Centrum pro studium demokracie a kultury strana 2 z 9

Matěj Procházka (18111889) prožil v Brně dlouhých 60 let, během nichž se mnohostranně angažoval ve vlasteneckém a náboženském životě. Jako kněz a učitel ovlivnil a inspiroval generace hochů studujících na brněnském c. k. gymnáziu, tedy budoucí inteligenci jak českého, tak německého jazyka, mezi něž patřil mj. i Tomáš G. Masaryk. Jako lingvista, národní buditel a spisovatel organizoval Matěj Procházka spolkový život a vzdělával svou publikační činností, čímž výrazně překračoval hranice brněnské diecéze a Moravy a spolu s dalšími utvářel naši českou národní identitu. V jeho četných oblastech literární činnosti vyniká zvláště jeho zájem o dělnickou otázku v kontextu moravského Manchesteru (Brna) a dále jeho dialog s přírodními vědami, který otevřeně a kriticky zpracovával jak z hlediska vědeckého, tak z hlediska víry. Předkládaná kniha představuje vůbec první rozsáhlou a moderní biografii o Matěji Procházkovi. Autorka v ní dále poprvé zpracovává tzv. Procházkův druhý život, tedy recepci jeho osobnosti a úctu k ní po smrti, a také zde poprvé představuje komplexně a co nejkompletněji jeho širokospektré dílo. Monografie může přispět k hlubšímu povědomí o našich kořenech a inspirovat a posilovat v zápasech současnosti. Na význam Procházkovy osobnosti ukazuje např. fakt, že hrob, který na brněnském ústředním hřbitově sdílí s knězem Františkem Sušilem, byl v roce 1927 vyhlášen za čestný a město Brno jej převzalo do vlastní správy. Žel se od té doby Procházkova osobnost a dílo staly opomíjenými a nedoceněnými. Je až s podivem, že jména jiných postav z tzv. družiny Sušilovy, k níž Procházka patřil, označují dodnes ulice v rámci města Brna (od Františka Sušila přes Jana E. Bílého, Beneše M. Kuldu, Pavla Křížkovského, Jana N. Soukopa až k Františku C. Kampelíkovi). V Brně-Židenicích nesla jedna ulice jeho jméno, ale roku 1967 byla přejmenována na Taussigovu, což se ani po sametové revoluci nezměnilo. S tímto konstatováním se pojí i prosba návrh pojmenovat ulici po tomto muži.

Jan Vladislav (19232009) byl významný český básník, prozaik, esejista a překladatel. Přestože po většinu svého tvůrčího života patřil mezi proskribované autory a jeho publikační možnosti byly velmi omezené, nedal se zlomit a pevně vzdoroval totalitnímu režimu. Teprve po pádu komunistické diktatury se čeští čtenáři mohli v plné šíři seznámit s jeho rozmanitou literární produkcí. Ačkoli dětem věnoval na čtyřicet knižních publikací, jeho vlastní básnická a esejistická tvorba v očích odborné veřejnosti rozsáhlé pohádkářské dílo do značné míry zastínila. Cílem této práce je napravit tento dluh postihnout šíři Vladislavova záběru na poli adaptací pohádek, zasadit pohádkářské dílo do kontextu jeho ostatních publikací pro děti a mládež, charakterizovat autorovy adaptační postupy a nalézt v nich styčné body s jeho další tvorbou pro děti. To vše na pozadí dobových událostí a Vladislavových životních peripetií i jeho ostatní tvorby. Publikace je doplněna přílohou s několika dosud nepublikovanými fotografiemi Jana Vladislava z rodinného archivu.

Je krajská politika vůbec politikou? Existuje prostor pro svébytné politické rozhodování na úrovní krajské samosprávy? Na tyto elementární politologické otázky se pokouší odpovědět kniha mladého politologa Petra Konečného, který představil první ucelenou práci o krajské politice z institucionálního hlediska. Uvedené poznatky vycházejí z transdisciplinárně laděného výzkumu procesu vzniku samosprávných krajů, normativně-institucionálního základu a reálných projevů krajské politiky. Autor se také zamýšlí nad možnými budoucími cestami regionální úrovně územní samosprávy v České republice.

