ČAS strana 6 z 23

Spisovatelka Zuzana Maléřová a fotograf Vlado Bohdan mají společné datum narození, krevní skupinu, dceru Alžbětu, syna Jeronýma a několik knih oceněných kritikou i čtenáři (Život je kulatý, Viděla jsem jitro, Kolemjdoucí, Celá viola tvé duše, Ticho v květu violy, Příběhy z tribuny, Šťastná hodina, Proč kluci milují fotbal, Dopis Cyranovi a další). Knížka Jak potkat děti je o dětských otázkách a dospělých odpovědích. Každá z těch otázek začíná JAK. Jak vypadá dětská láska. Jak si přejeme, aby nám uteklo štěstí. Jak někoho promeškáme. Jak se chodí do nebe. Jak odpouštějí děti a jak rodiče. A další. Není to kniha pro děti, ale o dětech. Autoři v ní zastavili paměť vlastní rodiny, aby s citovou intimitou pojmenovali žití nás všech. Kniha vyšla již dvakrát a byla okamžitě rozebrána. Nyní vychází potřetí – poprvé v Nakladatelství ČAS.

Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím? Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a – už tehdy – schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za „zbožným zanícením“, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničně-politické cíle? A jak se s křesťanstvím – a v případě knížete Václava dokonce se svatostí – slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo… Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný – a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný – poplatek odváděný českým knížectvím do říše? To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy – ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti – ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko (jak se přesvědčil neúspěšný dobyvatel Ota II.), nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou (což se podařilo Václavově sestře Přibyslavě).

Irena Žantovská má mnoho talentů. Ten divadelní se probudil jako první, už na studiích vedla divadlo poesie, inscenovala texty autorek blízkých svému vidění světa – Mariny Cvetajevové, Sylvie Plathové – i autorů vyjadřujících generační pocity té doby druhé půli 80. let, toho zvláštního bezčasí, co navzdory šedi kolem otevíralo nejedny dveře kreativitě individuální duše – tak si našla pro své inscenace opakovaně beatniky (Corsa, McClurea, Ferlinghettiho), později také německé expresionisty (Lasker-Schüllerovou, Trakla, Grosze), její kroky ji vedly ale také k inscenaci českých básníků – Kainara, Hraběte a především Ortena – její režie Elegií (aktuálně v Divadle v Celetné s Janem Potměšilem a Vladimírem Javorským) patří k erbovním dílům českého moderního divadla poesie. I v ryze činoherních režiích – od „oblastí“ po Národní divadlo si vybírala především autory, jejichž řeč – v doslovném i obrazném slova smyslu – byla spíše niterná, oproštěná od velkých vnějškových gest a velkohubé prázdnoty. Není divu, že se s největším vzájemným porozuměním potkala s třeba Čechovem, Strindbergem, Genetem… Toho rodu je i její poesie, jak velmi pozorně vystihl už dávný recenzent její první sbírky Zahrada soch Jan Dvořák. Tato vnitřní divadelnost její poesii předurčuje k scénickému uchopení. Proto také logicky právě z textů ze Zahrady soch vznikla před časem pozoruhodná inscenace spojující poesii (v podání Nely Boudové), experimentální hudební fúzi (Tomáše Reindla, oscilujícího mezi ethnem a soudobou vážnou hudbou), moderní balet (v choreografii Vladimíra Gončarova) a výtvarné umění (animované koláže Miroslava Huptycha). Sbírka Bezčasí je v mnohém směru komornější, introvertnější, než byla Zahrada soch. Chybí tu rozmáchlé „jevištní“ gesto, zato je tu až nečekaně vlídno a mírno, jako by krajina autorčina dětství – Vysočina – vstoupila do veršů a dala jim barvu, vůni, tvar – ale i jinou, niternější dramatičnost.

