Centrum pro studium demokracie a kultury strana 7 z 9

Souborné vydání celoživotního díla originálního českého politického filozofa Vladimíra Čermáka (19292004). Vydání zahrne všech pět dílů (Demokracie a totalitarismus; Člověk; Společnost a stát; Hodnoty, normy a instituce; Funkce demokracie). Čermák svým pojetím navazuje na Masarykovo pojetí humanitní demokracie, v němž sjednocuje přístupy politologické, filozofické a sociologické. Demokracie mu není pouhým politickým uspořádáním, ale spíše Tocquevillovým stavem společnosti.

Kniha známého německého filosofa a teologa přichází s vybranými etickými tématy, jež autor osobitě reflektuje a aktualizuje. Paleta témat sahá od pojednání o všeobecné etické odpovědnosti až po bioetiku, od dekalogu až po lidská práva, od utváření hodnot v životním prostoru školy až po morální pluralitu coby etickou výzvu. Není opomenuta žádná z důležitých akademických oblastí teologické etiky ani problematika všeobecné etiky, ani problematika etiky vztahů, životní etiky či politické etiky. Cílem knihy je posílit odbornou kompetenci všech, kdo jsou s takovými tématy a otázkami s nimi spojenými konfrontováni ve vzdělávacích procesech, v pomáhajících profesích nebo v pastoraci tedy učitelé na školách, lektoři při vzdělávání dospělých, kněží, angažovaní laici. Na své si přijdou i ti, kdo se pokoušejí zorientovat v dnes stále komplexnějších otázkách po dobru a zlu, správném a nesprávném, resp. kdo se snaží k takové orientaci přispívat.

Kniha uvádí do současné teologické diskuse o vztahu mezi křesťanským Východem a Západem a ukazuje jeho nejdůležitější souřadnice. Úmyslně není přetížena faktografickými údaji, které jsou i v českém prostředí dostupné. Vysvětluje čtenáři průběh rozdělení a jeho příčiny, které měly teologické kořeny. Hlavním záměrem knihy je intepretovat jednotu a rozdílnost tradic křesťanského Východu a Západu jako vztah interkulturace a inkulturace tradice. Autor se pokouší překonat ustálená klišé o údajném kontrastu mezi legalistickým Západem a více svobodným mys­tickým Východem, vysvětlit dopady tradovaných protizápadních i proti­východních polemik a uvést na pravou míru pseudo-východo-západní antiteze. Významná pozornost je věnována Svatému a velkému sněmu pravoslavné církve, který se uskutečnil na Krétě v roce 2016. Nechybí ani krátký pohled na cyrilometodějskou otázku a přínos českých jezuitů nové doby k recepci tradic křesťanského Východu.

Osobní a osobitý příspěvek autora, jenž vyšel ze surrealismu (jeho české verze), ke krizi modernismu, jak k ní došlo koncem 20. století. Jak známo, zrodila tato krize takzvaný postmodernismus, Král sám odtud vzápětí dospěl k vlastní poetice „pěší metafysiky“. Zde jako jeden z prvních kritizuje modernismus v podobě avantgardistických programů a radikalistických projektů jiného, lepšího světa. Nečiní tak snad ve prospěch nového -ismu, ale ve jménu prostého návratu k neantropomorfnímu, zároveň přirozeně zaujatému a skeptickému přístupu k danostem světa a k jeho individuálnímu průzkumu, jenž si nenamlouvá, že je universální spásou, ale naopak otevřeně přiznává své meze.

Autor se táže, jak chápat sociologii v současné „pozdní“ době, přičemž se nepřiklání ani k postmodernímu relativismu, ani k obhajobě vědeckého charakteru sociologie. Volí třetí cestu: na základě filosofické hermeneutiky H.-G. Gadamera se snaží sociologii určit jako humanitní disciplínu. Využívá gadamerovské koncepty jako hermeneutický kruh, dialektiku otázky a odpovědi, sensus communis, tradici, dějinnost rozumění a ukazuje, jakým způsobem se jejich prostřednictvím dá rozumět předmětu sociologie i její epistemologii. Umožňuje tím pochopit, proč současná sociologie tak nutkavě hledá označení soudobé společnosti, proč se stále vyrovnává s vlastní minulostí (diskuse o postmoderně, obraty v sociologii) a proč se tříští do mnoha drobných témat.

