ČAS strana 15 z 23

Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své bývalé manželky Marty, jindy zase před vilou v dobře ukryté luxusní pražské ulici, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu. Naivně se domnívá, že jeho partnerka nic neví a že slzy, jimiž ho ve chvílích vrcholné slasti zkrápí, vyvolává jen její nezvladatelná rozkoš. Ano: Karolína, zhmotněný sen všech bláhových mužů, opravdu žije pro tyhle intimní momenty. Ale plakat přece může i nad svým milovaným – už dopředu… Svět Petrových „jistot“ se otřese ve chvíli, kdy zjistí, že jak jeho bývalá, tak i současná partnerka pletou adventní věnce. Dost možná spolu. A ukrývají v nich stříbrné jehlice. Jeho vztah s Martou skončil nehezky. Dopadne stejně i ten s Karolínou jen proto, že jejich jehlice jsou identické?

Chataření a chalupaření je fenoménem, který ve druhé polovině dvacátého století zasáhl téměř celou městskou populaci u nás. Slavní herci té doby nejsou výjimkou. Kniha Chalupáři stříbrného plátna jako první podává čtivé svědectví o tom, jak naše filmové a divadelní hvězdy trávily odpočinek v zeleni, na rybách či ve venkovské hospůdce, jak zvelebovaly své letní příbytky a koho na svých rekreačních sídlech hostily. Mnohdy je k nim poutal tak silný vztah, že nakonec opustily Prahu - a našly na venkově i místo svého posledního odpočinku. Součástí této nevšední publikace, která slouží i jako sborník tipů na hezké rodinné výlety, je také bohatá fotografická dokumentace. Tu na svých výpravách za chatami a chalupami nezapomenutelných českých herců pořídil Radek Laudin, novinář a publicista, který se dlouhodobě zabývá cestami do míst naší vlasti, jež jsou spojena se známými osobnostmi. Herci, jejichž letní sídla naleznete v knize Chalupáři stříbrného plátna: Jaroslav Marvan, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský, Jan Werich, Helena Růžičková, Svatopluk Beneš, Martin Růžek a Karel Augusta, Miroslav Horníček, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Petr Haničinec, Jiří Sovák, Jiřina Šejbalová, Josef Vinklář, Radovan Lukavský, František Kreuzmann, Jan Pivec, Oldřich Nový, Libuše Pospíšilová, Ladislav Pešek

Chataření a chalupaření je fenoménem, který ve druhé polovině dvacátého století zasáhl téměř celou městskou populaci u nás. Slavní herci té doby nejsou výjimkou. Kniha Chalupáři stříbrného plátna jako první podává čtivé svědectví o tom, jak naše filmové a divadelní hvězdy trávily odpočinek v zeleni, na rybách či ve venkovské hospůdce, jak zvelebovaly své letní příbytky a koho na svých rekreačních sídlech hostily. Mnohdy je k nim poutal tak silný vztah, že nakonec opustily Prahu - a našly na venkově i místo svého posledního odpočinku. Součástí této nevšední publikace, která slouží i jako sborník tipů na hezké rodinné výlety, je také bohatá fotografická dokumentace. Tu na svých výpravách za chatami a chalupami nezapomenutelných českých herců pořídil Radek Laudin, novinář a publicista, který se dlouhodobě zabývá cestami do míst naší vlasti, jež jsou spojena se známými osobnostmi. Herci, jejichž letní sídla naleznete v knize Chalupáři stříbrného plátna: Jaroslav Marvan, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský, Jan Werich, Helena Růžičková, Svatopluk Beneš, Martin Růžek a Karel Augusta, Miroslav Horníček, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Petr Haničinec, Jiří Sovák, Jiřina Šejbalová, Josef Vinklář, Radovan Lukavský, František Kreuzmann, Jan Pivec, Oldřich Nový, Libuše Pospíšilová, Ladislav Pešek

