ČAS strana 8 z 23

Jsou básnické sbírky, které Vás zavedou do cizokrajných zeměpásů, kde nevyslovená dobrodružství zcuchají hrdinčiny tmavé vlasy. A jsou takové, při jejichž četbě máte pocit, jako byste neopustili lehce nepravidelnou, ale o to malebnější náves poklidného městečka. Přičemž oněch dobrodružství můžete na ploše od rohu k rohu zažít úplně stejně jako na toulkách širým světem. A právě taková je nová sbírka Jaromíra Matouška. Oproti jeho poetické prvotině Její život (2011) je formálně i výrazově značně uměřenější. Jako by básník, nasycen cestování po slovních výbojích, spočinul po vzoru Rožmberků ve své milované Bechyni. Těm přinesla toto kouzelné sídlo věnem Anna z Hradce a po švamberském intermezzu ho zakoupil Petr Vok, aby jej - s bolestí v srdci - po pouhých sedmadvaceti letech nuceně odprodal. Náš autor k opuštění tohoto magického místa naštěstí nucen není a snad právě ono mu přineslo (stejně jako poslednímu rožmberskému vladaři) zklidnění, díky němuž umí na malé ploše vykreslit lidský příběh v celé jeho nahotě i ošacenosti. Hlavní inspirátorkou i obyvatelkou domů na našem náměstíčku je arci stále žena, bytost tajemná i čitelná, vábivá i (pohříchu občas) nevábná, k (vlastním) slzám složitá i smyslně jednoduchá. Klouže hladce i bolestně do srdce básníka (o ostatních ústrojích hovoří spíše představivost než slova, neboť je mužem nejen vášnivým, ale také galantně diskrétním). Ve starém koloniálu se pýří děvče, které se o dekády později stane autorovou babičkou, ve vedlejším vchodu najdeme slečnu vyhledávající autorovu péči terapeuta, ještě dále bydlí panenka, jež si ustřihla cop v zármutku nad nešťastným skonem snoubence na vojně… A do všech špehýrek a průjezdů nakukuje básník, jediný, kterému je voyeurství nejen dovoleno, ale dokonce přikázáno.Neboť i díky tomu se můžete vydat na cestu po obvodu poetického náměstíčka ve šlépějích muže, který ví a vidí, neboť nespěchá.

První autorská sbírka Martina Štrunce je prostým vyjádřením pestrosti palety života, jejíž barvy mají mnoho odstínů a forem a jejíž konečnou podobu máme nakonec vždy v rukou my. Sbírka, složená hlavně z písňových textů, poetických aforismů, krátkých lyrických příběhů a básní, se zabývá vnímáním života z pohledu člověka a lidstva jako celku. V jednotlivých kapitolách jsou popisována úskalí i radosti bytí, po jejichž prožití se dostavuje pocit pochopení smyslu rovnováhy v našich životech. Z tohoto pochopení pak vychází i představa, že všichni jsme si rovni a všichni máme stejné problémy, a hlavně to, že každý z nás drží svou přítomnost ve svých rukách, ač se nám někdy může zdát, že opak je pravdou. Asi nejlépe hlavní nosné momenty této sbírky vystihl Petr Holman, když o ní napsal: "Vše, co je, už bylo, život člověka je stále stejně barevný jako dřív, mnohobarvý, barevný bezohledně i láskyplně, bolestně i s nevýslovnou něhou, jistota nejistoty současného světa i života v něm často přebíjí kymácející se bolestnou jistotu existence čehosi základního, říkej tomu láska, víra, nebo jak si jen přeješ…"

První autorská sbírka Martina Štrunce je prostým vyjádřením pestrosti palety života, jejíž barvy mají mnoho odstínů a forem a jejíž konečnou podobu máme nakonec vždy v rukou my. Sbírka, složená hlavně z písňových textů, poetických aforismů, krátkých lyrických příběhů a básní, se zabývá vnímáním života z pohledu člověka a lidstva jako celku. V jednotlivých kapitolách jsou popisována úskalí i radosti bytí, po jejichž prožití se dostavuje pocit pochopení smyslu rovnováhy v našich životech. Z tohoto pochopení pak vychází i představa, že všichni jsme si rovni a všichni máme stejné problémy, a hlavně to, že každý z nás drží svou přítomnost ve svých rukách, ač se nám někdy může zdát, že opak je pravdou. Asi nejlépe hlavní nosné momenty této sbírky vystihl Petr Holman, když o ní napsal: "Vše, co je, už bylo, život člověka je stále stejně barevný jako dřív, mnohobarvý, barevný bezohledně i láskyplně, bolestně i s nevýslovnou něhou, jistota nejistoty současného světa i života v něm často přebíjí kymácející se bolestnou jistotu existence čehosi základního, říkej tomu láska, víra, nebo jak si jen přeješ…"

