Centrum pro studium demokracie a kultury strana 5 z 9

V roce 1989 jsme toužili po svobodě a demokracii. V následujících letech jsme proto začali přebírat řadu demokratických a konstitucionalistických institutů a principů od našich západních sousedů, které se postupně staly součástí našeho právního řádu. Tyto principy a instituty však byly často přijímány bez hlubší společenské debaty a ne vždy jsme plně chápali jejich význam. Předkládaná kniha se vrací k samotným základům ústavní demokracie a usiluje o objasnění významu jejích klíčových konstitucionalistických prvků. Autor, politický teoretik s desetiletou praktickou zkušeností z působení u Ústavního soudu, si klade řadu zásadních otázek: Proč o současné demokracii často hovoříme jako o ústavní či liberální? Jaké jsou meze tohoto politického režimu? Co přesně označuje pojem konstitucionalismus? Jak ústavní soudnictví proměňuje podobu demokratického vládnutí? Jaké myšlenky a hodnoty stojí v pozadí principu dělby moci? Jak vznikla lidská práva a v čem spočívá jejich fundamentální význam? A proč se lidská důstojnost stala ústřední hodnotou moderního konstitucionalismu? Publikace představuje mimořádně cenný příspěvek k současnému bádání, zejména díky hloubce teoretické reflexe základních stavebních prvků, na nichž spočívá ústavní demokracie. Autorem je Jiří Baroš, politický teoretik působící na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Stanislav Krátký (1922–2010) se narodil a vyrostl v Brně, kde vystudoval teologický seminář. Během studia absolvoval totální nasazení v Polsku. Po vysvěcení na kněze r. 1946 působil v Žarošicích, Brně-Řečkovicích a Brně-Husovicích (kde spolupracoval s Dominikem Peckou), v Žeroticích, mj. organizoval tajné vzdělávání kněží. Roku 1958 byl odsouzen ke třem rokům vězení, po propuštění pracoval jako jeřábník. V srpnu roku 1968 byl tajně vysvěcen na biskupa pro úkoly skryté církve. V roce 1969–70 přednášel na olomoucké teologické fakultě o II. vatikánském koncilu, v té době také vydal svou jedinou publikovanou práci Druhý vatikánský koncil a jeho poselství. Po roce 1968 působil jako farář v Kunštátě a Hrádku u Znojma, od roku 1999 byl proboštem v Mikulově. Patřil mezi spoluzakladatele Radia Proglas a byl hnací silou mnoha dalších akcí a projektů. Svým působením ovlivnil duchovní i kulturní život až neuvěřitelně pestrého okruhu svých přátel, žáků i posluchačů, z těch známých mezi ně patřili např. Bedřich Fučík, Dominik Duka, Dagmar a František Halasovi, Jiří Grygar, Vladimír Čermák, Iva Brožová, Petr Fiala, Václav Malý, Martin Holík. Podrobný životopis Stanislava Krátkého vychází z rozsáhlého archivního výzkumu, rozhovorů s pamětníky i kritického studia archivů Státní bezpečnosti. Tato čtivá biografie, přehledně mapující oficiální i skryté aktivity mimořádné osobnosti otce Stanislava, vychází v roce, kdy si připomínáme 100. výročí jeho narození.

Originální a čtivě napsaná kniha známého teologa a religionisty představuje „fenomén Foglar“ z náboženského hlediska. Rozebírá nejen vlivy indiánského totemismu a římskokatolické spirituality, ale i tajné vontské rituály, extatické stavy vyvolané nádherou přírody, posvátná místa a časy, klubovní rituály, úlohu dobra, pravdy a krásy ve foglarovských vyprávěních. Autorovi, který se důkladně seznámil s literárním a organizačním dílem autora Rychlých šípů a dalších nesmrtelných děl, jde především o působení a odezvu tohoto díla u čtenářů. Foglarovo dílo je podle Hoška neodmyslitelným způsobem svázáno s jeho mnohovrstevnatým působením na děti a mládež, jedná se tudíž o symbolické univerzum, o návod k celistvému způsobu života. Nejde pouze o nějakou volnočasovou aktivitu. Fenomén Foglar vyplnil imaginaci i konkrétní činnost několika mladých generací, což nemá v české kultuře obdoby. Pavel Hošek nabízí pro tento fenomén pojem „foglaring“ a snaží se vyjádřit jeho charakteristické rysy.

