Centrum pro studium demokracie a kultury

Příběh o záchraně donedávna nejsilnější české pravicové strany. Renomovaný profesor politologie chce dostát tomu, co napsal, a proto vstupuje na podzim 2013 do politiky a stává se předsedou Občanské demokratické strany. Věří totiž, že jedině vlastní aktivitou je možné měnit věci kolem nás a pečovat o demokracii. V knize najdete nejvýznamnější promluvy a texty, které dokumentují obnovu ODS a zápas o demokratickou politiku, ale také jasné politické pozice i argumenty o potřebě moderní pravice a konzervativních hodnot. Součástí je i kritický projev ke straníkům, který původně neměl být zveřejněn.

Ve své knize představuje Walter Kasper milosrdenství jako základní pojem evangelia, jako základní metaforu, jako šifru a klíč ke křesťanskému životu. Oproti tradičnímu pojetí školské teologie, v níž bylo milosrdenství podřízeno vlastnostem vyplývajícím z me­tafyzické podstaty Boha, a hrálo tu­díž jen okrajovou roli, pokládá Kasper milosrdenství za základní Boží vlastnost. Teologická reflexe milosrdenství nutně vede k zásadním otázkám nauky o Bohu. Kniha ovšem propojuje teologickou rovinu s úvahami spirituál­ními, pastorálními a společenskými. Autorovi zjevně nejde pouze o to, aby precizně a podloženě představil Boží milosrdenství jako sumu biblického Zjevení, ale vede čtenáře k otázkám po křesťanské, církevní a sociální praxi.

Kniha prostřednictvím víceúrovňového modelování analyzuje efekty sady individuálních a kontextuálních determinant volební účasti. Autor se snaží nasměrovat analýzu od přímých k o něco složitějším podmíněným efektům vysvětlujících proměnných na pravděpodobnost hlasování ve volbách. Poněvadž se ukazuje, že všechny podmíněné efekty mohou mít stejnou logiku, navrhuje tzv. hypotézu politické rovnosti, která by mohla být považována za téměř univerzální nástroj („vyšší princip“), jak formulovat předpoklady o podmíněných efektech v rámci explanace volební účasti.

„Někdy se zdá, že problémy ,revoluce‘, ,utopie‘, ,nacionalismu‘ ve věku postideologickém ztrácejí svou naléhavost. Není tomu tak, náš svět zůstal neklidný a krizový: konec dosavadních dějin není na dohled.“ Těmito slovy uvozuje známý historik svou novou knihu esejů, které jsou věnovány jeho klíčovým tématům (pokrok v dějinách, války a násilí ve 20. století, národní hnutí a nacionalismus, česko-německé vztahy, úkoly intelektuálů v moderní době, utopické a ideologické myšlení) i některým osobnostem českého myšlení (B. Bolzano, T. G. Masaryk, J. Patočka a další). Autor patří k domácím myslitelům, kteří si vydobyli evropské renomé jak svým originálním myšlením a mezioborovými přístupy, tak svými zásadovými životními postoji, které se odrážejí v jejich díle.

Může se člověk o Bohu bavit jako o všem ostatním? Je možné napřed mluvit o výsledcích Ligy mistrů, pak o Bohu a nakonec o předpovědi počasí? Je opravdu o mnoho lepší na toto téma diskutovat učeně, udělat z Boha krásný teologický pojem a pojednávat o něm ve filozofických kontextech? Je vůbec člověk, který právě řekl něco každodenního, užitečného nebo smyslného, schopen týmiž ústy říci něco, co se týká Boha? Co vlastně toto slovo ve větě představuje – spíš citoslovce „panebože“, nebo opravdu hodně podstatné jméno s velkým písmenem? Lze třemi obyčejnými písmenky obsáhnout nekonečno a to, co nás přesahuje? Neubere mu spíše takové pojmenování na hodnotě, i když to budeme myslet sebelépe? Jak mluví o Bohu fundamentalista a jak ateista, jak agnostik a jak křesťan? Může si mluvení o dokonalém tématu dělat nároky na dokonalost? Těmito i dalšími otázkami se ve své brilantně napsané „evangelizační anti-pomůcce“ zabývá Fabrice Hadjadj.

