ČAS strana 5 z 23

Janu Žižkovi jsou věnovány další a další publikace, avšak na jeho nástupce Prokopa Holého je upřena mnohem menší pozornost. Známý a oblíbený autor historických knih Jan Bauer tento dluh ve výročním roce husitské revoluce napravuje, a to zasvěcenou a čtivou formou. Je to namístě: vždyť přízviska „Veliký“ by se nedostalo jen tak někomu! Prokopův původ a život předtím, než svůj osud svázal s husity, nejsou příliš známé. Totéž platí i pro jeho slavnějšího předchůdce, leč jinak mezi „bratrem Žižkou“ a „panem Prokopem“ nacházíme zajímavé rozdíly, jak vyplývá už z této obvyklé titulatury. Prokop Holý řečený Veliký byl totiž nejen vítězící vůdce polních vojsk, ale také vzdělaný duchovní a vynikající diplomat. Vraťme se tedy do bouřlivých časů spanilých jízd, přihlížejme koncilním disputacím a jednáním „na nejvyšší úrovni“, cestujme po střední Evropě… a prožijme vzestup a pád pozoruhodné osobnosti, kterou uznávali i protivníci – špičky světské a církevní hierarchie nevyjímaje. Takové renomé si získají a takovou stopu v dějinách zanechají jen výjimečné postavy, a Prokop Holý mezi ně nezpochybnitelně patří.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý se již potřetí vypravili do rozmanitých koutů Prahy, na břehy Vltavy i dalších toků a vodních ploch, do zakletých areálů a k výstavným palácům; opět Vám slovem a obrazem představí utajené klenoty v netušených souvislostech a na nečekaných místech. K jejich objevování zvou těmito slovy: "Nejprve objevíme v Praze Ameriku. Je rokokově sladká! Poté na levém vltavském břehu zrekonstruujeme linii jezuitských lusthausů a vyhledáme to, co nám z ní zbylo. Pro osvěžení se ponoříme do země zvířat, vody a letohrádků, to jest do Stromovky a jejího okolí. Odtud se vydáme ke hvězdě, která spadla mezi Liboc a Ruzyni, tedy k unikátní stavbě jménem Hvězda a do jejího malebného okolí. Voda nás bude provázet i nadále: v předchozích společných knihách jsme se často ocitali třeba na březích Botiče nebo Brusnice, nyní propátráme okolí Rokytky; odměnou nám budou překvapivé objevy hned ve třech historických lokalitách. Ještě mnohem více půvabu potěší naše smysly na Smíchově a v Košířích, kde na nás čeká patero nádherných (a většinou záhadných, jakoby zakletých) areálů: Bertramka, Klamovka, Cibulka, Bulovka a Šmukýřka. Pak se znovu přiblížíme k Vltavě - k památkám, které si hrají (a přitom nehrají) na babu. Následně se pokusíme vypátrat tvrze ukryté mezi rybníky a stromy (Šeberov, Hrnčíře a Slavětice). A nakonec se v duchu předchozích dílů vypravíme za hranice Prahy. Tentokrát začneme tam, kde jsme na podobném výletě minule skončili, a prozkoumáme Klecany a okolí. Na pouť si vezměme jen to nejnutnější - a cestu vykonejme s očima a srdcem otevřeným! Jen tak nám Praha ukáže svou skrytou krásu."