Kniha poskytuje ojediněle rozsáhlý vhled do způsobu vytváření a implementace české zahraniční politiky. Autorský tým, složený z badatelů z více společenskovědních disciplín, volně navázal na publikaci z roku 2007 Česká zahraniční politika: Aktéři, struktura, proces. Pro účely této knihy však byl upraven a posílen konceptuální analytický rámec a rozšířen počet analyzovaných aktérů. Kniha tak nabízí pohled do politického a ideového zázemí tvorby české zahraniční politiky a mapuje zapojení a postavení jejích jednotlivých aktérů, a to vždy z hlediska legislativního rámce, procesu tvorby a dopadu na výslednou zahraniční politiku jak ve statické, tak i historické perspektivě. Každá kapitola je doplněna případovými studiemi, jejichž pomocí autoři a autorky ilustrují konkrétní způsob, jakým daný aktér ovlivňuje českou zahraniční politiku.

Hlavním tématem knihy Triumf průměrného člověka je komunismus (socialismus) a liberální demokracie. Autor mezi ně nemíní klást rovnítko, nicméně nelze podle něj přehlédnout, že obě pozice mají ve výkladu světa podobné přístupy, které se projevují obzvlášť v posledních desetiletích. Společným ideo­vým zdrojem obou systémů je osvícenská nitrosvětská eschatologie, radikálně odřezávající člověka od minulosti s jejími komplikovanými národními, morálními, náboženskými a tradičními vazbami a autoritami – multidimenzionální naplnění jeho svobody má přinést teprve budoucnost. Člověk zbavený jha minulosti, ponechaný sobě samotnému, se postupně – jako rozhodující většina – zprůměrňuje, ubírá se cestou nejmenšího odporu. Výsledkem toho je, že se v současném světě stále více prosazují a obhajují vulgární, plytké, pobuřující věci, které přirozeně vypovídají o aspiracích „liberálně-demokratického člověka“.

Originální a čtivě napsaná kniha známého teologa a religionisty představuje „fenomén Foglar“ z náboženského hlediska. Rozebírá nejen vlivy indiánského totemismu a římskokatolické spirituality, ale i tajné vontské rituály, extatické stavy vyvolané nádherou přírody, posvátná místa a časy, klubovní rituály, úlohu dobra, pravdy a krásy ve foglarovských vyprávěních. Autorovi, který se důkladně seznámil s literárním a organizačním dílem autora Rychlých šípů a dalších nesmrtelných děl, jde především o působení a odezvu tohoto díla u čtenářů. Foglarovo dílo je podle Hoška neodmyslitelným způsobem svázáno s jeho mnohovrstevnatým působením na děti a mládež, jedná se tudíž o symbolické univerzum, o návod k celistvému způsobu života. Nejde pouze o nějakou volnočasovou aktivitu. Fenomén Foglar vyplnil imaginaci i konkrétní činnost několika mladých generací, což nemá v české kultuře obdoby. Pavel Hošek nabízí pro tento fenomén pojem „foglaring“ a snaží se vyjádřit jeho charakteristické rysy.

Liturgické hnutí v českých zemích a pokoncilní reformy

O tom, že je člověk jakožto biologický druh ohrožen, není pochyb: tři největší hrozby představují zbraně hromadného ničení, znečišťování životního prostředí a demografické vymírání. Ohrožení pro člověka však přichází i z oblasti myšlení. V jakém smyslu? Na to se pokouší Rémi Brague odpovědět v této knize tím, že se podrobně věnuje myšlence humanismu a jejím proměnám. Ukazuje, že idea humanismu, která měla legitimizovat hodnotu člověka a lidství, se ve 20. století vyprázdnila, nebo se dokonce obrátila proti člověku, a že modernímu (ateistickému) myšlení scházejí argumenty pro ospravedlnění lidské existence. Proti vyprázdněnému humanismu staví autor myšlenkovou alternativu, která vychází z řecké filosofie a biblické antropologie.