O básnické prvotině autora napsal Miloň Čepelka: "Jsem sbírkou Josefa Pepsona Snětivého opravdu mile potěšen. Až dosud jsem ho znal jako nápaditého, prostořekého, ironického a sebeironického prozaika, romanopisce i povídkáře, také jako nadšeného muzikanta, skladatele, textaře i hráče, a teď se mi představil jako poeta. A pochopil jsem, že stále zamilovaný muž, který k ženám vzhlíží s úctou, neboť v nich právem vidí jak pramen inspirující slasti, tak korektorky mužsky snivých úletů, rušitelky, ale i strážkyně ztrácené a vždy jen na mžik znovu nabývané kýžené rovnováhy, partnerky otevírající nám když ne dvířka, pak jistě aspoň kukátka do svědomí a do tajemných prostorů za zjevnou skutečností, nemůže básníkem nebýt. Poezie hodná toho jména snaží se pomoci nám v témž, a proto jsem se po prvotním užasnutí záhy přestal jeho veršům divit a začal je vděčně vychutnávat právě v rozmanitosti jejich tónin, jež míří od epigramu, haiku, litanii etcetera až k pouhému povzdechu, výkřiku či přísně uměřenému sonetu. Jsou nabity kladně i záporně, avšak jsou nabity. Tryská z nich energie, a ta mě budí, nutí mě číst a nebát se žít. Nečekat na odpovědi jednou provždy platné - ty ostatně neexistují - ale ptát se, ptát se, ptát se. Věřím, že otevřete-li se jim, vyvolají ve vás stejnou ozvěnu a stejnou chuť. A to vám ze srdce přeju."

Hlavní hrdinku Margaret Haleovou sledujeme v prvním díle v průběhu přibližně roku mezi jejími osmnáctými a devatenáctými narozeninami. V samém úvodu ještě pobývá u své bohaté tety Shawové v Londýně, kde s přestávkami strávila devět let. Její sestřenice Edith se chystá provdat za kapitána Lennoxe a odjet s ním na Korfu. Jeho bratr Henry se jí zatím snaží dvořit, ale nachází u Margaret jen pramalou odezvu. Tato pohledná a někdy snad až příliš upřímná dívka je už totiž myšlenkami spíše u svých rodičů v jihoanglickém Helstone, kde je její otec pastorem. Uspěchaný a mondénní Londýn tak vymění za poklid venkova. Užívá si ho ovšem jen krátce - pan Hale podlehne dlouhým a mučivým pochybnostem o síle své víry a volí podle svého názoru jediné slušné řešení: vzdává se místa duchovního správce a stěhuje se s manželkou, Margaret a služebnou Dixonovou do Miltonu v severní Anglii. Snad kvůli tomu, že byla vytržena z idylického prostředí domova, pociťuje Margaret odvrácenou stranu anglické průmyslové revoluce o to bolestněji a na lásku nemá zpočátku ani pomyšlení. Henry Lennox ustupuje do pozadí a místo v Margaretině srdci se snaží obsadit miltonský továrník John Thornton, zaujatý Margaretinou živostí a krásou… Román, který se po celém světě dočkal bezpočtu překladů (a také dvou adaptací BBC) vychází v češtině vůbec poprvé v překladu Jany Srbové. Na první díl navážou ještě v průběhu roku 2012 druhý i třetí. Elizabeth Gaskellová v něm dokazuje, že patří - spolu s Jane Austenovou, George Eliotovou a sestrami Brontëovými - k těm anglickým spisovatelkám 19. století, jejichž dílo fascinuje další a další generace čtenářek.