Kdy jindy si přát lásku a štěstí, když ne o Vánocích? Hlavní postavy těchto příběhů si to dobře uvědomují. Ale jak to tak bývá, ke splnění takových přání vede pořádně klikatá cesta S Kamilou se seznámíte v povídce Markéty Harasimové Vánoční sen. Tato maminka malého Péti se snaží zapomenout na jeho tragicky zesnulého otce v kolotoči pracovních a mateřských povinností. Musí přijít svátky, dobrá kamarádka, a hlavně dojemné Péťovo přání, aby zatoužila vystoupit z tohoto ubíjejícího koloběhu a začala vyhlížet muže, s nímž by usedla na horskou dráhu. Hrdinou povídky Josefa Pepsona Snětivého Ne každý vánoční dárek potěší je pro změnu muž. Přitažlivý, ale ne zrovna pracovitý třicátník Pavel tráví již několikáté Vánoce po sobě pokaždé s jinou partnerkou. Není tedy divu, že opakovaně dostává velmi nečekané (a nevítané) dárky, které ho přivádějí do prekérních situací; jindy je zase nucen proti své vůli darovat to, co považuje za nejcennější. A v povídce Alexandra Stainfortha Vánoční princ poznáváme Sabinu Horákovou. Ta je sice krásná a úspěšná, ale v lásce se jí nedaří. Její poslední přítel Radek jí zasadil ránu pod pás, když se s ní rozešel krátce před Vánocemi. Sabina navíc zjistí, že není jediná, s kým podváděl svou manželku. Kamarádka Viky se jí už delší dobu snaží dohodit jednoho z kolegů. Sabina má pocit, že Džej neodpovídá jejím náročným měřítkům, jenže tenhle chlapík není tak docela tuctový... Pochopí konečně, že si po štěstí šlape hlavně sama? A stane se Džej jejím vánočním princem?

Je zima roku 1383 a Mikuláš Blatnický z Okrouhlé usiluje o to, aby se jeho nejstarší syn Petr dostal do družiny Beneše z Kravař, králova komořího, který sídlí na nedalekém Krumlovském hradě. Stále patří mezi vážené velmože a Petr by měl mít místo jisté, ovšem stejné úmysly mají i další svobodní páni v sousedství. Mezitím za podivných okolností zmizí mladý rytíř Jan Kostník, což rozdmýchá sousedské spory v okolí Okrouhlé. Zatímco se na hradě dohadují, kdo je jeho věznitel, do Krumlova se vrací komoří Beneš se svou družinou. Osudy místních svobodných pánů a především členů Mikulášovy rodiny se začnou rychle měnit… Kniha volně navazuje na první příběh s názvem Sedmý jezdec. Hrdinové z Okrouhlé zůstávají, jejich osudy se rozplétají… a staré křivdy z minulosti budou – možná – napraveny.

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne. Adolf Hitler a jeho souputníci se tehdy postarali o dějinný unikát. Jediným děsivým úderem nejenže zlikvidovali opozici ve vlastních řadách, ale podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali i o umlčení každého, kdo tak či onak překážel. Ublížil nám kdysi v minulosti? Zabít! Mohl by dělat těžkosti v budoucnu? Zabít! Je příliš ctižádostivý? Zabít! Ví toho nebezpečně mnoho? Zabít! Složitá spleť příčin, záměrů a důsledků, ale jednoduché řešení. Prostě zabíjet. Přesně v duchu vyjádření důstojníka Heydrichovy bezpečnostní služby SS Kurta Ilgese: „Víte, co znamená krvavé opojení? Mám pocit, že se smím brodit v krvi.“ Bezcitná podstata nacistického hnutí se tehdy varovným, leč ve světě nedostatečně vyslyšeným způsobem ukázala v plné nahotě. Většina v knize popisovaných událostí se vztahuje k hitlerovské „třetí říši“ a odehrává se na jejím území. Nás se týká například Československo coby poválečné dějiště spravedlivého potrestání některých zmiňovaných nacistů či prominentní emigrant Otto Strasser, který si útěkem do Prahy zachránil život – na rozdíl od zavražděného bratra Gregora. Ovšem hlavní poselství, které platí i pro naše novodobé dějiny, tkví v Cílkově přesném a zasvěceném vylíčení raných kroků, jež podniká totalitní moc v zájmu upevnění své existence. Zločiny nacistů v onom pro Německo osudovém roce 1934 se totiž až příliš podobají těm, které na počátku své diktatury páchali českoslovenští komunisté. A proto se domníváme, že i tato publikace patří do naší Edice Český ČAS. Abychom nezapomněli…