Chataření a chalupaření je fenoménem, který ve druhé polovině dvacátého století zasáhl téměř celou městskou populaci u nás. Slavní herci té doby nejsou výjimkou. Kniha Chalupáři stříbrného plátna jako první podává čtivé svědectví o tom, jak naše filmové a divadelní hvězdy trávily odpočinek v zeleni, na rybách či ve venkovské hospůdce, jak zvelebovaly své letní příbytky a koho na svých rekreačních sídlech hostily. Mnohdy je k nim poutal tak silný vztah, že nakonec opustily Prahu - a našly na venkově i místo svého posledního odpočinku. Součástí této nevšední publikace, která slouží i jako sborník tipů na hezké rodinné výlety, je také bohatá fotografická dokumentace. Tu na svých výpravách za chatami a chalupami nezapomenutelných českých herců pořídil Radek Laudin, novinář a publicista, který se dlouhodobě zabývá cestami do míst naší vlasti, jež jsou spojena se známými osobnostmi. Herci, jejichž letní sídla naleznete v knize Chalupáři stříbrného plátna: Jaroslav Marvan, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský, Jan Werich, Helena Růžičková, Svatopluk Beneš, Martin Růžek a Karel Augusta, Miroslav Horníček, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Petr Haničinec, Jiří Sovák, Jiřina Šejbalová, Josef Vinklář, Radovan Lukavský, František Kreuzmann, Jan Pivec, Oldřich Nový, Libuše Pospíšilová, Ladislav Pešek

Známý a oceňovaný architekt Petr Šramota, narozený roku 1937 v Praze a od třiceti let trvale usídlený v Nizozemí, si nezvolil název své autobiografie náhodou. Hvězdy jej totiž provázejí po celý plodný a naplno prožitý život. Při narození dostal do vínku hvězdu Davidovu, takže ani on neunikl coby malé dítě nacistickému teroru. Rudá hvězda, jež se neblaze rozzářila nad Československem nedlouho poté, taktéž nemohla nemít zhoubný vliv na celou rodinu (připomeňme, že jeho otec Jan založil známou reklamní agenturu Rapid, jíž mu komunisté "znárodnili"). Vzhledem k jeho kádrovému profilu i neskrývanému odporu k rudé diktatuře bylo obrovským štěstím, že mohl vystudovat architekturu, a jeho nesporný talent tak nepřišel vniveč. Službě v PTP se však nevyhnul a opuštění republiky - dobrodružně a nadvakrát - bylo jedinou šancí na normální život. Navzdory původním plánům zakotvil i se svou tehdejší manželkou v Rotterdamu, v jehož okolí bydlí dodnes, a během krátké doby se vypracoval mezi známé a uznávané nizozemské architekty. Po roce 1989 působí též v České republice a byl účastníkem zajímavých okamžiků, které utvářely naši současnou ekonomickou realitu. Petr Šramota je ovšem též vynikajícím pozorovatelem života a lidí kolem sebe, a tak nás zaujmou také jeho glosy o Nizozemcích i Češích, stejně jako o svobodném zednářství (další hvězdou obdařený fenomén) či architektuře. A aby byl obraz úplný, nechybí ani tři dcery - hvězdičky, stejně jako milovaná manželka Petra, jíž poeticky říká "podzimní hvězda", nebo oblíbená značka automobilů - jak jinak než s hvězdou ve znaku. Výsledkem je vtipná a čtivá sonda do duše úspěšného muže, který si nezadal s žádným režimem ani s polistopadovou ekonomickou mafií, avšak tuto knihu můžeme číst i jako kroniku posledních sedmdesáti let.

Známý a oceňovaný architekt Petr Šramota, narozený roku 1937 v Praze a od třiceti let trvale usídlený v Nizozemí, si nezvolil název své autobiografie náhodou. Hvězdy jej totiž provázejí po celý plodný a naplno prožitý život. Při narození dostal do vínku hvězdu Davidovu, takže ani on neunikl coby malé dítě nacistickému teroru. Rudá hvězda, jež se neblaze rozzářila nad Československem nedlouho poté, taktéž nemohla nemít zhoubný vliv na celou rodinu (připomeňme, že jeho otec Jan založil známou reklamní agenturu Rapid, jíž mu komunisté "znárodnili"). Vzhledem k jeho kádrovému profilu i neskrývanému odporu k rudé diktatuře bylo obrovským štěstím, že mohl vystudovat architekturu, a jeho nesporný talent tak nepřišel vniveč. Službě v PTP se však nevyhnul a opuštění republiky - dobrodružně a nadvakrát - bylo jedinou šancí na normální život. Navzdory původním plánům zakotvil i se svou tehdejší manželkou v Rotterdamu, v jehož okolí bydlí dodnes, a během krátké doby se vypracoval mezi známé a uznávané nizozemské architekty. Po roce 1989 působí též v České republice a byl účastníkem zajímavých okamžiků, které utvářely naši současnou ekonomickou realitu. Petr Šramota je ovšem též vynikajícím pozorovatelem života a lidí kolem sebe, a tak nás zaujmou také jeho glosy o Nizozemcích i Češích, stejně jako o svobodném zednářství (další hvězdou obdařený fenomén) či architektuře. A aby byl obraz úplný, nechybí ani tři dcery - hvězdičky, stejně jako milovaná manželka Petra, jíž poeticky říká "podzimní hvězda", nebo oblíbená značka automobilů - jak jinak než s hvězdou ve znaku. Výsledkem je vtipná a čtivá sonda do duše úspěšného muže, který si nezadal s žádným režimem ani s polistopadovou ekonomickou mafií, avšak tuto knihu můžeme číst i jako kroniku posledních sedmdesáti let.

