Druhé město strana 5 z 26

Knihu povídek charakterizuje autor jako groteskní hříčky, zábavné eskamotérské kousky. Což nerozporuji, naopak tleskám: v době, kdy se hlavní proud české prózy opět stává těžkým průmyslem literatury, jsou chvilky úžasu nad zázraky lehkorukého kouzelníka přinejmenším osvěžující. Ale nedejme se zmýlit autorovou autostylizací a přečtěme si třeba jednu z vrcholných povídek sbírky, Chlapečka z tajgy: to, co temně vrčí pod zdánlivě zábavným příběhem o geniálním ruském rozvědčíkovi, který studuje v Praze českou literaturu za tajným a děsivým účelem, je aktuální a znepokojivé. Svou hravostí je pro mě čerstvý osmdesátník Kratochvil nejmladším českým spisovatelem. A píše-li o této knížce, že jde o jakési mé rozloučení s literaturou, zdráhám se uvěřit, že mu to naše paní Literatura dovolí. Bez autorů jako on by se totiž uzívala nudou

František Antonín hrabě Kostka z Kostky je potomek šlechtického rodu, žijící v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se s americkou manželkou Vivien a dcerou Marií (III.) vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo. Kromě zámku zdědí hraběcí rodina i personál: zpátečnického kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda cvakne a občas to přežene. Chudobný navrátilec, krkolomně navazující na slavný rodokmen, emigrantství, místní zemitost, zámek jako konkurenceschopná atrakce, kníže Schwarzenberg, zpěvačky Cher a Helenka Vondráčková, to jsou motivy, z nichž autor, profesí kastelán, upředl sérii panoptikálně komických situací. V deníku Marie III., posledního potomka rodu, nenajdete sex, násilí, vraždy ani hluboké myšlenky. Má jedinou ambici: pobavit čtenáře!

Jak se stalo, že praotec Čech stanul na Řípu a Češka ve vedení Fondu národního majetku… Proč se Cyril a Metoděj těšili do sámošky… Jak se Kolibřík s Mazánkem snažili nezištně pomoci Karlu IV. s výstavbou hradu… Kdo dnes ví, že fotbalovým průkopníkem v Čechách byl Jan Hus, na jehož počest vznikl táborský tým FC Husité – a že už jeho zápasy komentoval nesmrtelný Pavel Čapek… Proč blaničtí rytíři nevyjeli, přestože Jan Hřebejk už natočil svůj nejhorší film… Jak moc Petr Čech závidí Františku Josefovi, že zůstal jedničkou až do smrti… Proč Olaf Ludwig obdivuje skupinu uprchlíků v čele s bratry Mašíny… A nakonec hořké svědectví o tom, že Václav Klaus při dělení Československa vůbec nestál o proslulé bratislavské televizní pondělky… Tuto rozvernou knižní kuriozitu bohatě ilustroval Jiří Franta.

Michal Ajvaz, jak bylo už vícekrát řečeno, píše stále jednu knihu. V roce 1989 se knížkou Vražda v hotelu Intercontinental představil jako výborný básník, později knihami Druhé město a Tyrkysový orel prokázal, že je výborný prozaik, a po přečtení ne-beletristických textů v Tajemství knihy vám nezbyde než se smířit s tím, že je také skvělý esejista. Většina textů z této knihy byla v minulosti, ve větších časových odstupech, již publikována, převážně v Literárních novinách. Teprve jejich soubor ovšem potvrzuje to, co už bylo řečeno výše: Michal Ajvaz píše stále jednu knihu — a ta kniha je velice dobrá.

Po třech letech od prvního vydání vychází tato básnická sbírka ve značně přepracované, sevřenější, a proto ještě uhrančivější podobě. Vzhledem k možnosti srovnání obou verzí vzbudí kniha zajisté pozornost i mezi literárními odborníky, ale prvotně a především po ní sáhnou milovníci vynikající poezie.

