Druhé město strana 5 z 26

Láska smrt Bůh. Trojúhelník úplnosti a zároveň orné pole poezie. Sbírky Víta Slívy jsou si v mnohém podobné, a přesto v každém z jeho čtrnácti opusů najdeme něco navíc. Zde je to časová žeň. Rozevlátá obraznost ustupuje sevřenějšímu tvaru, v němž je i místo pro zámlky a gnómy. Za prvním slovem z onoho trojúhelníku pociťujeme palčivost, před níž není kam utéct. Druhé slovo si básník stále víc přetváří na čas kolik ho ještě mám a proč neubíhá pomaleji? A za třetím se schovává slovo samo, poezie ve svém sebezrcadlení. Sama sobě účelem? Ano i ne. Je to rovněž slovo, kterým někam chci patřit; slovo, jež chce být slyšeno. Sursum corda. Vzhůru srdce. Vzhůru slovo a leť. Však ty už víš ke Komu.

Být novinář, spisovatel a Žid v Praze za druhé světové války, neprchnout, nýbrž vytrvat ve své zemi, znamená stavět hrdlo svému katovi na odiv. Kdo je ale katem a kdo obětí? Kdo zabíjí koho a v jakém pořadí? V reálném světě se zdá vše jasné, dějiny nelze přepsat, i když… Spisovatel má tu moc nabídnout čtenáři i jiný pohled.Pokud Karel Poláček alias Karel Hirsch — hrdina prvního Poláčkova značně autobiografického románu Lehká dívka a reportér — inspiruje spisovatele Martina Daneše, pak si autor vyšlápl na tenký led. Obratně vytváří svůj vlastní styl a prostor, přenáší nás do atmosféry předválečných i válečných let a udržuje jemnou rovnováhu mezi svědectvím a románem.Čtenář se noří do vnitřního světa hrdiny a čím dál ostřeji vnímá dějinný kontext. Tragédie se hlásí jemným i kousavým humorem, jenž nikdy neupadá do vulgárního blábolu či patosu, Daneš si nehraje na vševědoucího ani nemoralizuje. Život, stejně jako historie, má v knize podobu promyšlených „fejetonů“, jejichž síla se projeví v propojení a celku. A tak i díky působivé formě se tato kniha stává výjimečnou poctou Karlu Poláčkovi a jeho tragickému osudu.Nabízí se otázka: co když jsou Rozsypaná slova především příběhem o lásce a lidství v celé jeho hrůze i kráse?Román vychází souběžně také ve francouzské verzi — pod názvem Les Mots brisés v prestižním pařížském nakladatelství La Différence.Lenka Horňáková-Civade

Knihu povídek charakterizuje autor jako groteskní hříčky, zábavné eskamotérské kousky. Což nerozporuji, naopak tleskám: v době, kdy se hlavní proud české prózy opět stává těžkým průmyslem literatury, jsou chvilky úžasu nad zázraky lehkorukého kouzelníka přinejmenším osvěžující. Ale nedejme se zmýlit autorovou autostylizací a přečtěme si třeba jednu z vrcholných povídek sbírky, Chlapečka z tajgy: to, co temně vrčí pod zdánlivě zábavným příběhem o geniálním ruském rozvědčíkovi, který studuje v Praze českou literaturu za tajným a děsivým účelem, je aktuální a znepokojivé. Svou hravostí je pro mě čerstvý osmdesátník Kratochvil nejmladším českým spisovatelem. A píše-li o této knížce, že jde o jakési mé rozloučení s literaturou, zdráhám se uvěřit, že mu to naše paní Literatura dovolí. Bez autorů jako on by se totiž uzívala nudou

František Antonín hrabě Kostka z Kostky je potomek šlechtického rodu, žijící v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se s americkou manželkou Vivien a dcerou Marií (III.) vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo. Kromě zámku zdědí hraběcí rodina i personál: zpátečnického kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda cvakne a občas to přežene. Chudobný navrátilec, krkolomně navazující na slavný rodokmen, emigrantství, místní zemitost, zámek jako konkurenceschopná atrakce, kníže Schwarzenberg, zpěvačky Cher a Helenka Vondráčková, to jsou motivy, z nichž autor, profesí kastelán, upředl sérii panoptikálně komických situací. V deníku Marie III., posledního potomka rodu, nenajdete sex, násilí, vraždy ani hluboké myšlenky. Má jedinou ambici: pobavit čtenáře!

