Druhé město strana 3 z 26

Tato sbírka začala několika řádky vepsanými na okraje učebnice klasické čínštiny. Pojednává nejen o životě v Číně a na Tchaj-wanu či o cestách po východní Asii, ale také o stesku po domově v prvních měsících pandemie. V díle se tak prolínají výjevy ze středních Čech s rýžovými poli a ruchem asijských metropolí. Mnohé básně navazují na tradiční východoasijské útvary, jako jsou japonské haiku, senrju a tanka, čínské lü-š’ a ťüe-ťü či korejskésidžo, čemuž také odpovídá členění sbírky.

Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a odjíždí na hájovnu za Maxem, který ji žádá o ruku. Není ovšem jasné, jestli nejedná v pominutí smyslů. Následuje hororová cesta nočním lesem do nemocnice, kde se Max ocitne na jednotce intenzivní péče a vyděšená Marie přespí na interním oddělení. Neklidnou noc ovšem zažívá i truchlící Kostka. Na zámek dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou tu zašmodrchanou situaci rozplést? Navzdory názvu se čtenář v knize nedočká násilí ani krvavých scén, natož vraždy. Jediným utrpením jsou skřípnuté ploténky a ulámané umělé nehty. Tento titul je již čtvrtým ze série mimořádně úspěšných humoristických románů o „poslední aristokratce“.

Již v pátém dílu ze série mimořádně úspěšných humoristických románů o "poslední aristokratce" mimo jiné dojde k následujícím událostem: Marie Kostková se rozzuří na Maxe Launa, zorganizuje výpravu do Nizozemského království, dostane briliantové šperky nesmírné hodnoty, objeví v sobě vášeň pro nakupování, v doprovodu své matky a paní Tiché odletí do Haagu, kde se setká s královnou Beatrix, omylem navštíví obchod s marihuanou, zažije oslnivý úspěch na recepci v královském paláci a potká sympatického mladého muže. Paní Tichá poprvé poletí letadlem a Jejímu Veličenstvu Beatrix se při audienci představí jako "nějaká Tichá." ViVien hraběnka Kostková zastaví přísun Prozacu a dočká se ocenění jako dvojnice princezny Diany. Zámecký zahradník překoná úzkost ze smrti a začne toužit po lásce. Kastelán Josef zůstane stejný.

Z královského výletu do Nizozemí si Marie III. Kostková přiveze kromě zážitků a fotky s Jejím Veličenstvem královnou Beatrix také milostnou šmodrchanici, která se "vystříbří" až na úplném konci nového pokračování; na zámku se, mimo jiné, zjeví i Helenka Vondráčková. Milostných šmodrchanic se ovšem na Kostce vyskytne víc, a většina bude zaznamenána filmovým štábem nizozemské televize. Pod palbou lásky se ocitne i kastelán Josef! Čtenáři, kterým už aristokratka lezla krkem, jistě přivítají informaci, že "sága" , které se dosud prodalo téměř půl miliónu výtisků, pokračovat nebude. Zároveň ovšem není zcela vyloučeno, že se časem objeví díl, který celou sérii předchází a kdy se na chvíli ocitneme v roce 1983, během kterého aristokratka…

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období covidu v básni Leden je všivák měsíc. V závěrečné skladbě bere básnířka Ludwiga Wittgensteina za slovo a hraje s ním jeho jazykové hry a rozplétá rodinné podoby – jeho i své vlastní.

Kniha nabízí dvě novely, v nichž se autor pohybuje tam, kde je jako doma — mezi outsidery. Šestiprsťák se odehrává v nedaleké budoucnosti plné lidského osamění a siroby. Otce v něm hledá dospívající chlapec, který se tělesně i duševně projevuje jako dívka, a průvodcem se mu stane jen o málo starší bezdomovec. Otce nakonec vystopují, jenže jde o beznadějně zuboženého nešťastníka. Přesto není příběh bez naděje — příslibem je porozumění obou mladých lidí, které sblížilo putování zlověstnou periferií. V novele Než se vrátí ztracený syn hledá naopak otec syna, vlastně jeho pravou tvář. Na rozdíl od biblické katarze naznačuje děj jinou pointu: mladý muž, který se vrací z ciziny, představuje hrozbu, že se za neúspěšný život hodlá otci pomstít. Vidina otcovraždy ovládne fantazii starého člověka. Finále zdá se překvapivě očistné: syn sice nadále prožívá svůj neúspěch, ale domů se vrací, aniž otce z něčeho obviňuje. Ten se však mezitím ocitá na hraně života. I tentokrát jde o příznačný ermlovský závěr otevřený všemu, co může nastat mezi postavami, které zralý prozaik vylíčil s pronikavým nadhledem i hlubokou empatií. -- Milan Uhde

