Centrum pro studium demokracie a kultury strana 9 z 9

Zasvěcený průhled Urbanovým životem od prostých začátků přes sociální i vzdělávací aktivity přes originální zrání duchovní zkušenosti v komunistických vězeních po sklízení plodů této zkušenosti v 60. až 90. letech. Dílo je svým způsobem heuristickou prací, neboť většina děl vydaných je nedostupná a ostatní témata jsou čerpána z nepřeberné bohatosti strojopisných a fonetických záznamů. Hlavním tématem Urbanova díla je duchovní život a jeho zkušenost v proudu dnešní doby, zkušenost Boha v každodenním životě člověka, lidstva, vesmíru. Kniha je založena především na autentických textech Urbanových a jeho autobiografických zápiscích.

Kniha je pokusem o ucelený pohled na dějiny české pravoslavné církve od poloviny 19. století do počátku 50. let 20. století, kdy získala autokefální postavení. Jejím jádrem je popis formování církve v letech první Československé republiky a líčí dramatick

Ústředním tématem knihy je analýza sociální filosofie K. R. Poppera a vybraných zástupců tzv. rakouské libertariánské školy, tj. Ludwiga von Misese, Friedricha Augusta von Hayeka a Murraye Newtona Rothbarda, a to konkrétně v otázce demokracie a jejího hodnotového či procesuálního ukotvení. Analýza je vedena z pozice sociální vědy, přístupem kombinujícím fenomenologii a sociologickou hermeneutiku. Metodologicky je téma uchopeno prostřednictvím lingvistických přístupů platných pro společenské vědy, zejm. pak analýzy metafor. Popperova sociální filosofie je úzce propojena s jeho východisky v teorii vědy, a proto práce zohledňuje i tuto sféru Popperova myšlení. Návaznost na perspektivu Popperovy teorie vědy je citelná u von Hayeka a projevuje se zejména v otázce „racia“ a jeho domnělé univerzality při vědeckém ověřování a ekonomickém modelování tržního chování. Spojením obou sfér vzniká přístup podobný pozitivistickému modelování bezhodnotové sociální reality aplikovaný na Popperovu představu otevřené společnosti „obvykle se“ (racionálně) chovajících jednotlivců. Rozumnost chování individuí je Popperem rozvinuta v jeho neklasickém procesuálním demokratickém modelu, který ale pracuje s rozumností jako danou kategorií s racionálním obsahem. Tím Popper přisuzuje jednotlivcům esenciální vlastnost „rozumnosti“, chápanou ve smyslu racionální kalkulace v normalizovaném společenském prostředí, které je však rámováno liberální představou o fungování společnosti. Otevřená společnost bez předem stanovených kolektivních hodnot se jeví být v Popperově interpretaci jako jediná normální..

Profesor na Harvardu, autor slavného díla Střet civilizací, nabízí jednu z nejlepších koncepčních analýz politické vědy. Analyzuje proces demokratické tranzice asi pětatřiceti zemí, včetně států Afriky a latinské Ameriky v období let 1974–1990.

Předkládaná kniha má dvě části. V úvodní obsáhlé studii editor svazku Jan Zatloukal líčí historii česko-francouzských kulturních vztahů, které byly na vrcholu v období československé první republiky. Právě tehdy se v nich začal významně angažovat svými překlady i redakční činností Jan Čep. Navázal přitom mnohé kontakty, které pak pokračovaly po roce 1948 v jeho francouzském exilu. Druhá část publikace, nazvaná Dopisy, texty, dokumenty, je věnována jednotlivým Čepovým francouzským přátelům. Obsahuje především dopisy, ale i stati, které napsal Jan Čep o svých korespondenčních partnerech, nebo naopak oni o něm. Korespondence je ve většině případů jednostranná, Čepova pozůstalost se bohužel nezachovala. Jan Zatloukal však objevil mnohé jeho dopisy ve francouzských archivech, a díky tomu můžeme dnes číst Čepovy dopisy nejvýznamnějším francouzským osobnostem katolické orientace poloviny 20. století, jakými byli Paul Claudel, Georges Bernanos, Gabriel Marcel, Emmanuel Mounier, Henri Queffélec, Julien Green aj. Výjimečná je vzájemná korespondence s Henrim Pourratem, která se naštěstí uchovala téměř kompletní. Listy jsou dojemným svědectvím o hlubokém a nezištném vztahu dvou vynikajících spisovatelů. Čepovo exilové působení dosud nebylo u nás podrobněji zmapováno, tato publikace naše znalosti podstatným způsobem rozšiřuje. Jan Čep (31. 12. 1902 Myslechovice u Litovle – 25. 1. 1974 Paříž), prozaik, esejista a překladatel z francouzštiny, angličtiny a španělštiny. Studoval v Praze na FF UK češtinu, francouzštinu a angličtinu. Studia nedokončil, odešel do Staré Říše k Josefu Florianovi, s nímž kratší čas spolupracoval na Dobrém díle. Po únoru 1948 opustil Československo a působil jako kulturní redaktor Rádia Svobodná Evropa. V r. 1954 se oženil s dcerou francouzského literárního kritika Charlese Du Bose. Zemřel po třetím záchvatu mozkové mrtvice, pohřben je v hrobce svého tchána v Celle-St. Cloud v těsné blízkosti Paříže. Čepova prozaická tvorba není příliš rozsáhlá (především povídkové soubory Dvojí domov, 1926; Zeměžluč, 1931; Letnice, 1932; Děravý plášť, 1934; Modrá a zlatá, 1938; Tvář pod pavučinou, 1941; Polní tráva, 1946; román Hranice stínu, 1935). Čepovo dílo se vyznačuje stylovou prostotou a čistotou jazyka, neotřelým „jitřním“ pohledem na skutečnost, schopností zachytit existenciální zkušenost umírání, napětí mezi časem a věčností. V exilu Čep rezignoval na povídkovou tvorbu a věnoval se esejistice (O lidský svět, 1953; Samomluvy a rozhovory, 1959; Malé řeči sváteční, 1959; Poutník na zemi, 1965). Poslední, autobiografické dílo, Sestra úzkost, vyšlo posmrtně zásluhou Křesťanské akademie v Římě r. 1975.

Monografia mapuje počiatky európskych integračných procesov v širšom kontexte medzinárodných vzťahov medzi rokmi 1944 a 1952. Pub­­likácia sa zameriava na genézu a vznik Bruselského paktu, Rady Európy a Európskeho spoločenstva uhlia a ocele, pričom problematiku metodologicky uchopuje z pohľadu transnacionálnych dejín európskej integrácie. Usiluje sa tak o vyváženejší pohľad, ktorý integračné procesy popisuje ako výslednicu konania viacerých úrovní aktérov – štáty, nadnárodné skupiny a jednotlivci – v konkrétnom čase a priestore.