Kniha je pokusem rekonstruovat a teologicky zhodnotit sebepojetí české katolické církve na začátku 3. tisíciletí, jak se projevilo v závěrečném dokumentu Plenárního sněmu katolické církve v ČR Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Teologickým kritériem pro hodnocení současného stavu české katolické církve je pro autora pokoncilní eklesiologie. Sebepojetí církve v době sněmovního procesu se autor pokusil „odhalit“ pomocí kvalitativní obsahové analýzy textu sněmovního dokumentu. Vzhledem k tomu, že od doby zasedání plenárního sněmu uplynulo již víc než 10 let, obsahuje publikace také stručnou reflexi nejdůležitějších změn, které se od té doby udály v pastoraci v českých a moravských diecézích. Poslední kapitolu tvoří zamyšlení nad některými oblastmi života současné české církve, v nichž autor vidí pozitivní potenciál, ale i nutnost kreativní změny.

Francie, podobně jako celá Evropa, se v posledních letech mění k nepoznání. Jak máme těmto proměnám rozumět? Jak se v novém světě vyznat a co očekávat? Odpovědi na tyto otázky přicházejí ze dvou stran: poučme se z historie, říkají jedni, dívejme se na společnou budoucnost, říkají druzí. Alain Finkielkraut ukazuje, že obě strany se mýlí: historické analogie i politické vize nám totiž přítomnost zakrývají a znemožňují nám vidět její skutečnou tvář. Ve svých komentářích k francouzským událostem z let 2013–2015, které připravoval pro rádio RCJ a časopis Causeur, se pokouší o věcné a střízlivé hodnocení, které je neideologické a drží se zdravého rozumu – asi tak, jak to známe u G. K. Chestertona nebo Raymonda Arona. „Jedině to je přesné, žít v přítomném okamžiku,“ cituje autor v úvodním mottu Charlese Péguyho. A život v přítomném okamžiku pro něj znamená odložit veškeré předsudky a „podívat se zpříma do tváře, kterou jsme nečekali“.

Tato kniha navazuje na první monografii stejného autorského týmu nazvanou Cesty pravoslavné teologie na Západ ve 20. století (CDK, 2012). Nevypráví tedy znovu celý příběh, jak se po pádu Osmanské říše a pak zejména po bolševické revoluci v Rusku pravoslaví na Západ dostávalo, jaké teologické instituce tam vznikaly, s jakými problémy se pravoslavní teologové a teoložky v západní Evropě a ve Spojených státech museli potýkat. Vstupuje do tohoto příběhu a v jeho rámci zkoumá, co si ze svých domovských zemí přinesli a jak dále toto dědictví rozvinuli představitelé jednotlivých teologických proudů, kteří na Západě našli svůj domov, i to, co do pravoslavné teologie přinesli ti, kdo k pravoslaví na Západě konvertovali. Debata je doplněna o hlasy významných teologů z komunistických zemí a z Řecka, které vývoj pravoslavné teologie ve 20. století na Západě spoluovlivňovaly. Mnohohlas pravoslavné teologie na Západě vedle sebe nechává zaznít tvořivý návrat k církevním otcům, obnovu hesychastické spirituality uvnitř i vně mnišského života, slavjanofilskou snahu najít svébytně pravoslavný celistvý způsob poznávání skutečnosti, církevního života a angažovanosti ve světě, i sofiologickou snahu zachytit a vyjádřit mysticky nahlédnutý, Boží moudrostí daný vnitřní řád této celistvosti.