Cesta Hanky Zýkové od okamžiku, kdy si v dospívání uvědomila, že má jisté ne zcela obvyklé schopnosti, až k dnešní profesionalitě ve výkladu karet, byla dlouhá a klikatá. Dříve vykládala karty svým známým spíše jako koníček a teprve postupně si začínala uvědomovat, že její nadání je zároveň životním údělem a posláním. Jedním ze způsobů, jak se vyrovnávat s přívalem emocí, smutných příběhů a zdánlivě neřešitelných situací, se kterými za ní chodí muži i ženy, je psát. A tak zachycuje příběhy lidí, se kterými se u karet potkává. A zároveň nám tím umožňuje uvědomit si, že trápení, chyby, nemoci a nespravedlnost nepotkávají jenom nás. Její už druhá kniha Karty v srdci, srdce v kartách není oslavou autorky a jejího daru umět číst z karet, ale laskavým a přemýšlivým sdělením, že ve svých životních patáliích nejsme sami a že se vždy najde někdo, kdo nám podá pomocnou ruku. A Hanka Zýková je jednou z těch, kdo nám dávají naději a vůli poprat se s nepřízní osudu.

Román Zahrada pozemských rozkoší z pera debutující Sandry Wagnerové je strhující zpovědí atraktivní a inteligentní ženy, jež se snaží dosáhnout harmonie mezi nezkrotnou vášní, neklidným srdcem a chladným rozumem. Její cesta je klikatá a lemovaná okamžiky nejvyšší slasti i nejhlubšího osamění. Najde muže, který dokáže ukojit její touhu, a současně jí bude oporou? Krásná psycholožka Miroslava Skalská, pracující na ženském oddělení zařízení pro léčbu závislostí, by mohla být ve svých pětatřiceti letech spokojená - má manžela, dospívajícího syna i zajímavou a prestižní práci. Postupem času si však uvědomuje, že chce od života mnohem víc. Spouštěcím okamžikem takového prozření mohl být rozhovor s charismatickým vrahem vlastní družky, na nějž vypracovala znalecký posudek, italská dovolená s nevázanou kamarádkou Martou či prozrazení manželovy nevěry. Mirka se učí radovat se z maličkostí a užívat si života naplno. Zjišťuje, jak moc jí chyběla nejen něha a mužský zájem, ale také niterně prožívaná rozkoš. A najednou jde z náruče do náruče: v krátkém sledu jejím životem i její ložnicí projdou mužný kolega Patrik, charismatický manžel jedné z jejích pacientek Zvonimír, ztřeštěný mladík Ivan i všemocný mafián René. Průvodce po italských památkách Břetislav zatím čeká skromně opodál, až si ho roztoužená Mirka všimne… A ta, když se nasytí všech pozemských rozkoší, konečně pochopí, po čem volá její srdce a který muž má být tím, jenž se v něm natrvalo usadí.

Po vyvraždění celé rodiny a hrůzných dnech, strávených v kobce Jednookého, má Karolína pomstu na dosah. Naděje, že najde štěstí po boku milovaného Jindřicha, se však záhy rozplyne. Ani to však nezlomí jejího nezkrotného ducha. Následuje kořenářku Doru, aby zasvětila život léčitelství, ale ani tento její úmysl nemá dlouhého trvání. Dora je upálena fanatickým davem coby čarodějnice a Karolína musí prchat, aby se nestala další obětí. Na své strastiplné pouti potkává kněze Jana Matheida, který jí pomáhá obstát v další zkoušce. Ale teprve setkání s ovdovělým mužem v ní znovu zažehne jiskru života. Nepřátelé však nikdy nespí – na scéně se opět objevuje hraběnka Kateřina Stradová. A Karolína brzy zjišťuje, že vše není takové, jak se na první pohled zdá… Třetí díl osudů tajné dcery Rudolfa II. vyjde pod názvem Karolínina volba na podzim 2012.

Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dok once osedlat. Druhé kvarteto představují povídky kratší a lyričtější, v nichž jako by hlavní postava důvěrně a téměř přátelsky rozmlouvala s onou dámou v černém či s těmi, jež ji obklopují jako pochmurný kompars. Jediná dosud vydaná kniha Miloně Čepe lky, jíž nedoporučujeme číst před spaním! Pokud tento zákaz přestoupíte, bude se Vám totiž pravděpodobně zdát o ženě se třemi tvářemi, o postarším liliputovi, o řediteli obecné školy Kabátovi, jenž navzdory sebevraždě tráví večery v podivném domě na samotě, o dávné proradné milence, která není spokojena se stísněným prostorem v rakvi, o nešťastné matce, která se mstí nechtěnému vrahovi svého syna ze záhrobí