Robustní román literárního čaroděje oživuje otázky, jež si v různých obměnách kladou lidé již odedávna: Kolik ještě bude prolito slz a krve, než se přestaneme mrzačit a zabíjet? Naučíme se vůbec někdy čelit svým zvrhlým pudům? Kdy překročíme evoluční práh? Osvobodí nás technologie od bídy a nevědomosti? Jak to že za nás rozhodují jedinci, kteří více než rozumné bytosti připomínají porouchané roboty? Co se ještě musí stát, aby lidstvu a jeho dějinám přestalo sladce páchnout z úst!? „Jsme jako ostrovy. Jen malá část je vynořená nad hladinu jasného rozumu. Soucit a empatie jen vzácně rozsvítí naše hlavy… Dole jsme polozvířata.“ I když nás Kahudův Prám nechá bloudit mnoha labyrinty, vláčet kalným proudem a hnát se po slepé stopě, přesto tíhne k opatrné naději.

Kniha je mozaikou zarámovanou jednou lokací a jedním stoletím. V krátkých kapitolách vedle objektivních dějin stojí osudy tamních rodin, jedinců i žijících pamětníků. Páteř tvoří trefné citace z dobových novin i literatury. Spolu s návratnými motivy a odkazy jde o kompozičně i myšlenkově sevřené dílo okořeněné autorovým vtipem, břitkostí či poetikou. Zrodil se překvapivě živý a citlivý portrét Kučerova rodiště i bydliště, v němž vskutku originálně vyvstávají dramatické dějiny dvojjazyčného a bikulturního města. V jeho osudu, místy mimořádně drsném, je nenápadně skryt i příběh jedné středoevropské země ve dvacátém století.

Robustní román literárního čaroděje oživuje otázky, jež si v různých obměnách kladou lidé již odedávna: Kolik ještě bude prolito slz a krve, než se přestaneme mrzačit a zabíjet? Naučíme se vůbec někdy čelit svým zvrhlým pudům? Kdy překročíme evoluční práh? Osvobodí nás technologie od bídy a nevědomosti? Jak to že za nás rozhodují jedinci, kteří více než rozumné bytosti připomínají porouchané roboty? Co se ještě musí stát, aby lidstvu a jeho dějinám přestalo sladce páchnout z úst!? "Jsme jako ostrovy. Jen malá část je vynořená nad hladinu jasného rozumu. Soucit a empatie jen vzácně rozsvítí naše hlavy… Dole jsme polozvířata." I když nás Kahudův Prám nechá bloudit mnoha labyrinty, vláčet kalným proudem a hnát se po slepé stopě, přesto tíhne k opatrné naději.

Z královského výletu do Nizozemí si Marie III. Kostková přiveze kromě zážitků a fotky s Jejím Veličenstvem královnou Beatrix také milostnou šmodrchanici, která se „vystříbří“ až na úplném konci nového pokračování; na zámku se, mimo jiné, zjeví i Helenka Vondráčková. Milostných šmodrchanic se ovšem na Kostce vyskytne víc, a většina bude zaznamenána filmovým štábem nizozemské televize. Pod palbou lásky se ocitne i kastelán Josef! Čtenáři, kterým už aristokratka lezla krkem, jistě přivítají informaci, že „sága“ , které se dosud prodalo téměř půl miliónu výtisků, pokračovat nebude. Zároveň ovšem není zcela vyloučeno, že se časem objeví díl, který celou sérii předchází a kdy se na chvíli ocitneme v roce 1983, během kterého aristokratka…

Nová próza Sylvy Fischerové je umístěna do Prahy osmdesátých let dvacátého století, která zde ale nejsou líčena prvoplánově a přímočaře, prostřednictvím notoricky známých událostí a jevů. Autorka evokuje dobovou atmosféru takříkajíc zevnitř, skrz postavy a jejich dialogy a pocity, vkládáním deníkových záznamů, popisů snů nebo výpisků z četby. Realistické průběžně přechází do snového, popis tehdejších hospod i vojenské katedry v Motole se pozvolna mění v líčení cizokrajných mytických dění a míst, a vše drží na pilíři milostného příběhu, který ale není hlavním účelem a smyslem vyprávění. Pevně stavěný text se tak stává podobenstvím situovaným do konkrétní doby a míst, ale přitom velmi univerzálním. Novela Sylvy Fischerové je naprosto pozoruhodná a na malém prostoru skýtá mnohem víc zážitků než tlusté romány, které dnes hltají desetitisícové davy.