Vzájemná korespondence Henriho Pourrata a Jana Čepa je mimořádně cenným pramenným materiálem pro literární historii a pro zkoumání česko-francouzských kulturních styků. Korespondenční vztah je navázán Janem Čepem coby překladatelem Pourratovy monumentální auvergneské epopeje Kašpar z hor. Z pracovní korespondence se velmi brzy stává přátelský dialog, který reflektuje nejen literární zájmy pisatelů a jejich autorské projekty, nýbrž poskytuje i pronikavý komentář k vyhroceným dějinným událostem a přináší analýzu nejedné mezní existenciální situace jedince (Mnichov, okupace, válka, nástup komunismu, český exil). O hloubce přátelství Pourrata s Čepem svědčí i sdílení intimity mezi pisateli (zdravotní problémy, rodinný život, osobní selhání), které také tvoří poutavou linii korespondence a podtrhuje její jedinečnost.

Kniha v širších souvislostech propojuje dvě aktuální badatelská témata. Jsou jimi demokracie a občanské vzdělávání. Soubor pěti kapitol využívá data několika výzkumů, které autorský tým realizoval v posledních letech. Nespornou výhodou tak je, že kromě teoretických východisek představuje analýzu konkrétních názorů a postojů obyvatel k těmto dvěma jevům. Zároveň se však nesnažíme pouze popisovat, interpretovat či analyzovat, ale také navrhovat řešení. Obzvlášť výrazný a inovativní je výzkum lokálních politických aktivit, respektive soustředění se na fenomén, kterému říkáme demokratické inovace. V této knize jsme si položili důležitou otázku: co bychom mohli lépe udělat pro to, abychom podpořili pozitivní vztah k demokratickému systému? Nabízíme poměrně jednoznačné odpovědi a naším přáním je, aby se jim dostalo patřičného posouzení, kritického, konstruktivního a třeba i souhlasného.

Monografie s předmluvou profesorky sociologie a bývalé slovenské premiérky Ivety Radičové přináší v českém prostředí unikátní syntetický přehled a také analýzu různých modelů a teorií demokracie především z 20. a počátku 21. století, a to zejména z pohledu politické teorie. Výchozí pozicí je autorovo ukotvení v liberální demokracii, přičemž lze v knize nalézt takové modely, jako jsou například procedurální, deliberativní, epistemická, delegativní, kosmopolitní či militantní demokracie. Kniha je určena primárně odborné veřejnosti z řad sociálních a humanitních věd, ale je možné ji použít také ve výukovém procesu v rámci pokročilých kurzů zejména pro magisterské a doktorské studenty. Má ambici oslovit i laickou veřejnost, která se chce obeznámit s nejnovějšími vědeckými diskusemi o výzvách a budoucnosti demokracie.

