Druhé město strana 2 z 26

Kniha vypráví neznámý příběh dvou žen s intelektovým postižením, které zbytečně zemřely v důsledku nevhodně nastaveného systému podpory v českém zdravotnictví a zařízeních sociální péče. Dorota Šandorová byla zabita profesionálním pečovatelem, Věra Musilová se udusila během dlouhodobého omezení v psychiatrické léčebně. Na příbězích těchto žen autor ukazuje, proč česká společnost nerozumí lidem s tzv. náročným chováním a dramaticky porušuje jejich práva. Vyznění však není temné ani bezvýchodné. Skrze optiku zvláštního chování a reakce okolí na něj nahlíží autor obecnější rysy lidské povahy a zákonitosti fungování společenských systémů. Kniha je nejen mementem zapomenutých a zbytečných obětí, ale také čtivou a dobrodružnou reflexí lidské přirozenosti, vyprávěnou z perspektivy jejích krajních projevů.

Kniha vypráví neznámý příběh dvou žen s intelektovým postižením, které zbytečně zemřely v důsledku nevhodně nastaveného systému podpory v českém zdravotnictví a zařízeních sociální péče. Dorota Šandorová byla zabita profesionálním pečovatelem, Věra Musilová se udusila během dlouhodobého omezení v psychiatrické léčebně. Na příbězích těchto žen autor ukazuje, proč česká společnost nerozumí lidem s tzv. náročným chováním a dramaticky porušuje jejich práva. Vyznění však není temné ani bezvýchodné. Skrze optiku zvláštního chování a reakce okolí na něj nahlíží autor obecnější rysy lidské povahy a zákonitosti fungování společenských systémů. Kniha je nejen mementem zapomenutých a zbytečných obětí, ale také čtivou a dobrodružnou reflexí lidské přirozenosti, vyprávěnou z perspektivy jejích krajních projevů.

Aristokratka v Československu je autorský koncert pro populární zámecké trio, kvarteto komunistických funkcionářů, dvě sexy kočky z Prahy a Brna a jednu mezinárodní sólistku v socialistických kulisách. V červnu 1983 má Josef nervy nadranc, protože po sedmileté rekonstrukci se má Kostka znovu otevřít návštěvníkům. Paní Tichá má začínající paradentózu a mimo jiné chce, aby si Josef našel dívku. Na zámek nastupuje pan Spock alias Pavel Krása, který ukončil vojenskou prezenční službu, jejíž závěr absolvoval ve vojenském vězení. Z Prahy přijíždí módní návrhářka Mišel, aby na Kostce zorganizovala „největší historickou událost ve dvacátém století“. V Brně narazí na kadeřnici a pánskou společnici Niki, která jí pomáhá. Do utajené akce se zapojí i okresní tajemník KSČ, jeho sekretářka a major Státní bezpečnosti. V příběhu bude figurovat i Vasil Biľak, Erich Honecker, Český rozhlas Brno a zmínka bude i o Václavu Havlovi. Josef prožije s Mišel noc, ale odmítne s ní jet do Paříže. V knížce se objeví i názvy několika tehdejších hitů

Aristokratka v Československu je autorský koncert pro populární zámecké trio, kvarteto komunistických funkcionářů, dvě sexy kočky z Prahy a Brna a jednu mezinárodní sólistku v socialistických kulisách. V červnu 1983 má Josef nervy nadranc, protože po sedmileté rekonstrukci se má Kostka znovu otevřít návštěvníkům. Paní Tichá má začínající paradentózu a mimo jiné chce, aby si Josef našel dívku. Na zámek nastupuje pan Spock alias Pavel Krása, který ukončil vojenskou prezenční službu, jejíž závěr absolvoval ve vojenském vězení. Z Prahy přijíždí módní návrhářka Mišel, aby na Kostce zorganizovala „největší historickou událost ve dvacátém století“. V Brně narazí na kadeřnici a pánskou společnici Niki, která jí pomáhá. Do utajené akce se zapojí i okresní tajemník KSČ, jeho sekretářka a major Státní bezpečnosti. V příběhu bude figurovat i Vasil Biľak, Erich Honecker, Český rozhlas Brno a zmínka bude i o Václavu Havlovi. Josef prožije s Mišel noc, ale odmítne s ní jet do Paříže. V knížce se objeví i názvy několika tehdejších hitů.

