Druhé město strana 4 z 26

Román Opona je existenciální dystopií s prvky mysteriózního thrilleru. Hlavní hrdina — úspěšný majitel firmy zabývající se umělou inteligencí — si objedná rodinný zájezd do doby nejtužšího stalinismu, aby svou dceru vyléčil z jejího levičáctví. Pořádající agentura slibuje zažít 50. léta, tedy politické procesy, kolektivizaci zemědělství, otrockou dřinu v dolech i budovatelské divadelní hry. Enkláva diktatury leží v městečku kdesi na východě, obydleném pouze najatými herci a komparsisty. Hra na minulost se však postupně vyostřuje a z městečka se stává past. Vyprávění plné absurdity, sarkasmu a zvratů vyvolává otázky: Kam je člověk ochoten totalitě ustoupit? Co je schopen obětovat pro vlastní přežití? A nakolik vůbec touží po svobodě? Opona v sobě spojuje silný příběh se závažným tématem a kořením je jemně dávkovaný vtip.Opona je druhou knihou Ondřeje Hübla. Debutoval povídkami Hod mrtvou labutí (2018) s originálními příběhy i smyslem pro černý humor.

Devět předních českých výtvarníků - devět velkoplošných realizací na zdech domů v brněnském Bronxu! František Skála, Eva Koťátková, Vendula Chalánková, Milivoj Husák, TIMO a další, včetně světově uznávaného Rusa Marata Danilyana! Městská galerie v brněnském Bronxu bude už brzy největší pouliční galerií ve střední Evropě. Město Brno a spolek Nový Bronx spojili své síly v projektu, který chce vrátit někdejší sociálně-vyloučenou lokalitu nedaleko brněnského centra zpátky do městského celku. Lokalita známá jako Bronx prochází dynamickou proměnou a Městská galerie chce dále zvýšit její potenciál stát se kreativní čtvrtí s pestrým uličním životem, přitažlivou pro návštěvníky, kteří před sterilním turismem preferují možnost poznávat tak trochu "jiné město". Příběh celého projektu, který odstartoval v roce 2019, včetně intimních profilů jednotlivých realizací, napsal iniciátor projektu, spisovatel Martin Reiner. Kniha je vybavena skvělými fotografiemi Petra Soldána a několika dalších fotografů. Kniha vychází s podporou statutárního města Brna.

Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli a voják Saavedra Kučerova kniha má dvě hlavní linky. V té první se autor odráží od skutečné události ze života spisovatele Miguela Cervantese, který v mládí strávil několik let v Alžíru coby zajatec pirátů, a možná právě tahle zkušenost mu umožnila stát se světovým spisovatelem. Ve druhé linii sledujeme příběh Sidiho Hameta — hrdiny vypůjčeného ze Cervantesova románu — potrhlého derviše, který se zbláznil z ustavičné četby knih slavných arabských cestopisců a ve společnosti kulhavé velbloudice a dítěte nalezeného v poušti putuje skutečnými i fiktivními zeměmi. Obě linie se protnou, když derviše Hameta a vojáka Saavedru spojí alžírské vězení. Největší lekce dona Quijota má aktuální rám — je to knížka o setkávání různých kultur, objevování nových světů, krajině měnící se v poušť a o síle představivosti. Jaké by to asi bylo, kdyby se don Quijote potkal s vypravěčkou Šahrazád?

Kučerova kniha má dvě hlavní linky. V té první se autor odráží od skutečné události ze života spisovatele Miguela Cervantese, který v mládí strávil několik let v Alžíru coby zajatec pirátů, a možná právě tahle zkušenost mu umožnila stát se světovým spisovatelem. Ve druhé linii sledujeme příběh Sidiho Hameta hrdiny vypůjčeného ze Cervantesova románu potrhlého derviše, který se zbláznil z ustavičné četby knih slavných arabských cestopisců a ve společnosti kulhavé velbloudice a dítěte nalezeného v poušti putuje skutečnými i fiktivními zeměmi. Obě linie se protnou, když derviše Hameta a vojáka Saavedru spojí alžírské vězení. Největší lekce dona Quijota má aktuální rám je to knížka o setkávání různých kultur, objevování nových světů, krajině měnící se v poušť a o síle představivosti. Jaké by to asi bylo, kdyby se don Quijote potkal s vypravěčkou Šahrazád?

