ČAS strana 7 z 19

Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna. Karel IV., bezpochyby největší z našich panovníků, byl sice člověk poměrně tolerantní a umírněný, jemuž city nebyly cizí, avšak na šachovnici dynastických plánů pohyboval svými dětmi tak, jak mu velela okamžitá výhoda. A sám měl na paměti především zachování a rozhojnění rodu, tudíž ani jeho sňatky nevzešly – přinejmenším zpočátku – z citového vzplanutí. Jenže v porovnání s ním byl jeho prvorozený syn Václav IV. nejen nezdárným králem, ale též manželem, a zejména smrt jeho první ženy Johany Bavorské dodnes vzbuzuje otazníky (či spíše vykřičníky). Nařčení z různých úchylek nebyla prokázána, leč legitimního potomka Václav nezplodil. A nacházel se v neustálém konfliktu s oběma bratry – Zikmundem i Janem Zhořeleckým, kterému se „královsky odvděčil“ za to, že ho vysvobodil ze zajetí (ostatně pobyt ve vězení si coby uherský král vyzkoušel i Zikmund). Bratranci, moravští markrabí Jošt a Prokop, spolu dokonce vedli válku o Moravu. A když se Jošt nečekaně stal římským králem, nedožil se ani korunovace… To Zikmund zemřel, bereme-li ohled na tehdejší dobu, jako stařec, ovšem ani jeho smrt není objasněná – a chování císařovny Barbory Celské takové, jaké bychom od milující manželky očekávali. A tak bychom mohli pokračovat… Buď jak buď, Lucemburkové na českém trůně znamenali pro naše země období navýsost dynamické – a zajímavé i po staletích. Jan Bauer nám ho přibližuje úhlem pohledu, který většina historiků zatlačuje do pozadí.

Existují zločiny, které se nikdy nepromlčí – bez ohledu na to, jak se na ně dívá zákon. Zločiny ze strachu, ze zbabělosti, ze závisti či kariérismu jsou možná horší a neodčinitelnější než „obyčejné“ ziskuchtivé mordy podle pana Pitavala. Zločiny, které mají rozměr morální, nejen kriminální… A právě etické otazníky se vznášejí nad zauzlovaným příběhem Vraždy v minulém čase. Kdo mohl mít zájem na smrti nenápadného středoškolského kantora z malého města, kde každý vidí každému do talíře i do postele, kde se nic neutají a kde vražda není právě denním chlebem zdejší kriminálky? Jaké stíny se to vznášejí nad zaprášenými knihami v pracovně mrtvého? A proč najednou vychází najevo, že vlastně každý zdejší „slušný maloobčan“ skrývá své tajemství, své šmouhy na svědomí, takže zdání idyly „městečka na dlani“ je rázem pryč? To všechno tvoří spletitý rámec klasické detektivky z pera Marie Milovské. Kniha se sice odehrává v „minulém čase“, tedy za dob předlistopadového bezčasí, ale její příběh přerůstá tento rámec a je mementem stojícím mimo konkrétní čas. Až dočtete tuto knihu, uvědomíte si, že to byl vlastně příběh o nás všech, o našem podivném dvacátém století.

