Druhé město strana 7 z 22

Dva dlouholetí kamarádi a někdejší kolegové-učitelé se už pár let živí poněkud lukrativnějšími profesemi: jeden jako gigolo a druhý jako nájemný vrah. Aby si od svých náročných povolání na pár dní odpočali, vyrazí na řeku Sázavu. Jenomže muži jak známo nepřestávají pracovat ani na dovolené… Takový je náčrt filmového scénáře, pro nějž chce autor stůj co stůj získat otupělého producenta. Nabídne brutální scény? Nebo osudovou lásku? Lze snad s nadsázkou říct, že nová próza Michala Viewegha nabízí obojí: thriller i tragickou lovestory.

Kdo má rád prózy Jiřího Kratochvila, přijme ochotně fakt, že jedním z hrdinů a vypravěčů tohoto románu je králík. Umí mluvit, vzdělává se, filozofuje nad svými i lidskými situacemi a zastává názor, že zasahovat do nich není moudré, protože to k ničemu dobrému nevede. Nad králíkovými epizodami a zápletkami se mohou čtenáři těšit na neuvěřitelná překvapení, a nebudou zklamáni, protože autorova fantazie je nedostižná. Navíc mate tím, že postavy i události při vstupu do děje vypadají, jako by pocházely ze skutečnosti, kterou jsme zvyklí pozorovat kolem sebe. Jenže Kratochvil naopak předpokládá, že „život krade z literatury“. V tom duchu si jej vysnívá a bu-duje. Žije však v reálném světě a dobře ví o jeho temných nejistotách. Napovídá tomu i záměrně kunderovský název románu. Básník — to označení si Kratochvil plně zaslouží — byl svědkem krásných příslibů, které se naplnily v podobě katastrof, prohlédal mocensky prosazované lži, jež se pro mnohé staly pravdou, zakusil doteky rukou, které se prohlašovaly za pomocné, ale patřily zabijákům. Kratochvilovská říše řízená zákony svobodného výmyslu budí radost. Přitom však nese mateřské znamení doby diktatur, vyhlazovacích táborů a nadějeplných převratů ohrožených zmarem. I králík je si vědom nebezpečí, že ho upečou a snědí.

Pohnutkou pro společný manželský život bývá po letech už nikoli oboustranný úchvat, nýbrž hlavně zvyk. Dvojice z Ermlova románu se dokonale zná. Každý partnerův čin i každá partnerčina myšlenka se dají předvídat. Je to unavený a smutný tanec porozumění, ale jeho setrvalost v sobě skrývá i oporu. Třeba právě ve chvíli, kdy se spolu vydávají do Ladaku po stopách dávné cesty, kterou podstoupili v době mládí a zamilovanosti. Jejich cílem jako by bylo i opětovné setkání s moudrým učitelem, jenž by uměl i nyní osvětlit to, co prožívají… Prozaický zpěv o vyhaslé lásce však možná paradoxně vypovídá o její velikosti. Milan Uhde

Petra Kukala jsme v jeho předchozích sbírkách poznali jako citlivého polabského portrétistu, stejně jako básníka upírajícího zrak za obzor smyslově hmatatelné skutečnosti, kde se vidění a vědění stává jistotou jiného druhu. V Předposledním vlaku ho poznáváme i jako básnického „chvilkaře“, tedy lyrického komentátora každodennosti. Okouzleného pozorovatele — ta palčivost muže středního věku! — dívčích krás i vnad, přičemž v konfrontaci s krajkovými podkolenkami zdravotních sestřiček se led středního věku ztenčuje na papír. Nějak se stalo, že lidé, jež tento „pražský chodec“ a „vlakový jezdec“ potkává, jsou už zpravidla mladší než on. Kde vlak životaběhu nabral zpoždění, někdy až pětadvaceti let? Kukal trošku znezvalovatěl, leč pořád je to on. Vnímavý, jemný, umný. Jiří Trávníček