Kniha je založena na osmiletém terénním výzkumu bulharských Karakačanů, což jsou bývalí kočovní pastevci Balkánu. Tato skupina byla vždy silně uzavřenou a romantizovanou sociální formací. V 60. letech je zkoumal slavný britský antropolog John Campbell a jeho studie jejich sociální organizace se řadí mezi klasiky sociálně antropologické knihovny. Od té doby se však životní styl Karakačanů výrazně změnil. Během procesu kolektivizace byla konfiskována jejich stáda a Karakačani byli nuceně usazeni. Tato kniha se zabývá otázkou, co se stalo s Karakačany po usazení a zaměřuje se konkrétně na v Bulharsku žijící část této etnické skupiny. Po usazení začali Karakačani migrovat za prací do Řecka, začali se věnovat podnikání a někteří se i vrátili k pastevectví, dnes už ale v moderním, usedlém, z evropské unie dotované stylu. Díky tomu, že jako velká skupina usedající naráz měli možnost vystavět si během období socialismu vlastní čtvrtě na okrajích měst a vesnic. Tyto čtvrtě, vzniklé prakticky „na zelené louce“, tak mohou krásně odrážet principy jejich sociální organizace, s minimem vnějších omezení. Základem jejich společenského uspořádání je „dům“ jako několikagenerační rodinná jednotka. Tyto „domy“ pak vytváří mezi sebou větší kooperativní jednotky – jakási spřátelená sousedství (komšilăk), která jsou založená na spojení mezi bratry a bratranci, jejichž domy jsou ne překvapivě vedle sebe nebo v těsné blízkosti. Systém sociální organizace je také komunikován skrze pojmenovávání a sdílení jména. Jméno je tedy kódem, který přenáší celou škálu informací o nositeli a jeho vztazích k ostatním členům této etnické skupiny. V usedlém období dochází také k výrazným proměnám identifikace sledované populace vzhledem k tomu, že generace žijící pasteveckým životem v posledních letech postupně vymírá a je potřeba začít používat takové obrazy a symboly, které nositelům pomohou ukotvit jejich identitu i v moderních podmínkách. Na přiloženém DVD naleznete: Film nám představí bývalé kočovné pastevce - bulharské Karakačany. V dnešní době Karakačani skládají dohromady různé obrazy kočovné minulosti jejich předků (pastevectví, kolektivizace, perzekuce během socialismu). Autorka během 8letého terénního výzkumu sledovala 3 karakačanské rodiny a ve filmu se snaží ukázat jejich různé způsoby vztahování se k vlastní minulosti. Její informanti vypráví své pastevecké příběhy, zatímco u pásu v továrně vyrábí plastové lahve na limonády. Jazyk dialogů: bulharština, řečtina Jazyk titulků: čeština Produkce: Gabriela Fatková Kamera: Roman Kübelbeck Scénář: Gabriela Fatková Střih: Milan Durňak Uveden na festivalech: INTERNATIONAL FESTIVAL OF ETHNOLOGICAL FILM 2015 BĚLEHRAD THE ONE WITH A MOVIE CAMERA 2015 MARBURG ANTROPOFEST 2016 PRAHA

Čepův rádiový program o světové literatuře Kniha týdne zůstával dosud ve stínu jeho meditativních Úvah časových a nadčasových. Zcela neprávem, neboť se jedná – kvantitativně i kvalitativně – o naprosto zásadní součást Čepova exilového díla. Čepovy „knihy týdne“ totiž v mnohém přesahují stroze informativní charakter recenze. V době jejich vysílání přinášely vítané osvěžení do kulturní vyprahlosti komunistické reality a alespoň částečně zacelovaly bolestné jizvy po řezech ideologického skalpelu. Udržovaly posluchače v kontaktu se svobodnou tvorbou a seznamovaly je s předními jmény světové literatury, jako jsou Albert Camus, François Mauriac, Julien Gracq, Marguerite Durasová, Nathalie Sarrautová, Julien Green, Françoise Saganová, Marguerite Yourcenarová, a mnoho dalších. Pro dnešního čtenáře jsou pak Čepovy „mluvené recenze“ především odrazem jeho četby; přibližují nám nejenom jeho oblíbené autory a vývoj čtenářského vkusu, ale vypovídají také o jeho konfrontaci s novými uměleckými tendencemi v soudobé literatuře. Jsou tak pro nás nedocenitelným dokumentem literární historie umožňujícím poznání dosud neprobádané činnosti Jana Čepa v Radio Free Europe. Nejednou se však může stát, že se čtenář, podmaněn jiskrným slovem a poutavou analýzou recenzenta, nechá Čepovými referáty inspirovat i dnes.

Cílem této kolektivní monografie je poskytnout univerzitním studentům historie základní seznámení s teoretickými idejemi (vědomými i nevědomými), které utvářely obor historie, a to především v anglosaské perspektivě. Kniha nabízí přehled soupeřících „škol“ teoretického myšlení stojících v pozadí studia dějin, přičemž empirická metoda je zde pojímána jen jako jedna z možností, jak se lze dějinami zabývat. Čtenáři se předkládá stručný a kritický úvod do idejí, technik a institucionálních praktik, které umožnily ustavení historie jako svébytného vědeckého oboru. Procházejí se zde hlavní soubory teoretických poznatků užívaných k objasňování minulosti a zkoumá se vliv takových idejí na skutečné příklady historického psaní i na některé obory historického bádání. Kniha není o „historiografii“ či „dějinách historie“, spíše v ní jde o prozkoumání způsobů, jak teorie utvářela praktické historické psaní. Kapitoly: Nová vědeckost v dějepisectví kolem roku 1800 Rankeovská tradice v britské historiografii Profesionalizace a institucionalizace historie Marxistická historiografie Historie a sociální vědy Annales Poststrukturalismus a historie Psychoanalýza a historie Antropologické přístupy Komparativní historie Politické dějiny Sociální dějiny Hospodářské dějiny Intelektuální dějiny / dějiny idejí Od dějin žen k dějinám genderovým Rasa, etnická příslušnost a historie Hlasy zespodu: Lidové dějiny v cardiffských Docklands