratry – Zikmundem i Janem Zhořeleckým, kterému se „královsky odvděčil“ za to, že ho vysvobodil ze zajetí (ostatně pobyt ve vězení si coby uherský král vyzkoušel i Zikmund). Bratranci, moravští markrabí Jošt a Prokop, spolu dokonce vedli válku o Moravu. A když se Jošt nečekaně stal římským králem, nedožil se ani korunovace… To Zikmund zemřel, bereme-li ohled na tehdejší dobu, jako stařec, ovšem ani jeho smrt není objasněná – a chování císařovny Barbory Celské takové, jaké bychom od milující manželky očekávali. A tak bychom mohli pokračovat… Buď jak buď, Lucemburkové na českém trůně znamenali pro naše země období navýsost dynamické – a zajímavé i po staletích. Jan Bauer nám ho přibližuje úhlem pohledu, který většina historiků zatlačuje do pozadí.