Tato kniha sleduje kariéru muže, který je poněkud obskurním uchazečem o post prezidenta. Od samého počátku mu stojí v cestě prostý fakt, že nedokáže vyslovit dvě smysluplné věty. Dětinská žvanivost však překvapivě sbírá body a stává se jeho nejsilnější zbraní. Navíc vyjde najevo, žekandidát je úspěšný a bohatý člověk. Proč bynemohl udělat úspěšnou a bohatou celou zemi?Co by se mohlo pokazit?Příběh, který by se v normální zemi sotva mohl uskutečnit, sledujeme z pohledu milé a krásné asistentky Johanny, která hledá své místo na světě.Zavede čtenáře do zákulisí politických kampaní a poodhalí zbraně, jimiž marketéři nahánějí voliče jako slepice na dvorku.Nejlepší kandidát stojí někde na pomezí etnografické studie a investigativní reportáže.Johanna s empatií hodnou Karoliny Světlé vykresluje každodennost lidí v zapomenutých krajích této republiky. Svou atmosférou i událostmi však kniha znepokojivě evokuje pád Říma.Nastavuje také kritické zrcadlo mladé generaci, která odmítá převzít odpovědnost a vyhýbá se poctivé práci. Ukazuje, jak tradice, moudrost předků a selský rozum mohou pomoci nalézt cestu k životní spokojenosti. Jak pomocí byť i drobných životních příhod vytěsnit pocity vlastní zbytečnosti.Budoucí kritici a méně pozorní čtenáři možná použijí v souvislosti s tímto dílem termíny jako satira nebo sžíravý humor. Než jim však dojde, že si Stanislav Biler, uznávaný mluvčí své generace, legraci nedělá, nastává neodvratný konec.

Znovu zde vycházejí Decimy tak, jak vyšly v Torstu. Nad rámec pražského vydání jsem zařadil pět dosud nepublikovaných decim, které pocházejí ze stejné doby, pouze se nehodily do kompozice sbírky. Naopak Poslední rok (kniha datem vzniku starší) se tu objevuje v nové, značně redukované verzi, která je nejspíše reflektujícím přiznáním a poznáním, že to, z čeho jsem původně "vyrobil" vytouženou prózu, bylo ve skutečnosti souborem samostatných básnických textů, který měl asi vypadat právě takto.

S Václavem Kahudou vstoupil do české literatury naprosto jedinečný styl. V krátkém čase vychrlil řadu knih, z nichž zejména Houština (1999) se stala událostí. Kahuda se hlásí ke svým vzorům — výsostným vypravěčům, jako je Bruno Schulz, Bohumil Hrabal či Günter Grass; podobně jako oni je mistrem ponorů na dno duše. A stejně jako oni mísí bravurně vysoké s nízkým, groteskní s tragickým, animální s duchovním. Po více než deseti letech se autor vrací s románem, který navazuje na zmíněnou Houštinu jak autobiografickým laděním, tak tělnatým, jazykově bohatým příběhem. Výchozí téma je však nové. Vypravěč se rozhodne přijít na kloub dávné rodinné události, kdy jeho dědečka, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, se německá tajná policie snažila přimět ke spolupráci. Po odmítnutí nabídek však nevysvětlitelně zemře. Vypravěčova pouť po archivech není odměněna jednoznačným závěrem. Spíše je počátkem temné exkurze do zákulisí mocenských aparátů, doplněné barokně pestrou mozaikou soukromých i globálně-ekonomických událostí, jež skládají pochmurný obraz naší doby.

Můj tatínek byl opravdu fotbalista a později pracoval na vlečce, babička rozsvěcela výhybky na nádraží v Lysé nad Labem a maminka působila na očním oddělení, kde mi ošetřovala drobnější zranění ze skal... Skutečné lidi i skutečné události jsem si však domýšlel, aby zapadli do mé knihy, a mnohé jsem si úplně vymyslel, protože jsem nechtěl vytvořit deníkový záznam a také mi v tom bránila úcta k soukromí mých blízkých. Hlavním důvodem však bylo, že jsem chtěl vyprávět příběhy postav hledajících v životě to nejcennější: jeho hlubší smysl. Svou knihou bych rád vzdal hold každému, kdo tohleto úsilí nevzdává.  M. F. Kniha Steiner aneb Co jsme dělali (1. vydání Petrov, 2001) vyvolala při svém prvním vydání značný ohlas, a proto se — v nové podobě — znovu vrací ke čtenářům.

„Fakt vám to ještě nedošlo? Už nás čeká jen dlouhý řetěz hloupých snů v tom našem už nikdy nekončícím kómatu,“ varuje nás autor ve finále prvního textu svého dalšího povídkového konvolutu. Jeho prostřednictvím opět chrlí na svou osudovou metropoli magmaticky žhavé, psychedelicky angažované, dojemné a temně komické laudatio. Jedno je však třeba zdůraznit: Kratochvilova perspektiva je sice intimně brněnská (ohmatává a očichává město svého srdce se zanícením milence!), zároveň však i nejširší možná, doslova kosmická. Jeho vypravěčský zoom je natolik pohyblivý, až vyvolává závrať: jako by autor se svrchovaným zaujetím pozoroval divadlo světa dalekohledem i lupou současně. Chvějivě živá vlákna bravurních narativních gest a nezaměnitelně vibrujícího jazyka tak dávají vzniknout realistickým dějinným flashbackům — a zároveň bezedně fantaskním trojrozměrným gobelínům, pro něž bychom v aktuální tuzemské literatuře jen těžko hledali přirovnání. Přesto své souputníky autor má… Na klopě prvního souboru Brněnských povídek (2007) bylo řečeno, že je „Borgesem české literatury“. Dodejme nyní, že třeba také pokrevním příbuzným Ladislava Klímy. Neboť i Kratochvilův vypravěčský „egodeismus“ je čímsi absolutní. Milan Ohnisko