Když vyšla novela Daleko od stromu poprvé v exilovém nakladatelství Index v roce 1986, získala za ni Zuzana Brabcová historicky první Cenu Jiřího Ortena. Když vyšla poprvé oficiálně v Česku v roce 1991, odsunul ji tehdejší zájem o velká jména zakázaných autorů poněkud stranou. Teprve její další pozoruhodné knihy vedly čtenáře zpět k prvotině. Z dnešního pohledu se ukazuje, že tato próza zrála jako dobré víno a že v produkci 90. let vyčnívá možná stejně výrazně jako Sestra Jáchyma Topola. Pod básnivým povrchem se tu skrývá zcela moderní buildungsroman – román o dospívání, zrání a vstupu do světa dospělých, v němž už máme svůj úděl nést sami. Tímto světem je ovšem normalizace sedmdesátých let a vypravěčka románu není tím, kdo by představám této éry odpovídal. Čteme příběh o hledání cesty touto dobou, který je protipólem soudobých nostalgických obrazů – vypravěččina cesta do časů dětství a mládí je vynucenou zastávkou u brány, kde se otevírá nitro temnoty. Daleko od stromu je zpovědí o hledání sebe sama v labyrintu, který si nevybrala. Zpovědí nesmírně imaginativní, v níž jazyk není pouhým komunikačním nástrojem – hraje i podtóny, kterým jsme u dnešních rychle psaných vyprávění už odvykli. Je to próza jakoby starosvětsky ručně psaná – jakmile se čtenář začte, ponoří se do hlubin, v nichž vypravěčský proud nese vše, co přišlo do cesty. A tento zdánlivě chaotický tok postupně krystalizuje do sevřeného obrazu, který bere dech.

Čtvrtá povídková knížka nejúspěšnějšího českého spisovatele přináší směs pocitů a nálad, jejichž spojnicí je empatie. Mistr silné, mnohdy překvapivé pointy tentokrát nechává svou osvědčenou zbraň často oněmělou. Vzdává se toho, co je bezpečně efektní, ve prospěch toho, co je nebezpečně pravdivé. Hrdinové vieweghovsky svěžích povídek prožívají naše pocity, touhy a strachy—a nabízejí katarzi, která každý takový akt nevyhnutelně doprovází.

Děj fantaskní prózy je zasazen do blízké budoucnosti (konec 21. století). Lidská civilizace tehdy prošla (před více jak čtyřiceti lety), časy hlubokých systémových krizí, společenského chaosu, pandemií a lokálních válek. Lidé, ti kteří přežili, museli přehodnotit většinu dosavadních zvyků, samozřejmých daností a dosavadních způsobů existence. Na troskách starého světa vzniká nová planetární společnost. Mladé na prahu dospělosti se nacházející generace, nepostižené tíživou zkušeností válek a rozvratu, se snaží navázat na to dobré z minulosti (vědy, umění, řemesla) a za pomoci nových technologií se snaží založit nový svět. V čase v kterém se odehrává příběh je již lidstvo konsolidováno a plně se zaměřuje na výzkum a kolonizaci planet naší sluneční soustavy. K duševnímu a hmotnému bohatství civilizace mají přístup všichni lidé. Základní myšlenkou je potřeba kooperace, odpovědnosti a soucitu. Hrdina příběhu, starý muž, je jedním z mála posledních své generace. Nese v sobě zkušenost z doby krize. Počet lidí na planetě klesl působením válek a pandemií přibližně na desetinu původního stavu. Snaží se pomáhat ze všech sil mladým generacím, ale ví, že už nikdy nezíská jejich nevinnou opravdovost, čerstvou životní energii a víru v jejich ideály. Z tohoto rozporu mezi jedincem a společenským vývojem čerpá hlavní zápletka novely.