Už déle než dvacet let se Brňané potkávají na různých místech s jeho díly, jeho identita ale zůstává utajena. Nejznámější brněnský streetartista Timo dokázal něco, co je v dnešním světě stále vzácnější: zaujmout širokou veřejnost i odborníky pouze svým dílem. Jeho poetické verše, "ikony" či slogany si získaly s postupem času takovou oblibu, že se z Tima stal novodobý klasik. Teprve kniha b jako brno většinu prací soustředí na jednom místě, představuje Tima jako umělce, který nepracuje ani v nejmenším nahodile a který po dobu dvaceti let neustále rozvíjí - a v lecčem zpřesňuje - několik témat a motivů. Knihu provází navíc zasvěcený a zábavný komentář originálního myslitele Blahoslava Rozbořila a kunsthistorický vhled Radka Wohlmutha.

Nemíním psát memoáry, ač už jsem v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie básní, a dokázal bych snad i parodii na své memoáry, ale ta je koneckonců rozptýlena v mých románech a povídkách. Kdysi jsem napsal zde přítomný dopis Ludvíku Vaculíkovi a v něm je jakýs digest mého životního příběhu, a dál jít nemíním. Ale vlastně všechny texty Blešího trhu, eseje, fejetony, recenze, sloupky i neidentifikovatelné útvary, jsou mým literárním anebo životním vyznáním. Portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím a stejně tak je to třeba i s brněnskou architekturou, která tu v mém podání umožní nahlédnout hluboko, přehluboko do mé duše. A v tomto smyslu je Bleší trh má knížka nejosobnější. Jiří Kratochvil

V dubnu 2003, po půlročním pobytu v Asii, odložil Lukáš Marvan roucho buddhistického mnicha a vrátil se ze srílanské džungle zpátky do Čech, aby zde znovu vplynul do každodennosti čtyřicátníka s jejími radostmi i starostmi. Konfrontoval tak zkušenost, kterou získal v asijských klášterech, s všední realitou západního člověka. Ovlivnilo meditační poznání prázdnoty a pomíjivé podstaty skutečnosti jeho zdejší život? Jak? V autobiografické knize reflektuje uznávaný básník a prozaik deset let svého života „po návratu“. Popisuje svou cestu k vnitřní svobodě a podává živé svědectví o úskalích, zkouškách, otřesech a pádech, jimiž procházel. Vypráví o nalézání moudrosti i odhalování vlastního stínu, vlastních limitů, slabostí a bolestí. Píše o míru, laskavosti k sobě, o nalezení „vnitřního učitele“ a smíření se s otcem. Vypovídá o proměně, o cestě „od sebe k druhému, od získávání k dávání“. Lukášův poetický jazyk a mozaikovitá posloupnost vyprávění dávají knize poutavou formu a umožňují vyniknout jeho postřehům i mnohdy provokujícím myšlenkám a otázkám. Záblesky svobody se tak jistě stanou cenným zdrojem inspirace pro všechny zájemce o sebepoznání a spiritualitu. Jan Benda, bývalý mnich Bandhukusala

Martin Fahrner je živým důkazem toho, že autor, jenž neustále nepublikuje, je mrtvý. Ale zároveň i důkazem toho, že když napíše knihu, která se čtenářům usadí v povědomí, není to tak docela pravda… To se Fahrnerovi povedlo hned „prvotinou“ Steiner aneb Co jsme dělali z roku 2001. Na ni o tři roky později navázal ještě útlou Pošetilostí doktora vinnetouologie, načež se na dlouhých deset let odmlčel. Nyní se vrací prózou, která zachycuje Evropu po pádu železné opony, Evropu otevřenou, Evropu, kde si už každý musí zavírat vrátka sám, bez bratříčka. Tímto světadílem v knize Martina Fahrnera putují kříženci „bezdomovců“ a těch, kdo z domova neustále utíkají. Přičemž autor nemá ambici stvořit velkou fresku o Evropě, kde by bylo „všechno“, ale chybělo by tomu to hlavní — lidský rozměr. Jako v předchozích knihách jde totiž Fahrnerovi především o lidi — má své postavy rád a fandí jim. To ale neznamená, že by jejich osudy idealizoval. O to víc jim pak musí držet palce, aby našly cestu… kam? Domů, do svého srdce… Nikdo jiný asi dnes v české literatuře neumí být vůči svým hrdinům tak empatický a zároveň natolik přesný v popisech současného života ve světě, v němž člověk může dělat téměř cokoliv, ale málokdy tím něco změní. Ondřej Horák