Krásná Karolína se vrací! Chvíle vítězství a manželského štěstí jsou záhy narušeny Jindřichovým příjezdem – Karolínu vyhledá muž, který ji provází celým jejím životem. Přináší zprávy, jež předznamenávají neutuchající bouři. Nepřátelé, ukrytí za dokonalými maskami, se blíží, postupují bezohledně vpřed a neštítí se jakýchkoli intrik a prostředků. Město, v němž se Karolína zotavuje po událostech na usedlosti svého manžela, však skrývá mnohá tajemství. Nebezpečí číhá na každém kroku a je jen na Karolíně, aby zvítězila v dalším souboji nejen o vlastní život, ale i o životy svých nejbližších. Povstane i tentokrát z popela jako bájný Fénix a zlomí kletbu krutého osudu?

O Pepsonově třetí básnické sbírce nechme promluvit osobu nejpovolanější, spisovatele a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelku: „Autor stále touží po lásce a dává se jí zraňovat, ví však, že bolest zúrodňuje. A pořád naléhavěji vidí, jak je svět plný klamu, krutosti, přetvářky. A proti nim plný snů. Rozpor s rozporem. Když odhalí a pojmenuje jeden, jsou hned na obzoru další. Ale tak to je a tak to být má. Cesty za pravdou jsou trnité a pravda je tajemná a vzdálená, ať už ji hledáme v jiných, nebo v sobě. Ptal se mě, zda to či ono slovo není snad nadnesené. Je život opravdu tou nejkrásnější válkou? Mám za to, že ano. A nemám nic proti vznešeným pojmům, jsou-li prožity. Jsem mu vděčen, že umí vzájemně převracet banalitu a bahnalitu. Že hledá harmonii v hormonii, louku má v létě včelijakou a slyší růže volající na Slunečního boha “Uvádíš nás do rozpuků!”, aniž naštěstí rozeznává, zda za to děkují, nebo si stěžují. Nejspíš obojí. Protože krása je ve víceznačnosti, nikoli v jistotě. Ač nikdy nesmíme přehlédnout, že ve stopách milované ženy rostou a kvetou vlhčí máky. Rovněž otázka, je-li na Měsíci i samota lehčí, je legitimní. A třebaže dnes lidé nejdou veršům naproti, platí též, že s každou básní jsme Ti, Bože, blíž. Vraťte se prosím, listujte jako poprvé pěkně od začátku, najděte si znovu zde vyznačená slova, ba celé věty, jsem přesvědčen, že vyzbrojeni takto zvýšenou pozorností prostořekému básníkovi na konci knížky ze srdce poděkujete.“

Pokud byste se krásné Newyorčanky Lily Bartové zeptali, co vlastně od života chce, obrátila by k vám svůj okouzlující pohled, nadechla by se… a pak by se pravděpodobně zarazila. Její osud je totiž plný paradoxů: je půvabnější než všechny její vrstevnice, ale ty už se dávno vdaly; zdá se být jako stvořená pro svět americké smetánky přelomu devatenáctého a dvacátého století, plný okázalého bohatství i citové chudoby, předstíraných ctností i skrývaných neřestí, ale pokaždé, když se objeví příležitost stát se jeho oslňující královnou, couvne a hledá své štěstí jinde. A tak se v jejím srdci, jen na první pohled ledovém, sváří láska i nenávist. To ovšem její četní nápadníci, kteří jí k nohám skládají vyznání i dary, netuší - jako by ji považovali jen za ten nejkrásnější šperk, jenž jim ještě chybí, aby dotvořil lesk jejich společenského postavení. Jsou tu ale i jiní. Lawrence Selden, mladý právník, kterého jako by společnost bohatých a mocných přitahovala a odpuzovala zároveň, se snaží vidět Lily takovou, jaká ve skutečnosti je. I ona by mu ráda dala přednost před mnohem movitějšími - ale také prázdnějšími - ctiteli. To, že je tento cit oboustranný, však ještě neznamená, že dojde naplnění… Ve strhujícím dvoudílném románu americké klasičky Edith Whartonové - mimochodem vůbec první ženy, která získala Pullitzerovu cenu - před námi ožívá mistrně vykreslená paleta postav, které prožívají svůj "americký sen" a touží po ukojení svých vášní ve víru sebevědomí i nejistoty. Autorka, která byla součástí světa "horních deseti tisíc", avšak dokázala si od něj zachovat kritický odstup, ho vidí bez příkras, ale také s pochopením a humorem. I proto je její sonda do duše vášnivé ženy, kterou by dnešní "arbitři morálky" označili za "zlatokopku", čtivá i dnes.