Soubor devíti komorních povídek. Časový oblouk klenoucí se jako duha od sovětské okupace naší země v roce 1968 přes pohřeb Václava Havla po covidovou současnost tvoří dějinné pozadí groteskně-melancholických příběhů. Ačkoli je život často fraška, občas – na zlomek vteřiny – probleskne vyprávěním paprsek něčeho, co nás možná přesahuje… Ale jisté to není. A jak by taky mohlo, když se nám možná „všechno jen zdálo a jenom sny tu nakonec zůstanou“.

Román Destrukce sleduje osudy učitele, který před složitostí světa utekl z města na venkov. Chce nalézt klid, řád a jistotu. Stát se součástí života společenství, kde má každý člověk své místo, každá otázka odpověď, kde je pravda jasná a nepochybná. Bezejmenný hrdina v bezejmenné vesnici se na počátku ocitá ve zdánlivě ideální situaci: dostává k dispozici dům a perspektivní místo učitele základní školy. Zbývá jen najít ženu a splynout s řádem tradičního světa.Že před světem nikam neuteče, mu dojde ve třídě dětí, kterým nedokáže s jistotou zodpovědět jediný dotaz. Netuší, co je má učit o světě, kterému sám nerozumí. Netuší, jak jim poskytnout jistotu, když jeho samého rozedírá permanentní úzkost. A stav vesnice mu na klidu nepřidá. Místo poklidného venkova odhaluje svět v rozvratu. Místo života nalézá smrt, místo čisté přírody uschlý les, mrtvé pole a vysychající studny. Zatímco hrdina sleduje environmentální katastrofu nejasného původu, skoro všichni okolo se dívají jinam a na jasné otázky poskytují pouze mlhavé odpovědi. Předstírají, že se nic neděje, a pokud se snad něco děje, tvrdí, že s tím nelze nic udělat.Učitel se snaží urputně zapadnout a věřit všemu, čemu věří ostatní. Je přesvědčen, že mu stále něco podstatného uniká. Něco, díky čemu ví všichni okolo něj, co mají dělat, čemu věřit a kam se dívat, zatímco hrdina ztrácí jistotu dokonce i v tom, v jakém pořadí jdou nohy za sebou. Naději upíná ke starostovi obce, řediteli továrny i nové přítelkyni. Jak si však učitel musí přiznat, jejich sebejistota nepramení z toho, že ví něco, co mu uniká, ale z popření světa a nakonec i života. Před definitivním zhroucením z nesmyslnosti světa učitele zachraňují spřízněné duše, jež nalézá i v této bohem prokleté pustině… Existenciální a environmentální román přináší naději, že život může mít smysl i uprostřed trosek a že smrt není náš největší problém na Zemi.

Předseda České pirátské strany v knize mluví o svém dětství a dospívání, o poměrech, z nichž pochází, o své adolescentní nespoutanosti, průšvizích během středoškolského pobytu v USA, o divokém pití a hraní po hospodách A také o tom, jak poznal svoji ženu Lydii a jak ho toto osudové setkání proměnilo. Pronikavé a vášnivé reflexe neuralgických témat naší současnosti jsou vyvažovány odlehčenými momentkami a lidsky křehkými místy a představují Bartoše jako komplexní osobnost, které nechybí nadhled a smysl pro humor.

Zlatý věk je fantastický cestopis, ve kterém moderní Gulliver píše knihu o civilizaci na malém ostrově v Atlantiku. Ostrované na první pohled nedělají nic jiného, než sedí a pozorují svět, jeho světla a šumy. Ostrov postupně absorboval předchozí vlny dobyvatelů a z původních kultur zůstaly pouze torza velmi vzdálená svému původu. V místech, kde obyčejně očekáváme upevňování obecných hodnot a zásad, dochází ke zborcení vazeb a k vytvoření zcela nových, neočekávaných. Podobně jako sami obyvatelé se vzpouzí přijmout stálý jazyk, i ostrov na kterém žijí odmítá stálé jméno, označení. Vše je ve znamení změny, metamorfózy, vzniku a zániku zároveň. Je to kniha labyrint, plná nečekaných odboček a souvislostí. Módně by se dala označit za hypertext v tom nejlepším slova smyslu. Při jejím popisu a při četbě úryvků z ní si nelze nevzpomenut na slavnou Borgesovu povídku Babylonská knihovna. Avšak tam, kde argentinský spisovatel potřeboval knihovnu, si autor vystačí s knihou jedinou, snad do nekonečna se vrstvící. Jako by autor popisem této knihy odhaloval svůj vlastní tvůrčí přístup.