Nová básnická sbírka Sylvy Fischerové není knihou na jedno přečtení. A není ani další položkou v řadě titulů s názvem „Básníci na cestách“, jak by se mohlo zdát z jejího názvu. Jedná se o sumu životní i básnické zkušenosti, čteme tu zřetelný osobní místopis, ve kterém se konkrétní místa jeví jako průměty dějin a jejich událostí (i pastí). Také zde hrají podstatnou roli lidé autorce nejbližší — zejména otec a obě sestry, včetně otcovy holandské emigrace v době druhé světové války i emigrace sestry Violy po srpnu 1968. Texty jsou nabité obsahy, plné neotřelých slov a nevšedních obrazů, kniha má navíc výsostný rytmický spád jako celek. Je ale dobré číst ji pomalu, zastavovat se a vracet se, opětovně promýšlet již řečené: jen o málokteré české básnické sbírce z posledních let to platí tak jednoznačně jako o Světovém orloji.

Tato kniha sleduje kariéru muže, který je poněkud obskurním uchazečem o post prezidenta. Od samého počátku mu stojí v cestě prostý fakt, že nedokáže vyslovit dvě smysluplné věty. Dětinská žvanivost však překvapivě sbírá body a stává se jeho nejsilnější zbraní. Navíc vyjde najevo, že kandidát je úspěšný a bohatý člověk. Proč by nemohl udělat úspěšnou a bohatou celou zemi? Co by se mohlo pokazit? Příběh, který by se v normální zemi sotva mohl uskutečnit, sledujeme z pohledu milé a krásné asistentky Johanny, která hledá své místo na světě. Zavede čtenáře do zákulisí politických kampaní a poodhalí zbraně, jimiž marketéři nahánějí voliče jako slepice na dvorku. Nejlepší kandidát stojí někde na pomezí etnografické studie a investigativní reportáže. Johanna s empatií hodnou Karoliny Světlé vykresluje každodennost lidí v zapomenutých krajích této republiky. Svou atmosférou i událostmi však kniha znepokojivě evokuje pád Říma. Nastavuje také kritické zrcadlo mladé generaci, která odmítá převzít odpovědnost a vyhýbá se poctivé práci. Ukazuje, jak tradice, moudrost předků a selský rozum mohou pomoci nalézt cestu k životní spokojenosti. Jak pomocí byť i drobných životních příhod vytěsnit pocity vlastní zbytečnosti. Budoucí kritici a méně pozorní čtenáři možná použijí v souvislosti s tímto dílem termíny jako satira nebo sžíravý humor. Než jim však dojde, že si Stanislav Biler, uznávaný mluvčí své generace, legraci nedělá, nastává neodvratný konec.

Pernambuco zní jako zaklínadlo. Země z dávné dětské četby, daleká a znepokojivá. Když se to slovo rozkmitá, zaslechneme třeba Nabucco, trabuko V kouři doutníku se zjevují siluety z vybledlých fotografií, probleskují příběhy. Nebo to snad není kouř? V očích pálí velejemný písek: Ó Fato! Ó Morgano! Básnická sbírka roste z hloubi Wernischovy obraznosti a jeho svět se před vnitřním zrakem proměňuje: tragické se stává groteskním a naopak, přelud bolestnou vzpomínkou a naopak Tento pohyb je neustálý. Dobrodružství četby je zdá se nevyčerpatelné: Dívám se na kotvící lodě. Na zádi jedný z nich čtu jméno, který se mi líbí: Pernambuco. Zahazuju lampion a jdu si promluvit s kapitánem. Za chvíli jsem v podpalubí a hážu do kotle uhlí. Tak tedy Pernambuco! Ráno vyplouváme do Recife.

Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a odjíždí na hájovnu za Maxem, který ji žádá o ruku. Není ovšem jasné, jestli nejedná v pominutí smyslů. Následuje hororová cesta nočním lesem do nemocnice, kde se Max ocitne na jednotce intenzivní péče a vyděšená Marie přespí na interním oddělení. Neklidnou noc ovšem zažívá i truchlící Kostka. Na zámek dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou tu zašmodrchanou situaci rozplést? Navzdory názvu se čtenář v knize nedočká násilí ani krvavých scén, natož vraždy. Jediným utrpením jsou skřípnuté ploténky a ulámané umělé nehty. Tento titul je již čtvrtým ze série mimořádně úspěšných humoristických románů o poslední aristokratce.