Tato kniha je věnována osobnosti a dílu britského spisovatele J. R. R. Tolkiena. Autor vychází z nástinu jeho pohnuté životní pouti a seznamuje čtenáře s klíčovými vlivy a okolnostmi, které Tolkienovo dílo utvářely. Podrobně si všímá Tolkienových názorů na povahu jazyka a mýtu. Zabývá se otázkou, do jaké míry byl Tolkien ovlivněn katolickou vírou a tradicí. Pozorně sleduje jednotlivé vrstvy teologie Středozemě a dospívá k hlavnímu tématu knihy, kterým je Tolkienovo osobité pojetí tvořivé fantazie. Podstatným rozměrem Tolkienovy tvůrčí metody je totiž pojetí fantazie jako nástroje vnímání. Tedy jako čidla, které ohledává skryté roviny skutečnosti a dokáže proniknout až k duchovním základům viditelného světa.

Jsou tři témata, o nichž se až posedle diskutuje: gender, práva zvířat a eutanazie. V akademickém světě se těmito otázkami zabývají tři politicky korektní disciplíny: gender studies, animal studies a bioetika. Když si však čteme texty zakladatelů těchto disciplín Johna Moneyho, Judith Butlerové, Petera Singera, Donny Harawayové a několika dalších, zjišťujeme, že jako vedlejší produkt prezentovaných dobrých záměrů tu prosvítají absurdní, ne-li naprosto zavrženíhodné důsledky. Pokud pohlaví nesouvisí s pohlavními orgány, proč ho každé ráno neměnit? Pokud je tělo podřízeno našemu úsudku, proč ho nepředělávat donekonečna? Pokud není rozdíl mezi člověkem a zvířetem, proč neprovádět vědecké pokusy místo na zvířatech na lidech v kómatu, proč nevést sexuální život se svým psem? Pokud existují životy hodné toho názvu a jiné, které nestojí za to žít, proč tělesně postižené včetně vadných dětí nelikvidovat? Proč neudělat z orgánů umírajících majetek státu, když by prospěly těm slibnějším? Jean-François Braunstein odvedl práci úctyhodnou nejen rozsahem přečetl tisíce stran těchto na Západě oslavovaných teoretiků, rozebral jejich myšlenky, poukázal na rozpory v nich i na osobní vývoj autorů; analyzuje, zdůrazňuje, namítá, dekonstruuje. Snaha setřít hranice mezi pohlavími, mezi zvířaty a lidmi, mezi živými a mrtvými je chybná. Právě naopak, k těmto hranicím, které k nám nedílně patří, je třeba se stavět čelem. Ano, filosofie někdy přichází o rozum, a to když zapomene na člověka.

Kniha mapuje nerovnosti spojené s pozicemi na českém trhu práce (třídní nerovnosti), ukazuje jejich vývoj a proměnu a přitom odpovídá na otázku, jak společenská změna v minulých dvaceti letech (od socialismu ke kapitalismu) ovlivnila tyto nerovnosti. Autoři analyzují vzestupné a sestupné kariérní (zaměstnanecké) posuny v letech 1989 až 2009 a ukazují, že jim dominuje návrat k sociálnímu původu. U těch, kteří byli mezigeneračně vzestupně mobilní před rokem 1989, identifikují kariérní sestupy po roce 1989. Navracejí se k sociálnímu původu svých rodičů. Naopak u těch, kteří prošli sestupnou sociální mobilitou za éry socialismu, identifikují po roce 1989 kariérní vzestupy. Důsledkem tohoto mobilitního vzorce je posilování vazby mezi výchozí (třídní) pozicí člověka a jeho aktuální pozicí na trhu práce. Česká společnost se v období 1989 až 2009 restratifikuje. Ustavují se sociální třídy, které determinují životní výsledky svých reprezentantů. Jedná se o paradox, charakterizující českou postsocialistickou společnost. Na jedné straně možnosti podnikat a posilování efektu vzdělání a kvalifikace na zaměstnaneckou pozici znamenají růst životních šancí, na straně druhé jsme svědky posilování vazby mezi sociálním původem a třídní pozicí, kterou člověk získává.

Dílo C. S. Lewise zůstává zahaleno tajemstvím. Ačkoliv má stamiliony vděčných čtenářů, jeho způsob myšlení je zvláštní a ojedinělý. Je autorem více než padesáti knih, mezi kterými najdeme sbírky básní, odborná pojednání, soubory esejů a kázání, romány v žánru sci-fi i pohádky pro děti. Je to dílo mimořádně rozmanité a členité. Přesto jsou Lewisovy knihy od první do poslední spojeny neviditelným poutem. Jsou to dílčí a různorodá vyjádření určité základní výpovědi, která prostupuje celým jeho literárním dílem. Tato základní výpověď vychází z Lewisovy duchovní zkušenosti, která byla rozhodujícím inspiračním zdrojem veškeré jeho tvorby. Kniha Ve víru Velkého tance je věnována této základní výpovědi literárního díla C. S. Lewise.

