Druhé město strana 10 z 22

Nová kniha básníka, jehož první sbírka vyšla před šedesáti lety. Tentokrát s doslovem Jiřího Pelána a koláží samotného autora. Almara pěkná, fortelná, což o to, jenže ono z ní všecko tak nějak divně zní. Noční růže i Pochod gladiátorů. Mistr vyšel z domu, kouká na měsíc. Opeřené stromy a třaslavé přesličky svítí v pobořené hodovní síni, člun se slaměnou stříškou se vznáší nad potopeným městem. Před vetešnictvím doutná vycpaný šimpanz. Hasiči narážejí sud s pivem, opatrný lemur krade ovoce. Žena bez zavazadel potřebuje pomoc. Pusť ji a neslintej na ni! zbláznil ses, Rupperte? Ó duchové nebes, vtělení v louskáčky!

Svou definitivně poslední knihu básní začal psát autor před šesti lety a vyjma obvyklých hiátů, způsobených tu alkoholovým abusem, ondy zas záchvaty nenávisti k fenoménu písma jako takového, jež považoval za hlavní příčinu úpadku lidské civilizace, na ní pracoval ještě v den své smrti 26. prosince 2006 v hotelovém pokoji v Sezimově Ústí. Po Stradického smrti čekaly rukopis pohnuté osudy. Nejprve ho zabavila policie, poté se stal předmětem tahanic při dědickém řízení. A nakonec málem shořel při požáru Průmyslového paláce v Praze. Autor byl zaživa tak náruživým mystifikátorem, že řada odborníků nevěřila v jeho existenci, a najdou se i tací, kteří ji zpochybňují dodnes.

Ohnisko má smysl pro detail a ví, že jako za prchavostí skrývá se věčnost, za detailem celý svět. Má k němu úctu. Je to úcta k ubývání, skoré sporosti, zániku. Až chvějivá bázeň. Jemnocit vzbuzující melancholii. Kouzlo dětství, jinošství. Plnost vůní, pohledu, času. Sny a intuitivní sugestivní vzpomínky na život a jiné životy. Tajemství. Mystérium. Obraz na obálce má manýristickou kompozici; fascinace životem na dřeň, zvýrazněná groteskností.

Nový román nositele ceny Magnesia Litera inspirovaný skutečným příběhem válečného hrdiny, který se na sklonku života vrací do vlasti, aby vykonal spravedlnost. Pravomil na vlastní kůži prožívá klikaté dějiny 20. století od prvních lásek za první republiky přes výslechy na gestapu, mrazivé peklo sovětského gulagu, krvavé boje na frontě a dobývání uranu pro Stalinovy bomby, aby nakonec došel k poznání, že vzít spravedlnost do vlastních rukou znamená ztratit srdce.

Kniha manželů Třešňákových vypráví příběh výchovy dcery s autismem spojeným s mentální retardací a vážnými projevy chování. Není primárně svědectvím o autismu, ale spíše o hledání rovnováhy v extrémně náročné životní situaci a vnitřním vyrovnávání se s narozením postiženého dítěte. Rodiče dnes čtrnáctileté Dorotky čtivou formou reflektují vnitřní proměnu, kterou jim roky nepřetržité péče přinesly, zachycují kouzelné momenty života s atypickým dítětem i děsivá dramata jeho neklidu a sebepoškozování. Text, v něž se prolíná perspektiva otce a matky, střídá vyprávění o každodenních situacích s psychologickou a spirituální reflexí.

Román Destrukce sleduje osudy učitele, který před složitostí světa utekl z města na venkov. Chce nalézt klid, řád a jistotu. Stát se součástí života společenství, kde má každý člověk své místo, každá otázka odpověď, kde je pravda jasná a nepochybná. Bezejmenný hrdina v bezejmenné vesnici se na počátku ocitá ve zdánlivě ideální situaci: dostává k dispozici dům a perspektivní místo učitele základní školy. Zbývá jen najít ženu a splynout s řádem tradičního světa. Že před světem nikam neuteče, mu dojde ve třídě dětí, kterým nedokáže s jistotou zodpovědět jediný dotaz. Netuší, co je má učit o světě, kterému sám nerozumí. Netuší, jak jim poskytnout jistotu, když jeho samého rozedírá permanentní úzkost. A stav vesnice mu na klidu nepřidá. Místo poklidného venkova odhaluje svět v rozvratu. Místo života nalézá smrt, místo čisté přírody uschlý les, mrtvé pole a vysychající studny. Zatímco hrdina sleduje environmentální katastrofu nejasného původu, skoro všichni okolo se dívají jinam a na jasné otázky poskytují pouze mlhavé odpovědi. Předstírají, že se nic neděje, a pokud se snad něco děje, tvrdí, že s tím nelze nic udělat. Učitel se snaží urputně zapadnout a věřit všemu, čemu věří ostatní. Je přesvědčen, že mu stále něco podstatného uniká. Něco, díky čemu ví všichni okolo něj, co mají dělat, čemu věřit a kam se dívat, zatímco hrdina ztrácí jistotu dokonce i v tom, v jakém pořadí jdou nohy za sebou. Naději upíná ke starostovi obce, řediteli továrny i nové přítelkyni. Jak si však učitel musí přiznat, jejich sebejistota nepramení z toho, že ví něco, co mu uniká, ale z popření světa a nakonec i života. Před definitivním zhroucením z nesmyslnosti světa učitele zachraňují spřízněné duše, jež nalézá i v této bohem prokleté pustině Existenciální a environmentální román přináší naději, že život může mít smysl i uprostřed trosek a že smrt není náš největší problém na Zemi.