Proč se česká média bulvarizují? Proč se tzv. seriózní tisk i elektronická média tak usilují přiblížit se triviálností svých obsahů a vnějškovou vizuální efektností svých forem přiblížit deníkovým tabloidům či komerčním televizím? Je to opravdu proto, že mizí inteligentní čtenář, posluchač, divák médií, nebo si jen média sama usnadňují život a na snižování nároků poptávky publika se jen vymlouvají? Všechny tyto otázky trápí mnohé intelektuály zabývající se – ať z akademické půdy, či z živé mediální praxe – podobou dnešního mediálního světa. Světa, který formuje, a často deformuje veřejné mínění, třeba jen tím, že mnoho podstatných informací nezveřejní, neboť se mu už mezi všechnu tu bulvární čalamádu nevejdou. Jistým paradoxem je, že téma bulvarizace českých médií se táhne odborným, profesním a zčásti i poučeně-laickým diskursem už mnohá léta. Už v roce 2004 se v prostorách Ministerstva kultury ČR v Praze na Maltézském náměstí konala konference se stejným tématem – Bulvarizace médií. Pořádala ji tehdy společnost Česká média spolu s Institutem mediální komunikace při Univerzitě J. A. Komenského. Téma však zdaleka za léta od toho času nezaniklo. Spíše – možná i pod vlivem nástupu nových, rovněž vizuálně velice agresivních médií (internetu) nabralo na dynamice a brizanci. O málo víc než dekádu poté, 21. října 2015, se tamtéž odehrála konference s názvem Bulvarizace českých médií. Vystoupili na ní jak zástupci akademické sféry, vysokoškolští pedagogové, tak lidé z mediální praxe, redaktoři, šéfredaktoři, ale i nezávislí intelektuálové, kteří přicházejí se světem médií do styku rovněž profesionálně, ale z jiného úhlu. Pokusili jsme se společně předestřít určitou škálu námětů, myšlenek a vysvětlení, jak a hlavně proč k bulvarizaci českých médií dochází a jaký to má dopad na mediální publikum a obecně na společnost. Z pochopitelných důvodů jsme se nepokoušeli o vymýšlení nějakých návodů či postupů, jak tyto trendy zastavit či zvrátit, neboť takové inženýrství nemá žádný smysl ani opodstatnění. Úkolem moderního intelektuála je snažit se co možná do hloubky zachytit a analyzovat problém, hledat jeho podstatu a upozorňovat na (někdy málo viditelné) souvislosti. Jde tedy o pochopení problému, ne jeho řešení. Tento problém nemá jiné řešení, než spontánní vývoj mediálního světa v kontextu společenských, politických či ekonomických událostí. Je možné, že po nějakém čase se znovu zastavíme a podíváme se, kam onen vývoj naše média zavedl, a také, zda se potvrdily, či naopak vyvrátily některé naše domněnky a analýzy. V tom je cena podobných setkání i nadčasový význam toho, že jsou pro budoucnost zachyceny alespoň v písemné formě – např. prostřednictvím tohoto sborníku. Zařadili jsme do něj většinu příspěvků, které na konferenci zazněly. Chybí příspěvek redaktora Lidových novin Martina Shabu, který byl na konferenci samotné vítaným přínosem jako pohled člověka z aktuální praxe v denním tisku, avšak do přece jen kontextuálně i oborově širší polemiky – jako víceméně popis praxe v jednom periodiku – příliš nezapadal. Naopak je zde navíc příspěvek Martina Kasardy, který se velmi dlouho zabývá rolí bulváru v kontextu slovenských médií a jeho pohled je nesporně inspirací pro naše uvažování nejen jako zkušenost ze sousední, byť kulturně i historicky neobyčejně blízké země, ale i tím, jak originální zvolil autor úhel pohledu na danou problematiku. Věříme, že tento sborník bude platným příspěvkem k odborné i laické diskusi o roli a stavu hromadných sdělovacích prostředků, a možná i inspirací pro nějakou jejich budoucí případnou kultivaci.

Láska, ta neodmyslitelná součást našeho života, po které všichni toužíme a bez níž si svůj život nedokážeme představit, je hlavním a jediným tématem básnické sbírky Dívka z kraje růžových čekanek, která je již druhým poetickým počinem Ivany Terezy Konečné. Sbírka je odrazem jejích snů a představ o lásce… a projevem víry v lásku. Hlavní motiv pak představuje růžová čekanka. Ten něžný a křehoučký kvítek symbolizuje autorčinu naději a víru v bezvýhradnou lásku. Růžová je barvou něhy a romantiky, čekanka zase zosobňuje vytrvalost. Růžová čekanka je tak jedinečnou kombinací síly, vytrvalosti, něhy a citlivosti. Stíhaná strachem a nepěknými životními zkušenostmi, stále věří v čistotu pravé lásky a sní o svém muži s velkým „M“. Touží a věří, nevzdává svůj sen. A pak… přijde ON.

Pátá sbírka zkušené autorky Hedy Bartíkové, nazvaná Na půl žerdi, přináší čtenářům na padesát básní a říkanek. Každá je samostatným, faktickým životním příběhem. Příběhem těch, kteří stojí mnohdy na hraně… Lehkost, ironie, nadhled a svérázný černý humor – to je zlatem této originální sbírky, jež navazuje na českou tradici, která sahá až ke K. J. Erbenovi. Básně a říkanky s hororovou a krimi tematikou, reflektující současnost, se na našem knižním trhu dosud neobjevily. Heda Bartíková tak otevírá nový prostor těm, kteří nejsou lhostejní k dění kolem nás.