Kniha Etnické skupiny, hranice a identity je věnována jednomu z dominantních témat sociálních věd etnickým skupinám a identitám. Etnické fenomény a procesy patří k základním determinantám lidského světa, přičemž jejich význam nijak nepolevuje ani dnes, navzdory mnohým hlasům hlásajícím již před sto lety jejich brzký zánik. Etnický charakter mají totiž nejen etnorevitalizační hnutí původních obyvatel či jiných menšinových skupin; etnicita stojí také v jádru velkého množství nejdestruktivnějších válečných konfliktů posledních dekád. Etnické fenomény tak nadále představují klíčové faktory ovlivňující podobu společností, od každodenních interakcí jednotlivců na lokální úrovni, až po vztahy mezi státy na rovině mezinárodní. Pochopení podstaty utváření etnických identit a skupin je tak stále jednou ze základních cest k porozumění (nejen) dnešnímu světu. Publikace Etnické skupiny, hranice a identity prezentuje vývoj sociálněvědního studia etnicity a aktuální podobu diskurzu etnických studií. Sdílený referenční bod, ke kterému se všichni její autoři vztahují, představuje přelomová práce Ethnic Groups and Boundaries: The Social Organization of Culture Difference (ed. F. Barth 1969). V autorském týmu je zastoupen jak jeden z posledních žijících spoluautorů této zásadní práce, Gunnar Haaland, tak i dlouholetá vůdčí postava antropologického studia etnicity, Thomas Hylland Eriksen. V čele autorů, zastupujících tuzemskou badatelskou scénu, pak stojí přední český historik a jedna z klíčových postav světového studia nacionalismu, Miroslav Hroch, jemuž sekundují představitelé mladší generace českých antropologů, Marek Jakoubek a Lenka J. Budilová.

Doba halštatská (800450 př. Kr.) je první etapou doby železné na našem území. Do dnešních dob se z ní dochovalo velké množství archeologických nálezů, významné jsou zejména rozměrné pohřební monumenty. Je však paradoxem a zároveň velkým dluhem moravské archeologie, že o této pozoruhodné a svébytné epoše pravěku dosud nevyšlo žádné syntetické dílo. Nová kniha se snaží tuto mezeru zacelit. V kontextu celé Moravy přináší nové poznatky, reviduje početná starší data a nabízí pestrou škálu různých interpretací. Předložené závěry vycházejí zčásti ze spolupráce s řadou kolegů z humanitních a přírodovědných oborů. Kniha otevírá cestu k výraznému propojení badatelských výsledků s jinými evropskými regiony. Archeology, kteří se zabývají dobou halštatskou, nepochybně podnítí k diskuzi a studentům poskytne možnost seznámit se v ucelené podobě se zajímavým úsekem našich pravěkých dějin.

Druhá světová válka se dlouhodobě těší mimořádnému zájmu historiků i odborné veřejnosti. Snad žádnému jinému tématu světových dějin nebyla věnována taková pozornost jako právě tomuto konfliktu 20. století, jenž bezpochyby patří mezi nejdramatičtější a nejtragičtější období moderních dějin. Množství filmů, dokumentů, knih či webových stránek je toho jednoznačným důkazem. Podobně i v církevních dějinách jsou již dlouhodobě diskutovány náboženské poměry v období let 19391945, zejména otázka (po)vědomí Vatikánu o tragických událostech v Evropě, odpovědnosti papeže Pia XII. na holocaustu, součinnosti církevních představitelů na tažení totalit Evropou či zodpovědnosti katolické církve na dramatických událostech druhé světové války a jejich podílu viny. V této knize se proto budeme věnovat nábožensko-politickému vývoji let 19391945, který zásadním způsobem ovlivnil mezinárodní situaci a znamenal otevřený nástup agresivních autoritativních a totalitních režimů, které porušovaly nejzákladnější lidská a občanská práva, demokracii, zásady dialogu a mezinárodního práva a dovedly nejen Evropu k historicky bezprecedentní tragédii. Tváří v tvář nesmírnému utrpení se ocitla rovněž katolická církev, která na ně musela v daném prostředí určitým způsobem a v určitém historickém kontextu reagovat. Papež s obavami sledoval dramatické události v Itálii, Německu, Rakousku, Španělsku, Francii, Sovětském svazu, Mexiku a dalších částech světa, kde mnohdy směřovaly proti hlavní myšlence Svatého stolce v mezinárodních vztazích dosažení klidu a míru, kdy se všechny sporné otázky řeší jednáním a dohodou legitimních vlád.