Milé dámy, už jste měly tu čest seznámit se s neodolatelně šarmantním mužem? Rád se baví, nesnáší nudu a vítán je zejména v byznysu, armádě a politice. Jen tak něčeho se nelekne. Bát se budete vy! Je chytrý, bystrý a snadno si získává vaši důvěru. Do náruče mu vletíte snadno Kromě zábavy a prestižního zaměstnání totiž potřebuje ještě někoho, kdo se o něj postará. Třeba zrovna takový spí noc co noc ve vaší posteli. V noci může být láskyplným milencem, ale ráno se promění ve studený psí čumák - v lastně jen vymění narcisovu masku, jichž má nepřebernou zásobu. Když odchází z vašeho života - a to je, věřte mi, ta lepší varianta - zanechá v něm pořádný zmatek. Ani se nerozloučí, natož aby poděkoval! Jak přežít lásku k narcisovi i jeho "lásku" k vám, o tom se dočtete v ironicky úsměvných a lehce nahořklých příbězích Tamary Dřevikovské. Ale také třeba o tom, že je snadné odejít z domova, máte-li stále v zádech všemocného tatínka, jakou masáž vám dopřeje nefalšovaný Tuareg, jak miluje znalec K ámásútry po česku, proč nemá smysl cpát se do šatiček o tři čísla menších, jak se vyplatí úsporná dovolená s tchýní na Jadranu, čeho může využít sekretářka, aby dosáhla kariérního postupu, jaké následky má pád z druhého patra do kalných vod Čertovky, jak si nenechat přerůst přes hlavu děti vašeho nového přítele nebo co udělat, když se místo na dálku adoptované černé školačky objeví ve vaší ložnici černá tanečnice na bílém prostěradle. Autorka říká: "Muži jsou občas báječní, často nesnesitelní, ale my ženy jsme výjimečné a silné a měly bychom si s tím hrát, smát se tomu, užívat toho a umět to ovládat."

Milé dámy, už jste měly tu čest seznámit se s neodolatelně šarmantním mužem? Rád se baví, nesnáší nudu a vítán je zejména v byznysu, armádě a politice. Jen tak něčeho se nelekne. Bát se budete vy! Je chytrý, bystrý a snadno si získává vaši důvěru. Do náruče mu vletíte snadno Kromě zábavy a prestižního zaměstnání totiž potřebuje ještě někoho, kdo se o něj postará. Třeba zrovna takový spí noc co noc ve vaší posteli. V noci může být láskyplným milencem, ale ráno se promění ve studený psí čumák - v lastně jen vymění narcisovu masku, jichž má nepřebernou zásobu. Když odchází z vašeho života - a to je, věřte mi, ta lepší varianta - zanechá v něm pořádný zmatek. Ani se nerozloučí, natož aby poděkoval! Jak přežít lásku k narcisovi i jeho "lásku" k vám, o tom se dočtete v ironicky úsměvných a lehce nahořklých příbězích Tamary Dřevikovské. Ale také třeba o tom, že je snadné odejít z domova, máte-li stále v zádech všemocného tatínka, jakou masáž vám dopřeje nefalšovaný Tuareg, jak miluje znalec K ámásútry po česku, proč nemá smysl cpát se do šatiček o tři čísla menších, jak se vyplatí úsporná dovolená s tchýní na Jadranu, čeho může využít sekretářka, aby dosáhla kariérního postupu, jaké následky má pád z druhého patra do kalných vod Čertovky, jak si nenechat přerůst přes hlavu děti vašeho nového přítele nebo co udělat, když se místo na dálku adoptované černé školačky objeví ve vaší ložnici černá tanečnice na bílém prostěradle. Autorka říká: "Muži jsou občas báječní, často nesnesitelní, ale my ženy jsme výjimečné a silné a měly bychom si s tím hrát, smát se tomu, užívat toho a umět to ovládat."

Krásná Karolína se narodila za prudké bouře a hned musela bojovat o přežití v nelítostném světě. Naštěstí ji zachránila a posléze vychovala její teta Kateřina. Ta jí na smrtelné posteli prozradí, že její skutečná matka, Kateřinina sestra Karolína, př i porodu zemřela. Mnohem víc však Karolínu šokuje, že jejím otcem je sám císař Rudolf II., který její matku nadevše miloval. Hraběnka Kateřina Stradová, dlouholetá císařova milenka a matka jeho šesti dětí, však ani po letech nezapomíná, kdo ji kdysi málem vystrnadil z její privilegované pozice. A když se jednoho dne setkává s Karolínou, tragédie na sebe nenechá dlouho čekat. V plamenech a pod údery vrahů najatých Stradovou zahyne celá Karolínina rodina a Karolína přijde o své dosud nenarozené dí tě. Ona sama však jako zázrakem přežije a jde strastiplnou cestou, aby zvolna připravovala pomstu na vrazích a setkala se s mužem, jenž jí už jednou coby novorozeněti zachránil život. Ani v jeho náručí však nenajde bezpečí. Lidé, kteří chtějí zabráni t tomu, aby Karolína stanula před Rudolfem II. jako jeho znovunalezená dcera, se neštítí ničeho. A ten nejkrutější a nejnebezpečnější z nich navíc najde způsob, jak co nejlépe zpeněžit Karolíninu krásu.

