Centrum pro studium demokracie a kultury

This publication is devoted to the analysis of historical experience and modern trends in the development of Armenians in some countries, to determine the prospects for methodological developments in their study. It consists of three parts. The first part concerns to the methodological problems of studying the Diaspora and includes articles that examine the principles of resource analysis of Diasporas, as well analysis of integration and relationships with the homeland and social involvement. The second part presents studies of the modern Armenian communities of Kuwait, Belarus, Czech Republic, Lebanon, and Cyprus, which refer to specific research issues. The third part is a historical excursus of the past of the Armenian communities of Medieval Europe, Constantinople of the 10th century, and an analysis on the cultural heritage of the Armenians of Turkey and Iran created over a thousand years.

Dochované dopisy česko-římského teologa a katolického kněze Vladimíra Boublíka přinášejí fascinující pohled na život člověka, který se od chlapeckých let připravoval na kněžství. Rok 1948 pro něj však znamenal zásadní zlom. Po zatčení, dvouletém věznění, nucených pracích a na vojně u PTP v něm nezemřela touha stát se katolickým knězem. Po dramatickém útěku do Říma v r. 1952 se připravoval na dráhu římskokatolického duchovního. Přispěním svého učitele, prof. Antonia Piolantiho, mohl po r. 1959 pokračovat na univerzitě jako asistent, později jako profesor a její děkan. 86 dopisů do Československa a Spojených států odhaluje všednodenní tvář jeho před- i poexilového života. Civilně i humorně psané dopisy přátelům a rodině nám po mnoha letech představují profesora Vladimíra Boublíka jako člověka, jehož Bůh povolal nejen k velkému úkolu, ale také k velké lásce a k velkému utrpení. Jeho život se završil nikoliv ve stínu baziliky sv. Petra, ale v nemocničním pokoji klatovské nemocnice a na venkovském hřbitůvku ve Zbynicích.

Pláž představuje velmi produktivní prostředí pro reflexi řady společenských procesů a fenoménů. Z hlediska účelového zacílení není jen místem pro rekreaci, oddych či sport. Ve své komplexnosti se jedná o osobitý sociální prostor, pro nějž je příznačné odlišné vnímání a prožívání tělesnosti a přítomnost zvláštních implicitně vnímaných pravidel chování. Je též prostředím, v němž lze kumulovat sociální kapitál a prestiž, místem obživných aktivit, osobité formy komunikace, ale také specifických konfliktů. Je i prostředím, pro které je charakteristická vysoká míra komunikace, jíž však nedominuje přímá diskurzivita, i když i ona – tedy to, o čem se zde hovoří, s kým a za jakých situací – má svůj badatelský půvab. Zdá se, že mnohem signifikantnější je pro toto prostředí komunikace neverbální, jejímž prominentním médiem se stává lidské tělo. Pláž lze považovat za environmentální, ale zároveň i specifický sociální prostor, v němž dochází k míšení dvou základních principů charakterizujících lidské chování. Aspekty osobní intimity, které zůstávají obvykle ve skrytu, se zde prolínají s jinak běžně tolerovaným chováním na veřejnosti. S tímto konstatováním je spojen posun ve vnímání zde praktikované kontroly sociálního jednání a pravidel pro jeho utváření: co je jinde nepřípustné, zde bývá tolerováno. Jestliže veřejný prostor představuje pro chování jednotlivce „scénu“ a prostor soukromí jakési její „zákulisí“, pak je možné pláž považovat za prostranství, které kombinuje obě tyto charakteristiky. Autoři předkládané práce argumentují, že rozvíjení těchto a podobných myšlenek se věnuje „etnologie pláže“, originální oborový příspěvek usilující o reflexi tzv. kultury všedního dne.