Paměti patera Františka Štveráka zachycují jeho životní osudy v období nacistického a komunistického režimu. Za německé okupace Československa se zapojil do domácího odboje, na jaře 1940 byl zatčen, brutálně vyslýchán a nakonec poslán do koncentračního tábora Dachau a odtud do Sachsenhausenu. V náročných podmínkách kárné kompanie přežil mnohé situace, kdy mu šlo o život. V červnu 1942 ho přeložili zpět do Dachau a tam se 29. dubna 1945 dočkal osvobození. Na podzim téhož roku byl povolán do Dachau jako svědek obžaloby k soudnímu procesu s nacistickými válečnými zločinci. Po únoru 1948 se postavil proti omezování práv katolické církve v Československu. V červnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen na dvacet měsíců do vězení. Po propuštění odmítl nabídku významného místa v církevní správě výměnou za spolupráci s komunistickou mocí. Následovala internace v klášteře Želiv a poté v přeškolovacím středisku Hrádek. Nakonec byl v roce 1954 propuštěn ze zdravotních důvodů. O dva roky později, ve věku 47 let, na následky dlouhodobého věznění zemřel. Ve svých vzpomínkách F. Štverák barvitě vylíčil osud kněze bojujícího s totalitní mocí a podal svědectví o utrpení i odvaze mnoha nevinných lidí.

Kniha Etnické skupiny, hranice a identity je věnována jednomu z dominantních témat sociálních věd etnickým skupinám a identitám. Etnické fenomény a procesy patří k základním determinantám lidského světa, přičemž jejich význam nijak nepolevuje ani dnes, navzdory mnohým hlasům hlásajícím již před sto lety jejich brzký zánik. Etnický charakter mají totiž nejen etnorevitalizační hnutí původních obyvatel či jiných menšinových skupin; etnicita stojí také v jádru velkého množství nejdestruktivnějších válečných konfliktů posledních dekád. Etnické fenomény tak nadále představují klíčové faktory ovlivňující podobu společností, od každodenních interakcí jednotlivců na lokální úrovni, až po vztahy mezi státy na rovině mezinárodní. Pochopení podstaty utváření etnických identit a skupin je tak stále jednou ze základních cest k porozumění (nejen) dnešnímu světu. Publikace Etnické skupiny, hranice a identity prezentuje vývoj sociálněvědního studia etnicity a aktuální podobu diskurzu etnických studií. Sdílený referenční bod, ke kterému se všichni její autoři vztahují, představuje přelomová práce Ethnic Groups and Boundaries: The Social Organization of Culture Difference (ed. F. Barth 1969). V autorském týmu je zastoupen jak jeden z posledních žijících spoluautorů této zásadní práce, Gunnar Haaland, tak i dlouholetá vůdčí postava antropologického studia etnicity, Thomas Hylland Eriksen. V čele autorů, zastupujících tuzemskou badatelskou scénu, pak stojí přední český historik a jedna z klíčových postav světového studia nacionalismu, Miroslav Hroch, jemuž sekundují představitelé mladší generace českých antropologů, Marek Jakoubek a Lenka J. Budilová.

Goethe, jako bychom se s ním setkali poprvé: Na vrcholu své biografické tvorby nám Rüdiger Safranski tohoto génia století představuje v novém světle. U žádného autora novější doby neproudí biografické prameny tak bohatě, ale k žádnému se zároveň nevztahuje tak velké množství názorů a interpretací. Safranski, mistr výkladu z hlediska dějin duchovního vývoje, se Goethovi přibližuje výhradně z primárních pramenů díla, dopisů, deníků, rozhovorů, poznámek současníků. Vzniká tak neobvykle živý obraz člověka, jehož životní cesta zahrnuje období od hravého rokoka až ke střízlivému věku železnic, člověka, kterému celá jedna epocha vděčí za své jméno: doba Goethova. Goethovo rané literární dílo je určitým měřítkem dodnes. Jemu samému se však po údobí kultu génia literární život ve Frankfurtu omrzel. Riskoval radikální řez a v roce 1775 odešel do malého vévodství Sasko-výmarského, kde jako vévodův přítel nakonec zastával úřad státního ministra. Zatímco i nadále tvořil nezapomenutelné básně, divadelní hry a romány a věnoval se práci na Faustovi, uvědomoval si stále naléhavěji, že skutečným dílem je možná i sám jeho život, kterému chtěl v bouřlivé době vtisknout nezaměnitelnou podobu. Rüdiger Safranski líčí nejen Goethovu tvorbu a jeho dobu, ale i tuto básníkovu práci na sobě samém. V jeho knize se tak navíc jedná o příklad umění žít, které se zčásti podařilo a zčásti ztroskotalo, ale přesto je pro nás neustále významné a poučné. Českému čtenáři se nyní po více jak 46 letech dostává do ruky ucelená kvalitní a moderně pojatá Goethova biografie, jež byla v Německu přijata s nadšením.