Pokud byste se krásné Newyorčanky Lily Bartové zeptali, co vlastně od života chce, obrátila by k vám svůj okouzlující pohled, nadechla by se… a pak by se pravděpodobně zarazila. Její osud je totiž plný paradoxů: je půvabnější než všechny její vrstevnice, ale ty už se dávno vdaly; zdá se být jako stvořená pro svět americké smetánky přelomu devatenáctého a dvacátého století, plný okázalého bohatství i citové chudoby, předstíraných ctností i skrývaných neřestí, ale pokaždé, když se objeví příležitost stát se jeho oslňující královnou, couvne a hledá své štěstí jinde. A tak se v jejím srdci, jen na první pohled ledovém, sváří láska i nenávist. To ovšem její četní nápadníci, kteří jí k nohám skládají vyznání i dary, netuší - jako by ji považovali jen za ten nejkrásnější šperk, jenž jim ještě chybí, aby dotvořil lesk jejich společenského postavení. Jsou tu ale i jiní. Lawrence Selden, mladý právník, kterého jako by společnost bohatých a mocných přitahovala a odpuzovala zároveň, se snaží vidět Lily takovou, jaká ve skutečnosti je. I ona by mu ráda dala přednost před mnohem movitějšími - ale také prázdnějšími - ctiteli. To, že je tento cit oboustranný, však ještě neznamená, že dojde naplnění… Ve strhujícím dvoudílném románu americké klasičky Edith Whartonové - mimochodem vůbec první ženy, která získala Pullitzerovu cenu - před námi ožívá mistrně vykreslená paleta postav, které prožívají svůj "americký sen" a touží po ukojení svých vášní ve víru sebevědomí i nejistoty. Autorka, která byla součástí světa "horních deseti tisíc", avšak dokázala si od něj zachovat kritický odstup, ho vidí bez příkras, ale také s pochopením a humorem. I proto je její sonda do duše vášnivé ženy, kterou by dnešní "arbitři morálky" označili za "zlatokopku", čtivá i dnes.

Už před časem jsem řek, že se můžete těšit na pokračování mý první knihy Rebel, který bude ještě odvážnější. A sliby se maj plnit. Za ty tři roky se v mým fotbalovým i osobním životě změnila spousta věcí. Jak asi víte, říkám, co si myslím – a teď už nemám ani důvod cokoli zamlčovat. Proto se na stránkách týhle knížky dočtete pravdu o tom, jakej byl můj konec na Spartě, co jsem prožíval v Budějkách, proč jsem tak rychle zmizel z Mostu… Těšit se můžete i na otevřený vyprávění o změnách, se kterejma jsem se musel vyrovnat ve svým soukromí.Nikoho z lidí, který jsem na svý cestě potkal, nešetřím – oni mě taky nešetřili.Před žádným tématem neuhýbám.A ničeho nelituju.Takže si uvařte silný kafe a račte vstoupit.Váš Tomáš Řepka