Existují zločiny, které se nikdy nepromlčí – bez ohledu na to, jak se na ně dívá zákon. Zločiny ze strachu, ze zbabělosti, ze závisti či kariérismu jsou možná horší a neodčinitelnější než „obyčejné“ ziskuchtivé mordy podle pana Pitavala. Zločiny, které mají rozměr morální, nejen kriminální… A právě etické otazníky se vznášejí nad zauzlovaným příběhem Vraždy v minulém čase. Kdo mohl mít zájem na smrti nenápadného středoškolského kantora z malého města, kde každý vidí každému do talíře i do postele, kde se nic neutají a kde vražda není právě denním chlebem zdejší kriminálky? Jaké stíny se to vznášejí nad zaprášenými knihami v pracovně mrtvého? A proč najednou vychází najevo, že vlastně každý zdejší „slušný maloobčan“ skrývá své tajemství, své šmouhy na svědomí, takže zdání idyly „městečka na dlani“ je rázem pryč? To všechno tvoří spletitý rámec klasické detektivky z pera Marie Milovské. Kniha se sice odehrává v „minulém čase“, tedy za dob předlistopadového bezčasí, ale její příběh přerůstá tento rámec a je mementem stojícím mimo konkrétní čas. Až dočtete tuto knihu, uvědomíte si, že to byl vlastně příběh o nás všech, o našem podivném dvacátém století.

Sonet, to jsou verše plné zakleté touhy, kterou snad jen volta devátého řádku může obdařit nábojem vykoupení - ale také popravčí salvou zatracení. Tak vidí tuto královskou básnickou formu spisovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý, jenž svou čtvrtou sbírku pojal výlučně v jejím znamení. Vznikala povětšinou na samém konci roku 2014 a začátkem následujícího, tedy v období, které v autorově životě patří spíše k těm neradostným. Avšak pole inspirace je, jak známo, zúrodňováno smutkem; a Pepson všechen svůj smutek - ale také veškerou svou lásku, naději a víru - vložil do šestnáctera zpovědí. Zavede nás v nich do hlubin duše rozervané jen natolik, aby ještě mohla tvořit, stejně jako do míst naší země, která vždy neomylně najde kompas jeho srdce. A nad tím vším se vznáší jako temně nádherný přízrak Ta, jejíž jméno už nikdy nebude vysloveno - tedy jeho osudová (a zřejmě navždy ztracená) žena.

Zuzana Maléřová nás hned úvodním textem, nazvaným Dopis Cyranovi, přivítá ve světě své nové knihy, plné ojedinělých dopisů. Jedny nazvala „cyranovskými“, neboli „dopisy v zastoupení“, což jsou takové, které mnoho let psala jménem někoho jiného. Tak jejím slovem promlouvá dcera k matce, žena k muži, přítel k přítelkyni, bratr k sestře... Dopisy jsou určeny takovým osobnostem, jako jsou Táňa Fischerová, Naďa Konvalinková, Jana Synková, Nina Divíšková, Ivan Trojan, Ladislav Frej, Věra Galatíková, Jaroslav Dušek a další. Druhou část tvoří neodeslané dopisy, které napsala autorka sama za sebe svým nejbližším: rodině, přátelům i těm, kteří už odešli – Otovi Pavlovi, Libuši Geprtové, Stelle Zázvorkové... Tyto texty jsou silným vstupem do autorčina osobního života, ale prostřednictvím jejího otce, maminky, muže a dětí vlastně do prožitků nás všech. Třetí kapitolu představují dopisy ve verších – poetická tečka za cituplnými a dramatickými příběhy v předchozích částech. Součástí výtvarně exkluzivně pojaté knihy jsou fotografické ilustrace Vlada Bohdana z cyklu Stínohry.

Ve strhujícím dvoudílném románu americké klasičky Edith Whartonové - mimochodem vůbec první ženy, která získala Pulitzerovu cenu - před námi ožívá mistrně vykreslená plejáda postav, které prožívají svůj "americký sen" a touží po ukojení svých vášní ve víru sebevědomí i nejistoty. Autorka, jež byla součástí světa "horních deseti tisíc", avšak dokázala si od něj zachovat kritický odstup, ho vidí bez příkras, ale také s pochopením a humorem. I proto je její sonda do duše vášnivé ženy, kterou by dnešní "arbitři morálky" označili za "zlatokopku", čtivá i dnes.