Texty Zimní knihy o lásce vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho Jedna žena. Kaprálová každý den napsala jednu vinětu s vlídnou vidinou, že si jednoho dne P. E. texty přečte a bude potěšen. To se i stalo — rok po českém vydání vyšla novela v maďarštině. Je to kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Že jsou tam občas nehoráznosti, autorku pochopitelně mrzí. Netuší, kde se tam vzaly, ale ví, že bez nich by některé mikrosituace postrádaly vnitřní pravdivost, a tedy i nutnost texty psát. Životadárná energie nepramení přece jen z prachobyčejného sexu, ale i z nadpozemské touhy, což tuší i srny, když po lovecké sezóně olizují mlčky sůl.

Bojí se sloni smrti? Cítí stromy bolest? Proč si tak rádi vyprávíme o koncích světa? Proč náš jazyk nestačí k popsání výzev dnešní doby? A jakou roli v tom všem hrají vědci? I takové otázky pokládal spisovatel a novinář Štěpán Kučera v rozhovorech, které vycházely od roku 2017 v Salonu Práva. Nad souvislostmi antropocénu, "věku člověka", se tu zamýšlejí primatoložka Jane Goodallová, kybernetik a filosof Ivan M. Havel, teolog Tomáš Halík, teoretický fyzik Carlo Rovelli, filosof a spisovatel Michal Ajvaz, sociolog Daniel Prokop, zoolog a spisovatel Miloslav Nevrlý, filosofka Tereza Matějčková a mnoho dalších osobností české i světové vědy. Souborným vydáním těchto textů vzniká až románová polyfonie, která z různých autorských perspektiv ohledává nejednoznačnost lidského údělu a místo člověka ve světě živé i neživé přírody.

Bojí se sloni smrti? Cítí stromy bolest? Proč si tak rádi vyprávíme o koncích světa? Proč náš jazyk nestačí k popsání výzev dnešní doby? A jakou roli v tom všem hrají vědci? I takové otázky pokládal spisovatel a novinář Štěpán Kučera v rozhovorech, které vycházely od roku 2017 v Salonu Práva. Nad souvislostmi antropocénu, "věku člověka", se tu zamýšlejí primatoložka Jane Goodallová, kybernetik a filosof Ivan M. Havel, teolog Tomáš Halík, teoretický fyzik Carlo Rovelli, filosof a spisovatel Michal Ajvaz, sociolog Daniel Prokop, zoolog a spisovatel Miloslav Nevrlý, filosofka Tereza Matějčková a mnoho dalších osobností české i světové vědy. Souborným vydáním těchto textů vzniká až románová polyfonie, která z různých autorských perspektiv ohledává nejednoznačnost lidského údělu a místo člověka ve světě živé i neživé přírody.

Krvavý Žižkov je antologie, která má svého předchůdce - Krvavý Bronx (2020), úspěšnou knihu povídek o "vyloučené" brněnské lokalitě. Jen tamní kulisy vystřídal pražský Žižkov počátku dvacátého století. Mordy, zločiny z vášně, sebevraždy z nešťastné lásky či prostého zoufalství, ale i pitoreskní výstřelky a jiné kuriozity však v příbězích zůstaly. Přihrávkou k psaní o lidech ze slepých skvrn se autorům staly strohé výstřižky z dobové "černé kroniky", které zaručovaly šťavnatou zápletku, ale nikoli šťastný konec. Navzdory potemnělé tónině lze ale zakoušet i rozkoš: ze sumy stylů i zažehnutých fantazií, jimiž vládne čtrnáctka špičkových českých prozaiků zvučných jmen, jako jsou Jaroslav Rudiš, Aleš Palán, Petra Hůlová, nebo Pavla Horáková. Svou sbírkou morytátů naskicovali dějiny výjimečné pražské čtvrti, které se dodneška s nadsázkou říká "svobodná republika Žižkov".