Miloslav kardinál Vlk (1932-2017), arcibiskup pražský a primas český (1991-2010), patřil bezesporu k nejvýznamnějším osobnostem polistopadového období. V oblasti církevní se podílel na obnově struktur zdevastovaných v době totality, zasloužil se mj. o budování duchovních společenských center na periferiích měst a o obnovení charitní činnosti, podpořil úsilí o opětné zřízení kvalitního církevního školství a tvůrčím a invenčním způsobem ovlivnil působení církve ve společnosti. Jeho působení a vliv překračovaly hranice: v letech 1993-2001 předsedal Radě evropských biskupských konferencí, patřil k předním představitelům celosvětového Hnutí fokoláre, jehož spiritualita byla jedním z hlavních hybatelů jeho konání, a zastával různé funkce v rámci římské kurie. Blízký vztah ho pojil zejména s Janem Pavlem II. a byl vysoce oceňován také současným papežem Františkem. Na národní i mezinárodní úrovni je třeba vyzdvihnout jeho zásluhy o ekumenismus a mezináboženský dialog. Stal se ovšem také respektovaným výrazným subjektem občanské společnosti, kterou svými eticky zakotvenými názory po celá desetiletí ovlivňoval. Kardinál Vlk s přirozenou autoritou a civilním způsobem překračoval hranice omezující působení církve na oblast čistě náboženskou, propojoval ji při výkonu svého úřadu i v osobním životě s různými oblastmi lidského konání, společenskými vrstvami, problémy společnosti či jednotlivců, různorodými aktivitami. Sborník Miloslav kardinál Vlk. Reflexe a vzpomínky ve studiích, reflexích a svědectvích českých i zahraničních autorů zachycuje nejen všechny výše uvedené aspekty působení kardinála Vlka, ale zamýšlí se i nad jeho vztahem k historii, právu a spravedlnosti, přístupu k médiím apod. a ve vzpomínkách jeho přátel, spolupracovníků a mnoha dalších, do jejichž životů vstoupil, se snaží postihnout rovněž jeho rozměr lidský. Plastický portrét doplňuje na 200 fotografií, zejména z Archivu Arcibiskupství pražského a ze soukromých sbírek.

Čo vznikne, ak spojíme politickú moc, finančné prostriedky a vágne pravidlá? Odpoveďou je príležitosť. Táto publikácia predstavuje najrozsiahlejšiu analýzu rozdeľovania verejných prostriedkov na Slovensku a dopadov tohto konania na volebnú súťaž. Pokrýva distribúciu dotácií do obcí z troch celoštátnych programov v rokoch 2003 až 2018, teda za obdobie pôsobenia piatich rôznych vlád. Kniha ukazuje, že delenie zdrojov na Slovensku slúži politickým stranám ako nástroj odmeňovania vlastných členov a trestania ich rivalov. Navyše, konkrétne stratégie alokácie dotácií preukázateľne deformujú voľby do miestnej samosprávy, keď časti starostov poskytujú neodôvodnené výhody na ich ceste za znovuzvolením. Kniha tak dokladá, že na svete existuje len málo vernejších spojencov, než sú politika a peniaze. Peter Spáč je docentom politológie na Masarykovej univerzite v Brne. Odborne sa zameriava na voľby, volebné správanie, verejnú politiku a distribúciu verejných zdrojov. Je autorom a spoluautorom viacerých kníh o slovenskej politike a tiež textov v časopisoch Government Information Quarterly, Contemporary Politics, Public Choice, East European Politics and Societies alebo Politics.

Giovanni Sartori (19242017) byl ikonou světové politologie. Zařadil se mezi zakladatele soudobé politické vědy, zejména pokud jde o její teoretické a konceptuální fundamenty. Bez jeho díla si nelze představit výzkum demokracie, diktatury, politických institucí, stran a stranických systémů, demokratických režimů apod. Sartori znal politiku jako málokdo. Politika byla jeho vášní, zkoumal ji náruživě, ale také s odstupem. Nikdy se jí totiž přímo neúčastnil, neváhal však vstupovat do vyhrocených politických debat. Kritizoval, hádal se, polemizoval, ale zároveň svým myšlením proti tvořil. Tato kniha analyzuje Sartoriho celoživotní vědecké dílo s důrazem na tolik v něm přítomnou polemičnost, která však vždy vyústila v něco nového. Představuje všechny Sartoriho hlavní teorie a koncepty, které byly velmi často výsledkem jeho nespokojenosti s existujícím stavem poznání a vzešly z úsilí o nalezení nápravy stavu věcí. Týká se to nejen příslušných tematických okruhů, které jsou tradiční a důležitou součástí výzkumu politologie či šířeji společenských a humanitních věd, ale rovněž politické vědy jako takové, jako celé vědecké disciplíny

