Druhé město

Nové vydání 2 prvních knih Michala Ajvaze, které vychází spolu v titulu Vražda starého Varana Vražda v hotelu Intercontinental Název knihy napovídá detektivní motivy, když ale knihu otevřeme, nečekaně objevíme dlouhé a zajímavé básně. Je to krátká knížka a začíná se zde rýsovat Ajvazovo literární zaměření. Nacházíme zde fantaskní bytosti zasazené do pražských a středočeských reálií. Po Václavském náměstí běhá tygr a když obejdeme Malou Stranu dostaneme se do Nepálu. Ajvaz se ale v knize neomezuje na pouhé dráždění čtenářovy fantazie, ale do básní opatrně komponuje i vlastní filosofické názory. Další z Ajvazových hlavních znaků, který najdeme i ve Vraždě v hotelu Intercontinental, je dokonalý Ajvazovský vypravěčský um, kdy dokáže fantaskní bytosti do reálií zakomponovat tak, že čtenáři připadají jako cosi běžného až docela všedního. Jako by tam byli vlastně vždycky. Kniha je sestavena z několika desítek různě dlouhých básní, nepřesahujících ale dvě strany knihy, které samy o sobě jsou o něčem jiném a přece na sebe nějakým zvláštním způsobem navazují a jsou spojeny. Snad nějakou magickou nití, otevírající dveře druhého světa, do kterého se čtenář dívá z chladné reality. Nikdy se ale tyto dveře nesmí otevřít příliš mnoho. Vražda je přece jenom prvotina a proto v tomto díle stále něco schází a je z něj cítit jakási nerozhodnost, kdy si hledá Ajvaz svoje místo v literatuře. Návrat starého varana Ajvaz zde znovu rozehrává svůj kolotoč obraznosti a krátké povídky, z kterých je kniha složena, spojuje znovu dohromady. Ajvaz ukazuje v knize obyčejné městské lidi v obyčejných situacích, které ale dělá neobyčejnými právě implantací jakéhosi mýtična. Vidí v těch nejobyčejnějších věcech nějaký hlubší a tajemný smysl a tento rozpracovává až do dokonalosti. Ajvaz do svých knih ale mimo mýtičnost a reálnost vkláda také jistou dávku hry, vtipu, roztomilosti a celé to tak působí jaksi nadneseně. Ajvazovi hrdinové situacemi proplouvají, mnohdy je sami ani neprožívají, jenom přemýšlejí, co by se mohlo stát a nebo poslouchají zážitky druhých.

Kniha esejů o Italu Calvinovi, Witoldu Gombrowiczovi, Henri Michauxovi, Raineru Marii Rilkovi, Williamu Gibsonovi, Ivanu Wernischovi aj. Všechny eseje krouží kolem jediného tématu a jsou spojeny textem, který z nich dělá příběh, jehož dějem je putování říší znaků a prázdna.

Pohnutkou pro společný manželský život bývá po letech už nikoli oboustranný úchvat, nýbrž hlavně zvyk. Dvojice z Ermlova románu se dokonale zná. Každý partnerův čin i každá partnerčina myšlenka se dají předvídat. Je to unavený a smutný tanec porozumění, ale jeho setrvalost v sobě skrývá i oporu. Třeba právě ve chvíli, kdy se spolu vydávají do Ladaku po stopách dávné cesty, kterou podstoupili v době mládí a zamilovanosti. Jejich cílem jako by bylo i opětovné setkání s moudrým učitelem, jenž by uměl i nyní osvětlit to, co prožívají… Prozaický zpěv o vyhaslé lásce však možná paradoxně vypovídá o její velikosti.

Zmizel záznam, pokazil se počítač. Ale nezoufám, protože si nepamatuju mnohem delší časové úseky, například roky, o kterých nevím, že bych vůbec existoval. Jak vypadá všední den či víkend brněnského performera, hudebníka, výtvarníka a recesisty Mariana Pally? To odhalí deníkové záznamy, jež si autor pořizoval s udivující pravidelností během celého jednoho roku a jež z počítače nezmizely. Pallův naivistický až inzitní jazyk provází jeho minimalistické ilustrace.