Tato kniha je volným pokračováním mimořádně úspěšného, mnohokrát dotiskovaného bestselleru Hrdý Bud­žes. S přispěním divadelní dramatizace, opakovaně uváděné televizí, s Barborou Hrzánovou v hlavní roli, se stal Hrdý Budžes jednou z nejznámějších českých porevolučních próz. I Oněgin byl Rusák chytí za srdce jak každého, kdo má v živé paměti prapodivně popelavou dobu husákovské normalizace, tak čtenáře, kteří onen čas-nečas znají už jen zprostředkovaně. Helena Součková se přes kádrové překážky dostává na gymnázium. Přestože jí osud nerozdal právě příznivé karty, statečně usiluje vyznat se ve svém nitru i v pokryteckém světě kolem. Navzdory všem obtížím a zmatkům si dokáže trpělivě budovat bohatý vnitřní svět. Oněgin byl Rusák je tedy podobně jako Hrdý Budžes jednak autobiograficky laděným osobním příběhem, jednak tragikomickou mozaikou doby, která ani s odstupem času neztratila nic ze své obludnosti. Zparchantělý, prohnilý komunistický absurdistán ČSSR zde (spíše jakoby mimochodem, tím však přesvědčivěji) vystupuje ve vší své ubohosti a nahotě. Ireně Douskové se zkrátka opět podařilo napsat skvělý román, který má veškeré předpoklady strhnout široké čtenářské publikum.

Brno Jiřího Kratochvila — autorův osudový genius loci. Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním. A nejde o příběhy ledasjaké: v neuvěřitelných, groteskních kotrmelcích v čase a prostoru se postavy splétají se svým osudem, místy způsobem vysloveně komickým, místy drsně burleskním a zase až skoro metafyzicky temným a tajemným. Autor je totiž Tvůrce s velkým T, tvořící z „látky, z níž je utkán svět“ své světy vlastní vskutku suverénně a s neskutečnou invencí a bravurou. Ale přitom i s pokorným vědomím naší omezenosti, nebo slovy jednoho z jeho hrdinů: „S jistou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme.“ Brněnskými povídkami se Jiří Kratochvil bez nadsázky stává Jorgem Luisem Borgesem české literatury.

Ivan Wernisch (nar. 1942 v Praze) je autorem několika desítek básnických sbírek, z nichž ta první (Kam letí nebe) vyšla v roce 1961. Je také editorem šesti básnických antologií a překladatelem německé, vlámské a ruské poezie. Za celoživotní dílo mu byla v roce 2012 udělena Státní cena za literaturu. Jeho novou sbírku bude obeznámený čtenář právem vnímat jako jedno z básníkových vrcholných děl. Několik desítek formálně různorodých textů, od krátkých, úsečných básní přes celou řadu delších básní v próze až po zdánlivě rozverné finále, v němž tvůrce několika básněmi navazuje na své někdejší autorské alter ego Václava Rozehnala, nezaměnitelný smysl pro humor, groteskní aluze na staré časy, snová obrazivost, tušová lehkost a zenová bravura lyrických obrazů, ale také všeprostupující těžká melancholie a v neposlední řadě četné motivy životní rekapitulace a jemné, leč nepřeslechnutelné tóny loučení… to vše jsou cihly, z nichž je postaveno Wernischovo zcela jedinečné Tiché město.

Dan Bárta je jeden z nejuznávanějších českých zpěváků. Pohybuje se s naprostou suverenitou v několika odlišných žánrech, a z textů, které v minulosti napsal pro Instinkt i jinam, je už déle zřejmé, že vládne i perem. A že ho baví svět nejen poznávat, ale své poznání také sdílet. Kniha-rozhovor je v Česku zavedený žánr, ale „sebraná korespondence“ Dana Bárty a zkušeného novináře Petra Skočdopole jeho hranice napínají až ke krajnosti. Žvaniti fér je nejen hravou aluzí na vanity fair (čili pošetilost světa), ale též vpravdě jazzovým, nenasytným proudem řeči plné slovních hříček, nenápadných doznání i střízlivé moudrosti. Žvaniti fér, to je projížďka pestrým světem čtyřiačtyřicetilého Dana Bárty…