Tato kniha spojuje dvě studie k tématu politické teologie. Skalického analýza Gutiérrezovy teologie osvobození je zralým přepracováním jeho starší neuveřejněné přednášky na Lateránské univerzitě. Skalický se v ní pokusil co nejvěrněji představit Gutiérrezovu teologii a poukázat na její slabá místa. Kriticky vidí především utopický rys teologie osvobození, která potenciálně tíhne k násilnému prosazování toho, co je správné a pravdivé. Vokounův text pak zkoumá dějiny pokusů pojmout křesťanskou víru jako občanské náboženství, anebo ji občanským náboženstvím nahradit. Ambice vkládané do občanského náboženství zkoumá od Comta (nahradit křesťanství), přes Kanta (přetvořit křesťanství v čistě morální náboženství rozumu) až po realizaci občanského náboženství v USA (být společným minimem křesťanství a judaismu) nebo jeho promýšlení v německé diskusi osmdesátých let (garantovat společné hodnoty, z nichž sekulární stát žije, ale sám je nedokáže garantovat). Kniha je určena všem zájemcům o vztah mezi náboženstvím a politikou, zejména z řad studentů společenských věd, historie a teologie.

Příběhy, které si chasidé vyprávěli o zázračných rabínech a jejich podivuhodných skutcích, se staly nevysychajícím pramenem literární inspirace. Tato vyprávění, původně předávaná jako svatá tajemství v kroužcích zanícených chasidů, dala vzniknout mohutnému proudu duchovní a krásné literatury. Postupně se rozvinula nesmírně bohatá tradice chasidského vypravěčství, ze které vzešla celá řada vynikajících spisovatelů, včetně několika nositelů Nobelovy ceny. Kniha obsahuje i výstižné portréty Nachmana z Braclavi, Jiřího Langera, Martina Bubera, Abrahama Joshuy Heschela, Elieho Wiesela, Chaima Potoka a Isaaca Bashevise Singera. Stále znovu vydávané soubory původních chasidských příběhů a také pohádky, básně, povídky a romány z chasidského prostředí zachycují jedinečné kouzlo východoevropské židovské kultury a zároveň v sobě nesou překvapivě aktuální poselství židovské duchovní tradice pro současného člověka.

V knize Pavla Švandy jsou shrnuty fejetony a eseje napsané v posledních letech. Autorovy zájmy zahrnuly angažovanou politickou publicistiku, osobní komentáře, kulturně historická témata i fejetonistické vtipné rozmary. Pavel Švanda shromáždil svou tvorbu bezprostředně související se soukromým i veřejným děním a s dobovými obsahy médií a také s našimi reakcemi na běžné potíže a rozpory. Poslední komentovanou zkušeností jsou naše tísně a naděje, činy i prohry v covidové krizi a na počátku rusko-ukrajinské války. Fejetony byly psány pro Český rozhlas, ostatní texty byly publikovány převážně v časopise Kontexty.

Souborné vydání dvou memoárových textů zachycuje téměř čtvrt století Ondokova života. Ve Vzpomínkách na studijní léta autor popisuje život v budějovickém petrinském internátu od roku 1939, středoškolská studia přerušená za druhé světové války, vysokoškolská studia v Brně ukončená nástupem komunistického režimu a vyprávění končí zatčením agenty StB na podzim roku 1951. V Muklovském Vatikánu pak Ondok líčí svůj pobyt v komunistických vězeních v letech 1951–1963, kam se dostal za tajně udělené kněžské svěcení a organizování filozoficko-náboženských vzdělávacích kroužků pro studenty. Oba vzpomínkové texty jsou psány podobným stylem, v němž se vyprávění střídá s úvahami a ve kterém autor nezapřel svůj jedinečný smysl pro humor.

Knížka Klarstellungen, kterou jsme v češtině nazvali Cesty k ujasnění, dovoluje nahlédnout do světa génia, kterému je vlastní intelektuální poctivost a zápas o hledání oné pravdy, jíž autor zasvětil svůj život. Závěrečný esej Proč zůstávám v církvi je možné považovat za klasické dílo křesťanského myšlení naší doby. Již druhé české vydání této knihy přibližuje čtenářům životní dílo autora, jehož myšlenkový záběr připomíná velikány typu Órigena, svatého Augustina či Tomáše Akvinského.

Subkultury jsou poměrně často vnímány jako běžná součást společnosti, zejména pokud se jedná o mládež. Není však zatím obvyklé pohlížet na ně jako na legitimní součást občanské společnosti. Kniha se zaměřuje na hardcore punkovou subkulturu, kterou zkoumá zejména v Ústeckém kraji, tedy regionu zatíženém řadou socioekonomických, sociálně patologických, ale i politických problémů. Na základě kombinace sociologického a etnografického přístupu analyzuje subkultury optikou nejnovějších trendů v oblasti subkulturního výzkumu. Díky tomuto přístupu nabízí ucelený a komplexní pohled na problematiku, která v českém prostředí doposud nebyla komplexně zachycena. Ukazuje, že subkultura nemusí nutně být a také není společenskou hrozbou, ale dokáže se aktivně zapojit do občanského života právě tam, kde její členové spatřují limity. Svým komplexním interdisciplinárním přístupem je tato kniha zajímavá nejen pro akademické pracovníky či studenty sociologie a politologie, ale například i pro sociální pedagogy a další odborníky, kteří se ve své práci setkávají se subkulturami.