Petr Stančík se ve své próze originálním způsobem ujal protektorátní městské legendy o superhrdinovi vzdorujícím nacistům a nabízí skvělou kombinaci napínavého příběhu, historického poučení a přesně odměřené dávky humoru. Nadnášejí létající talíř tibetští mniši? Jak skončí apokalyptický silvestr s jedlým nábytkem u Hermanna Göringa? Je atentát na Heydricha komplot svobodných zednářů? Proč raketová nadžena Valkýra nosí v ňadrech magická oka? Podaří se zničit obrněnou tramvaj Feuerwanze? Namaloval Adolf Hitler kubistický obraz? Na všechny otázky odpoví Franta Pérák, jediný superman českých dějin. Němci si to odskáčou... Příběh je na stránkách knihy doplněn stylovými ilustracemi a textovým i obrazový doprovodem - dobové letáky, reklamy, nákresy zbraní, biografické poznámky, atd.

Zlatý věk je fantastický cestopis, ve kterém moderní Gulliver píše knihu o civilizaci na malém ostrově v Atlantiku. Ostrované na první pohled nedělají nic jiného, než sedí a pozorují svět, jeho světla a šumy. Ostrov postupně absorboval předchozí vlny dobyvatelů a z původních kultur zůstaly pouze torza velmi vzdálená svému původu. V místech, kde obyčejně očekáváme upevňování obecných hodnot a zásad, dochází ke zborcení vazeb a k vytvoření zcela nových, neočekávaných. Podobně jako sami obyvatelé se vzpouzí přijmout stálý jazyk, i ostrov na kterém žijí odmítá stálé jméno, označení. Vše je ve znamení změny, metamorfózy, vzniku a zániku zároveň. Je to kniha labyrint, plná nečekaných odboček a souvislostí. Módně by se dala označit za hypertext v tom nejlepším slova smyslu. Při jejím popisu a při četbě úryvků z ní si nelze nevzpomenut na slavnou Borgesovu povídku Babylonská knihovna. Avšak tam, kde argentinský spisovatel potřeboval knihovnu, si autor vystačí s knihou jedinou, snad do nekonečna se vrstvící. Jako by autor popisem této knihy odhaloval svůj vlastní tvůrčí přístup.

Martin Reiner se poezií a osudem básníka Ivana Blatného (1919-1990) zabývá usilovně již třicet let. Byl autorem scénáře prvního televizního dokumentu o Blatném a desítek novinových článků a rozhlasových pořadů, stál za převozem Blatného pozůstalosti z Londýna do Památníku národního písemnictví, organizoval slavnostní ukládání ostatků Blatného na brněnském Slavíně a významně se podílel i na umístění básníkovy pamětní desky na jeho rodném domě na Obilním trhu. V roce 2000 začal pracovat na románu o básníkově nevšedním životním příběhu. Blatný zažil v Československu nejprve velkou literární slávu, po své emigraci do Anglie v březnu 1948 pak naprostý pád a snahu o vymazání svého jména z českých literárních dějin. Reinerův román je strhující text, který se zabývá nejen básníkovým životem, ale též literárním kontextem, dobou a místy, na nichž Ivan Blatný žil. Dozvíme se zde mnoho z literárního života první republiky, stejně jako zajímavé detaily z přátelství mezi Blatným, Ortenem, Kainarem, Chalupeckým, Nezvalem a dalšími. Nahlédneme do protektorátních let a hrůz heydrichiády. Po Blatného emigraci dostaneme možnost seznámit se s intrikami, jimiž dlouhé roky žil český politický exil, stejně jako s činností komunistických agentů v zahraničí. A básníka neopustíme ani v blázincích, v nichž strávil většinu z čtyřiceti let svého života v Anglii. Kniha je nabitá dosud neznámými informacemi, zároveň je však silně emotivní. Životní úděl Ivana Blatného je jedním z velkých českých osudů 20. století. Reinerova kniha o něm vypovídá svrchovaným způsobem. Autor se stal laureátem knižní Ceny Josefa Škvoreckého. Kniha získala cenu Magnesia Litera Kniha roku 2014.