Nový román Petra Stančíka je inspirován skutečným příběhem válečného hrdiny, který zažil více vězení než lásek, slovo Vlast psal vždy s velkým písmenem a na sklonku života se vrátil z Ameriky potrestat dávný zločin tam, kde světská spravedlnost hanebně selhala. Pravomil na vlastní kůži prožívá klikaté dějiny minulého století - od pálení ptáčnicovice za první republiky, přes výslechy na gestapu, mrazivé peklo sovětského gulagu, krvavé boje na hřebenech Karpat a spiknutí proti komunistické diktatuře, až po dobývání uranu pro Stalinovy bomby. Jen aby nakonec došel k poznání, že vzít spravedlnost do vlastních rukou znamená ztratit srdce. Pravomil je strašidelně poetická kronika dvacátého věku lidstva, prosáknutá tématy zločinu a trestu, práva a nespravedlnosti anebo nejobecněji smyslu života.

Samá okna bez závěsů. Okna, do kterých za večerů a nocí zírá vypravěčka nové knihy Dory Kaprálové. Hledí skrz hranici mrazu do cizích bytů, životů, osudů; sama neviditelná, přitisknutá stehny k topení. Ale je to nezákeřné šmírování; a hranice mezi vlastním a cizím je zde průhledná, neviditelná, nejasná. Mnohdy se změní v zrcadlo, které odráží bolesti a radosti samotné vypravěčky: smrt otce či dětské touhy jejích dcer; třeba tu, aby jim maminka koupila zvíře, které žije dlouho, skoro napořád…MATĚJ HOŘAVALíbí se ti u nás, Apokalypso?

Tyto autorčiny prózy mají nejblíže k její předchozí povídkové knize Ostrovy. Oproti ní zde ale ubylo berlínsko-brněnských témat a přibylo ztišených či naopak burleskních příběhů, ve kterých se ocitáme v mezních situacích: mezi životem a smrtí, zrozením a odchodem. Ačkoliv do vážných poloh prosakuje lehký humor, nostalgie či lyrično, autorka i zde představuje současnost sice jako žánrově pestré, ale také jako neklidné místo. Tvůrčí hravost, překvapivé příběhy i vypravěčský švih jsou skvělou protiváhou pocitu, že zachycený svět je vlastně poněkud pochmurný a že z něj místy i mrazí.

Destrukce je realistický román z českého venkova. Klíčovou postavou je učitel, který prchá před složitostí světa na vesnici, kde chce nalézt klid, řád a jistotu. Stát se součástí společenství, v němž má každý své místo, každá otázka svou odpověď a pravda je jasná a nepochybná. Že před světem neuteče, zjistí, když dětem ve třídě nedokáže zodpovědět jeden jediný dotaz. Netuší, co je má učit o světě, kterému sám nerozumí. Netuší, jak jim poskytnout jistotu, když jeho samého rozdírá permanentní nejistota a úzkost. Ani vesnice mu na klidu nepřidá. Naději zpočátku upíná k autoritám obce, ale všechny se postupně drolí, stejně jako se drolí zdejší budovy. Namísto poklidného venkova odhaluje svět v rozvratu. Namísto ráje nachází umírající přírodu a vysychající studny. Zatímco učitel sleduje katastrofu nejasného původu, všichni předstírají, že se nic zvláštního neděje, protože kdyby se dělo, dávno by už přece někdo něco udělal. Destrukce rozplétá předivo příčin, které přivedly svět až na pokraj zkázy. Zkázy, za kterou nikdo nemůže, a přece za ni nese každý osobní odpovědnost. Environmentální a existenciální román přináší navzdory všemu naději, že život může mít smysl i uprostřed trosek. Že dokud se lze nadechnout, je možné takřka cokoli.

Román Opona je existenciální dystopií s prvky mysteriózního thrilleru. Hlavní hrdina úspěšný majitel firmy zabývající se umělou inteligencí si objedná rodinný zájezd do doby nejtužšího stalinismu, aby svou dceru vyléčil z jejího levičáctví. Pořádající agentura slibuje zažít 50. léta, tedy politické procesy, kolektivizaci zemědělství, otrockou dřinu v dolech i budovatelské divadelní hry. Enkláva diktatury leží v městečku kdesi na východě, obydleném pouze najatými herci a komparsisty. Hra na minulost se však postupně vyostřuje a z městečka se stává past. Vyprávění plné absurdity, sarkasmu a zvratů vyvolává otázky: Kam je člověk ochoten totalitě ustoupit? Co je schopen obětovat pro vlastní přežití? A nakolik vůbec touží po svobodě? Opona v sobě spojuje silný příběh se závažným tématem a kořením je jemně dávkovaný vtip. Opona je druhou knihou Ondřeje Hübla. Debutoval povídkami Hod mrtvou labutí (2018) s originálními příběhy i smyslem pro černý humor.