Pan Tau. První, co se vám vybaví při vyslovení jména Otto Šimánek. Jako kdyby tento nadmíru nadaný a pracovitý herec neztvárnil nikoho jiného! Tato postava se stala jeho osudem i prokletím. Díky ní se stal populárním, ale také kvůli ní zapadly všechny jeho další role. A že jich bylo! Třeba továrník Keletti v nestárnoucím snímku „Pane, vy jste vdova!“, pan White ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, pohádkový Dlouhý v seriálu Arabela nebo nepřekonatelný mim Deburau v Největším z Pierotů, kterého František Kožík podle své knihy zdramatizoval právě pro Šimánka. A to nezmiňujeme jeho skvělé a dlouholeté účinkování na divadle, v dabingu a v rozhlase… Herec, který ve většině svých rolí rozdával radost a smích, byl však ve skutečnosti mužem melancholickým, nesmělým a neustále pochybujícím o svém herectví. Nikdy se nikam netlačil, vždy stál raději skromně stranou. I proto se leckdy dočkal ústrků… a ran osudu, které bychom mohli označit za podpásové. O tom všem – stejně jako o spoustě málo známých skutečností, které jsou spjaty s tímto nezapomenutelným, usměvavým, ale stále trochu posmutnělým hercem – se dočtete v této až dosud první biografii, která je mu věnována.

Jmenuje se Pravdomil, ale říká si Bill. Je mu devět, ale strašně by si přál být dospělý. Byl zvyklý na velkoměsto, ale musel se kvůli špatnému vzduchu přestěhovat na maloměsto. Má malou sestru, ale raději by byl zase jedináčkem, protože to ho všichni obskakovali a on se nemusel starat o to malé, věčně plačící a počurané mimino. Jediné, co by neměnil, jsou jeho kamarádi: Bedna, který si ví se vším rady, Bůček, jenž spořádá všechno, co je k jídlu, a konečně hlava party, srdnatá dívka Madla, na kterou si Bill tak trochu myslí. Není dne, aby nezažili nějaké dobrodružství. Ale ať už chytají zloděje, vyrážejí na koupaliště, účastní se halloweenského průvodu, jedou na školní výlet, zkoušejí si zapálit svou první cigaretu, pomáhají blízkým nebo vydělávají peníze na Bůčkův narozeninový dort, pokaždé si dokážou poradit, každý problém hravě překonat a z každé chyby si vzít ponaučení. Tak se také stane, že si Bill pod vlivem svých přátel uvědomí, že není důležité, kolik mu je let nebo kde žije, že není ostudou, když se stará o svou malou sestřičku, ale že nejdůležitější ze všeho je mít kolem sebe lidi, na které se můžete za všech okolností spolehnout. A na ty má Pravdomil (kde jen ti jeho rodiče na tohle jméno přišli?) opravdu nebývalé štěstí. Dětská kniha Davida Laňky oplývá humorem a schopností získat si čtenáře bez rozdílu věku. Příběhy hlavního hrdiny a jeho přátel jsou psány svěžím jazykem s často až "pábitelskými" pointami, které dokážou překvapit a přinést dětem poučení obratně a nenásilnou formou. A i díky ilustracím Markéty Vydrové si jistě vzpomenete na francouzskou "Mikulášovu" sérii. Již třetí vydání vychází přibližně sedm let poté, co tato kniha začala poprvé těšit malé i velké čtenáře. Kapitola z ní byla také zahrnuta v Čítance pro 2. ročník (s doložkou MŠMT).

Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce – a to, že si policisté lámou hlavu, z čeho jej vlastně podezírat, jen zvyšuje jejich nerudnost a Juráškovu nejistotu. Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního života. Resumé je neradostné – avšak jak tomu u Čepelky-prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale pobavíme se nad osudy muže, kterého autor v myšlenkách provádí od dětství za protektorátu až do současného stáří. Dějinné i nicotné události, avantýry i láska, rovná záda (méně často) či „důstojný“ únik před zodpovědností (to mnohem častěji) – smějte se, milí čtenáři, ale neříkejte, že jste se leckde nepoznali… Konec pak překvapí i toho, kdo se po celou dobu domníval, že přijde nějaké buď banální, nebo naopak zcela nadpozemské vysvětlení. Ostatně i v našich životech je tomu podobně – extrémům se (naštěstí) většinou vyhýbají, byť i ta „zlatá střední cesta“ umí být zatraceně klikatá a trnitá a vést bůhvíkam. Nás ale stránkami této někdy zábavné, jindy zádumčivé, ale bezesporu čtivé a nevšední novely provází autor, kterému nic lidského není cizí a jenž dokáže své literární postavy pozorovat a vykreslit jako málokdo.

Zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý vás už podruhé společně zvou na cestu. Tentokrát (až na výjimky) „jen“ na území hlavního města Prahy, jež je zdánlivě dopodrobna prozkoumané a popsané. Oba Prahu milují, pobývají v ní a dlouhodobě se její historií a památkami zabývají – a přesto i je překvapilo, kolik toho v tomto ohledu ještě nabízí… a skrývá. Zmapovali pro vás téměř osm desítek tvrzí, hradů, komend, zámků a zámečků. Několik málo jich bohužel mohli pouze nastínit, a zbytek už je na vaší fantazii, neboť se jedná o sídla, po nichž nezůstal žádný hmatatelný pozůstatek. Většinu však (mnohdy opakovaně) navštívili, propátrali a vyfotografovali, hledali v literatuře i archivech, ptali se místních… a občas nalezli netušené souvislosti, odkryli nepatrné zbytky nebo zůstali v údivu stát před nenápadným půvabem místa, které – stejně jako většina lidí – léta míjeli bez povšimnutí… Autoři záměrně opominuli jen Pražský hrad a Vyšehrad coby místa dostatečně popsaná v jiných publikacích. A budou velmi rádi, pokud s touto knihou (či jen s informacemi z ní vyčtenými ve vaší paměti) vyrazíte do ulic naší metropole. Odměnou vám budou nečekané nálezy a nezapomenutelné momenty. Kniha Utajené hrady a zámky I. je druhým svazkem nové Edice Skrytá krása naší země.

Jen málokteré postavě našich dějin se dostalo takové pozornosti historiků, spisovatelů a umělců jako frýdlantskému vévodovi a generalissimovi císařských vojsk Albrechtovi z Valdštejna. Jeho vskutku mimořádný a dramatický osud, který jako by předem narýsoval horoskop významného astronoma, matematika a tehdy také astrologa Johanna Keplera, nás dodnes nepřestává vzrušovat. Zdá se, že je naplněn podivuhodným tajemstvím. Máloco tak fascinuje jako Valdštejnův závratný vzestup až do nejvyšších pater světské moci a slávy, po němž následuje strmý pád s cejchem zrádce a vyvrhele. Měl oprávněnou šanci stát se největším vojevůdcem třicetileté války, údajně sahal i po české královské koruně, skončil však jako „notorický říšský rebel“, pro kterého neexistoval jiný trest než zákeřná smrt z rukou irského žoldnéře. Ano, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jak znělo celé jeho jméno, svým pozemským životem i posmrtným věhlasem daleko překročil české hranice. Vždyť jen do roku 1910 prý obsahovala valdštejnská bibliografie přes dva a půl tisíce titulů! Jaký byl ale vévoda frýdlantský doopravdy, poodhrneme-li všeobecně rozšířenou – a obvykle nelichotivou – legendu? Na to jeho čtivým životopisem odpovídá známý spisovatel a popularizátor historie Jan Bauer. A jak je jeho dobrým zvykem, dokáže se ponořit pod „oficiální“ fakta, aby pro nás vykreslil nadčasovou osobnost, která ani zdaleka nebyla jen temná a negativní. Vždyť – jak autor píše – Valdštejn sice byl mimořádně domýšlivý, arogantní a bezohledný, ale míval i příjemnější tvář (o níž se většinou mlčí). Ovšem Jan Bauer všechny jeho tváře zasvěceně a lidsky popsal v XVIII. svazku Edice Český ČAS, který právě držíte v ruce.