Proč se česká média bulvarizují? Proč se tzv. seriózní tisk i elektronická média tak usilují přiblížit se triviálností svých obsahů a vnějškovou vizuální efektností svých forem přiblížit deníkovým tabloidům či komerčním televizím? Je to opravdu proto, že mizí inteligentní čtenář, posluchač, divák médií, nebo si jen média sama usnadňují život a na snižování nároků poptávky publika se jen vymlouvají? Všechny tyto otázky trápí mnohé intelektuály zabývající se – ať z akademické půdy, či z živé mediální praxe – podobou dnešního mediálního světa. Světa, který formuje, a často deformuje veřejné mínění, třeba jen tím, že mnoho podstatných informací nezveřejní, neboť se mu už mezi všechnu tu bulvární čalamádu nevejdou. Jistým paradoxem je, že téma bulvarizace českých médií se táhne odborným, profesním a zčásti i poučeně-laickým diskursem už mnohá léta. Už v roce 2004 se v prostorách Ministerstva kultury ČR v Praze na Maltézském náměstí konala konference se stejným tématem – Bulvarizace médií. Pořádala ji tehdy společnost Česká média spolu s Institutem mediální komunikace při Univerzitě J. A. Komenského. Téma však zdaleka za léta od toho času nezaniklo. Spíše – možná i pod vlivem nástupu nových, rovněž vizuálně velice agresivních médií (internetu) nabralo na dynamice a brizanci. O málo víc než dekádu poté, 21. října 2015, se tamtéž odehrála konference s názvem Bulvarizace českých médií. Vystoupili na ní jak zástupci akademické sféry, vysokoškolští pedagogové, tak lidé z mediální praxe, redaktoři, šéfredaktoři, ale i nezávislí intelektuálové, kteří přicházejí se světem médií do styku rovněž profesionálně, ale z jiného úhlu. Pokusili jsme se společně předestřít určitou škálu námětů, myšlenek a vysvětlení, jak a hlavně proč k bulvarizaci českých médií dochází a jaký to má dopad na mediální publikum a obecně na společnost. Z pochopitelných důvodů jsme se nepokoušeli o vymýšlení nějakých návodů či postupů, jak tyto trendy zastavit či zvrátit, neboť takové inženýrství nemá žádný smysl ani opodstatnění. Úkolem moderního intelektuála je snažit se co možná do hloubky zachytit a analyzovat problém, hledat jeho podstatu a upozorňovat na (někdy málo viditelné) souvislosti. Jde tedy o pochopení problému, ne jeho řešení. Tento problém nemá jiné řešení, než spontánní vývoj mediálního světa v kontextu společenských, politických či ekonomických událostí. Je možné, že po nějakém čase se znovu zastavíme a podíváme se, kam onen vývoj naše média zavedl, a také, zda se potvrdily, či naopak vyvrátily některé naše domněnky a analýzy. V tom je cena podobných setkání i nadčasový význam toho, že jsou pro budoucnost zachyceny alespoň v písemné formě – např. prostřednictvím tohoto sborníku. Zařadili jsme do něj většinu příspěvků, které na konferenci zazněly. Chybí příspěvek redaktora Lidových novin Martina Shabu, který byl na konferenci samotné vítaným přínosem jako pohled člověka z aktuální praxe v denním tisku, avšak do přece jen kontextuálně i oborově širší polemiky – jako víceméně popis praxe v jednom periodiku – příliš nezapadal. Naopak je zde navíc příspěvek Martina Kasardy, který se velmi dlouho zabývá rolí bulváru v kontextu slovenských médií a jeho pohled je nesporně inspirací pro naše uvažování nejen jako zkušenost ze sousední, byť kulturně i historicky neobyčejně blízké země, ale i tím, jak originální zvolil autor úhel pohledu na danou problematiku. Věříme, že tento sborník bude platným příspěvkem k odborné i laické diskusi o roli a stavu hromadných sdělovacích prostředků, a možná i inspirací pro nějakou jejich budoucí případnou kultivaci.

Spisovatelka Zuzana Maléřová a fotograf Vlado Bohdan mají společné datum narození, krevní skupinu, dceru Alžbětu, syna Jeronýma a několik knih oceněných kritikou i čtenáři (Život je kulatý, Viděla jsem jitro, Kolemjdoucí, Celá viola tvé duše, Ticho v květu violy, Příběhy z tribuny, Šťastná hodina, Proč kluci milují fotbal, Dopis Cyranovi a další). Knížka Jak potkat děti je o dětských otázkách a dospělých odpovědích. Každá z těch otázek začíná JAK. Jak vypadá dětská láska. Jak si přejeme, aby nám uteklo štěstí. Jak někoho promeškáme. Jak se chodí do nebe. Jak odpouštějí děti a jak rodiče. A další. Není to kniha pro děti, ale o dětech. Autoři v ní zastavili paměť vlastní rodiny, aby s citovou intimitou pojmenovali žití nás všech. Kniha vyšla již dvakrát a byla okamžitě rozebrána. Nyní vychází potřetí – poprvé v Nakladatelství ČAS.

Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím? Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a – už tehdy – schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za „zbožným zanícením“, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničně-politické cíle? A jak se s křesťanstvím – a v případě knížete Václava dokonce se svatostí – slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo… Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný – a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný – poplatek odváděný českým knížectvím do říše? To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy – ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti – ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko (jak se přesvědčil neúspěšný dobyvatel Ota II.), nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou (což se podařilo Václavově sestře Přibyslavě).