Krvavý Žižkov je antologie, která má svého předchůdce — Krvavý Bronx (2020), úspěšnou knihu povídek o „vyloučené“ brněnské lokalitě. Jen tamní kulisy vystřídal pražský Žižkov počátku dvacátého století. Mordy, zločiny z vášně, sebevraždy z nešťastné lásky či prostého zoufalství, ale i pitoreskní výstřelky a jiné kuriozity však v příbězích zůstaly. Přihrávkou k psaní o lidech ze slepých skvrn se autorům staly strohé výstřižky z dobové „černé kroniky“, které zaručovaly šťavnatou zápletku, ale nikoli šťastný konec. Navzdory potemnělé tónině lze ale zakoušet i rozkoš: ze sumy stylů i zažehnutých fantazií, jimiž vládne čtrnáctka špičkových českých prozaiků zvučných jmen, jako jsou Jaroslav Rudiš, Aleš Palán, Petra Hůlová, nebo Pavla Horáková. Svou sbírkou morytátů naskicovali dějiny výjimečné pražské čtvrti, které se dodneška s nadsázkou říká „svobodná republika Žižkov“.

Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav - přičemž "náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář". Pasáže tohoto velkého příběhu se dají spatřit: třeba tak, že se člověk dlouho dívá oknem na větve stromů. Pak se před užaslým zrakem může zjevit obývací pokoj, v něm psací stůl s rozečteným románem. A v něm příběh o psaní románů, v nichž se píšou příběhy o inteligentních strojích vymýšlejících básně… Odkud se takové obrazy, taková slova berou? To je jedno z témat myšlení a psaní - možná nejlépe myšlení psaním - Michala Ajvaze. Není tu Velká Odpověď, transcendentní dotyk Božího prstu; v Ajvazově literárně-filozofickém vesmíru věci povstávají z nicoty, která je skutečným zřídlem umění či obecněji bytí.

Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav — přičemž „náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář“. Pasáže tohoto velkého příběhu se dají spatřit: třeba tak, že se člověk dlouho dívá oknem na větve stromů. Pak se před užaslým zrakem může zjevit obývací pokoj, v něm psací stůl s rozečteným románem. A v něm příběh o psaní románů, v nichž se píšou příběhy o inteligentních strojích vymýšlejících básně… Odkud se takové obrazy, taková slova berou? To je jedno z témat myšlení a psaní — možná nejlépe myšlení psaním — Michala Ajvaze. Není tu Velká Odpověď, transcendentní dotyk Božího prstu; v Ajvazově literárně-filozofickém vesmíru věci povstávají z nicoty, která je skutečným zřídlem umění či obecněji bytí.

Letmý sníh vyniká vysoce kultivovaným, nápaditě hravým a přesným jazykem zprostředkujícím hned několik příběhů. Především je to příběh lásky doceněné až při jejím vymizení, příběh hledání či ztrácení vlastní totožnosti anebo příběh pátrající po smyslu našeho počínání. Při jejich vyprávění jsou originálně reflektovány všední i nevšední, zásadní i banální, každodenní i jedinečné otázky a problémy. Např. o existenci duše a jejím vztahu k tělu, o podstatě člověčí identity, o rozdílu mezi omylem a selháním, tvorem a bytostí, uměním a vědou. Nechybí ovšem ani zamyšlení nad tím, jestli je krtkovi v jeho kožíšku horko. Nebo zda se mravenci potí či jestli také mají duši. Vše je situováno převážně do nedávné Bratislavy, ale rovněž třeba do indiánských rezervací kmene Menominiů nebo na dávný uherský venkov.Letmý sníh přináší mimořádný čtenářský zážitek, který pobaví, inspiruje, hlavně však ohromí, možná až ochromí svou existenciální syrovostí a naléhavostí.