Podobně jako v komiksové knize Článek II. se Jiří Šimáček opět vrací do minulosti a přináší příběh o tom, jak obtížné je zachovat si prostou slušnost v nesvobodné a apatické společnosti. Prosto tak je kniha o životě v zemi, kde důstojnost člověka a přirozená práva jednotlivce znamenaly jen velmi málo. Je inspirována životním příběhem zakládající osobnosti lidskoprávního hnutí v bývalém Sovětském svazu, která se s hrstkou statečných v srpnu 1968 na Rudém náměstí v Moskvě postavila proti okupaci Československa. Střízlivý, místy ironický tón vyprávění nechává neokázale vyznít jemnou sílu hlavní hrdinky čelící beznaději a zmaru obludného systému.

Kdo utopil bezbranného chlapce v řece Jihlavě? Byl ten mladík v lese u Jehnic nešťastný Romeo, anebo krutý vrah své mladičké milé? Proč dospěly ke zločinu atraktivní brněnské krásky, jejichž kauzy pak plnily k prasknutí soudní síně i dobový tisk? Kdo vraždil kvůli majetku a čím si měl vysloužit veřejné pohrdání smilný páter? Proč banda sňatkových podvodníků likvidovala nebohé staré panny? Všechny příběhy z této knihy se odehrály zhruba před sto lety, stejně jako ničivé exploze, které devastovaly město plné továren a skladů výbušnin. Mordovalo se pod vlivem válečné bídy, alkoholu, karbanu, osobního neštěstí, pomatenosti či divoké prostituce… Každý z příběhů se stal senzací své doby. O čtyřnásobném mordu u Křtin se pěly kramářské písně a jiné posloužily jako námět samostatných knih. A ten vůbec nejslavnější příběh o zbojníku Nikolu Šuhajovi se ovšem odehrál jinak, než jak jej vykreslil Ivan Olbracht nebo brněnské Divadlo na provázku… Třicítku dobově nejsledovanějších kauz provázejí fotografie, dokumenty i kresby ze soudních síní.

Nová, a zřejmě už definitivně poslední Aristokratka je černou komedií o posledních věcech člověka. Otázka, zda může být i kniha, kde v jedné ze dvou hlavních rolí řádí Smrt, zábavná, je asi nadbytečná: v podání Evžena Bočka určitě. Dokonce velmi! Předchozí Aristokratka v Československu nás zavedla na počátek celé ságy, hluboko do minulosti. S Aristokratkou na smrtelné pohovce naopak zamíříme do budoucnosti, která je, přinejmenším v jednom ohledu, stejná pro všechny. Pro chudáka úplně stejně jako pro aristokratku. Ale když máte to štěstí, že vás na svět přivede Evžen Boček, dostanete ještě příležitost leccos se Smrtí probrat, než nadejde váš čas. Zvlášť, pokud je venku "vedro jako na Sahaře, biozátěž je na trojce" a v rodinné hrobce na Kostce tak příjemný chládek.

Nová, a zřejmě už definitivně poslední Aristokratka je černou komedií o posledních věcech člověka. Otázka, zda může být i kniha, kde v jedné ze dvou hlavních rolí řádí Smrt, zábavná, je asi nadbytečná: v podání Evžena Bočka určitě. Dokonce velmi! Předchozí Aristokratka v Československu nás zavedla na počátek celé ságy, hluboko do minulosti. S Aristokratkou na smrtelné pohovce naopak zamíříme do budoucnosti, která je, přinejmenším v jednom ohledu, stejná pro všechny. Pro chudáka úplně stejně jako pro aristokratku. Ale když máte to štěstí, že vás na svět přivede Evžen Boček, dostanete ještě příležitost leccos se Smrtí probrat, než nadejde váš čas. Zvlášť, pokud je venku "vedro jako na Sahaře, biozátěž je na trojce" a v rodinné hrobce na Kostce tak příjemný chládek.