Irena Obermannová o svém básnickém debutu říká: "Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát, když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem. Nepovažuju je za nic zásadního, ale přesto je tvrdošíjně zapisuju na lístečky se seznamem věcí, které je potřeba udělat, koupit, zaplatit. Ty básničky mě zachraňují od toho, abych náhodou všechny ty povinnosti nesplnila. Píšu je jako bych si hrála. Jako bych stavěla hrad z písku na břehu moře a jako bych byla malá a nahá. Některé z nich jsou staré třicet let, některé jsou ze včerejška. Poslední dobou píšu básničky taky na trička, na zdi, na dveře. Věřím, že tím dělám reklamu poezii. Veškeré poezii. Poezii života. Věřím totiž, že básničky brzy vytlačí firemní značky. Že přestanou být zavřené v knihách, ale vykročí do ulic, obsadí módní časopisy, zkrátka začnou frčet. Věřím, že brzy budou všichni nosit básně."

Irena Obermannová o svém básnickém debutu říká: "Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát, když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem. Nepovažuju je za nic zásadního, ale přesto je tvrdošíjně zapisuju na lístečky se seznamem věcí, které je potřeba udělat, koupit, zaplatit. Ty básničky mě zachraňují od toho, abych náhodou všechny ty povinnosti nesplnila. Píšu je jako bych si hrála. Jako bych stavěla hrad z písku na břehu moře a jako bych byla malá a nahá. Některé z nich jsou staré třicet let, některé jsou ze včerejška. Poslední dobou píšu básničky taky na trička, na zdi, na dveře. Věřím, že tím dělám reklamu poezii. Veškeré poezii. Poezii života. Věřím totiž, že básničky brzy vytlačí firemní značky. Že přestanou být zavřené v knihách, ale vykročí do ulic, obsadí módní časopisy, zkrátka začnou frčet. Věřím, že brzy budou všichni nosit básně."

Irena Obermannová o svém básnickém debutu říká: "Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát, když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem. Nepovažuju je za nic zásadního, ale přesto je tvrdošíjně zapisuju na lístečky se seznamem věcí, které je potřeba udělat, koupit, zaplatit. Ty básničky mě zachraňují od toho, abych náhodou všechny ty povinnosti nesplnila. Píšu je jako bych si hrála. Jako bych stavěla hrad z písku na břehu moře a jako bych byla malá a nahá. Některé z nich jsou staré třicet let, některé jsou ze včerejška. Poslední dobou píšu básničky taky na trička, na zdi, na dveře. Věřím, že tím dělám reklamu poezii. Veškeré poezii. Poezii života. Věřím totiž, že básničky brzy vytlačí firemní značky. Že přestanou být zavřené v knihách, ale vykročí do ulic, obsadí módní časopisy, zkrátka začnou frčet. Věřím, že brzy budou všichni nosit básně."

Sbírka poezie "Nazvučení" Jaromíra Komorouse je především erupce pocitů z konkrétní doby v konkrétním prostředí. Osobní výpověď člověka, který, když už surfuje na celoživotní tvůrčí vlně, pevně věří, že jede po té pravé. Můžeme pochybovat, zda se jedná o pokorný návrat k literatuře (když jenom s ní kdysi začínal) z lůna rockové a folkové hudby, či zda o další a zejména nově vyměřenou platformu autora, který si prostě jen - jako sebeznalý prospektor - vykolíkoval parcelu k rýžování jiných zlatinek, jež chtějí do světa samy za sebe a věří, že se bez své druhé nohy, hudby, obejdou. Mezi tvůrci se říká, že druhý projekt, vypuštěný do světa, osvědčí životaschopnost toho prvního. V hudbě to Komorous potvrdil. A ještě několikrát. A v literatuře? "Nazvučení" je druhá sbírka autora, když ta první, "Na rozcestí věků", zabodovala u kritiky i u čtenářů. Šťavnatý slovní rejstřík sbírky druhé jejich mínění potvrzuje a atraktivní tematický okruh básní si své právo na život určitě obhájí.