Kniha Vatikán a první světová válka s podtitulem Proměny zahraniční politiky Svatého stolce v letech 1914–1918 se jako první česká monografie zabývá postojem Svatého stolce v době světového konfliktu v letech 1914–1918. V převážně chronologickém pohledu rekonstruuje, analyzuje a popisuje aktivity vatikánských kruhů na počátku války, v jejím průběhu i na jejím konci, sleduje eskalaci světového konfliktu, vztahy Svatého stolce k jednotlivým světovým mocnostem, papežovy mírové návrhy i jeho odsudky nekonečného vraždění. Na pozadí hlavních událostí první světové války přibližuje příběhy významných osobností římské kurie i proměny politicko-náboženských souvislostí, které měly bezpochyby vliv na rozhodování samotného Svatého stolce. Výsledkem je poměrně plastický obraz aktivit Benedikta XV. a jeho státního sekretáře Pietra Gasparriho, kteří se mírovými prostředky snažili bránit nesmyslnému krveprolévání.

V roce 2009 jsme si připomněli sto let od smrti George Tyrrella a posmrtného vydání jeho knihy Křesťanství na křižovatce. Je dobře známo, že Tyrrellova poslední léta byla poznamenána hořkou náboženskou kontroverzí, tzv. „modernistickou krizí“, během níž byl vyloučen z Tovaryšstva Ježíšova a katolická církev jej exkomunikovala. Přes vzdálenost, která nás od něj dělí, zůstává tajemnou a zajímavou postavou. Svolání II. vatikánského koncilu papežem Janem XXIII. v roce 1959 rozděluje těchto sto let na dvě přesné poloviny. I význam této události se stal předmětem ostrých sporů a hledání autentické „hermeneutiky“ koncilu stále trvá. Tyto dvě „krize“ – „modernistická“ kontroverze a pokoncilní krize interpretace – jsou vzájemně propojeny a kniha jako Křesťanství na křižovatce si proto i dnes zasluhuje naši pozornost. Argument lze stručně shrnout následovně: Tyrrell a ostatní „modernističtí“ myslitelé se pokusili o – podle jejich názoru nezbytně nutné – usmíření mezi katolickým křesťanstvím a moderním světem. Oficiální církev tento pokus potlačila. Tyto otázky však nevyhnutelně znovu vypluly na povrch v desetiletích, jež II. vatikánskému koncilu předcházely, i na koncilu samotném. Mnohé z nich zůstávají nevyřešeny dodnes. V tomto ohledu pak Tyrrell není kacířem, ale je třeba jej nahlížet jako „prorockého“ předchůdce průlomu, jejž koncil představoval. Pozitivní kauzální spojení mezi Tyrrellem a koncilem, jakkoliv se může zdát slabé, nás tedy přivede k přehodnocení jeho odsouzení oficiální autoritou. Samozřejmě pro ty kritiky, kteří považují tento koncil a jeho pokus o sblížení s modernitou za katastrofální chybu, je odsouzení Tyrrella správným soudem nad jeho idejemi. Pokud však koncil považujeme za platný, pak z toho vyplývá, že bychom měli uvažovat i o jisté formě Tyrrellovy rehabilitace. Z doslovu Michaela Kirwana.

Po ukončení studené války mnohými očekávaný světový mír nenastal. Naopak se rozhořely desítky ozbrojených konfliktů ve všech částech světa, z nichž si ne všechny získaly patřičnou pozornost světové veřejnosti. Několik takových konfliktů čtenářům představuje tato publikace. Zacílila na konflikty, které se odehrály v geopoliticky málo exponovaných oblastech, jež neměly tu „čest“, že se o ně zajímala některá ze světových mocností, případně nezískaly proslulost svojí ničivostí. Přesto se ale jedná o konflikty, které jsou v mnoha ohledech důležitější, než by se skrze menší zájem světového společenství mohlo zdát. Ať už se jedná o konflikty v Kolumbii, Mali, Čadu, Západní Sahaře, Ferganě či třeba na Papui-Nové Guinei.