Mladá aristokratka Marie Kostková z Kostky opět řeší nezáviděníhodné problémy. „Nejchudší zámek v Čechách“ zůstává věrný svému označení, a tak tu hraběcí rodinka ani personál rozhodně nemají ustláno na růžích. Místo davů návštěvníků se na zámku kupí neproplacené faktury za vodu a hrozí, že záhy bude největší atrakcí každodenní koupel obyvatel zámku v kašně s dešťovkou. Chce to nějaký nápad… Skvělým řešením se zdá být projekt, v němž se mladá aristokratka Marie III. před zraky návštěvníků chystá, po vzoru svých předchůdkyň, předčasně zemřít. Smrt přitáhne senzacechtivé turisty, bulvární tisk jim udělá reklamu… a budou mít vyhráno. Jenomže všechno je opět jinak — projekt s aristokratkou v rakvi je mrtvý. A zabil ho kníže Schwarzenberg. Nikdy ale není tak zle, aby nemohlo být hůř. O tom nás s nevyčerpatelnou dávkou humoru přesvědčuje pokračování úspěšných knih Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu.

Nad rámec pražského vydání jsem zařadil pět dosud nepublikovaných decim, které pocházejí ze stejné doby, pouze se nehodily do kompozice sbírky. Naopak Poslední rok (kniha datem vzniku starší) se tu objevuje v nové, značně redukované verzi, která je nejspíše reflektujícím přiznáním a poznáním, že to, z čeho jsem původně "vyrobil" vytouženou prózu, bylo ve skutečnosti souborem samostatných básnických textů, který měl asi vypadat právě takto.

Hned v úvodu této vtipné, ale i dojemné perestrojkové „road-movie“ definuje dvacetiletá Róza svůj osudový plán zcela jasně. Musí „najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje“. V tu chvíli ještě netuší, jak těžký úkol to bude… Novela o krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice hlavních protagonistů. Je také originálním zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina českých rybníků.

Kniha Tání chůze je čtvrtou básnickou sbírkou nakladatele, spisovatele a známého provokatéra, který se o rozruch v literární obci postaral už těsně před vydáním nejnovějšího opusu svým pamfletickým manifestem Neoklasicismus. Pouhých 24 básní, které vyvolaly mimořádně rozporuplné reakce čtenářů, je kritickou žní za téměř tříleté tvůrčí období. Autor sám pokládá tuto stylově obtížně zařaditelnou knihu za vrchol své dosavadní tvorby.

„Asi bych se měl hned na začátku představit,“ otevírá novou prózu Jiřího Kratochvila jeden z vypravěčů, jinoch Jonáš. Vězme, že Jonáš byl jako nemluvně nalezen za průtrže mračen v liduprázdné tramvaji, podobné břichu velryby v rozbouřeném moři. Do jeho osudu po letech vstoupí záhadný bezdomovec Charlie, muž „mnoha řemesel“, ovšem postižený ztrátou paměti. Charlie čím dál čiperněji pečuje o Jonášovu výchovu a vzdělání, jako by ho připravoval na cosi mimořádného. Okolnosti jsou nejasné, avšak oba hrdinové se v brněnských Černých Polích nesetkali náhodou… Kratochvilovo romaneto je další z jeho děl typických košatou imaginací, spletitými příběhy i nečekaným finále.

Nemíním psát memoáry, ač už jsem v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie básní, a dokázal bych snad i parodii na své memoáry, ale ta je koneckonců rozptýlena v mých románech a povídkách. Kdysi jsem napsal zde přítomný dopis Ludvíku Vaculíkovi a v něm je jakýs digest mého životního příběhu, a dál jít nemíním. Ale vlastně všechny texty Blešího trhu, eseje, fejetony, recenze, sloupky i neidentifikovatelné útvary, jsou mým literárním anebo životním vyznáním. Portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím a stejně tak je to třeba i s brněnskou architekturou, která tu v mém podání umožní nahlédnout hluboko, přehluboko do mé duše. A v tomto smyslu je Bleší trh má knížka nejosobnější. Jiří Kratochvil