Ve strhujícím dvoudílném románu americké klasičky Edith Whartonové - mimochodem vůbec první ženy, která získala Pulitzerovu cenu - před námi ožívá mistrně vykreslená plejáda postav, které prožívají svůj "americký sen" a touží po ukojení svých vášní ve víru sebevědomí i nejistoty. Autorka, jež byla součástí světa "horních deseti tisíc", avšak dokázala si od něj zachovat kritický odstup, ho vidí bez příkras, ale také s pochopením a humorem. I proto je její sonda do duše vášnivé ženy, kterou by dnešní "arbitři morálky" označili za "zlatokopku", čtivá i dnes.

Ve strhujícím dvoudílném románu americké klasičky Edith Whartonové - mimochodem vůbec první ženy, která získala Pulitzerovu cenu - před námi ožívá mistrně vykreslená plejáda postav, které prožívají svůj "americký sen" a touží po ukojení svých vášní ve víru sebevědomí i nejistoty. Autorka, jež byla součástí světa "horních deseti tisíc", avšak dokázala si od něj zachovat kritický odstup, ho vidí bez příkras, ale také s pochopením a humorem. I proto je její sonda do duše vášnivé ženy, kterou by dnešní "arbitři morálky" označili za "zlatokopku", čtivá i dnes.

Pobaveno & Odhloubáno, mohlo by se také říct po dočtení sbírky Pavla W. Petkova Vypůjčeno & Okopčeno, která se snaží pozměnit zažité představy o verších a poezii. Směs humoru, nikoliv však prvoplánově vystaveného na odiv, graduje mnohdy až v samotném závěru a nutí k úsměvu a souhlasnému pokývnutí hlavou. Obyčejná témata, vypůjčená a okopčená z obyčejného života "obyčejných" lidí, se autor snaží zachytit a zpracovat s nadhledem okořeněným ironií a vtipem.

Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své bývalé manželky Marty, jindy zase před vilou v dobře ukryté luxusní pražské ulici, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu. Naivně se domnívá, že jeho partnerka nic neví a že slzy, jimiž ho ve chvílích vrcholné slasti zkrápí, vyvolává jen její nezvladatelná rozkoš. Ano: Karolína, zhmotněný sen všech bláhových mužů, opravdu žije pro tyhle intimní momenty. Ale plakat přece může i nad svým milovaným – už dopředu… Svět Petrových „jistot“ se otřese ve chvíli, kdy zjistí, že jak jeho bývalá, tak i současná partnerka pletou adventní věnce. Dost možná spolu. A ukrývají v nich stříbrné jehlice. Jeho vztah s Martou skončil nehezky. Dopadne stejně i ten s Karolínou jen proto, že jejich jehlice jsou identické?

Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své bývalé manželky Marty, jindy zase před vilou v dobře ukryté luxusní pražské ulici, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu. Naivně se domnívá, že jeho partnerka nic neví a že slzy, jimiž ho ve chvílích vrcholné slasti zkrápí, vyvolává jen její nezvladatelná rozkoš. Ano: Karolína, zhmotněný sen všech bláhových mužů, opravdu žije pro tyhle intimní momenty. Ale plakat přece může i nad svým milovaným – už dopředu… Svět Petrových „jistot“ se otřese ve chvíli, kdy zjistí, že jak jeho bývalá, tak i současná partnerka pletou adventní věnce. Dost možná spolu. A ukrývají v nich stříbrné jehlice. Jeho vztah s Martou skončil nehezky. Dopadne stejně i ten s Karolínou jen proto, že jejich jehlice jsou identické?

Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své bývalé manželky Marty, jindy zase před vilou v dobře ukryté luxusní pražské ulici, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu. Naivně se domnívá, že jeho partnerka nic neví a že slzy, jimiž ho ve chvílích vrcholné slasti zkrápí, vyvolává jen její nezvladatelná rozkoš. Ano: Karolína, zhmotněný sen všech bláhových mužů, opravdu žije pro tyhle intimní momenty. Ale plakat přece může i nad svým milovaným – už dopředu… Svět Petrových „jistot“ se otřese ve chvíli, kdy zjistí, že jak jeho bývalá, tak i současná partnerka pletou adventní věnce. Dost možná spolu. A ukrývají v nich stříbrné jehlice. Jeho vztah s Martou skončil nehezky. Dopadne stejně i ten s Karolínou jen proto, že jejich jehlice jsou identické?