Tato knížka pojednává o vlastenectví. Jen málokteré téma vzbuzuje v české společnosti tolik emocí a sporů, v současné době snad víc než kdykoli předtím. Tváří v tvář výzvám dnešního světa nabyla slova jako vlast a národ, domov a tradice nové a nebývalé ozvučnosti. V překotném tempu změn a v silovém poli globálních ohrožení se s novou naléhavostí ozývá otázka české národní a kulturní identity. A právě v této souvislosti často zaznívá odkaz na dříve spíše opomíjené křesťanské hodnoty naší kultury. Oživení vlasteneckých citů a postojů jde ruku v ruce s připomínáním křesťanského kulturního dědictví českého národa. A to je důvod, proč vznikla tato kniha. Teolog a religionista Pavel Hošek v ní nabízí biblické a teologické souřadnice odpovědného přemýšlení nad aktuálními tématy, jako jsou šťastné i neblahé podoby lásky k vlasti a národu a také předávání národních tradic nastupujícím generacím českých dětí, to vše právě s ohledem na obnovený zájem o křesťanské hodnoty naší kultury.

Americký spisovatel E. T. Seton je známý jako spoluzakladatel skautského hnutí a hnutí lesní moudrosti, ale také jako autor dobrodružných knih pro mládež (zejména slavných románů Dva divoši a Rolf zálesák). Mnozí jej znají jako autora povídek z prostředí divoké přírody, jejichž hlavními postavami jsou zvířata (Děti divočiny, Divoké děti pustin, Král vlků atd.). Méně známý je Seton jako filosof a duchovní učitel. Přitom základním východiskem jeho celoživotního díla byla svébytná duchovní filosofie, ke které v průběhu svého myšlenkového zrání dospěl. Předávání a šíření tohoto učení se postupně stalo jeho životním posláním. Kniha Evangelium lesní moudrosti je věnována právě Setonově pozoruhodné duchovní filosofii.

Kniha se věnuje způsobům, jakými české a slovenské politické strany uchopily a komunikovaly otázky evropské integrace a sbližování obou zemí s Evropskou unií v letech 19891998. Popisuje, jak se vyvíjel pro- i protiintegrační diskurz českých a slovenských politických stran a kolem jakých témat byl kon­struován. Všímá si také, zda politické strany v rámci tohoto diskurzu výrazně reagovaly na změny v ES/EU nebo zda lze pozorovat významné rozdíly v postojích českých a slovenských politických stran k evropské integraci. Stranou zájmu nezůstalo ani propojení těchto informací s veřejným míněním v obou zemích. Autor se proto zabývá rovněž otázkou, zda byla ve veřejném mínění patrná určitá korelace s komunikáty a nosnými tématy politických stran a hnutí.

ento výbor z esejů Josepha Epsteina představující ovšem jen zlomek z jeho rozsáhlé tvorby je veden snahou ukázat šíři a pestrost autorových zájmů. Čtenář v něm nalezne tři základní tematické okruhy. První se vytvářel v závislosti na Epsteinově povolání univerzitního učitele literatury. Jeho znalosti i přehled zejména americké literární produkce staršího i novějšího data jsou famózní. Epstein nám ukazuje, do jaké hloubky lze číst a přemýšlet o přečteném. Druhý je utvořen z jeho celoživotní snahy pochopit řeckou a římskou literární a kulturní tradici včetně latiny. To dokládají nejen rozbory děl autorů jako Hérodotos a Tacitus, ale i Epsteinova touha o proniknutí do tajů latinského jazyka. Třetí okruh je založen na jeho zájmu o věci veřejné. Epstein je ze staré školy a nehodlá se přizpůsobovat módním trendům, například politické korektnosti a cancel kultuře. Je však zapotřebí dodat, že jeho politická nekorektnost je chytrá, kultivovaná a vtipná. Vtip ostatně netvoří v Epsteinově díle nějaký ornament, je bytostnou součástí jeho uvažování i psaní. Tento humor svou kreativitou připomene českému čtenáři jiného brilantního anglicky píšícího esejisty G. K. Chestertona.