Jan Bauer, jeden z nejplodnějších – a také nejčtenějších – autorů, věnujících se českým dějinám, sestavil tuto knihu ze sedmadvaceti zajímavých příběhů naší historie. A (snad oprávněně) v úvodu k ní tvrdí, že málokterý národ má tak zajímavé dějiny jako my – Češi, Moravané a Slezané. Třeba je to tím, že naše území bylo odedávna místem střetávání vlivů a kultur, možná i naší vynalézavostí, která však občas sklouzává k nesvornosti a lehkovážnému zapomínání na sliby… Buď jak buď, v autorově atraktivním podání před námi defilují postavy historie dávné, ba mytické – Krok, svatý Prokop či osobnosti zobrazené na zdech znojemské rotundy svaté Kateřiny, středověké – a tady hraje velkou roli právě ona zmiňovaná nesvornost… ale i zcela nedávné (ovšem tato „nedávnost“ je pojem relativní, vždyť ruku na srdce, komu dnes něco bližšího říká třeba kdysi proslulý zločinec Lecián či „semínkový generál“ Šejna?). Jan Bauer pátrá po jejich stopách a odkazu – a činí tak formou přístupnou, a přitom zasvěcenou, a se smyslem pro humor i mezinárodní souvislosti českých dějin. V jeho příbězích ožívají vzestup a pád prominentního vězně Karla IV. Coly di Rienzo, manželství „Good Queen Anne“, kterou její bratr Václav IV. do Anglie zřejmě opravdu prodal, osudná návštěva Polska, již vykonal svatý mučedník Jan Sarkander, stejně jako intimní i násilné poklesky vládců a šlechticů… A to je jen malá ukázka toho, nač se můžete těšit, když jste do ruky vzali tento XVII. svazek Edice Český ČAS.

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold. Domníváme se, že nezájem o tato témata dnes vede k zapomínání na hroby pozoruhodných osobností; historické náhrobky jsou neudržované, hřbitovní správy nemají dostatek financí či vůle uchovávat památku na zemřelé, významné hrobky se bortí, s ostatky se nakládá bez piety. Ti, kteří nedosáhli všeobecného věhlasu a slávy, a přesto pomáhali budovat náš stát a milovali náš národ, jako by se v mysli společnosti vypařili z povrchu zemského… Autorka si tedy dala za cíl tento deficit alespoň částečně vynahradit připomínkou toho, jak skončily životy čtyřiceti významných postav napříč českými dějinami a jak dramatické osudy čekaly jejich ostatky. Jednotlivé osobnosti jsou řazeny chronologicky podle data úmrtí a kritérium spočívalo ve skutečnosti, že jsou pohřbeny na našem území. Defilují tak před námi pozoruhodné příběhy z posmrtného „života“ svatých, panovníků, šlechticů, umělců, vědců a politiků. Někde jako bychom i dnes mohli nahlédnout smrti do tváře (třeba v případě Františka barona Trencka), jindy pomyslně stojíme nad velmi poškozenými ostatky „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., jež nechal prozíravě označit možná sám Václav II., pak zase můžeme želet jezuitského nevděku, který nás chtěl připravit o náhrobek Viléma z Rožmberka, nebo se dozvídáme, jaké pozdvižení vyvolal v Čechách nezvyklý pohřeb Vojty Náprstka… Náhrobky a pomníky těch, kteří se zapsali do českých dějin, by zejména dnes měly být častým cílem historických nadšenců i badatelů. Nechť je jim tato kniha inspirací a poučením.

„Ženy nechtějí slyšet pravdu,“ svěřuje svému deníku hlavní hrdina, charismatický čtyřicátník Kristián. A dodává: „Což je celkem v pořádku, protože muži většinou nemají zájem jim ji říkat.“ Ano, zatloukat a zase zatloukat… Jenže pokud bývalý majitel (a horlivý uživatel) online seznamky při rande naslepo tvrdí, že tohle je jeho „internetové poprvé“, nemůže se divit, že ho jeho nový vztah zaskočí nejedním překvapením. Jeho „objev“ sice není velký, tlustý černoch, jak ho škodolibě strašil přítel Richard, ale velmi pohledná a milá brunetka Evelína – ovšem svět je malý a šokující odhalení na sebe nenechá dlouho čekat. Však to znáte – a proto se určitě pobavíte nad příhodami, které se odehrávají v krkonošském penzionu, letovisku na Kanárských ostrovech či v Praze u bankomatu, který ne a ne vydat požadovanou sumu. Zkrátka vtipné čtení z reality i virtuality, které vás zaručeně rozesměje – pokud se v něm tedy nepoznáte…