Richard Erml je autorem žánrově nejednolitých knih. Než se stal i spisovatelem, pracoval jako dramaturg dokumentů, novinář či divadelní recenzent. Pro Ermlovy tituly je příznačná autobiografičnost. I současný rukopis má takové stopy, například v tom, že se odehrává v bezprostředním okolí autorova bydliště v Libni. Ovšem odvíjí se v nedaleké budoucnosti, což je v Ermlově tvorbě novum. Příští lidský svět je tu líčen jako temný, státoprávně, společensky i vztahově rozvrácený. Důležitou, nenásilně paralelní roli ve zdivočelém lidském světě sehrávají psi, přesněji smečka psů jedné z hlavních postav románu. V tomto kontextu jsou tedy patrné tři silné dominanty: člověkpessmrt. Navzdory líčenému zmaru, kterému sotva lze uniknout, je dobré si povšimnout Ermlova podání. Namísto objektivního vypravěče volí působivou ich-formu v podobě vícehlasu pěti postav či jakoby překlápěnou časovou linku. Vládne líčením jemných psychologických i brutálních dramatických scén takže čtenář míří stržen textem k finální apokalypse. Citové pohnutí nad zkázou a na druhou stranu nad tím, co ještě zbylo, vyvolá až mučivou potřebu naděje, že budoucnost se bude ubírat jinou cestou.

Praha a její genius loci neobnáší zdaleka jen snad až příliš dobře známé centrum a městem dodnes procházejí rozhodně zajímavější obludy než Golem, strašidla, mutanti i filozofové. Vedle Franze Kafky Prahou s jejími hospodami hrdě kráčel Švejk, Karel Čapek sem ve svém alkoholickém období umístil děj knih R.U.M. či Továrna na Absolut. Především periferie města jsou plné rázovitých příběhů, minulých i současných. Kdo slyšel o pohanských obětech na dostihovém závodišti ve Velké Chuchli, kdo zná historii nenávisti mezi obyvateli Řep a Řeporyjí? Kdo tuší, že již od neolitu není skutečným centrem města Pražský Hrad, ale letenský fotbalový stadion Sparty? Oficiální historie nám zamlčuje, kde skákal před svým odchodem na emigrace na ženský Jan Ámos Komenský nebo, když už jsme o těch skoků, že Horymír se Šemíkem se ve skutečnosti vrhli z Nuselského mostu u stanice metra Vyšehrad. Okoř je ve skutečnosti Ochoř, to pro nezdravou cestu vedoucí sem z pouštního Suchdola, Motol i Kolovraty jsou plné bludných kořenů a kdo sem jednou vejde, může být uvězněn místní podivnou geometrií. Praha jsou zamotané trasy tramvají, lokálky i bludné vlečky, podivuhodné stromy i botanika smetišť, noční přívozy, parky pustošené oživlým zahradnickým nářadím, zaniklé továrny i zpustlé bazény, na každých sto věží připadá na odvrácené straně města tisíc vznešených komínů...

Dějištěm i hybatelem příběhu je místo s pohnutou historií: opuštěný dům ve slezské Vidnavě, v němž býval kněžský seminář, pak zajatecký lágr, po něm lazaret wehrmachtu a po něm dětská ozdravovna. Hlavní část textu psaného na rozhraní žánrů tvoří záznamy v sešitu nedávno nalezeném v tamním archivu. Záznamy se navzájem korigují, usvědčují se z neochoty zachytit skutečný chod událostí nebo z nezřízených literárních ambic. Přesto navozují otázku, zda jsou dílem různých pisatelů, nebo jedné osoby, která nahlíží vlastní příběh z různých perspektiv, splývá se svou rolí nebo se v ní nepoznává a kolísá i v hodnocení aktuálního já. Příběh začíná v současnosti, ale postupně do něj zasahují děje, postavy a situace z časů dětské ozdravovny i z dávnější historie domu Svazek obsahuje rozptýlenou a volně vloženou koláž přední české umělkyně Evy Koťátkové a pohlednici Martina Poláka. Dějištěm i hybatelem příběhu je místo s pohnutou historií: opuštěný dům ve slezské Vidnavě, v němž býval kněžský seminář, pak zajatecký lágr, po něm lazaret wehrmachtu a po něm dětská ozdravovna. Hlavní část textu psaného na rozhraní žánrů tvoří záznamy v sešitu nedávno nalezeném v tamním archivu. Záznamy se navzájem korigují, usvědčují se z neochoty zachytit skutečný chod událostí nebo z nezřízených literárních ambic. Přesto navozují otázku, zda jsou dílem různých pisatelů, nebo jedné osoby, která nahlíží vlastní příběh z různých perspektiv, splývá se svou rolí nebo se v ní nepoznává a kolísá i v hodnocení aktuálního já. Příběh začíná v současnosti, ale postupně do něj zasahují děje, postavy a situace z časů dětské ozdravovny i z dávnější historie domu Svazek obsahuje rozptýlenou a volně vloženou koláž přední české umělkyně Evy Koťátkové a pohlednici Martina Poláka.