Dagmar Halasová ve své studii o básnickém díle Bohuslava Reynka osvětluje hlubiny básníkovy inspirace na základě jeho slovníku a dokládá, že jde o slovník bible a obrazy převzaté z Písma. Poukazuje na tituly jednotlivých skladeb, na vzájemně se prostupující vidiny v jednotlivých básních a konečně na biblický slovník-lexikum, který Reynek natolik integroval, že si čtenář už neuvědomuje, že určitá báseň má souvislost s Písmem. Halasová si všímá jednotlivých svazků Reynkova díla, které tak či onak stojí pod egidou té či oné biblické knihy. Poukazuje rovněž na neustále se navracející motivy a na jejich návaznost na běh liturgického roku. Své postuláty opírá o delší či kratší citáty z Písma nebo odkazuje k tomu či onomu verši. Ke studii je připojena tabulka, kde jsou jednotlivé krátké úseky či verše jednotlivých skladeb uváděny v souvislost s jednotlivými knihami, kapitolami a verši Písma svatého.

Matěj Procházka (18111889) prožil v Brně dlouhých 60 let, během nichž se mnohostranně angažoval ve vlasteneckém a náboženském životě. Jako kněz a učitel ovlivnil a inspiroval generace hochů studujících na brněnském c. k. gymnáziu, tedy budoucí inteligenci jak českého, tak německého jazyka, mezi něž patřil mj. i Tomáš G. Masaryk. Jako lingvista, národní buditel a spisovatel organizoval Matěj Procházka spolkový život a vzdělával svou publikační činností, čímž výrazně překračoval hranice brněnské diecéze a Moravy a spolu s dalšími utvářel naši českou národní identitu. V jeho četných oblastech literární činnosti vyniká zvláště jeho zájem o dělnickou otázku v kontextu moravského Manchesteru (Brna) a dále jeho dialog s přírodními vědami, který otevřeně a kriticky zpracovával jak z hlediska vědeckého, tak z hlediska víry. Předkládaná kniha představuje vůbec první rozsáhlou a moderní biografii o Matěji Procházkovi. Autorka v ní dále poprvé zpracovává tzv. Procházkův druhý život, tedy recepci jeho osobnosti a úctu k ní po smrti, a také zde poprvé představuje komplexně a co nejkompletněji jeho širokospektré dílo. Monografie může přispět k hlubšímu povědomí o našich kořenech a inspirovat a posilovat v zápasech současnosti. Na význam Procházkovy osobnosti ukazuje např. fakt, že hrob, který na brněnském ústředním hřbitově sdílí s knězem Františkem Sušilem, byl v roce 1927 vyhlášen za čestný a město Brno jej převzalo do vlastní správy. Žel se od té doby Procházkova osobnost a dílo staly opomíjenými a nedoceněnými. Je až s podivem, že jména jiných postav z tzv. družiny Sušilovy, k níž Procházka patřil, označují dodnes ulice v rámci města Brna (od Františka Sušila přes Jana E. Bílého, Beneše M. Kuldu, Pavla Křížkovského, Jana N. Soukopa až k Františku C. Kampelíkovi). V Brně-Židenicích nesla jedna ulice jeho jméno, ale roku 1967 byla přejmenována na Taussigovu, což se ani po sametové revoluci nezměnilo. S tímto konstatováním se pojí i prosba návrh pojmenovat ulici po tomto muži.

Je krajská politika vůbec politikou? Existuje prostor pro svébytné politické rozhodování na úrovní krajské samosprávy? Na tyto elementární politologické otázky se pokouší odpovědět kniha mladého politologa Petra Konečného, který představil první ucelenou práci o krajské politice z institucionálního hlediska. Uvedené poznatky vycházejí z transdisciplinárně laděného výzkumu procesu vzniku samosprávných krajů, normativně-institucionálního základu a reálných projevů krajské politiky. Autor se také zamýšlí nad možnými budoucími cestami regionální úrovně územní samosprávy v České republice.