Centrum pro studium demokracie a kultury strana 5 z 8

Obsáhlá monografie se zabývá politicko­ náboženskými dějinami českých zemí v období první světové války, s důrazem na situaci domácího katolického tábora. Zasazuje náboženské poměry v zemi do kontextu válečných operací a poukazuje na jejich provázanost s vývojem v západní Evropě. Značnou pozornost věnuje proměnám duchovního klimatu v českých zemích a změnám na biskupských stolcích v roce 1916, k nimž docházelo na základě intervence Vídně. Sleduje zejména Masarykovu, Benešovu a Štefánikovu snahu seznámit se svými plány i církevní představitele Svatého stolce. Líčení je vyváženo pohledem na americké katolíky českého původu a jejich politické aktivity, naše krajany v zahraničí i náboženský aspekt mezi legionáři. Monografie vychází z rozsáhlých fondů vatikánských a českých archivů, které konfrontuje s domácí a zahraniční literaturou. Její součástí je i výběrová kritická edice významných vatikánských dokumentů v českém překladu.

Autor se táže, jak chápat sociologii v současné „pozdní“ době, přičemž se nepřiklání ani k postmodernímu relativismu, ani k obhajobě vědeckého charakteru sociologie. Volí třetí cestu: na základě filosofické hermeneutiky H.-G. Gadamera se snaží sociologii určit jako humanitní disciplínu. Využívá gadamerovské koncepty jako hermeneutický kruh, dialektiku otázky a odpovědi, sensus communis, tradici, dějinnost rozumění a ukazuje, jakým způsobem se jejich prostřednictvím dá rozumět předmětu sociologie i její epistemologii. Umožňuje tím pochopit, proč současná sociologie tak nutkavě hledá označení soudobé společnosti, proč se stále vyrovnává s vlastní minulostí (diskuse o postmoderně, obraty v sociologii) a proč se tříští do mnoha drobných témat.

Autorem této knihy je polský dominikán působící v Praze, jenž vidí situaci v České republice s jistým odstupem i nadhledem a je schopen představit vztahy mezi církví a státem v České republice z poněkud odlišné perspektivy, než jsme u nás zvyklí. Text pojednává nejprve obecně o modelech těchto vztahů, následně sleduje jejich historii od 17. století do současnosti, se zvláštním důrazem na politické události po roce 1989, a rovněž se zabývá interpretací husitství, jež do značné míry ovlivňuje české postoje. Kniha také seznamuje se sekularizačními procesy probíhajícími v české společnosti, představuje současný právní status upravující vztahy mezi církví a českým státem a popisuje vztahy nejdůležitějších aktérů české politické scény k církvi. Přestože kniha není srovnávací, obsahuje také stručnou analýzu vztahů mezi církví a státem v ostatních zemích Evropské unie. Zásadní rozdíly mezi českými a evropskými poměry pak autor dokládá chybějící ratifikací konkordátu a dlouhým legislativním procesem v souvislosti s přijetím zákona o navrácení církevního majetku. Kniha vyšla původně v roce 2016 v Polsku.

V dobovém kontextu proměny epistemologického paradigmatu nám autor představuje dvě významné postavy renesanční skepse, ikonu tzv. politických realistů N. Machiavelliho a představitele křesťanského humanismu D. E. Rotterdamského. Rozumnost, formální logika a ostrá hranice mezi významovými binárními opozicemi prostupuje celým tímto dílem. Výsledná forma představuje svým způsobem hyperracionální komplex, který pevně podpírají dva apoštolové ratia. Hermeneutické větvení hodnot zpracované metodou obsahové analýzy a vtělené do kontextuálních metafor završuje celý proces a přitakává víceznačnému autorovu postulátu ,,smysl se tedy neztrácí v dějinách politického myšlení, ale odvíjejí se od něj".

Sociálněantropologická studie nás přivádí do několika velice různorodých terénů v rámci české katolické církve: do jedné východočeské vesnické farnosti, do jiné ve větším městě, do farností spravovaných komunitou Chemin neuf či salesiány Dona Bosca, do farnosti, kde působili dva spolukněží, dále do společenství, které vzniklo v rámci tajné církve a do okruhu věřících kolem Kněžského bratrstva sv. Pia X. Výzkumníci zde zkoumali, jak se v těchto společenstvích vzájemně definují laici a klerici a jak se konceptualizují, ale i prakticky uskutečňují jejich vztahy. Jaké služby může kdo zastávat, jaké zodpovědnosti nést, jak se slaví liturgie, jak se rozhoduje a plánuje? Jak se žije církev a o jakou církev věřící usilují, o jaké sní? Kde a proč jsou vztahy laiků a kleriků bolavé, v čem se míjejí, jaké komunikační platformy tu chybí? Terénní výzkum je doplněn o rozhovory s laiky i kleriky, kteří reflektují vývoj laicko-klerických vztahů z pozice spirituálů, kněží, pastoralistů či rektorů kněžských seminářů na jedné straně, a lidí angažovaných v podporování zodpovědnosti a vzdělávání laiků na straně druhé.