Dvě novely, v nichž se pražský chodec při svých cestách městem setkává s neznámými lidmi a naslouchá jejich vyprávěním o zaniklé civilizaci v Indii, o mravencích, kteří vytvářejí živé sochy, o chuťovém písmu, o hudebním nástroji vyrobeném z kostí pásovce, o dobrodružném životě prostějovského bratrance Edmunda Husserla, o mozaice na vile v Hodkovičkách, na níž je zobrazen bílý tygr se zelenýma očima, o spisovatelovi, kterému změnil život objev záhadné klávesy na psacím stroji, o městě vystupujícím z moře a o jeho bohyni, o nešťastné lásce ladiče vodních varhan, o tyrkysovém orlu, o podivuhodném australském ptáku, o podmořské budově vystavěné z perel Kniha vychází znovu po čtvrt století, tentokrát ve sličné grafické úpravě Jany Vahalíkové.

Již v pátém dílu ze série mimořádně úspěšných humoristických románů o "poslední aristokratce" mimo jiné dojde k následujícím událostem: Marie Kostková se rozzuří na Maxe Launa, zorganizuje výpravu do Nizozemského království, dostane briliantové šperky nesmírné hodnoty, objeví v sobě vášeň pro nakupování, v doprovodu své matky a paní Tiché odletí do Haagu, kde se setká s královnou Beatrix, omylem navštíví obchod s marihuanou, zažije oslnivý úspěch na recepci v královském paláci a potká sympatického mladého muže. Paní Tichá poprvé poletí letadlem a Jejímu Veličenstvu Beatrix se při audienci představí jako "nějaká Tichá." ViVien hraběnka Kostková zastaví přísun Prozacu a dočká se ocenění jako dvojnice princezny Diany. Zámecký zahradník překoná úzkost ze smrti a začne toužit po lásce. Kastelán Josef zůstane stejný.

Komiksové knihy bývají o hrdinech a tahle není výjimkou. Je o člověku, který svou odvahu projevil v nejtěžších okamžicích naší historie - v období protektorátu. Z té doby známe řadu slavných jmen - Kuttelwascher, Peřina, Gabčík, Kubiš, František, Balabán, Mašín, Morávek a další - která žijí v naší paměti jako ikony statečnosti. Vedle nich jsou ale také hrdinové méně známí. Třeba kaplan Vladimír Petřek, který nasadil život, aby poskytl úkryt v kryptě kostela nejhledanějším"zločincům" té doby - útočníkům na protektora Heydricha. Petřkovo hrdinství bylo zdánlivě obyčejné, přitom nanejvýš riskantní, těžko pochopitelné a ve svém étosu skoro až nadlidské. Podobnou odvahu projevily stovky bezejmenných žen a mužů, byť jejich příběhy v této knize nenajdete. Ať je tento komiks alespoň jejich letmou připomínkou.

Otevřený rozhovor básníka Milana Ohniska s výjimečnou moderátorkou Danielou Drtinovou a také jedenadvaceti "nejbližšími a blízkými". Kolegové z DVTV a České televize Danielu hodnotí jako bytost urputnou, průvodce jejím biřmováním mluví o lidskosti a pokoře, kamarádky vyzdvihují její smysl pro "nejapný humor", Libuše Šafránková odhrnula oponu osudového propojení jejich duchovní cesty a dcera Natalie líčí, kdo doma pere a kdo nepeče Součástí knihy je velké množství dosud nepublikovaných fotografií.

Nové povídky Sylvy Fischerové jsou poměrně krátké, ale zjevně osekané na dřeň, na krystalicky čistý celek, který je nesen atmosférou i stylem a zároveň otevírá hluboké otázky a postihuje nevídané a neohrané paradoxy. Celé je to přitom vystavěno živě, úsečně, hravě, ale i sofistikovaně: vysoké se tu prolíná s nízkým, minulost s přítomností, dialog s vyprávěním, literatura se životem. Výsledkem je pozoruhodný soubor povídek, který není jen rozvíjením, natož recyklováním již vyzkoušených postupů, ale nabízí dosud nejlepší prózy ,které kdy Sylva Fischerová vytvořila a které patří k vrcholům současné české prozaické produkce. Petr A. Bílek