Náramek s ozdobou v podobě tyrkysového oka osudově spojil dvě sestřenice – Elišku Abrhámovou a Justýnu Jansovou. Co se vlastně skrývá za příběhem rodiny, jejíž předci byli zlatníci? Kdo k nim i po letech upíná svou nenávist a proč? Detektivka s názvem Tyrkysové oko rozkrývá staré rodinné křivdy, které měly zůstat zapomenuty… avšak nezůstaly. Ožily ve chvíli, kdy se Eliška a Justýna – vnučky prvorepublikové šperkařky – rozhodly prodat vzácnou sochu z tyrkysu, která byla jejich dědictvím. Mohly ji zpeněžit až ve chvíli, kdy se ocitnou v krizi a budou nutně potřebovat peníze. A to se právě stalo… Jedna z nich porodila nemanželské dítě, druhá se rozvádí, obě jsou na životním rozcestí a hledají směr. Jenže jejich cesty životem někdo bedlivě sleduje... a nic dobrého jim nepřeje. Napínavé kriminální drama se odehrává v moravském městě Přerov a rozplétá potemnělé osudy členů jedné navenek normální rodiny.

Dvě sestry – dva osudy… Velká láska, životní ztráta i smyslná vášeň potkají obě, ale každá je prožívá po svém. Starší Báře se vztah se vším všudy nedaří a muži, kteří procházejí jejím životem, jí nepřinášejí štěstí. Dokonce i Marek, jenž se zdál být tím pravým, ji zraní. A Žofie se sice za muže svého srdce provdala, ale brzy ho tragicky ztrácí. Bára se nedlouho po tvrdém prozření, kdy přistihne svého přítele při nevěře, stává obětí nebezpečného stalkera. Ona, a později ani policie, však netuší, kdo a proč ji pronásleduje a ohrožuje její život. Původně široký okruh podezřelých se postupně zužuje, avšak pachatel zůstává utajen. Lavina pohrůžek i útoků ji přinutí k úniku z vlastního domova… A právě díky tomu potkává hasiče Daniela. Zažívá milostné vzplanutí a vášnivé chvíle jí pomáhají zapomenout. Nic však není tak jednoznačné, jak se zdá, a na Báru čeká řada nástrah… Žofii zase trápí vzpomínky na autonehodu, při níž zahynul její milovaný manžel Ondra. Upadla do depresí, které ji nakonec přivedou až k myšlenkám na sebevraždu. Potřebuje nalézt ztracenou sílu k životu – a na obzoru se konečně objevuje nový muž… Pomůže jí zvednout se z popela a opět vzlétnout, anebo její život definitivně skončí v troskách? Osudy obou žen se protnou v dramatickém závěru plném napětí, vypjatých emocí a překvapivých odhalení.

Název knihy Kdy se dotknout dospělosti napovídá, jaké otázky autorka klade svým hrdinům i čtenářům. Příběhy mladých lidí, kteří činí svá první důležitá rozhodnutí a pojmenovávají silné i složité chvíle, které v cestě za dospělostí prožili a přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů. Profesor Miloš Horanský k tomu podotýká: „První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně pustošivější než ty na těle. Formují, deformují. Na dosavadním nevelkém jevišti jejich životů jsou postavami jejich dramátek, dramat i doteků tragických: Maminka, Táta, Bratr, Babička, První láska, Kamarádka, Macecha, Nový táta… Zklamání sebou samým, odcizení blízkých, smrt nebližších, mohutná síla vzájemnosti. Zuzana Maléřová to s řečí a dialogem umí mimořádně. Je to její autorská síla. Neohýbá příběhy, neokrašluje, vniká do lidí a učí nás vnímat je do hluboka a složita, a přitom monolitně. Její hledačský proutek se jmenuje empatie – to je velká vztahová citlivost. Nikdy neotvírá své portrétované křiklavě a necudně dokořán, vždy pokradmu a s poezií náznaku. To je talent bytost před námi vytvářet jako plachý akt tajemství. Fotografické umění Vlada Bohdana je komplementární s viděním Zuzany. Věcné i básnivé. Citlivé na obsažnou prostotu. Nehalasivé… Každý pohled do jiné bytosti, do bližního, je akt jemný, humanistický… a musíš si ho zasloužit – jako by nám vzkazovali oba mimořádní tvůrci." Kniha volně navazuje na předešlé knihy autorů – Jak potkat děti a Proč kluci milují fotbal. Obě vyšly opakovaně a sklidily velký ohlas.