Kniha představuje jedno z klasických témat etnologie výzkum českých vystěhovalců v jihovýchodní Evropě. Její ambicí je vykreslit podoby fungování náboženské komunity původem z jižní Moravy, která našla v polovině 19. století svůj nový domov v obci Veliké Srediště ve Vojvodině v dnešním Srbsku. Tato zapomenutá krajanská komunita byla formována reformovanou vírou a zemským původem, jež utvářely soubor po generace předávaných hodnot, základních kamenů jejich v mnohém specifické kultury. Čtenář je veden cestou postupného odhalování sociálního milieu a myšlenkového světa migrantů z jižní Moravy reformované víry, respektive jejich generačních potomků. Vlastní analýza sociálních praktik této skupiny Središťanů vychází z interpretace archivní dokumentace, rozhovorů s pamětníky a terénního etnografického výzkumu ve Velikém Središti. Jednotlivá zjištění utváří podloží pro jednu z ústředních tezí knihy, která problematizuje obecně převládající tendence hodnotit krajany z pozic spjatých s metodologickým nacionalismem Središťané se totiž primárně identifikovali na jiné než striktně nacionální či etnické bázi. Autor s touto tendencí polemizuje prostřednictvím pestré škály analyzovaných strategií komunity reformovaných evangelíků. Cílem knihy je v souhrnu postihnout náboženskou sociální strukturu a kulturní dynamiky této skupiny Središťanů v rámci zhruba stoletého vývoje rámovaného příchodem migrantů do Srediště (1850) a koncem druhé světové války (1945), a identifikovat zdroje, na jejichž základě byla formována sociálně-kohezní pouta této lokální skupiny. Kniha tak odpovídá na otázku, kým vlastně Središťané byli, a zároveň přináší podobenství o jedné nepoznané kapitole kulturní historie původně českých/moravských evangelíků v zahraničí.

Marek Cichocki patří mezi nejzajímavější polské myslitele současnosti. Předkládaný výbor z jeho bohaté esejistické tvorby prezentuje dvě hlavní polohy myšlení Marka Cichockého. Na jedné straně jde o erudovanou historicko-kulturně-filosofickou reflexi kořenů polské národní identity ve vztahu k velkým civilizačním celkům (Rusko, Německo, latinský Jih) vybrané texty se vztahují ke složitým vztahům polskosti s Jiným reprezentovaným německou kulturou a ruským Východem. Ve druhé části knihy se pak Cichocki prezentuje jako kritický analytik a komentátor současných politických a společenských trendů. Věnuje se pokusům o pojmenování světů, které neznáme, tedy různým rozměrům současné krize liberálního řádu.

Kniha líčí osudy prakticky všech významných členů rodiny Mannových, nejen těch nejznámějších – spisovatelů Thomase a Heinricha – ale i jejich sourozenců, manželek a dětí. Autor vycházel z autentických deníkových záznamů a korespondence, nevyhýbal se přitom ani velmi intimním a rozporuplným momentům, jako byla závislost na drogách či alkoholu, tajená i veřejně přiznávaná homosexualita, členství v NSDAP apod. Přesto kniha nijak nevybočuje z hranic příjemně věcného, velmi poučeného a spíše kritického popisu jednotlivých lidských osudů a vztahů. Manfred Flügge se studiu nejen rodiny Mannových, ale i osudů dalších německých umělců v bouřlivém 20. století věnuje dlouhodobě. Tato kniha je završením jeho mnoholetého zájmu a její mimořádná kvalita i čtivost tomu plně odpovídá.

Giovanni Sartori (19242017) byl ikonou světové politologie. Zařadil se mezi zakladatele soudobé politické vědy, zejména pokud jde o její teoretické a konceptuální fundamenty. Bez jeho díla si nelze představit výzkum demokracie, diktatury, politických institucí, stran a stranických systémů, demokratických režimů apod. Sartori znal politiku jako málokdo. Politika byla jeho vášní, zkoumal ji náruživě, ale také s odstupem. Nikdy se jí totiž přímo neúčastnil, neváhal však vstupovat do vyhrocených politických debat. Kritizoval, hádal se, polemizoval, ale zároveň svým myšlením proti tvořil. Tato kniha analyzuje Sartoriho celoživotní vědecké dílo s důrazem na tolik v něm přítomnou polemičnost, která však vždy vyústila v něco nového. Představuje všechny Sartoriho hlavní teorie a koncepty, které byly velmi často výsledkem jeho nespokojenosti s existujícím stavem poznání a vzešly z úsilí o nalezení nápravy stavu věcí. Týká se to nejen příslušných tematických okruhů, které jsou tradiční a důležitou součástí výzkumu politologie či šířeji společenských a humanitních věd, ale rovněž politické vědy jako takové, jako celé vědecké disciplíny