Milionářská okýnka vzbudila značný zájem jak mezi čtenáři regionální přílohy MF DNES, tak mezi návštěvníky www.idnes.cz. Proto vznikl nápad vydat zábavné fejetony v knižní podobě… Kniha vychází pod názvem Plachý milionář přichází 24. dubna u příležitosti veletrhu Svět knihy. Osmnácti původními obrázky ji vybavil známý výtvarník Miroslav Barták. Po grafické stránce se knihy ujalo pražské studio ReDesign, s nímž jsme už před léty v nakladatelství Petrov dosáhli na významné ocenění v soutěži O nejkrásnější knihu a které dlouhé roky připravovalo graficky velmi zajímavý časopis Živel. V současnosti je ReDesign podepsán pod novou podobou Respektu. Samotné texty, kterých se nakonec na 170 stránek vešlo padesát čtyři, jsou rozděleny do dvou částí. V té první najdete většinu milionářských okýnek, v té druhé pak kritičtější výbor ze starších fejetonů, psaných většinou také pro MF DNES.

Když v roce 2000 vyšel poprvé Rok perel, stala se z něj událost. Že třetí knihu Zuzany Brabcové provázely příznivé recenze, na to byla zvyklá již od své prvotiny. Ale Rok perel, to byl náhle zcela jiný případ. Nádech senzace, spojený s románovým lesbickým coming outem, vyvolal zvědavost i těch médií a čtenářů, kteří by jinak o autorku asi nezavadili. Lesbický vztah dodává románu dráždivý prvek čehosi, co v české literatuře do té doby nebylo přítomno, či přinejmenším ne tak otevřeně. Krom toho v něm jde o (medializovaný) příběh samotné autorky, která prošla podobnou zkušeností jako její hrdinka. Když Lucie potká mladou vyzývavou Magdu, její dosavadní život se hroutí v míře, jakou si předtím nedokázala představit a jež má paraleluv tak velkých postavách světové literatury, jakými byli Mannův profesor Unrat či Nabokovův Humbert Humbert. Coming out přitom není úlevou — po euforických okamžicích přichází kocovina a změna sexuální orientace sice zůstává daností, ale zároveň také novým břemenem ve vztahu k většině lidí, s nimiž byl spojen dosavadní Luciin život. Brabcová příběh staví téměř jako thriller s tajemstvím: postupně získává obrysy a tempo a graduje do dramatického finále…Rokem perel vstoupila česká próza velmi slibně do jednadvacátého století.Pavel Mandys

Pošetilost doktora vinnetouologie je novou příležitostí k setkání s poetikou v lecčem připomínající tvorbu Oty Pavla. Hlavními postavami příběhů jsou tři kamarádi ze studií. Smysl pro recesi, bezprostřednost, bezelstnost, věrnost sama sobě i touha dopídit se vertikály života, to jsou vlastnosti, které hrdiny spojují. A přestože zestárnou a osud je všelijak pomačká, jejich schopnost žasnout zubu času odolává... Tahle knížka o přátelství, o překonávání životní tíže, o dobru i zlu má jiskru takřka pohádkovou.

Jak se stalo, že praotec Čech stanul na Řípu a Češka ve vedení Fondu národního majetku… Proč se Cyril a Metoděj těšili do sámošky… Jak se Kolibřík s Mazánkem snažili nezištně pomoci Karlu IV. s výstavbou hradu… Kdo dnes ví, že fotbalovým průkopníkem v Čechách byl Jan Hus, na jehož počest vznikl táborský tým FC Husité – a že už jeho zápasy komentoval nesmrtelný Pavel Čapek… Proč blaničtí rytíři nevyjeli, přestože Jan Hřebejk už natočil svůj nejhorší film… Jak moc Petr Čech závidí Františku Josefovi, že zůstal jedničkou až do smrti… Proč Olaf Ludwig obdivuje skupinu uprchlíků v čele s bratry Mašíny… A nakonec hořké svědectví o tom, že Václav Klaus při dělení Československa vůbec nestál o proslulé bratislavské televizní pondělky… Tuto rozvernou knižní kuriozitu bohatě ilustroval Jiří Franta.