Dýka a plášť... Symbolické označení pro špionáž, kontrašpionáž a vyhraněnou formu skryté diplomacie a rafinovaných intrik. Vzdálena realitě je zjednodušená představa, že tajná fronta rozhodovala v době příprav na druhou světovou válku a pak i během ní o všem podstatném. Stejně nepravdivý by však byl i názor, že toto zákulisní a v mnohém dodnes nezmapované dění zůstalo zcela bez vlivu na vývoj událostí. Známý spisovatel a publicista Roman Cílek nám v VIII. svazku Edice Český ČAS umožňuje nahlédnout za oponu nacistických tajných služeb. Toto "poodhrnutí" je unikátní v tom, že v průběhu několika desetiletí osobně vyzpovídal celou řadu aktérů akcí, jež od nástupu Adolfa Hitlera k moci až do pádu "třetí říše" změnily běh dějin, a navštívil mnohá "místa činu". Cynicky chladnými, do posledního detailu připravenými činy nacistických zločinců nás bude provázet zejména Heydrichův špičkový agent Alfred Helmut Naujocks, jenž působil prakticky po celé Evropě. Tehdejší Československo ve smyslu dějiště, stejně jako jeho agenti, hrají v knize významnou roli, ať už se jedná o vraždu Ing. Formise, který svým vysíláním působil proti Hitlerovi, kompromitaci sovětského maršála Tuchačevského, ústící až v jeho popravu, zapojení do "případu Venlo", který nechybí v žádné učebnici adeptů špionáže, stejně jako o působení sicherheitsdienstu před Mnichovským diktátem a v souvislosti s ustavením Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava. Rejstřík zbraní nacistických tajných služeb vyniká propracovaností i šíří, jen namátkou uveďme vraždy, únosy, vydírání včetně zapojení prostitutek, padělání dokumentů a bankovek… Nad ochotnými a všeho schopnými agenty Naujocksova typu zlověstně ční ti, kteří zlu sloužili nejhorlivěji: vůdce Adolf Hitler, zdánlivě žoviální "Reichsheini" Heinrich Himmler a ďábel v lidské podobě Reinhard Heydrich. Ti všichni, stejně jako široká plejáda dalších osobností, před námi ožívají díky výjimečnému rukopisu Romana Cílka, jenž zasvětil desítky let hledání stop, zanechaných Hitlerovými služebníky zla.

Jak můžeme odhalit skutečnou - tedy častou skrytou - tvář českých dějin, a to zejména těch starších, když i na události zcela nedávné nahlížejí jejich aktéři i svědci mnohdy zcela protichůdně? Lze bez výhrad věřit dávným kronikářům, nebo naopak považovat za univerzálně platnou tezi, že "dějiny píší vždy vítězové"? Pravda obvykle bývá někde uprostřed - a Jan Bauer, známý spisovatel a publicista, se k ní v sedmém svazku Edice Český ČAS snaží přiblížit z různých stran a úhlů, vždy však formou zasvěcenou a čtivou. V této knize můžeme sledovat vpád Dórů do mykénského světa a snít o tom, že předkové dnešních Řeků přišli z České kotliny, hledat Marobudon i Wogastisburg, pátrat po bájném českém vojevůdci Tyrovi alias Čestmírovi, zjišťovat, která z lebek svatého Vojtěcha je ta pravá, sejmout cejch zrádce ze svatého Vintíře, pídit se po autorovi Dalimilovy kroniky či po templářském pokladu, pobavit se líčením podivného obléhání hrádku Sion (byť konec jeho pána už tak veselý nebyl), zamýšlet se nad smrtí Jana Žižky z Trocnova, Albrechta Habsburského, Ludvíka Jagellonského, Tychona Brahe, blatského sedláka Kubaty či Milana Rastislava Štefánika, dojímat se osudem šlechtičny, kterou si Bohuslav Balbín ztotožnil s Bílou paní… A kdy vlastně vymřeli Přemyslovci, v roce 1306, nebo o víc než dvě století později? Opravdu Valdštejn zradil císaře? A pocházel snad Adolf Hitler z Čech? Takových otázek nabízí tato publikace ještě mnohem víc. A jistě nevadí, že na ně nedává jednoznačné odpovědi - vždyť tak mnohdy nečinili ani současníci popisovaných událostí, a pokud ano, lze na jejich výroky pohlížet tu s pobavením, tu s oprávněnou skepsí. Ať už se nad stránkami této knihy budete pobaveně usmívat, nebo skepticky ušklíbat, věříme, že přinejmenším rozšíří a zpestří váš pohled na "jasné" okamžiky a křižovatky naší historie.