Štěstí. Co je to štěstí? Každý má svoji představu, jen málokomu se ji ovšem podaří naplnit: spokojený partnerský vztah, zdravé a nadané děti, výnosné zaměstnání, doživotní renta, výstavní vila… Jak a za jakou cenu ale dosáhnout štěstí v době českého stalinismu? Čemu všemu byl tehdy člověk vystaven a co všechno musel obětovat? Zvláště když šlo o dceru největšího kulaka na vesnici, studentku gymnázia Zoru Mlynářovou, jež by ráda žila skromně, nepovšimnuta okolím, avšak její „třídní původ“ nic takového nepřipouštěl? Uvědomělá učitelka, zatvrzelí spolužáci, domácnost střežená milicionáři — a k tomu bezhlavá láska k muži, jehož fotka se objeví na „tabuli cti“. Martin Fahrner nahlíží tíživá padesátá léta minulého století svěží optikou, jíž ovšem nezakrývá tragédii obětí režimu, který neměl slitování. V sugestivně napsané novele působí Zorčino vyprávění autenticky a je plné dějových zvratů. Mladá hrdinka sice prokáže kuráž, odolnost i vytrvalost, ale dosáhne v té zpropadené době až na vytoužené štěstí?

Letmý sníh vyniká vysoce kultivovaným, nápaditě hravým a přesným jazykem zprostředkujícím hned několik příběhů. Především je to příběh lásky doceněné až při jejím vymizení, příběh hledání či ztrácení vlastní totožnosti anebo příběh pátrající po smyslu našeho počínání. Při jejich vyprávění jsou originálně reflektovány všední i nevšední, zásadní i banální, každodenní i jedinečné otázky a problémy. Např. o existenci duše a jejím vztahu k tělu, o podstatě člověčí identity, o rozdílu mezi omylem a selháním, tvorem a bytostí, uměním a vědou. Nechybí ovšem ani zamyšlení nad tím, jestli je krtkovi v jeho kožíšku horko. Nebo zda se mravenci potí či jestli také mají duši. Vše je situováno převážně do nedávné Bratislavy, ale rovněž třeba do indiánských rezervací kmene Menominiů nebo na dávný uherský venkov. Letmý sníh přináší mimořádný čtenářský zážitek, který pobaví, inspiruje, hlavně však ohromí, možná až ochromí svou existenciální syrovostí a naléhavostí.

Aristokraté jsou v ohrožení, ale situace Marie Kostkové z Kostky je mnohem těžší, protože denně potkává členy své bláznivé rodiny a k tomu několik střelených zaměstnanců „nejchudšího zámku v Čechách“, na němž největší událostí za posledních tři sta let byla svatba Helenky Vondráčkové. Otec je skrblík, americká maminka se chce podobat princezně Dianě, kastelán Josef nenávidí lidi, hospodyně paní Tichá kleje jako dlaždič a celý den nasává ořechovku přímo z lahve… a chvílemi příběh rozdrnčí i charakteristické ráčkování knížete Schwarzenberga. První pokračování Poslední aristokratky, nejúspěšnější humoristické knížky roku 2012, ověnčené Cenou Miloslava Švandrlíka, nabízí další porci komických situací, při nichž je hlasitý smích stoprocentně zaručen. Nové vydání Aristokratky ve varu vychází před očekávanou premiérou stejnojmenné filmové adaptace Jiřího Vejdělka, která bude uvedena na plátna kin v lednu 2024.

Když autor pobýval v Alžíru, kde se chystal k vydání jeho román Největší lekce dona Quijota, napsal tam Alžírské arabesky. Nápaditě i zábavně v nich krouží na pomezí cestopisné reportáže, autofikce a beletrie, inspiraci našel také v orálním vypravěčství. K rozhovorům s tamními obyvateli přidává i mikropovídky a črty, písňové texty či úryvky z knih. Mozaiku spojuje téma jednoho města, v němž autor ohledává alžírskou společnost a kulturu. Představuje různá období, od pravěkých jeskynních maleb v pohoří Tassili, přes berberskou a arabskou tradici, éru osmanské a později francouzské nadvlády, až k formování alžírského „multikulturního“ národa. Spadají sem i dvě bolestné události 20. století — válka za nezávislost a válka občanská. Kučera si všímá i současných problémů: sociální a genderové nerovnosti, environmentálních otázek či vlivu náboženství, tedy témat, která rezonují také v českém prostředí. Díky pohledu zdálky zahlédneme v nečekaných souvislostech zblízka sami sebe.