První monografie známého brněnského malíře a univerzálního výtvarného umělce Milivoje Husáka (nar. 1950). Jeho dílo zahrnuje: volnou tvorbu (kresbu a malbu), scénografické návrhy a další práce pro divadlo, sakrální umění, včetně komplexně řešených autorských interiérů kaplí, dále sluneční hodiny a jiné malby na fasádách, pomníky a pamětní desky, zastavení poutních cest, obálky a ilustrace knih a další práce. Rozsáhlý výčet děl v soupisové části monografie svědčí o mimořádně příznivém ohlasu jeho tvorby ta je s porozuměním zkoumána a charakterizována v úvodní studii. Čtenáři přibližují umělce i tři z jeho textů. K názornému představení vývoje a rozpětí díla Milivoje Husáka přispívá velkoryse dimenzovaná obrazová dokumentace (95 vyobrazení, z toho 50 barevných). Autorem monografie je historik umění Aleš Filip.

Marek Cichocki patří mezi nejzajímavější polské myslitele současnosti. Předkládaný výbor z jeho bohaté esejistické tvorby prezentuje dvě hlavní polohy myšlení Marka Cichockého. Na jedné straně jde o erudovanou historicko-kulturně-filosofickou reflexi kořenů polské národní identity ve vztahu k velkým civilizačním celkům (Rusko, Německo, latinský Jih) vybrané texty se vztahují ke složitým vztahům polskosti s Jiným reprezentovaným německou kulturou a ruským Východem. Ve druhé části knihy se pak Cichocki prezentuje jako kritický analytik a komentátor současných politických a společenských trendů. Věnuje se pokusům o pojmenování světů, které neznáme, tedy různým rozměrům současné krize liberálního řádu.

Kniha představuje jedno z klasických témat etnologie výzkum českých vystěhovalců v jihovýchodní Evropě. Její ambicí je vykreslit podoby fungování náboženské komunity původem z jižní Moravy, která našla v polovině 19. století svůj nový domov v obci Veliké Srediště ve Vojvodině v dnešním Srbsku. Tato zapomenutá krajanská komunita byla formována reformovanou vírou a zemským původem, jež utvářely soubor po generace předávaných hodnot, základních kamenů jejich v mnohém specifické kultury. Čtenář je veden cestou postupného odhalování sociálního milieu a myšlenkového světa migrantů z jižní Moravy reformované víry, respektive jejich generačních potomků. Vlastní analýza sociálních praktik této skupiny Središťanů vychází z interpretace archivní dokumentace, rozhovorů s pamětníky a terénního etnografického výzkumu ve Velikém Središti. Jednotlivá zjištění utváří podloží pro jednu z ústředních tezí knihy, která problematizuje obecně převládající tendence hodnotit krajany z pozic spjatých s metodologickým nacionalismem Središťané se totiž primárně identifikovali na jiné než striktně nacionální či etnické bázi. Autor s touto tendencí polemizuje prostřednictvím pestré škály analyzovaných strategií komunity reformovaných evangelíků. Cílem knihy je v souhrnu postihnout náboženskou sociální strukturu a kulturní dynamiky této skupiny Središťanů v rámci zhruba stoletého vývoje rámovaného příchodem migrantů do Srediště (1850) a koncem druhé světové války (1945), a identifikovat zdroje, na jejichž základě byla formována sociálně-kohezní pouta této lokální skupiny. Kniha tak odpovídá na otázku, kým vlastně Središťané byli, a zároveň přináší podobenství o jedné nepoznané kapitole kulturní historie původně českých/moravských evangelíků v zahraničí.

Obsáhlá monografie se zabývá politicko­ náboženskými dějinami českých zemí v období první světové války, s důrazem na situaci domácího katolického tábora. Zasazuje náboženské poměry v zemi do kontextu válečných operací a poukazuje na jejich provázanost s vývojem v západní Evropě. Značnou pozornost věnuje proměnám duchovního klimatu v českých zemích a změnám na biskupských stolcích v roce 1916, k nimž docházelo na základě intervence Vídně. Sleduje zejména Masarykovu, Benešovu a Štefánikovu snahu seznámit se svými plány i církevní představitele Svatého stolce. Líčení je vyváženo pohledem na americké katolíky českého původu a jejich politické aktivity, naše krajany v zahraničí i náboženský aspekt mezi legionáři. Monografie vychází z rozsáhlých fondů vatikánských a českých archivů, které konfrontuje s domácí a zahraniční literaturou. Její součástí je i výběrová kritická edice významných vatikánských dokumentů v českém překladu.