Irena Žantovská má mnoho talentů. Ten divadelní se probudil jako první, už na studiích vedla divadlo poesie, inscenovala texty autorek blízkých svému vidění světa – Mariny Cvetajevové, Sylvie Plathové – i autorů vyjadřujících generační pocity té doby druhé půli 80. let, toho zvláštního bezčasí, co navzdory šedi kolem otevíralo nejedny dveře kreativitě individuální duše – tak si našla pro své inscenace opakovaně beatniky (Corsa, McClurea, Ferlinghettiho), později také německé expresionisty (Lasker-Schüllerovou, Trakla, Grosze), její kroky ji vedly ale také k inscenaci českých básníků – Kainara, Hraběte a především Ortena – její režie Elegií (aktuálně v Divadle v Celetné s Janem Potměšilem a Vladimírem Javorským) patří k erbovním dílům českého moderního divadla poesie. I v ryze činoherních režiích – od „oblastí“ po Národní divadlo si vybírala především autory, jejichž řeč – v doslovném i obrazném slova smyslu – byla spíše niterná, oproštěná od velkých vnějškových gest a velkohubé prázdnoty. Není divu, že se s největším vzájemným porozuměním potkala s třeba Čechovem, Strindbergem, Genetem… Toho rodu je i její poesie, jak velmi pozorně vystihl už dávný recenzent její první sbírky Zahrada soch Jan Dvořák. Tato vnitřní divadelnost její poesii předurčuje k scénickému uchopení. Proto také logicky právě z textů ze Zahrady soch vznikla před časem pozoruhodná inscenace spojující poesii (v podání Nely Boudové), experimentální hudební fúzi (Tomáše Reindla, oscilujícího mezi ethnem a soudobou vážnou hudbou), moderní balet (v choreografii Vladimíra Gončarova) a výtvarné umění (animované koláže Miroslava Huptycha). Sbírka Bezčasí je v mnohém směru komornější, introvertnější, než byla Zahrada soch. Chybí tu rozmáchlé „jevištní“ gesto, zato je tu až nečekaně vlídno a mírno, jako by krajina autorčina dětství – Vysočina – vstoupila do veršů a dala jim barvu, vůni, tvar – ale i jinou, niternější dramatičnost.

Odhodlání a chuť dokázat, že verše nejsou vždy jen o lásce: právě to vedlo autorku Janu Topinkovou k vydání její první sbírky s názvem Hokej jedna báseň. Verše vznikaly vždy těsně po skončení zápasů českého reprezentačního týmu na mistrovství světa 2016. Sbírka je rozdělena na tři části. První z nich obsahuje básně, které mapují všechny odehrané zápasy. Tedy od zahájení mistrovství až po vyřazení od Američanů. Druhá je pak zaměřena na jednotlivé hráče (ať už do bojů zasáhli, nebo ne). Poslední část obsahuje čtyři básně, které se mistrovství sice netýkají, ale jsou s českým hokejem neodmyslitelně spjaté - hokejový Bůh Jaromír Jágr, skvělý kouč Vladimír Vůjtek, nepřekonatelný komentátor Robert Záruba a připomínka tragédie u Jaroslavle. To vše a mnohem více naleznete v knížce Hokej jedna báseň, která by neměla chybět žádnému správnému fandovi tohoto sportu.

Název knihy Kdy se dotknout dospělosti napovídá, jaké otázky autorka klade svým hrdinům i čtenářům. Příběhy mladých lidí, kteří činí svá první důležitá rozhodnutí a pojmenovávají silné i složité chvíle, které v cestě za dospělostí prožili a přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů. Profesor Miloš Horanský k tomu podotýká: „První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně pustošivější než ty na těle. Formují, deformují. Na dosavadním nevelkém jevišti jejich životů jsou postavami jejich dramátek, dramat i doteků tragických: Maminka, Táta, Bratr, Babička, První láska, Kamarádka, Macecha, Nový táta… Zklamání sebou samým, odcizení blízkých, smrt nebližších, mohutná síla vzájemnosti. Zuzana Maléřová to s řečí a dialogem umí mimořádně. Je to její autorská síla. Neohýbá příběhy, neokrašluje, vniká do lidí a učí nás vnímat je do hluboka a složita, a přitom monolitně. Její hledačský proutek se jmenuje empatie – to je velká vztahová citlivost. Nikdy neotvírá své portrétované křiklavě a necudně dokořán, vždy pokradmu a s poezií náznaku. To je talent bytost před námi vytvářet jako plachý akt tajemství. Fotografické umění Vlada Bohdana je komplementární s viděním Zuzany. Věcné i básnivé. Citlivé na obsažnou prostotu. Nehalasivé… Každý pohled do jiné bytosti, do bližního, je akt jemný, humanistický… a musíš si ho zasloužit – jako by nám vzkazovali oba mimořádní tvůrci." Kniha volně navazuje na předešlé knihy autorů – Jak potkat děti a Proč kluci milují fotbal. Obě vyšly opakovaně a sklidily velký ohlas.