Mediokracie je pojem skloňovaný po řadu uplynulých let v různých kontextech. Zpravidla se jím míní skutečnost, že hromadné sdělovací prostředky neboli masmédia mají významný vliv na společenské dění, který občas přerůstá nejen v ambici, ale – za jistých okolností i schopnost formovat či deformovat události na politické scéně. Jako by média vskutku měla „moc“. Většina těch, kdo se na margo „médiokracie“ vyjadřují, se ale shoduje na tom, že se slovem „moc“ musíme v této souvislosti zacházet s krajní opatrností. Nejenže média nejsou obdařena objektivním mandátem jako z demokratických procedur vzešlé moci zákonodárné, exekutivní a soudní, média jsou jen profesním působištěm. Ještě důležitější aspekt je skryt ve faktu, že média jsou často půdorysem pro realizaci partikulárních zájmů určitých sil na politické či ekonomické šachovnici. Média pak jsou mnohdy výslednicí působení těchto zájmů, a to je na hony vzdaluje jakékoli aspiraci být objektivním zrcadlem, natož měřítkem událostí. Nicméně není sporu, že média užívají ve společnosti výsadní postavení, a protože nejsou vedena exaktními pravidly a jedním z dominantních vlastností médií je jejich subjektivita, navázaná právě na zmíněné zájmy „za“ médii, je třeba o to více opatrně sledovat, aby vliv médií nepřerostl ve skutečnou, byť jen symbolickou moc médií – v mediokracii, tedy stav, kdy média předurčují události a kastují hodnoty, nikoli aby je jen ve snaze o maximální nestrannost zobrazovala a zachycovala. Nad fenoménem vlivu médií a pojmem mediokracie se zamyslelo několik osobností z různých oborů – od novináře přes sociologa, politologa, filosofa, právníka po filmového režiséra. Spektrum jejich názorů je pestré jak co do úhlu pohledu, tak co do vyjadřovací formy. Skládá mozaiku, jejímž výsledkem není jednoznačná odpověď, nýbrž velmi diverzifikovaný soubor otázek. Možná i zde platí Lessingův bonmot: „Hledání pravdy je cennější než pravda sama“. Posuďte sami.

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější. Ústředním tématem je opět odchod z našeho světa (čímž není nutně myšlena smrt), ale tentokrát autor upřel pozornost spíše na nás, „obyčejné“ smrtelníky. Opouštění (stačí přidat jediné písmenko, a změní se v odpouštění), smíření, ale také humor, to jsou proměnné Čepelkových rovnic o jedné neznámé, kterou je vládkyně zásvětí. Ať už je jejím poslem hučící letadlo, rozverná studentka, trio zlotřilých trpaslíků, hlasy těch, kteří už „tam“ jsou, užvaněná teta nebo dívka, která dokáže (nechat) mizet, nudit se rozhodně nebudete. V jedné povídce vás navštíví dokonce sama smrt – a i ona je v autorově podání vcelku příjemnou partnerkou pro poslední rozhovor.

Každodenní život obyvatel Českého království za první světové války jako by dnes již tonul v mlze, ukryt přirozeným během času, ale i mnohem temnějším obdobím nacistického teroru o čtvrtstoletí později. Jako by světovou válku (teprve později označovanou přívlastkem „první“) připomínaly jen mechem obrostlé pomníčky padlých na návsích našich obcí. Přesto se jedná o období navýsost zajímavé i barvité – byť na barevné škále převládají šedá a černá, teprve v samém závěru války překryté barvami vlajky mladé republiky. To, že tyto nové barvy byly původně jen dvě, je jen jednou z mnoha nepříliš známých skutečností, o nichž se dočtete v této knize. Život obyčejného člověka je však jen výjimečně spjat se státními symboly či představiteli, a tak se – po nezbytném historickém úvodu, pojednávajícím o příčinách války, jejím průběhu a klíčových osobnostech a o českém protirakouském odboji – můžete začíst do kapitol o tom, co Češi za války četli, jak se (ve stále ještě vzácných) chvílích odpočinku bavili, čím cestovali, co jedli a jak se oblékali, jaký byl život ve městě i na venkově, co prožívaly za válečných dnů děti a ženy, jak se navzdory nelehké době rozvíjely česká kultura a české školství či jak se proměnily postavení církve, rodinné a sexuální vztahy. Zvláštní pozornost je věnována těm, kteří – většinou nevolky – oblékli rakouskou uniformu, stejně jako české válečné ekonomice a národnostním menšinám na našem území. Věříme tedy, že šestý svazek Edice Český ČAS čtivou formou „seškrábe mech ze zapomenutých pomníčků“ a osvětlí zejména mladším čtenářům nelehká léta, v nichž se rodila naše nezávislost.