Monografie přináší hlubší analýzu vztahu k náboženství u dvou klíčových autorů frankfurtské školy tradice, jež se hlásí k osvícenskému rozumu. Seznamuje tak čtenáře s aktuálním vývojem v oblasti dialogu rozumu a víry. Autor ukazuje, že první generace kritické teorie se i přes svůj racionalistický ateismus v mnohém inspiruje judeokřesťanskou tradicí. Tento vztah přitom autor považuje za tak úzký, že Adornovo dílo nazývá kontemplativní eschatologií, tj. považuje ji za druh neteistické teologie. V kontrastu s touto četbou je pak analyzováno pozdní dílo Habermasovo. Ten ve 21. století začal hovořit o postsekulárním obratu, a namísto dříve běžné ateistické kritiky se snaží vypracovat program vzájemného dialogu rozumu a náboženství. Kniha Habermasův přístup podrobuje kritice v tom smyslu, že pochybuje, zda se v tradici kritické teorie skutečně jedná o postsekulární obrat, či daleko spíše o nové, mnohem důslednější oddělení od náboženských tradic.

Kniha ukazuje jeden z možných obrazů dějin římskokatolické církve v Československu v letech 1927-1963. Na příkladu Václava Boštíka, děkana v Ústí nad Orlicí v letech 1934-1942 a opět 1945-1961, se soustředí na kontinuity a diskontinuity v historii zdejší římskokato¬lické farnosti. Předložená analýza kombinuje sociálně-historický, mikrohistorický a biografický přístup, s jejichž pomocí ukazuje pastorační i další strategie děkana Václava Boštíka duchovního správce i statutárního zástupce v různých situacích v průběhu prvních dvou třetin 20. století. Lokální dění je propojeno s kontextem českých církevních dějin na úrovni celostátní a diecézní i s širším kontextem církevních dějin.

Otázka autokefality ukrajinské pravoslavné církve zdaleka přesahuje hranice církevního života. Prezident Petro Porošenko ji charakterizoval jako zásadní věc nejen pro nezávislost a národní bezpečnost své země, ale i pro světovou geopolitiku. Z historického hlediska měla dle Porošenka přinést pád třetího Říma jako nestarší koncepce Moskvy nárokující světovládu. Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU), které autokefalitu neboli samostatnost v roce 2019 udělil konstantinopolský patriarcha, však zatím pouze přeskupila rozštěpení ukrajinského pravoslaví, poněvadž pravoslavná církev podřízená moskevskému patriarchátu na Ukrajině nadále působí a vznik PCU odsuzuje. PCU ale zároveň značně zamíchala kartami na komplikované ukrajinské náboženské scéně, v rámci pravoslavného světa i v dlouhodobém rusko-ukrajinském sporu, neboť její vznik se bytostně dotýká identit obou národů. Zápas o uznání autokefality neboli nezávislosti na Moskvě pro ukrajinskou pravoslavnou církev skutečně nebyl a není jevem pouze církevním nebo jenom náboženským. Zasahuje národní vědomí i politiku, ba geopolitiku v celém východoevropském prostoru, odráží se v něm přítomnost i minulost. Minulost někdy hodně vzdálená, ze sklonku desátého století, neboť kořen sporu spočívá v odlišných interpretacích odkazu Kyjevské Rusi a jejího křtitele knížete Vladimíra I. Velikého. Publikace přináší detailnější rozbor zejména ukrajinské náboženské i politicko-náboženské a církevní reality, hlavních aktérů, jejich koncepcí i vizí.