Podobně jako v komiksové knize Článek II. se Jiří Šimáček opět vrací do minulosti a přináší příběh o tom, jak obtížné je zachovat si prostou slušnost v nesvobodné a apatické společnosti. Prosto tak je kniha o životě v zemi, kde důstojnost člověka a přirozená práva jednotlivce znamenaly jen velmi málo. Je inspirována životním příběhem zakládající osobnosti lidskoprávního hnutí v bývalém Sovětském svazu, která se s hrstkou statečných v srpnu 1968 na Rudém náměstí v Moskvě postavila proti okupaci Československa. Střízlivý, místy ironický tón vyprávění nechává neokázale vyznít jemnou sílu hlavní hrdinky čelící beznaději a zmaru obludného systému.

Trampská romantika, poutnictví „postapokalyptického kmene" v obytných vozech, stejně jako odcizená práce pozdního kapitalismu a muž pozdního středního věku coby lyrický subjekt tvoří Škrabalův topos a kairos pro básnickou řeč, která sází na často anekdotickou věcnost a sebeironii. Sbírka Western je originální autorskou poezií s osobním ručením, gestem vnitřního smyslu a naděje oproti předpokladům.

Prózy v tomto čerstvém souboru spojuje několik témat. Ta mají podobu otázek: Chová se člověk ve vyhrocených situacích tak, aby byl sám sebou, anebo jde o to vytvořit o sobě působivý obraz? Nakolik se s někým setkáváme kvůli němu a nakolik kvůli sobě? Jak se postavit k tomu, že lidé a věci kolem odcházejí a totéž čeká i nás? Povídky spojují i motivy hudby, stejně jako brněnské lokace. A spojuje je i atmosféra — posmutnělá, nostalgická, bilanční. Jsou to texty z životní fáze, kdy už se ví, že je pozdě. A jak to u Ludvíka Němce chodí, povídky jsou opět precizně vystavěné i napsané. Je patrné, proč tam každý motiv i každá věta jsou; prostě škola poctivého psaní.

Zasvěcení temnotou je mluvící oxymóron. Co říká, a komu? Román začíná temně: svět po katastrofě, nový středověk. Feudalismus pod diktátem Umělého Myšlení. A uprostřed všech těch trosek nabitých zvláštní, trochu zvrhlou, dekadentní krásou – Planeta. Bytost, která pomalu roztáčí příběh. Uvnitř i vně, tady i tam, nahoře i dole. Jakousi osobní i vesmírnou archeologii v jednom. Příběh sebepoznání, scelování. Příběh harmonizace mužského a ženského principu, prolnutí skutečnosti a snu, šťastného shledání duše s tělem. To všecko v kulisách spirálově vývojové cesty. Za pomoci magických předmětů a přátel, se sedmero ukazateli rozesetými v troskách staroslavného města. A s tradičními příchutěmi: kritika a komika, zábava plus poučení. Žánrově pak radostný mix vědecké fantastiky, dystopie, pohádky a mýtu, dobrodružství, bildungsrománu. Na konci je světlo: poznání, že člověk má šanci, naději. A nejen proti Umělému Myšlení – hlavně sám proti sobě. Radim Kopáč

Zasvěcení temnotou je mluvící oxymóron. Co říká, a komu? Román začíná temně: svět po katastrofě, nový středověk. Feudalismus pod diktátem Umělého Myšlení. A uprostřed všech těch trosek nabitých zvláštní, trochu zvrhlou, dekadentní krásou – Planeta. Bytost, která pomalu roztáčí příběh. Uvnitř i vně, tady i tam, nahoře i dole. Jakousi osobní i vesmírnou archeologii v jednom. Příběh sebepoznání, scelování. Příběh harmonizace mužského a ženského principu, prolnutí skutečnosti a snu, šťastného shledání duše s tělem. To všecko v kulisách spirálově vývojové cesty. Za pomoci magických předmětů a přátel, se sedmero ukazateli rozesetými v troskách staroslavného města. A s tradičními příchutěmi: kritika a komika, zábava plus poučení. Žánrově pak radostný mix vědecké fantastiky, dystopie, pohádky a mýtu, dobrodružství, bildungsrománu. Na konci je světlo: poznání, že člověk má šanci, naději. A nejen proti Umělému Myšlení – hlavně sám proti sobě.